Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Svatohubertská štvanice 2/2
datum / id20.08.2020 / 510393Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaDo hor,
zobrazeno212x
počet tipů9
v oblíbených1x
Svatohubertská štvanice 2/2

Bez ustání jsem na Amora myslel. A z toho myšlení a vžívání jsem mu začal rozumět, chápat jeho soužení, vnikat do prožitků náruživého lovce při spatření zvěře, kdy v kritické chvilce nic neslyší, trestu se nebojí, protože mu právě poroučí neomylná příroda: Jsi lovec, máš nadbytek sil, a tady uniká kořist. Chyť ji, žeň, pronásleduj, co síly stačí.

Příkazu Přírody se neodporuje. Tak to u Amora funguje a ty to nemůžeš změnit. Hlad nemá, lovit nemusí, ale musí štvát, nadhánět smečce. A to tak dlouho, dokud ho ta lehkonohá zvěř nepřesvědčí, že to má marné. Potom, s únavou, se zvolna dostaví vystřízlivění.

Nač v tom vystřízlivění svým jednoduchým psím způsobem myslí?, chtěl jsem vědět. Co prožívá?

Musíš se vrátit, poroučí mu jiný pud. Je silný skoro jako ten lovecký, je to vrozená povinnost vrátit se ke smečce. A tak se vrací. Ví, kde dědeček zůstal, jde za ním.

Tady není, ale stopa je čerstvá.

Jde po ní.

Ale co bude potom, tam u dědečka? Vidím, jak to bude strašné, jak bych rád utekl, ale neuteču, po břiše mě k němu něco povleče, taková síla, které se neubráním, přivleče mě k jeho nohám a on mě nebude mít rád, bude švihat proutkem, škrtit obojkem, a to není všechno, ještě horší bude ten jeho hrozný pohled a ten jeho hrozný hlas.

Ne, nepůjdu za ním. Ještě je daleko, ještě ho nevidím a tady je dobře. Zůstanu tady. Nechci ho vidět, kdybych ho viděl, uchvátila by mě ta divná slabost a musel bych až úplně k němu, a to ne, to nechci. Tady budu, tady nemám skoro vůbec strach.

Zůstane, kde je. Není daleko od domu, dobře to tu zná, sem chodili, když bylo ještě na světě nebesky krásně, když se všichni tři smáli. Každý kámen, každý strom to dosvědčuje, vyšlapaný chodník voní jejich vlastními stopami, je tady skoro doma.

Ale ty druhé představy, ty ošklivé, hrozivé, ty ho tlačí k zemi. Pro ně nemůže dál. Dědeček na něho bude škaredý za to, že se neovládl, že ho neposlechl. Ale jak se měl ovládnout, jak měl poslechnout, když ta zvířata utíkala? On přece za nimi musel!

Chtěl by jít domů, ale nemůže, strach ho spoutává.

Sem však pro něho také nikdo nejde.

Leží zde celý den. Chvílemi se posadí, upřeně pohlíží k domovu, potom si zas lehne.

Nakrátko usne.

Slyší opatrné šustivé kroky, mezi stromy zahlédne dvoje srnčí slechy, ale to mu teď nic neříká, teď není čas lovu, nemá, komu by nadháněl. Ráno, to bylo něco jiného, to šli s dědečkem, byli lovecká smečka, ale teď?

Ach, jak je sám!

Srna se srnčetem odešla, zas je mrtvo. Típajících ptáčků nad hlavou si také nevšímá. V konejšivém lesním tichu znova usíná, a když se probudí, sevře ho úzkost ze samoty. Trápí se. Tak dlouho opuštěný nebyl nikdy.

Stmívá se. Z úzkosti roste tesknota. Po domově, po útulnosti boudy.

Jako by zdálky slyšel ozvuky vlídného hlasu, tak známého! Ve zjitřeném podvědomí se probouzejí laskavá slova, ta též patří k jeho lidem, ne jen ta ošklivá, kterých se bojí. I teplé pohlazení k nim patří.

Jak mu to všechno schází!

Má už také hlad a žízeň. Ale k zemi ho stále tiskne strach. Teď už je to strach ze samoty, z toho, že je ztracený, navždycky zavržený, že už ho nemají rádi.

A tak leží a už je tma.

Původní strach úplně ztratil podobu, zapomněl, čeho se bojí. Jen ví, že tam vpředu jsou jeho lidé. Chce k nim. Váhá, nemá dost odvahy.

Plynou dlouhé hodiny večerní tmy, kdy je tak blízko svým lidem, a přece daleko.

Už to nemůže vydržet, zvedne se a jde. Blíží se a mezi řidnoucími stromy v matném pouličním osvětlení vidí obrysy domova, vidí svou ohrádku a v ní boudu a už je blízko, už mezi ním a jeho azylem se prostírá jen pastvina se zahradou. Doléhá sem známý, domácky znící šum potoka.

Znovu je mu úzko, bojí se jít dál, znovu zalehne.

To napětí je k neunesení…

Zas plíživě popojde a opět ulehne. Toužebně se tam dívá. Možná tam zní lidská řeč, ta laskavá, ta, která mu tak schází, a on tam není, aby ji slyšel.

Zvedne se a váhavě popojde. Už stojí na kamenné mezi, už je pod ní, pár posledních kroků a projde otevřenou brankou z pastviny do zahrady.

Otevřený kotec na něho čeká, nic se tu nezměnilo. Přes náhubek hltavě pije a potom se složí na suchou podlážku verandičky.

Je doma­…

Není to všechno, tak celý domov nevypadá, něco schází, ale neodvažuje se víc chtít.

Vtom se rozsvěcí lampa nade dveřmi, ty se otvírají a objeví se – b­abička! Přikrčí se ještě víc, chtěl by zmizet, úplně se propadnout, aby ho ani nezahlédla, a přece touží, aby se přiblížila a najednou je to všechno zbytečné, babička se otáčí do domu a volá velice zvláštním hlasem: „Jaroušku, Amorek přišel!“ A běží sem k němu. A za ní dědeček. Amor se rozplácne, jak to nejvíc jde a ocasem dvakrát dunivě uhodí do podlahy. Oni se kupodivu nezlobí, ale volají tím zvláštním, málokdy slyšeným hlasem: „Amorku, ty tuláku, kdes byl tak dlouho, to je dobře, že ses vrátil, pojď domů.“ Tak ho vítají jeden přes druhého a to jsou ty lidské hlasy, po nichž mu tam v lese bylo teskno. Drsná slova, jichž se bál, se neozvala a jsou také rázem zapomenuta. Strach je pryč. Běží s nimi domů a tak jak je, s nasazeným košíkem, šmejdí, co by kde našel k snědku.

„Počkej, nech si sundat košíček, Amorku,“ nabádá ho dědeček, ale on už čmuchá do neuklizené tašky s nákupem – protože na nějaké uklízení nákupu tady od odpoledního příjezdu až doposud nebyly myšlenky –, k­­de to lákavě voní, a přes náhubek chce uchopit sladkou dobrotku, jakou nikdy neochutnal a ona jenom uhýbá.

Konečně se dědečkovi podaří košík mu stáhnout a tu dobrotku mu dává. Spolkne ji jako malinu a babička mu podává druhou:

„Na, vem si, Amorku, koblížek.“

Je to voňavé, sladké, tučné. Je jedno, jak tomu říkají, hlavně že se na něho nikdo nemračí, hlavně že je u babičky a u dědečka, že je zas má. Už mu nic nechybí.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

21.08.2020 11:58:42dát kritice tiprevírník

Jsem moc rád, Přemku, že i tobě se příběh jeví pravdivě odvyprávěný. Děkuju ti.

21.08.2020 10:03:15dát kritice tiplastgasp

Člověčí přátelství s psím kamarádem je tak blízké a prostoupené vzájemnými pocity, že je i společně prožívané. Na povídce je znát, nakolik dokážeš tyto pocity popsat a poutavě přiblížit i ve virtuálních myšlenkách Amorka. Jaroslave bezva.

20.08.2020 19:12:38dát kritice tiprevírník

No tak to jsem rád, žes to po troše strachu nakonec bez velké újmy přežil. A žes to sem taky napsal. Za to ti děkuju.

20.08.2020 18:38:55dát kritice tipKočkodan

Cítil jsem se dnes trochu jako Amor, také jsem se bál přijít k dílku (přes včerejší lehký optimismus). Jistota tady nebyla… No tak teď už je, kámen zvící sloní hlavy mi spadl ze srdce. A muselo se konat i nějaké dojetí, jinak by mi kukadla přece lehce nezvlhla…

20.08.2020 15:08:13dát kritice tiprevírník

Byla to úleva. I já jsem moc rád za dobrý konec, Ludmilo. Díky.

20.08.2020 13:56:11dát kritice tipAlegna

zvlhlé oči a ach ta úleva :), popsal jsi velice poutavě a vcítěně, jsem za všechny moc ráda za dobrý konec***

20.08.2020 09:53:30dát kritice tiprevírník

I tobě, Čudlo, děkuju.

20.08.2020 09:51:12dát kritice tiprevírník

Ano, tak nějak to muselo být. Děkuji, Diano.

20.08.2020 09:34:12dát kritice tipDiana

Ty jsi se tedy opravdu důkladně vžil do té psí dušičky. Asi to tak nějak bylo :-)))

20.08.2020 09:31:23dát kritice tiprevírník

Renato, nevím, jestli a jak si to vybavují, ale každopádně se bojí vrátit, protože ví, že něco špatného provedli. Děkuji.

Ireno, i tobě pěkně děkuji.

20.08.2020 09:20:29dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tohle si Jardo, budu číst určitě několikrát... souhlasím s Ivi, vyjímečná empatie, představy směrem ke zvířeti... parádně napsané!

20.08.2020 09:16:55dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Taky mi bylo Amorka líto, jak to prožíval. jen si nejsem jistá, jestli si opravdu psi tyhle věci tak dlouho vybavují. Ale popsal jsi to opravdu dojemně.

20.08.2020 08:10:27dát kritice tiprevírník

AL, to víš, nemohl jsem na něho přestat myslet, a tak jsem ho sledoval.

To ty jsi zlatíčko, Ivi, že to tak prožíváš.

20.08.2020 07:44:58dát kritice tipblacksabbath

krásně jsi popsal Amorkovo pocity....i ty svoje.....a víš ty, Jardo jeden, že mám v ocích slzy?!.......teď abych udělala stojku a vrátily se.....snažím se to trošku odlehčit...stejně to nejde.......zlatíčko psí.....hlavně že je zpátky u dědečka a babičky!!!!!!!!!............................*/***************************

20.08.2020 07:31:30dát kritice tipArwen Leinas

Já mám pocit, žes ho celou dobu sledoval, abys to mohl takto popsat ;-)



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.