Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Amor 3/10

08. 08. 2020
10
19
593
Autor
revírník

Denně jsme s ním chodili do lesa. Když se rozběhl moc daleko, schovali jsme se podle Miluščina návodu za strom, za oblouk cesty nebo se skrčili do příkopu a čekali. Za chvilku se v panice vracel. Někdy kousek přeběhl, ale chtěli jsme vědět, jak si poradí, tak jsme se mu neozývali. Vždycky nás periferním viděním a jistě i čichem v příštím okamžiku objevil. Očka mu radostí zasvítila a honem si běžel pro pohlazení.

Dával nám najevo absolutní oddanost. Také k ostatním členům rodiny byl přítulný. Jarda si trpělivě nechával olízat tvář, uši a třeba celou hlavu. Kája s ním dováděl jako kluk, překvapoval mě, jaký má k němu vztah. Taňulka projevovala ohromné pochopení pro jeho potřeby, nabádala nás, abychom ho zbytečně k ničemu nenutili a co nejvíc ho pozorovali, že mu tak nejlépe porozumíme. Brzy prý poznáme, kolik nám takové porozumění přinese radosti.

Pejsek se začal vybarvovat. Jak rostl, světlé tlapky, bříško, spodek ocásku a symetrická kresba na hlavě, za ušima a v obličeji vystouply z nedávno ještě skoro jednolité černě a jejich dosud nevýrazně světlá barva poněkud sytěji zežloutla. Byl krásný. Naplňovalo se, co Miluška předpovídala.

Její názory, co se týká psů, byly pro nás ve všem směrodatné. Jen ona vyniká schopností, že každý pes, třeba úplně cizí, respektuje její nadřazenost a pokud některý ne hned, neodkladně ho tomu naučí.

Je to záhada.

Chtěl jsem tomu přijít na kloub, ale vyšel mi pro skeptika mého ražení skoro nepřijatelný výsledek, že jde o čáry, o kouzla. Nemohl jsem s tím nic dělat, jen to respektovat.

Naše Miluška vysílá neviditelné záření, o němž ví jen ona a psi. Je sice nehmotné, ale skutečné. Tu pravdu jsem byl nucen přijmout, mockrát mě o ní přesvědčila.

Řeknu vám, je to těžké, ale – ž­ít se s tím nakonec dá. Asi to bude podobné jako s talentem, čili darem od Boha, o němž nikdo nepochybujeme, je tady, je zřejmý, a přitom je stejně nehmotný jako ty její čáry.

Amor byl v Miluščině přítomnosti vždycky nejšťastnější, ať s ním dováděla, nebo ho tvrdě k něčemu nutila či mu něco tvrdě zakazovala. Když jsme ho v takové chvíli politovali, slyšeli jsme slaďounkou odpověď: „Děje se mu něco? Vždyť se mu nic neděje, podívej, jak je spokojený.“

A ten pes ji skutečně za všechna zjevná příkoří miloval. Okamžitě po sebetvrdším zacházení se před ní nedočkavě kroutil a vrtěl jako živé stříbro a toužil se jí zavděčit. Málem jsem žárlil. Samozřejmě že ne doopravdy.

Většinu času patřil mně a Miluška za našich krátkých setkání, třebaže jí muselo dělat dobře, jak ho ovládá, ani náznakem nezneužívala jeho duševní rozdvojenosti, naopak jemu i mně zdůrazňovala, kdo je jeho pravý velitel.

Pokorně doznávám, že je to opravdu zvláštní situace, přijímat od nejmladší dcery takovou poctu.

Tety Martinka a Janinka se k Amorovi chovaly blahosklonně, přičemž obě upřímně prohlašovaly, že strpí jeho blízkost jen, dokud je malý, později budou vyžadovat odstup. Amor to vycítil a přespříliš se jim nevnucoval. Zato s dětmi si užíval. Jen Linduška se podobně jako její maminka při psích hrátkách držela stranou. Ale pejsek se jí líbil, to ano.

Komu by se také náš Amorek nelíbil, že?

 

Měli jsme obavu z oslav Silvestra. Věděli jsme, s jakou hrůzou známí psi přežívají půlnoční ohňostroje, včetně Červinkových Ronka. Všichni tráví silvestrovské půlnoci třesouce se strachem a zalézajíce až pod postele svých pánů. Bylo samozřejmé, že se oslav nezúčastním a zůstanu s Amorkem doma.

Den předem brněnská Janinka, Amor a já jsme pro tradiční Martinův parádní ohňostroj vyhledali vhodné místo na protější stráni nad Juřicovými, což snad bude pro zkoušku statečnosti našeho pejska dostatečně daleko, ale přes noc připadlo tolik sněhu, že se tam pak nikomu nechtělo a bylo rozhodnuto celou parádu odbýt před domem.

Kam jen s tím Amorem zalezu, dělal jsem si starosti.

Ale dopadlo to na výbornou. Stáli jsme spolu v domovních dveřích a ta praskající, bouchající, ohněm sršící hrůza se odehrávala na mostě deset metrů od nás. Zíral jsem. S tím psem to ani nehnulo. Nespouštěl jsem ho s očí, žádnou rachejtli, žádnou petardu jsem proto pořádně nevnímal, což mi vůbec nescházelo, šlo mi jen o Amora. S údivem jsem sledoval, s jakým klidem, a přitom jak zvědavě, tu ohnivou vřavu sledoval.

Bylo to překvapení pro všechny, kdo si na něho vzpomněli a věnovali mu pozornost uprostřed těch hlučných výbuchů radosti ze vstupu do nového roku 2003.

(Dodám hned, že následujícího Silvestra, kdy bylo Amorkovi šestnáct měsíců a Pavel v zastoupení nepřítomného Martina spustil ohňostroj u lesní cesty za lyžařským vlekem, volně pobíhající Amor nejen že se nebál, ale na vystřelující rakety štěkal a útočil a musel jsem ho přidržet, aby ho některá nezranila.)

 

Amorovy široké tlapy předznamenávaly opravdu velkého psa. Zanechával stopy jako laň nebo menší divočák.

„Budeš takový náš vlk, viď, ty vlku,“ dožadovala se Jana Amorova souhlasu a měla stejně jako já radost z jeho krásně vlčí podoby. Shodujeme se spolu, že ta je pro psa nejpřirozenější. Zbarvení ovšem vlčí moc nebylo. Ani boltce, když se mu natrvalo postavily, se kromě tvaru příliš vlčím nepodobaly. Byly jaksi přerostlé.

Co jestli mu to tak zůstane, kroutili jsme nad tím nadělením hlavou.

„Víc už neporostou, nebojte se,“ zaháněla Miluška se smíchem naše obavy. Postupně jsme tedy přestali velikost těch uší hodnotit.

Možná se opravdu za dalšího růstu nepoměr mezi boltci a tělem vyrovnal, možná jsme si jen zvykli, pravda je, že pohlednost našeho psa se ukázala na uších málo závislá. Aspoň se o nich nikdo špatně nevyjadřoval, a přitom hodnotitelů se našlo dost.

Když se naučil poslušně chodit u nohy a mohl jsem si už dovolit při výjezdech do civilizace producírovat se s ním ulicemi, tehdy, zatímco Jana chodila po nákupech, jsem s hřejivými pocity zaznamenával pohledy a často i pochvalné poznámky kolemjdoucích. Jeden manželský pár nás dokonce zastavil. Sykl jsem, Amor si sedl a nechal se od nich obdivovat. Ale že bylo teplo, tak ho brzy přestalo bavit jen tak sedět a těžce sebou žuchl na zem. Ležel, přivíral oči proti slunci a odpočíval. S těmi svými v zápěstích pohodlně uvolněnými tlapami a líně přivřenýma očima se vzdáleně podobal spokojenému, nažranému lvu.

Na ty lidi působil opravdu nevšedním dojmem. Litovali, že je tak mladý, už teď by ho nejraději viděli jako ženicha své fenky.

Když jsme se rozloučili, ještě dlouho se za ním zálibně dívali.

 

 

 


19 názorů

revírník
18. 08. 2020
Dát tip

Takže rozumíš i tomu, proč jsme chtěli, když už to muselo být, jenom toto plemeno, které je podobou vlku nejblíž. Jestli i povahou, o tom by se dalo diskutovat.

Jak vidím, i mezi kočkami (a kocourky) jsou různé povahy.


Vlčí povaha? Ta je docela složitá, ale řekla bych, že fajn. Podle indiánského horoskopu jsem vlk ;-)

Náš kocourek Alfík (tedy baron von Alpin) míval ohňotroje také moc rád. Vždy na ně fascinovaně zíral. Ostatní kočky a kocouři většinou propadali panice a Silvestra trávili v koupelně pod vanou. To bylo jejich útočiště.


revírník
16. 08. 2020
Dát tip

Ano. Děkuji za něho.


bixley
16. 08. 2020
Dát tip

Opět jsem překvapena, jak si váš Amorek užíval ohňostroj. Prostě nevšední pes.


revírník
15. 08. 2020
Dát tip

Hezky děkuji za tip, metaforo.


revírník
09. 08. 2020
Dát tip

To je zajímavý nápad, Blackie, s tím kočkolapem, ale jak správně díš, kdybych býval nebyl ženat. Jenomže to bych ani Amora určitě neměl, takže zas nic.

Nám tady na komáři není nic platná ani tma. Naštěstí dycky tak jeden za celou noc, potvora pisklavá.


koškolapa----opravuji kočkolapa.......a nemá to co dělat s Lubošem Kočkodanem.....:-):-)(omluva za další překlepy.....já totiž nesvítím, abych tady neměla komáříííí)


kdybys nebyl ženat....poradila bych ti použít Amorka jako koškolapa.....jjj....:-))))....můj boxer se petard nebál.....pokud jsem byla u něho bylo vše v pohodě.....a i ten malý skřet co mám teď je na tom stejně......Jardo pěkně se mi to čte.....trošku srovnávám s psím kamarádem co jsem měla a mám teď......teším se na další pokračování......pěkný večer


revírník
08. 08. 2020
Dát tip

Ludmilo, takový pes v centru Prahy musí být asi hodně otrlý, a stejně ho obdivuju.

Luboši, ty vtipálku, Amor se jim líbil. A s tou Taňulkou asi nejsi daleko od pravdy, však je Miluščina rodná sestra.


Kočkodan
08. 08. 2020
Dát tip

„Když jsme se rozloučili, ještě dlouho se za ním zálibně dívali.“   

 

Jardo, ta skromnost tě sice šlechtí, ale všichni víme, že řada obdivných pohledů – zvláště žen – patřila i tobě...

 

Mimochodem – Taňulka je takový Ruda Desenský v sukních.


Alegna
08. 08. 2020
Dát tip

je to příjené čtení, máš pravdu, Miluška má dar, je to určitý druh nadání*****

náš pes se taky nebál ohňostrojů a petard a to bydíme v centru Prahy, kde to bouchá minimálně  14 dnů bez přesání...nebál, dokud na nás kdosi z okna nehodil petardu, dopadla nám na paty... od té doby nechtěl při bouchání vyjít ven


revírník
08. 08. 2020
Dát tip

Pěkně děkuji Čudlovi.


revírník
08. 08. 2020
Dát tip

Diano, to jste museli zažít hrozné chvíle, tolik dní být v nejistotě. A co teprve vaše Džesinka! Ještě že to dobře dopadlo. Amorek byl pašák, ale přece jsem o všech dalších ohňostrojích raději byl s ním někde na zahradě nebo v lese a povídali jsme si spolu, aby byl klidný a nechtěl se do té válečné vřavy zapojovat. Takže nervy to pro nás dva byly pokaždé.


Diana
08. 08. 2020
Dát tip Gora

Amorek má můj obdiv za statečnost o Silvestru. Naše Džesinka se při těch petardách úplně zbláznila a utekla přes lesy až do Blanska, kde ji zatkla policie a umístila do psího útulku. Teprve za 14 dní neúnavného hledání, inzerátů, vylepování plakátů atd. jsme ji našli... Amorek je pašák!


revírník
08. 08. 2020
Dát tip Gora

Není divu, v tak "zazvěřeném" hospodářství, jaké je - jak tuším - u vás, musí někdy vzniknout i docela nesourodá koalice.


Gora
08. 08. 2020
Dát tip

Aha... už vím. Vlčák byl náš první pes... spřátelil se s vietnamským prasátkem, které muž od někoho dostal za čištění komínu :-) a přinesl v kapse vaťáku... po roce vlčák po praseti smutnil.


revírník
08. 08. 2020
Dát tip

Německý ovčák, tedy takzvaný "vlčák".


Gora
08. 08. 2020
Dát tip

Jardo, nějak jsem přehlédla, jaká že byl váš Amorek rasa?


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru