Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

RAPEP & ČAJÁ 2. kapitola

08. 08. 2020
0
0
209
Autor
ludvik.toman

RAPEP & ČAJÁ

2. kapitola

 

 

[ Ani bych nevěřil – stalo se to už před 10 lety, opět na začátku srpna: jako tamten ještě o 20 roků dávnější koncert vídeňský.

Járu jsem už několik roků nezdravil, na jeho občasné dokučlivé, jak se říká tady na Zaolží, pozdravy neodpovídal.

To tenkrát ještě v jednom z domů na českotěšínské ulici Hlavní prodávala v prodejně cédeček a podobných artiklů jistá slečna Veronika. Obchod s dodneška čitelným názvem Tóny nabízel sortiment i ve dvou výkladních skříních, mezi nimiž se vcházelo dovnitř, kde v interiéru vůkol panovala stylizovaná temnota.

Dům s obchodem byl původně městským majetkem, jenž posléze rozkradli návštěvníci pravidelných Járových vánočních koncertů.

Takže jsem tenkrát vešel do tmy syté černí málem jako blank, abych úhledné slečně Veronice poděkoval ještě jednou za jistou její minulou laskavost. Jo, slečna Veronika byla tmavovlasá, to kdyby se po ní někdy někdo ptal.

A zmíněná její laskavost se týkala dílčího odkazu Ludwiga Wittgensteina, třebaže on tak napohled hezká ňadra s sebou nemíval.

Pár slovy jsem veroniké laskavici poděkoval, a že stála za pultem sama a poblíž v té tmě na mé čivy nepůsobil nikdo víc, připojil jsem ještě pár slov, jichž ten řečený Wittgenstein byl filozofem, všechno se dělo takhle vančurovsky letně rozmarně a polehku – když tu odkudsi zprava na mne vzlétl z té okolité tmy jakýsi veliký černý stín.

Ale než jsem se po něm stačil ohnat pěstí, v téhle sebeobranné otočce jsem si uvědomil, že za mými zády se liší od tmy postava majitele obchodu a že tím stínem není žádný vetřelec, nýbrž o dva kroky se přiblíživší Jára.

Byl sice srpen v půlce odpoledne, ale on měl na sobě zeštíhlující černý kabát jak nějaký ten romantický máchabard, a jeho pro okolí mě zhanobující dotaz zněl zcela prostě: „Proč mě nezdravíš?“

 

Takže jsem Járu odkázal, že tady ne, a pokud že si máme něco vzájemně vyřídit, tak že venku na ulici.

 

Poodešli jsme tedy tedy, on v básnickém hávu a já ve vietnamských kraťasech, kousek nalevo od vchodu, kde na parkovišti stál Járův tmavěmodrý vágn dodávky značky Volkswagen, a u jeho zádě, celému městu na očích s takovou honorací, jsem Járovi poznovu vysvětlil, že poněvadž je agent, já ho nezdravím.

Na rozdíl od všech těch špiček stranických a vládních, a třeba i zdejších těch koryfejů či přímo lodivodů nezávislé kultury, například, kteří naopak milerádi.

 

A poněvadž že vím, kde a proč podepsal, že můžeme udělat takovou malou rekonstrukci.

Při níž budeme stát zády před kamerou, před sebou takový ten stojan s velikými obracecími listy, které místní buržousti používají při jejich konferencích.

A že my dva, na rozdíl od nich, budeme fixy čmárat na ty listy, jak to tenkrát podorysně vypadalo ve třetím patře karvinské okresní správy SNB, tam za kovovou mříží carství StB.

Takoví že budem malíři!

A k tomu že si postupně ve shodě našich pamětí rozkreslíme i půdorysnou podobu kanceláře vyšetřovny za druhými dveřmi napravo.

A to všechno před kamerou.

Žádnou cizí, ale mou.

A žádný blank.

 

Jára souhlasil i s návrhem, že opatřím ty co možná nejkvalifikovanější znalce, aby posoudili výsledky téhleté naší vzájemné postderridovské rekonstrukce, a mohlo být posléze tak půl čtvrté odpoledne, když jsem tenkrát upaloval po Nádražní k cíli mé tehdejší i dnešní adresy.

 

Kde jsem ihned zalehl a třískal do klávesnice maily na adresy takovýchto znalců, a některé z těch vzkazů posílal v kopiích i Járovi.

A pokud bude mít případný prokurátor zájem i dneska, pokusím se tyhle dobové písemnosti najít, jakož i bez obav zveřejnit.

 

Ale ať si nepřetrhnu nití šnyt.

 

Nabádám se sice napohled úzkostně, identity těch tří tehdejších adresátů si však budu v plné šíři cti na tomto světě pamatovat dovždycky.

1/ Paní Světlana Ptáčníková, tenkrát ještě v Kanicích.

2/ Vyšetřovatel Milan Bárta z tehdejšího Úřadu vyšetřování zločinů komunismu.

3/ Zdeněk Vališ, vojenský historik.

Žádní lepší experti tehdy k mání nebyli, když například dnešní opravdu slovutný doktor Petr Blažek se tenkrát ještě hrabal z akademických plen.

 

Jak dlouho trvá cesta vágnem z Těšína do Ostravy?

Já za tu dobu měl nazpět tři odpovědi, že oni do toho hokusu jdou.

 

Postupně, jak ony souhlasy přicházely, jsem je přeposílal Járovi. ]

 

 

.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru