hluboký nádech pod větrným mlýnem

Někdo zabušil na dveře.
Přítel či nepřítel?
Neměnná otázka všech časů.
Bez hlesu čekáme na odpověď.
Všichni nejsme hrdinové.
Bylo by nás moc na hrdinství a medailí zase není tak moc.

„Dobrá, tak mu dáme ještě jednu možnost,“ řekl někdo velitelským hlasem.
Padl na mě smutek, jak vejce, co se rozbije o lebku.
Pukavec.

Prásklo to chodbou, jak při nedávné manželské výměně názorů.
„Další kulka bude patřit tobě,“ řekne bez obalu tvář,  co nemá hlavu.

Nakreslil jsem žirafu na domovní řád.
V touze po klidu.
Chytila se do elektrického vedení.
Zuhelnatěla.
Měl jsem vztek na sebe.
Na člověka.
Bušení na dveře nepřestávalo.
Možná to bylo jenom moje srdce.

TVŮJ ČAS PŘICHÁZÍ.
Fakt?
A já myslel, že to je sousedova kočka.

„Opil jsem svůj den,“ šeptám do dveří.
„Zvířata umí žít. My si na život jen hrajeme.“
Řekl jsem to já anebo někdo ten druhý?
Co je tu k smíchu?

Cokoliv.