Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Amor 8/10
datum / id14.08.2020 / 510174Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaDo hor,
zobrazeno146x
počet tipů8
v oblíbených0x
Amor 8/10

 

S devítiměsíčním Amorem jsme si troufli poprvé vyjet do světa, až na Vysočinu. Tři dny jsme putovali po našem bývalém revíru. Spali jsme ve stanu, Amor venku vedle, pro jistotu uvázaný na vodítku. Chtěl jsem si revír důkladně prohlédnout, a to vyžadovalo neustálé popojíždění. Časté zastavování, vystupování, prohlížení a nové nastupování bylo únavné jak pro nás, tak pro Amora. Zvládl to, ale poslední den už se sotva vlekl a celou cestu domů pak v kufru spal. Mohli jsme se tomu vyhnout, nechat ho u Milušky, nabízela nám to, ale v té době už jsme si nedovedli představit, že by měl trávit noci někde bez nás.

To bylo v červnu. Potom vypukly prázdniny a přijela do Petrovic naše pilná a starostlivá „cérenka“ Taňulka s dětmi. Dny naplnila neúnavnou činností. Jak už dobře víme, i ona má po své mamince v sobě něco z odpovědnosti pravěké živitelky rodu. Jejích kvalit sice nedosahuje – to proto, že se v minulém životě ničeho hrozného nedopustila a nemusí za nic pykat (aspoň o tom neví) –, a­le když jsou spolu, tak bez přestání sbírají, trhají, suší, nakládají, zavařují, zamrazují a kdovíjak konzervují, co zahrada, pole a les dá. Od jara do podzimu.

Hned první den dopoledne nás babička všechny vytáhla na Janovské louky, kde by prý ty nízké lípy v lesním plášti mohly už začít kvést.

Šel s námi také Jareček. Byl už rozumnější než v „třebíčském období“. To od té doby, co se u nich narodil bratříček Danulka a on přestal být středem světa. Už mu odloučení od maminky tolik nevadilo, proto si ho teta Taňulka troufla k nám vzít se svými holčičkami.

Teď zas, jako vždycky v lese, třímal v ruce klacek a my jsme ho museli každou chvilku napomenout, aby jím tak nešermoval. Aspoň tedy „kosil trávu“ podél cesty. K tomu jsme zas měli námitky, aby neurážel hlavy kytičkám, na které se obzvlášť zaměřoval. Zkrátka jsme ho pořád sráželi v rozletu.

Když jsme došli na kopečku nad Janovem k lesu, jehož porostní plášť vyplňují až k zemi zavětvené lípy, zjistili jsme, že opravdu již některé pořídku kvetou. Babička s Taňulkou se do nich hned daly. Nebylo to slavné, ale něco přece natrhaly.

My ostatní jsme se mezitím bavili s Amorem. Jelikož byla tráva ke „kosení“ moc nízká a Jarečkův parádní klacek nesměl zahálet, bušil jím aspoň do země, a tu se na něho z hraboší dírky vyřítily vosy. Než stačil utéct, dvě mu pustily do kůže štiplavou dávku nastřádaného jedu. Při útěku si ještě odřel koleno. Vykřikl jen bolestí a úlekem, ale dál nic, neuronil ani slzičku, ani nezakňoural, jen klacek dobrovolně zahodil. To hodně znamenalo, asi přece trochu vyvedený z míry byl, ale statečně se před Kačenkou a Klárkou přemáhal. Zatímco ony se předháněly v radách, co by se mělo s píchanci a s kolenem dělat. Já jsem byl mínění, že nejlepší bude nechat to tak, ať si hrají jako dosud a nevšímají si toho.

Honili se po louce a já jsem pokaždé, kdy se přeřítili kolem, po očku sledoval, co dělají stopy po žihadlech. Mírný otok se brzy zastavil a všechno bylo jako předtím. Jen ten klacek ležel zapomenutý někde v křoví.

Až později, cestou domů, projevil Jareček upřímné zhnusení nad nečekaným zážitkem, když po Taňulčině otázce jak se mu výlet líbil, se škaredě zamračil: „Vůbec se mně nelíbil. Už do lesa nikdy nepůjdu.“

To jsme mu tak akorát věřili.

Doma se babička postarala o natrhaný lipový květ, mezitím Taňulka začala chystat pozdní oběd, potom ho spolu dovařily a daly nám najíst.

Těšil jsem se na ten klid, co teď přijde.

Byl to hluboký omyl. Taňulce se zdálo toho, co za dopoledne stihly, málo. Hned po obědě se začala zajímat o to, jestli už zrají borůvky – a­ bylo po klidu.

„V oplocence na Staré hoře by už mohly být, vloni je tam touto dobou objevila Janinka,“ hlásila přeochotně babička.

Tak bylo rozhodnuto. Únava neúnava, siesta nesiesta – hybaj hned všichni do hor.

Ani ten pes si, chudák, nestačil pořádně zdřímnout.

Sbírání plodů je věc ženských, já v lese mívám jiné zájmy a courám se kdoví kde, ale tentokrát chci do oplocenky s nimi, podívat se, jak tam v tom zvěři nepřístupném prostředí rostou náletové jedličky.

Chtěl jsem Amora venku odložit a za chvíli se za ním vrátit. Taňulka byla jiného názoru: „Ať si přeleze po žebříku, jako my ostatní.“

„To myslíš vážně?“

„Vážně, ať si to zkusí.“

Vylezla nahoru a lákala ho: „Pojď Amorku, neboj se, pojď.“

„To nemá cenu, nedělej to,“ strachoval jsem se, „já ho radši odložím.“

„Ale on přeleze, neboj se. Povzbuzuj ho, chval ho, uvidíš. Amorku, pojď, ty jsi přece šikulka, viď, pojď, pojď honem za mnou. No ty jsi ale šikovný pejsek, vidíš, jak ti to jde.“

Amor se vzpínal, kňučel, pokoušel se po těch příčkách lézt, ale nešlo to, pořád padal. Opakoval jsem, že ho radši odložím, ale Taňulka trvala na tom, že to nesmíme vzdát, když už to zkouší, že to určitě dokáže. A mezi řečí už byla na druhé straně a lákala ho odtud. Amor strašně chtěl, ale příčky byly daleko od sebe, a když byl skoro nahoře, propadl mezi nimi a do krve si odřel bok. Toho však jsme si všimli až doma, protože teď to v zápalu boje stejně jako Jareček dopoledne na Janovských lukách na sobě vůbec nedal znát, ani neknikl, okamžitě se drápal nahoru znova.

Najednou, jak se mu to podařilo, nikdo nevíme, b­yl nahoře. Odtud bez zaváhání skočil dovnitř.

To bylo slávy!

„Vidíš, Amorku, jaký jsi šikovný pejsek,“ hladila ho teta Táňa a on rozuměl a chodil si ke všem dokola pro pohlazení a z té převeliké chvály se jen vrtěl blahem. Nikdy dosud nebyl na cvičáku, aby si vyzkoušel překážky, takže to, co nám tady jen pro svou a naši radost předvedl, opravdu za tu chválu stálo.

Borůvky už zrát začaly. Ženy a dívky se daly do sbírání, Jarečkovi dávno otrnulo, proháněl se oplocenkou s Amorem a při vhodné příležitosti mu ukázal, že ty borůvky jsou vlastně k jídlu. Amor to také zkusil. Za chvíli borůvkám přišel na chuť a „pásl“ se na nich jako ten klouček.

Já jsem zatím s uspokojením zjišťoval, jak se daří přirozené obnově lesa, která je chráněná proti zvěři účinným oplocením. Tady bylo všude naseto nespasených náletových břízek a jeřábků, které smrčkům a jedličkám vydatně pomáhaly potlačovat útlak od neprodyšného borůvčí.

Když se Jareček nabažil běhání a pokřikování s Amorem, začal se zajímat o pestrou přízemní faunu: mravence, šneky a všelijaké broučky.

Amor polehával ve stínu. Uznal jsem, že bylo lepší vzít ho dovnitř, mohl jsem se soustředit na své zájmy a nemusel za ním ven tolik pospíchat.

Navečer při návratu jsme Amora nechali běžet před autem. Hnal se z kopce až čtyřicítkou. Když jsme zastavili, abychom ho naložili, odmítl. Nepřemlouvali jsme ho. Teprve po dalším kilometru si dal říct.

Na Drakově jsme ho vypustili, aby se osvěžil v řece. Do vody vlezl hned. Házeli jsme mu tam klacíky a on je vynášel. Pořád se však držel na mělčině. Když padl klacík dál, počkal si, až mu jej proud donese.

Jak ho dostat do hloubky? Vždyť ani nevíme, jestli umí plavat. Bylo dost chladno, do vody se nikomu nechtělo.

Co by pro miláčka Amora neudělala Klárka? Plavky samozřejmě neměla, ale vyřešila to, svlékla se do nejnutnějšího prádélka a vlezla za ním. Ale do hloubky ho stejně nemohla nalákat. Nabídla mu kus větve, aby se do ní zakousl a zkoušela ho tam dotáhnout. Kdepak! Přetahovali se ve vratkém postoji na kluzkých kamenech dna, o­na do řeky, on z řeky, ale silnější byl pes, opíral se čtyřma nohama.

Nakonec to Klárka vyřešila, vyšla mu vstříc osobním příkladem – srdnatě pokročila dál a vnořila se do studené hloubky sama. Amor v mělčině vysokým žalostným hlasem poštěkával: Kam jdeš, přece vidíš, že za tebou nemůžu. Ale ona ho nepolitovala, nevracela se. A ještě odhodila takový krásný lákavý klacík! Schválně a­ž ke druhému břehu. To už nevydržel. Snad ani nevěděl, že se mu pod nohama propadlo dno a že si pro něj plave.

Pak šířku řeky beze strachu krásně překonal několikrát za sebou. Z vody se mu nakonec ani nechtělo.

Od toho chladného letního podvečera se to tady jmenuje – Tam, kde Klárka naučila Amora plavat.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

19.08.2020 11:26:39dát kritice tiprevírník

Šikovná Klárka. A pes taky.

19.08.2020 10:54:47dát kritice tipbixley
redaktor prózy

No vida, i plavání! Krása.

18.08.2020 10:38:12dát kritice tiprevírník

A já ti za ně srdečně děkuju.

18.08.2020 08:54:48dát kritice tipArwen Leinas

Ze začátku seriálu jsem si říkala "no tentokrát nic moc", ale pak se to začalo zlepšovat a proto opět mohu s klidem v duši dávat i ty Tipy :)

16.08.2020 15:55:20dát kritice tiprevírník

Ano, na smečku měl štěstí.

16.08.2020 14:55:39dát kritice tipAlegna

samozřejmě, špatně jsem se vyjádřila, měla jsem na mysli vybrat si svou smečku :-)

15.08.2020 20:03:56dát kritice tiprevírník

On měl rád všechny.

15.08.2020 19:54:24dát kritice tipAlegna

Amor má tolik lidí ve své smečce, kteří mu hodně dávají, uměl si vy brat :-)***

14.08.2020 20:55:24dát kritice tiprevírník

Děkuju za chválu, jsem rád, Ivi, že se ti čtení líbí.

14.08.2020 20:38:26dát kritice tipblacksabbath

píšeš to tak.... že lituji...že to není delší.....chválím všechna vaše statečná srdce....a tebe za krásně podaný zážitek....a protože vím, že mě čeká další díl....už se tady nezdržím ..... jdu na 9/10..............*/*****

14.08.2020 15:21:34dát kritice tiprevírník

Čudo, zdravím.

14.08.2020 12:05:35dát kritice tiprevírník

To samozřejmě ne-é. I když by to vypadalo zajímavě.

14.08.2020 11:58:421 tipů dát kritice tipKočkodan

 

Ani pochvala od chlapce ti doufám nebude jak se ríká proti srsti.

 

 

 

Bylo jen otázkou casu, kdy si Amor poprvé vyzkousí tradicní styl vsech jeho predku cubicku. (Nechces mi prece, Jardo, tvrdit, ze zvolil kraula nebo motýlka.)

 

14.08.2020 09:11:04dát kritice tiprevírník

To se mi tak dobře čte, milá děvčata!

14.08.2020 09:08:08dát kritice tipDiana

Zase krásné a milé :-)

14.08.2020 08:33:17dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

I tohle je, Jardo, moc pěkný díl... a závěr zvlášť!



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.