Theia a Eindri -1- Aru je blázen

Theia pochází z Řecka, nebo tam odněkud, kde je antika. Eindri pochází z Faerských ostrovů. Jak se ti dva potkali, jsem netušil, jelikož mě to nezajímalo, ale podezíral jsem je, že jsou na útěku. Proč oslovili zrovna mě mi bylo naprostou záhadou, protože já nikdy nikoho nikde ze zásady neoslovuju. Lidi to ale nerespektovali, tak jsem si našel na internetu rychlo-kurz: Jak se naučit během 30ti minut za 5000,- vietnamsky. Když jsem přišel do vyhlédnutého obchodu a spustil mojí dokonalou vietnamštinou, prodavač mi suše sdělil že česky umí zcela plynule. Osmělil jsem se tedy a zeptal se jestli mají všechno, jak bývá u nich dobrým zvykem. Prodavač zvedl ruku a ukázal na nekonečně se táhnoucí regály všeho. Byl jsem spokojen! Naklonil jsem se k prodavači a přiškrceným hlasem jsem mu sdělil že bych potřeboval brýle neviditelnosti, poněvadž chci být neviditelný. Prodavače moje otázka vůbec nevyvedla z míry a suše se zeptal jestli mají vypadat jako brýle sluneční. Obdivně jsem vydechl k prodavači souhlas. Otočil se zády ke skřínce z které vylovil nějaké sluneční brýle. Zaplatil jsem obvyklou sumu nějakých slunečních brýlí a když jsem vyšel před obchod nasadil brýle.

Od té doby mě už nikdo nespatřil, někteří tušili že stojím poblíž, ale neviděli ze mě nic. Mělo to i své nevýhody, lidé se mi nevyhýbali na ulici, to vlastně nedělali ani předtím. Krvedychtiví nomádi silnic mě chtěli přejet na všech přechodech a lidé v MHD měli tendenci mi sedat na klín, dávat si na mě své nevychované haranty, jako i rozměrné batožiny, v kavárnách nebylo možné si objednat, stejně jako v obchodech nebylo možné si něco koupit. Jednoho dopoledne jsem se vypravil jako obyčejně k procházce po městě, které tou dobou bývá vhodné k procházkám, pokud jste vlastníky neviditelnosti. Spokojeně jsem se procházel všímaje si všech okolo zcela nepozorován, ale náhle jsem ustrnul, můj klid byl ztracen, jeden pár stojící za dravou silnicí, přes kterou se řítila kovová běsnící monstra mě pozoroval, dokonce mi zamávali. To byl úplný vrchol. Všechno je v hajzlu! brýle se rozbily, pomyslel jsem si. Ale viděli mě jen ti dva, Theia a Eindri. Zcela klidně přešli ke mě přes kovově vřeštící řeku, aniž by byli roztrhání zaživa, nechápal jsem. Theia se mě zeptala jestli jsem Aru. Probral se ve mě pud sebezáchovy a hledaje po kapsách papír a tužku k vymyšlení hodnověrného příběhu jsem se slyšel jak říkám - ano, od narození. Něco takového slyšet bylo naprosto šokující, jelikož jsem byl právě zabrán v popisu své osoby jako slavného lovce afrických šelem a náčelníka vesnice tamtéž pocházejícího se starověké Číny vlastním jménem Ť-pfň. Theia se na mě usmála a řekla, že to je dobře, a že konečně našli spřízněnou duši. Chvíli mi trvalo se zorientovat v Theyiných slovech, protože jsem byl ještě v roli afrického náčelníka Ť-pfňova. Eindri neřekl nic, on nikdy neříkal nic. Theia po chvíli dodala, že ani oni nejsou odtud. Jak odtud? Jak můžou vědět že nejsem odtud. Začalo ve mě hlodat podezření že jsou to buď nějací vrazi, nebo šílení maniakální psychopatičtí vrazi.

Usadili se u mě, bydlel jsem v domě ve kterém jsem byl úplně sám. Domů jsem chodil přes střechu, poněvadž jsem zabednil všechna okna i dveře aby mě někdo nezačal otravovat se svým životem, který by mě vůbec nezajímal a musel bych se uchýlit ke lsti se zápisníkem a tužkou, jako už tolikrát, dokud jsem byl vidět. Hned jsem usoudil že je to zamilovaný, romantický pár, což mě vytáčelo k nepříčetnosti a nechal jsem si na Theiu zajít chuť, tedy zálusk. Už roky jsem nic nejedl, poněvadž se mi práce vždycky hnusila a co jsem byl neviditelný jsem přestal pracovat úplně. Navíc mě ta práce nebavila, každý den, pět dnů v týdnu se plavit přes moře na otrokářské galéře a z bičem v ruce švihnout každého veslaře v železech, který se sebemíň odchýlil od tempa určovaného bubeníkem. Byla to nuda k u zoufání, mizerně placená ve staré měně. Sdělil jsem Theie že hodlám vstoupit do jezuitského řádu a z toho důvodu jsem začal žít asketickým životem oproštěn od všech radovánek světského života. Theia si povzdechla a Eindri odmítavě zavrtěl hlavou. Pokračoval jsem abych jim objasnil, že nemám žádné jídlo. Eindri mávl nade mnou rukou, trochu jsem se přikrčil, ale odešel k zabedněnému oknu s pohledem na zatlučená prkna. Theia si sedla ke mě a položila mi ruku na rameno, což jsem absolutně nesnášel, ale nedal jsem na sobě nic zdát. Řekla že to nevadí, že tu nejsou kvůli jídlu. Zastavilo se mi srdce, takže jsou to přece jenom šílení maniakální psychopatičtí vrazi a přišli si pro mě. S lítostí jsem si vzpomněl, že při odchodu ze zaměstnání jsem musel odevzdat erární bič, který by si mi teď náramně hodil. Theia se zadívala přímo na mě a zeptala se jestli si opravdu nevzpomínám? Nevzpomínat na co? Moje paměť byla proslulá svým pamatovákem. Čekal jsem na její konkrétnější vysvětlení, zatímco jsem útrpně snášel její ruku na svém rameni, což byla naprostá katastrofa, ale moje vtělení do uchazeče jezuitského řádu mi dávalo železnou vůli vydržet všechno.