Bez mapy

Myšlenky pramení kdesi v nedohlednu

šel jsem již mnohokrát jejich zřídla hledat

Na cestě kamení, které neuzvednu

Tu šlápnu do mokra – tam je mlha šedá

 Sám v sobě bez mapy chodím všemi směry

Cíl je mi záhadný. Přesto kráčím. Někam

Snad mě to netrápí. Že je správný? Který?

Změním ho za dva dny, když se noha smeká?

 Vše, co zde naberu, tady opět nechám

jak dítě u moře, jež hrad z písku staví

Docházím k závěru, že je marná střecha

když základ uhořel v žáru bez představy

 Mám tonout v pohodlí? Znát kříž vyděděnce?

Jsem v roli diváka – či snad režiséra?

Copak nám dohodly smysl existence

síly, jež vyláká zdroj, jenž nevyvěrá?

 Otázek přibývá – nejsou odpovědi:

Zda hustá temnota jasem střídána je?

Zda cesta líbivá kroky nerozředí?

Zda hlavu nemotá do ní daný zájem?

 Nevím, co vystavět – ani destruovat

co za co zaplatit – a kdy že být skoupý

kdy říci tři sta vět – kdy užít tři slova

kdy, stižen závratí, tím být, kdo sny skoupí

 Hledám své vrcholy – zkoumám dna svých hlubin

nic z toho nezměřím – hledím na obojí

Někdy jen mrholí – jindy průtrž hubí

pěšiny ke dveřím, na nichž srdce stojí

 Někdo spí na trnech – jiný na nebesích

Na růžích ustlané lože nekrvácí?

Je vcelku patrné – aniž mě to děsí

To, co dám, zůstane

Co si vezmu, vracím…