III.

Jediného živého tu bylo koně, 
ke konci pastvinám 
porcelánu v drátech.

Odpouštějí dnům dna vypuštěná, 

až do hladiny ryby zkoušejí svá dna 

a vyskakují v mezilistí – 

jež jak smetiště galaxií 

dělá za dne mléčné dráhy 

na dna nebes, 

které na hladinu povídají 

o svém dopadání.


Dny v podzimu klusají 

po barvách koní vraníků, 

po stopách krve v stepích kavylu, 

který někdo navždycky pohladil 

jemnou bosou rukou. 

Bosé jsou dny a bosé jsou labutě, 

které kdosi ukradl hladinám, 

jimž zůstal nahý bok.



A starý podlist mlčí příběh, 

den louská ořechy bez podpatku, 

dna polykají svá dna. 

A ty ses městem courala 

ve svém tichounkém ne-jití 

hladila jsi hřívy koním, 

mým koním, 

kteří ve mně navždycky 

dusí dusotem mou duši 

jediného živého tu 

ke konci pastvinám.


A odněkud z drátů sem zajiskří 

do dne sem hozeného.