Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Amor 2/10
datum / id07.08.2020 / 509939Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaDo hor,
zobrazeno185x
počet tipů10
v oblíbených0x
Amor 2/10

Teď běžel život v nových kolejích.

Pro mě mimo jiné skončily každodenní zdravotní koupele v potoku. Byl rok 2002, rok tisícileté vody v Čechách. V záplavách na konci léta a ještě dlouho do podzimu se nám velmi těžce dýchalo, měli jsme pocit, jako by se atmosférický tlak po týdny držel na nejnižší úrovni. Trápilo nás neustálé vlhké dusno. Oba jsme celou dobu bojovali s těžkým dusivým kašlem, a tak není divu, že jsem ranní koupele vynechal, vůbec mě nebavily. Jenže to se mi při nachlazení stalo už víckrát a pokaždé jsem po uzdravení znovu začal, třeba uprostřed zimy.

Byl bych to udělal zas, ale tentokrát by to bylo příliš komplikované. Ranní návyky se přizpůsobovaly Amorkovi, aspoň já jsem si to jinak neuměl zařídit. A tak jsem se pravidelného ranního máčení v potoku nadobro vzdal. Zas jako v Třebíči jsem se musel spokojit jen se studenou sprchou v koupelně.

Změnilo se toho víc. Brzy nás přestala po každém probuzení překvapovat přítomnost pejska v domě. Patřil k nám. Od rána do rána. Byli jsme tříčlenná rodina.

Trochu mi bylo líto, že je štěňátko celé černé, jenom kousky nožiček mělo jaksi vybledle nažloutlé. Ale utěšoval jsem se, že Miluška, když ho vybírala, jistě věděla, co dělá, bylo mi jasné, že využila své regionální kynologické proslulosti, aby si vynutila přednostní právo výběru z celého vrhu.

„Neboj se, vybarví se a bude pěkný. Ale zbarvení stejně není hlavní. Vybírala jsem podle toho, jak se projevoval, váš pes přece bude i moje vizitka, musí být nejlepší. I když – m­ému Amorovi se žádný pes už nikdy nevyrovná,“ nezapomněla dodat. O tom nás nemusela přesvědčovat. Takovou ctižádost jsme neměli, já ani Jana.

Stalo se, co jsem předpokládal. Pro mě nepadalo v úvahu přijmout Janinu upřímně míněnou nabídku, že si vezme psa na starost ona. Ješitnost mě ponoukala, abych se sám dral v naší rodinné smečce do vedení. Nedalo to mnoho práce, naopak.

Nemyslel jsem na to, že dobrovolně strkám hlavu do chomoutu.

Tak se kolem mě zadrhávaly smyčky dříve jen tušených pout. A já jsem si v nich ještě liboval.

Náš Amorek byl od začátku chytrý pejsek, učenlivý. Své místečko měl na chodbě vedle botníku. Tam během dne v pauzách mezi vycházkami a únavným dováděním odpočíval, v noci spával.

Vyvíjel se rychle. Najednou, skoro ze dne na den ta jeho mlhou zastřená očka zjasněla, krásně zhnědla a hleděla na svět bystře. Zrcadlil se v nich neutuchající zájem o všechno kolem.

Zvykal si na nás, na náš hlas, naslouchal intonaci slov, snažil se číst nám z obličejů, očividně si přál nám rozumět. Jednou si za mými zády vyskočil v kuchyni na pohovku a chystal se tam stočit do klubíčka.

„To nesmíš!“ zle jsem se na něho rozkřikl.

Nečekal jsem, co takové zvýšení hlasu způsobí.

Chudák Amor sletěl s pohovky jako střela a nevěděl honem kam se schovat. Kroužil kuchyní, zalézal pod židle, pod stoleček v koutě, byl úplně zmatený.

Sám jsem se toho zalekl.

Tak takové je to s tebou!, zhrozil jsem se jeho citlivosti, ale jenom v duchu, teď jsem mu nesměl dát najevo lítost, bude si to aspoň pamatovat.

Také že ano. Pohovka od toho dne byla pro něho tabu.

Pro příště jsem se varoval podobných výbuchů. Většinou stačilo zvýšit hlas nebo jen varovně zvednout prst a rozuměli jsme si. Až na jednu výjimku, u té nezabral ani tvrdý trest, ale o tom teprve bude řeč.

Náruživě si užíval volnosti na zahradě, na pastvině, v lese. Přitom sledoval každý náš pohyb, každou změnu směru chůze a ihned nás předběhl. Namáhavě se brodil hlubokým sněhem, ale v poznávání světa byl k neutahání. Šmejdil, chytal pachy, bylo jich všude plno. Smáli jsme se, jak do každého důlku srnčí, liščí, kuní či jelení stopy zabořil nos, jak soustředěně nasával, jak postupoval od jednoho důlku k druhému, ať byla trasa přímá nebo klikatá. Měli jsme z toho radost, ale Milušce se to nelíbilo, varovala: „Nedovolte mu to, zvěř stopovat nesmí, jestli si zvykne, už ho to neodnaučíte a myslivci vám ho jednou můžou zastřelit!“ Na totéž upozorňoval Jarda. Samozřejmě jsme to věděli, ale nebezpečí jsme podceňovali. Nepřikládali jsme nevinným štěněčím hrám význam, jaký si zasloužily a ještě jsme ho v nich podporovali, dopřávali mu co nejbohatší zážitky, po nichž tak lačnil. Vždyť ze stopy se dal vždycky lehce odvolat. Pro nás to bylo pořád štěně, které v každém vyvolá jen laskavý úsměv. Takové psí batole. Co za zvíře by mohlo honit, dohnat a snad ohrozit? Než poodroste, dávno ho budeme mít pod kontrolou.

Když se naši mladí o víkendech přijížděli na štěňátko podívat, nikdy se to neobešlo bez podivení, jak zas povyrostlo. Pejsek se stával naší chloubou.

Na zahradě se s námi nebo s dětmi nejraději honil kolem staré jabloně, kterou jsme pojmenovali lví jabloň. Když se na jejích doširoka rozpřažených větvích rozloží pět i víc vnoučat, visí tam se spuštěnými „tlapami“ jako smečka odpočívajících lvů v africké buši.

Při honičkách kolem toho mohutného stromu – n­a nějž bylo za jeho dlouhý život naroubováno šestnáct odrůd jablek – b­yl Amor vždycky nejrychlejší a nejšikovnější, z obklíčení pokaždé utekl. Tady v něm zrála dychtivost po dobrodružství, do nebezpečí se vrhal bez rozmyslu, až v nás vyvolával obavy, aby si neublížil. Když ho chytil „amok“, v šíleném rozběhu seskočil do veliké dálky z Janiny skalky, až se pod ním zápěstí podlomila. Ale vůbec nedbal a pokračoval v divoké honičce až do vyčerpání. To si pak lehl a chladil břicho ve sněhu.

Když víc povyrostl, naučil se za dětmi na lví jabloň vyskakovat. Později stačilo, když jsem do rozsochy, tak vysoko, kam jsem dosáhl, položil klacík a on pro něj okamžitě vyskočil. Stál zadními na jedné větvi, předními na jiné, vyšší, o kmen či další větev se opíral zády nebo aspoň krkem a natahoval se pro klacík. Když nedosáhl, v poslední chvíli před pádem raději seskočil, ale hned tam byl zpátky a zkoušel to znova.

Obdivovali jsme, jak se na stromě udrží. Samozřejmě, že nikdy ne s tou jistotou, jako děti, ale co bychom také po psovi mohli chtít?

Po Miluščině varování, že si může poškodit klouby, jsme jeho akrobatické kousky přestali příliš podporovat. Dost se jich navyváděl sám.

Naštěstí si pan doktor u Amorka všiml začátků křivice, dokud se dala léčit. Nedalo to moc práce, protože pejsek byl stále při chuti a vitamíny jsme mu nemuseli míchat do jídla ani cpát do krku ani používat všelijakých lstí podle rad zkušených. Jen viděl, že jdu ke skříňce s léky, už stál u mě, vrtěl ocáskem a těšil se na tabletku. Hned v něm zmizela, ať to bylo živočišné uhlí, vitamín, anebo hořká odčervovací pilulka. Žádný problém. Navykl si, že po tabletce následovalo něco dobrého k snědku a kvůli tomu spolkl cokoliv.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

16.08.2020 09:52:54dát kritice tiprevírník

I Milušku překvapil, předem mě učila fígle, jak si s příjmem tabletek poradit, a pak byly zbytečné.

16.08.2020 09:10:11dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Bezvadný pejsek! A nejvíc mě překvapil závěr, jak polykal ty tabletky. To jsem ještě u psa neviděla. Hezké vyprávění.

08.08.2020 10:57:28dát kritice tiprevírník

Metaforo, díky za milou návštěvu.

07.08.2020 15:04:48dát kritice tiprevírník

Ludmilo, jsem rád, že se ti líbilo.

07.08.2020 14:26:38dát kritice tipAlegna

milé to bylo, příjemné čtení, díky ***

07.08.2020 13:43:11dát kritice tiprevírník

Pěkně děkuju, děvče z lesa.

07.08.2020 12:09:34dát kritice tiprevírník

Díky i Čudlovi, za znamení přítomnosti.

07.08.2020 11:48:401 tipů dát kritice tiprevírník

Tos mě, milá blackie, uklidnila, uf... Děkuju, měj i ty krásný víkend.

07.08.2020 11:42:36dát kritice tipblacksabbath

nojopno.....spolkla bych kdeco.....kdyby bylo pokračování......ale kdo si počká....ten se dočká není-liž pravda?......vydržím...přeji krásný víkend

07.08.2020 11:33:09dát kritice tiprevírník

Diano, děkuju, rád se tu dočítám, že tě Amorkův osud tak zajímá. Ale je to přece jenom jeden z mnoha psích osudů, které jistě znáš, nic nového se nedozvíš.

07.08.2020 10:58:13dát kritice tipDiana

Líbí se mi, jak Amorek roste, dovádí - a také někdy zlobí? S pohovkou to u nás proběhlo úplně stejně.... Člověk až žasne, jak chápaví ti pejsci jsou. Těším se také na pokračování 3.

07.08.2020 09:44:47dát kritice tiprevírník

Aleši, děkuji za mlčenlivý tip.

07.08.2020 09:43:47dát kritice tiprevírník

Ireno, nám taky se líbí, je to rarita. Nejen tím, jak je stará, krásná a mohutná, ale i tím, že každá větev kvete různou barvou květů a jejich velikosti, navíc v nestejnou dobu.

Luboši, neházej, tak pozdě to nebude. Aspoň doufám.

 

 

07.08.2020 09:27:551 tipů dát kritice tipKočkodan

 

Pokusím se bojovat. Pokud se ona zálezitost neobjeví az v díle 9 nebo 10, tak bych snad mohl prezít i bez Chocholouska. Zatím neházím flobertku do ovsa…

 

07.08.2020 09:23:171 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Taky bych četla dál a dál, Jardo:-))

Amorek má pěkně nakročeno k lovu lesní zvěře, koukám:-)

Moc se mi líbí lví jabloň!

07.08.2020 09:10:281 tipů dát kritice tiprevírník

Bóžičku, ani jsem si neuvědomil, že tě tak nevinnou poznámkou můžu dovést až k takovému diskomfortu, že bys večer nemohl usnout. Tož co s tím?

07.08.2020 09:01:311 tipů dát kritice tipKočkodan

 

Já pocituji od této chvíle psychický diskomfort a nechci videt usínání (jestli vubec nejaké bude). V hlave mi zacíná vírit jediná myslenka: Co je to za výjimku? Co je to za výjimku? Co je to…

 

07.08.2020 08:45:43dát kritice tiprevírník

Psí voči? Tabletka 3/10? To myslíš vážně? V jeden den?!

07.08.2020 08:16:26dát kritice tipblacksabbath

tohle čtení je přímo pro mě....napsal jsi ale příliš málo....krátké to je......tak dělám psí voči....vyhlížím jestli ještě nebude tabletka 3/10.......*/**********



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.