Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Svatohubertská štvanice 1/2
datum / id19.08.2020 / 510356Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaDo hor,
zobrazeno174x
počet tipů10
v oblíbených0x
Svatohubertská štvanice 1/2

 

Svatohubertská štvanice

 

Kvůli Amorovu štvaní zvěře jsme kolikrát neměli kam se vrtnout. Jestli jsem nechtěl mít psa věčně upoutaného na šňůře, musel jsem pravidelné procházky lesem téměř vypustit. Raději jsem s ním chodil po silnici. Ale i tam, když to bylo mimo ves, musel jsem hlídat, aby neodbočil ze silnice. Když jsem mu poručil: „Po cestě!“, tomu rozuměl. Tak jsem ho jakž takž udržoval mimo nebezpečí svodů divočiny. Nebylo to ovšem stoprocentně jisté. Obklopeni lesy jsme téměř všude, proto i silnici mohla zvěř ráno nebo večer kdekoli přecházet, jen ta pravděpodobnost byla přece menší, než na lesních cestách.

Když se však dlouho nic nemilého nepřihodilo, troufl jsem si znovu občas zabočit do lesa bez šňůry a na chvíli zariskovat, což mi Jana poprávu zazlívala.

Bylo 3. listopadu 2003, svátek sv. Huberta, patrona myslivců, a to mělo na moje pozdější rozpoložení, včetně popuštění uzdy dávno vyprchané pověrčivosti, značný vliv.

Amorovi bylo právě čtrnáct měsíců.

Na vrstevnicové cestě pod Ďáblovým kopcem „nad našima“ mi utekl za srnčí tlupou hned v půl osmé ráno. Čekal jsem jako obvykle na místě a doufal, že ho za chvíli lovecká vášeň přejde a vrátí se. Ale bylo to nějak dlouhé. Když už to trvalo čtvrt hodiny a po Amorovi jako by se zem slehla, začal jsem si dělat starosti. Maloval jsem si různé možnosti, jednu hrůzostrašnější než druhou. Zpočátku byla nejhorší z nich ta, že srnčí dohnal. A jestli je to tak, co s ním teď dělá. Chce si jen hrát a dovádět? Nebo se v něm probudila šelma a někde je tam, bezmocné, morduje? Jestli ano, měl bych slyšet pronikavý řev, jímž srnčí oplývá, když je v úzkých. Ale můžou taky být z doslechu, někde až za hřebenem.

Má jediná útěcha byla, že má Amor nasazený náhubek. Ale jak jsem si to pomyslel, přišla ještě horší obava, tentokrát o Amora. Co když se za ten náhubek, nebo ještě hůř, za obojek zachytil a teď někde bezmocně visí? Mám ho jít hledat? Kde ho najdu? Není sníh, abych šel po stopě. A třeba už je uškrcený.

Takové hrůzy to byly, co jsem tam na cestě, v místech, kde ode mě odběhl, při marném čekání zakoušel. Teď už jsem si doopravdy vyčítal ten svůj nenapravitelný hazard.

Ale co když už z honu vystřízlivěl a jen se bojí vrátit? Vždyť poslední trest, ten za přeskočení branky, za níž málem zadávil kolemjdoucím dětem jezevčíka, jsem mu udělil teprve včera. A byl tentokrát opravdu tvrdý, tvrdší než všechny dosavadní.

V zasmušilé náladě jsem se pomalu vracel domů. Když bude chtít, přijde i tam. Také se již stalo, že zamířil z nedovolené toulky ne zpátky za námi, ale domů.

Jenže tak dlouho pryč dosud nebyl. Už je to skoro hodina.

Ne, doma nebyl. Přiznal jsem, co se stalo. Čeho jiného jsem se mohl nadít, než nelítostného obvinění za lehkovážnost. Abych to nemusel poslouchat, vypravil jsem se nazpátek.

Ovšemže zbytečně. Po psovi ani stopa. Vrátil jsem se a čekal s Janou doma. V myslích se nám promítaly hrozné věci. Na nic jsme nebyli schopni se soustředit.

Už bylo poledne a my jsme trnuli strachem. O psa, i z toho, co může provést. Byl to přece skoro dospělý, dvaačtyřicetikilový německý ovčák.

„Jestli někoho napadne…“ strachovala se Jana. „Ještě že má ten náhubek!“

Já jsem spíš zažíval směs výčitek a hloupé pověrčivosti. Co když ho potkal myslivec s kulovnicí a svatý Hubert mu na svůj svátek dopřál nečekané štěstí odprásknout vzácnou škodnou. Takový úlovek!

A možná je už v této chvíli rozhodnuto.

Jana zavolala jindřichovskou policii a požádala okolní obecní úřady, aby nám dali vědět, kdyby se pes objevil. Podrobně jim ho popsala.

 

Mezitím jsme museli do města nakoupit, jak jsme měli původně na dnešek v plánu. Celou dobu jsme si dělali slabé naděje, že potom Amora najdeme doma.

Samozřejmě že ne.

Za slimáčího plynutí času se přibližoval večer.

Zvykali jsme si na myšlenku, že už se stalo, čeho jsme se báli. Začalo být zřejmé, že to jinak dopadnout nemohlo. Už ho dostali. Já jsem měl jen jedno přání: Kéž měl Amorův kat přesnou mušku a pevnou ruku! Kéž mu nepřipravil dlouhé bolestné umírání!

„Hloupé zvíře,“ vyčítal jsem nepřítomnému psovi, „proč jsi neposlechl, když jsem tě volal?“ A hned nato sobě: „Nemožný chlape, pročs to nechal dojít tak daleko.“ Ještě mě trápila žena: „Neměls ho pouštět volně, já jsem tě pořád varovala.“

Žádné výčitky však nám úlevu nepřinesly.

Miluška i Taňulka mamku v telefonu uklidňovaly, že se ještě může vrátit, že znají případy, kdy byl pes na toulkách přes noc, často ne jednu.

Navíc Taňulka vyslovila tutéž myšlenku, co jsem tajně choval já. Jestli byl Amor za poslední provinění neúměrně trestaný, leží někde v lese blízko „nad našima“ a bojí se jít domů.

„Kéž máme, holčičko, pravdu!“

Získal jsem novou naději. Bude to tak.

Už jsem věřil, že se ještě shledáme.

Také jsem pochopil, že žádný trest ze psa lovecký pud nevypudí, že se mu musí čelit jinak. Hlavně tohle už se nikdy nesmí opakovat.

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

20.08.2020 09:52:24dát kritice tiprevírník

Ajajaj! To je mi moc líto.

20.08.2020 09:41:13dát kritice tipbixley
redaktor prózy

No, mého malého pejska právě velký lovecký pes zadávil.

20.08.2020 09:21:30dát kritice tiprevírník

Z opačné strany, Renato?

20.08.2020 09:10:01dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Já jsem bohužel tuto situaci zažila z opačné strany. Ale dovedu si představit tu hrůzu, kterou jste prožívali.

19.08.2020 20:13:35dát kritice tiprevírník

Čudlo, děkuji.

Diano, to ti věřím, cos musela prožívat. Aspoň že trefila. Ale stejně, z Leninky až do Žabin je to pro štěně trochu moc. Byla dobrá.

19.08.2020 20:09:231 tipů dát kritice tipDiana

Nám utekla Dora v Brně na Lenince. Bylo to ještě štěně, vzala jsem ji "do města" a pravděpodobně to bylo horší, než vzít ji do lesa. Vyděšená provozem utrhla se z vodítka a pádila pryč. Tu hrůzu, co popisuješ, jsem snášela hůře o strach z aut, tramvají a pod. Bydleli jsme tehdy v domku v Žabinách.  Nechápu, jak to mohlo to štěně zvládnout, ale Dorinka byla doma dříve, než jsme se přihnali my. Čekala na nás u vchodu, celá zubožená, ale byla doma! Při čtení tvé Štvanice se mi tato příhoda vybavila do všech podrobností. :-)))

19.08.2020 20:07:56dát kritice tiprevírník

No jo ale, jaká cesta k tomu ještě povede, než získá navrch? Uvidíme zítra.

19.08.2020 19:06:161 tipů dát kritice tipKočkodan

Jak už naznačuje Arwen. Opravdu to nešlo bez šlí? I ty v maximálním pracovním režimu jsou proti nervům řady Písmáků vlastně napjaté jen zcela nepatrně.

Rvou se mi tady obavy a pesimismus s nadějí a optimismem... zdá se, že ta druhá dvojice získává navrch...

19.08.2020 15:42:09dát kritice tiprevírník

Tak tak.

19.08.2020 14:03:08dát kritice tipArwen Leinas

Zase ty kšandy... :)

19.08.2020 12:56:23dát kritice tiprevírník

Aru, děkuji za tichý tip.

19.08.2020 12:55:20dát kritice tiprevírník

Zatnout zuby a být trpělivá, jsi přece ŽENA. A vy trpělivé jste většinou.

19.08.2020 12:43:38dát kritice tipblacksabbath

tobě se to snadno řekne......že to nemám prožívat....a jak to mám asi udělat???

19.08.2020 12:00:49dát kritice tiprevírník

Děvče milé, to nesmíš tak prožívat, už je to dávno! Ale zas na druhé straně su rád, že tě nenudím. Takže dík za přiznání.

19.08.2020 11:53:30dát kritice tipblacksabbath

panebože Jardo!!!!!!!.......snad se vrátí loupežník jeden......člověče, vždyť já toho psa miluju....čtu to znova....jestli tam někde není náznak příštího dění....ale smutně konstatuji, že není.......tak to si musím počkat do příště......avšak jsem netrpělivá.......koukám s vámi z okna.......*/*****************

19.08.2020 11:47:56dát kritice tiprevírník

Ano, bylo to těžké. Dozvíš se zítra.

19.08.2020 10:58:05dát kritice tipAlegna

prožívali jste těžké chvilky, cítím z toho tu úzkost, věřím, že to dobře dopadlo***

19.08.2020 09:38:551 tipů dát kritice tiprevírník

Ireno, tak toto, co jste si tenkrát zažili, může být snad největší noční můra pro chovatele velkého silného psa. Jejda, jak já vám rozumím! Je jistě dobře, žes to tady napsala. Byli jste na tom hůř, my jsme se tenkrát cítili strašně jen z toho, že jsme neměli povědomí, co se se psem děje, ale u vás už doopravdy šlo do tuhého.

19.08.2020 08:45:011 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, tyto pocity přesně znám... když jsme měli prvního psa, vlčáka, kdykoliv napadl sníh, utekl... přes jakkoli velké ploty. Přišli jsme k němu, až byl dospělý, chcípal na psinku a byl nepřevychovatelný. Dostala jsem ho zástavou za pár piv /měla jsem zahradní restauraci/ a u pro něj nikdy nepřišli.

Té zimy už jsme měli k němu i štěně NO, "vychovávané" asi 2 měsíce soc. slabými lidmi... Bojar utekl i s Rufíkem. Volal nám známý z dopravní policie, že dva vlčáci nahnali stádo ovcí asi 1km od nás na skalní převis, pod nímž jezdí auta, jestli to není náš B + R:-))... no, byli... muž tam pro ně jel, naštěstí žádnou ovci nezabili ani neshodili dolů, ale hasiči měli kvůli nám výjezd, i policie... jsou to hrozné chvíle. 

Promiň za rozepsání se, nemohu se u tvých psích příhod udržet! Těším se na pokračování...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.