Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Holič Jarda*

Výběr: Gora, atkij, bixley, kvaj
22. 08. 2020
28
47
2189
Autor
Edvin1

Jarda byl velice zajímavý člověk - výborný holič, šikovný modelář, ale nejvíc ze všeho by chtěl být otcem. Já mu kluka přál, ale ne toho, kterého si vyhlédl...

Povídku si také můžete poslechnout: https://www.youtube.com/watch?v=vki3dW-DmxI&feature=youtu.be

Hvězdičkou budu postupně označovat texty, k nimž jsem pořídil audionahrávku.

Jardu jsem v jeho suterénním holičství navštěvoval tak jednou za měsíc. Jen co mě zmerčil, zákazníka nechal sedět a po celém holičství sháněl takové ty placaté kožené polštáře, co je holič mrňavým zákazníkům podkládá pod zadek, a jak jsem v čekacím koutě seděl, ty polštáře mi do klína poskládal, a já je oběma rukama přidržoval a pozoroval ho, jak kolem zákazníka tančí, jak ve svých štíhlých prstech nůžky drží a neustále s nimi cvaká, a při tom cosi vypráví, sípavě se směje, až se zajíká, a zákazník Jardovi naslouchá, v zrcadle se na něj celý šťastný usmívá, a Jarda si s ním může dělat, co si zamane. On třeba místo, aby křeslo obešel, zákazníka i s křeslem roztočí, až se ostříhané vlasy kolem rozletí, a kdo Jardu neznal, mohl by si myslet, že z toho cirkusu nemůže vyjít nic dobrého. Ale Jarda asi stříhal dobře, protože jeho čekací kout nikdy nezel prázdnotou. 

Když mě na těch svých kožených polštářích usadil, rukou mi hrábl do vlasů a velice se podivil, že mi za měsíc na hlavě vyrostl takový koš. A pak vytáhl ze zásuvky hřeben jako na koně, v umyvadle ho namočil a bez okolků mi s ním vjel do vlasů. Učesal mě, svou práci ohodnotil, a teprve pak se zeptal, jak že chci ostříhat, i když od rodičů dobře věděl, že nakrátko. Já mu řekl, že mě stříhat nemusí, a on jako rozzlobeně vyštěk, proč tam teda lezu, a já na to, že mě k němu nahnal táta. 

Celého mě přikryl zeleným prostěradlem, úplně stejně jako pacienta na operačním stole. Z prostěradla mi vykukovala jen hlava a on na ní prováděl tu svou operaci. Seděl jsem se skloněnou hlavou a pozoroval, jak mi v klíně přibývá ustřižených kadeří, a zle jsem se mračil, protože jsem chtěl mít vlasy jako ti kluci z Liverpoolu.

Aby mě přivedl na jiné myšlenky, řekl: “Jaká je tohle vod přírody spravedlnost, ty máš těch vlasů tolik, že bys je moh rozdávat, a já? Já zase žádný nemám, jenom tady,“ a ukázal si na místo těsně nad čelem, ”tady se mi drží celej chomáč. Trčí mi to od hlavy jako koňovi ocas od zadku.”  A pak mě musel napomenout, ať se nechechtám, protože při tom poskakuju a on by mi mohl ublížit. Ale smál se taky, ale ne moc, protože měl prsíčka uzoučká a vypouklá, jako nějaký pták. 

Jardovi se na zádech zvedal velký hrb.

Když jsem odcházel a přišlo na placení, vysypal jsem mu na pultíček u staromódní pokladny hromádku zpocených mincí, co jsem je po celou dobu svíral v dlani. Jarda si z nich vzal jenom korunu, otočil klikou, pokladna zazvonila a Jarda do ní hodil moji korunu a na půl huby řekl: “Tak už běž, ty všiváku!” a vytlačil mě ze dveří. Po cestě jsem navštívil cukrárnu a zbytek mincí tam nechal.

 

Jarda postavil ohromný model letadla a zrovna na té louce, co ležela po druhé straně naší ulice, ho večer po práci pouštěl. Pozoroval jsem z oken ložnice, jak ze svého Velorexu vykládá trup a křídla, jak to letadlo na chodníku skládá a odchází s ním na louku. Postavil ho do trávy a dlouho točil vrtulí, protože jeho pohon sestával z gumového pásu uvnitř trupu. A pak zvedl letadlo vysoko nad hlavu, rozběhl se po louce a po pár krocích ho před sebe vymrštil. Vrtule letadlo vytáhla do výše, a i když se brzy zastavila, plachtilo dál. Létalo v širokých kruzích, a Jarda ho vytřeštěnýma očima hypnotizoval, ať se ve vzduchu udrží jak nejdéle. Říkal mu Zlatý déšť, možná proto, že když prolétával kotoučem zapadajícího slunce, křídla i trup potažené pergamenovým papírem se rozzářily jako roztavené zlato. Při posledním kolečku se ho Jarda pokoušel ještě ve vzduchu zachytit, protože Zlatý déšť sice jako pták albatros majestátně plachtil povětřím, ale přistávat taky neuměl.

Jen co se jeho kolečka dotkla trávy, udělal kotrmelec a zastavil se s nosem zarytým do hlíny. Jarda to, co se z jeho letadla rozsypalo po trávě, mlčky posbíral do velké tašky, křídla oddělil od trupu, vše naložil do svého hadráku, a odjel. 

 

K Jardovi se chodil stříhat taky táta. On měl krásné černé vlasy a k Jardovi chodil nejradši asi proto, že Jarda mu je velice chválil. Jednou se od něj vrátil, sedl si v kuchyni ke stolu a nic nemluvil. Máma se zeptala, co je, a táta mě poslal pryč. Ale já tušil, že budou mluvit o mně, a celý jsem se roztřásl, protože jsem ty peníze, co mi Jarda nechával, utrácel a mamince nevracel. Za dveřmi jsem si dřepnul a poslouchal. “Tak si to představ, co mi Jarda řek,” řekl táta a já ztuhnul strachy. Tátu jsem dobře znal, táta když uprostřed povídání zmlknul, tak to bylo něco vážného. Nebo taky smutného. Ale máma naléhala, a táta jí řekl, že Jarda cosi chtěl, a já nechápal, co, já rozuměl slovům, ale jejich smysl mi unikal. A maminka řekla: “To snad nemyslel vážně?” A pak táta opakoval, co Jarda řekl, že u nás je tolik děcek, a oni že nemají ani jedno. V té chvíli mi začalo docházet, o čem je asi řeč. Zvedl jsem se z podlahy, otevřel dveře a škvírou velkou jen tak, abych se jí protáhl, jsem vklouzl dovnitř. Naši si mě nevšimli, tak tiše jsem vešel, a já se po špičkách připlížil k mamince. Maminka stála opřená o plotnu. Přitiskl jsem se k ní, a pak jsem se rozbrečel. “Neboj,” řekla maminka, “my tě nedáme.” A taky si mě k sobě přitiskla. “Kara boska!”, řekl táta o Jardově neštěstí, že je to jako trest Boží, protože táta byl vychovaný po katolicku. Naši - když jsem neměl rozumět - spolu mluvili polsky.

 

Řadu let později, když už jsem se oženil a žil s rodinou daleko od rodného města, jsem rodiče zase jednou navštívil. Večer jsme spolu seděli a povídali si. Přišla řeč na staré přátele a já se zeptal na Jardu, jak že se mu daří, a jestli vůbec ještě žije. Když jsem byl dítě, zdálo se mi, že každý dospělý je už stařec nad hrobem. “Žije, žije, a jak!” řekl táta.  ”A pořád pouští to svoje letadlo?” řekl jsem. Podíval se na hodinky. “Jistě. Vlastně by tam mohl teďka být.” Zvedl se a vešel do ložnice. Šel jsem za ním, a jen co poodhrnul záclonu, už jsem ho viděl. Seděl na skládací rybářské stoličce a díval se do nebe. Samozřejmě pozoroval své letadlo, ale kde bylo? Tam, kde kdysi létávalo, neletělo nic. A teprve po chvíli, když si oči zvykly na jasnou oblohu, jsem ho uviděl. Letělo hodně vysoko, daleko výše, než tehdá v mém dětství. A táta řekl: “Má motorek.” 

Na zemi pobíhal nějaký chlapec. “Syn,” řekl táta a usmál se. Úplně, jako kdyby tam běhalo jeho vlastní vnouče. “Si to představ, bylo jí čtyřiačtyřicet, když se narodil.” 

I na tu dálku jsem poznal, že se letadlu přestala točit vrtule. Ladně klouzalo povětřím a jen pomalu ztrácelo výšku. Opsalo poslední kruh a proletělo paprsky zapadajícího slunce. Zazářilo, a nám se zdálo, že hoří. Tušil jsem, co přijde. Model se snesl ještě níž, ještě pár centimetrů, a už se dotkl trávy. Zavřel jsem oči. 

“Klidně je zase otevři,” řekl táta, “Má lyže místo koleček. Na posečené trávě přistává celkem bezpečně.”

Jarda nesl letadlo, a synek, rovný jako proutek, tátovu skládací stoličku. Teprve u Velorexu táta letadlo rozložil a společně ho uložili.

A já jim potichu, za záclonou, zatleskal. 

 


47 názorů

Zbora
03. 03. 2021
Dát tip Edvin1

Gratuluju k vítězství v PR.

Shodou okolností jsem tuhle Tvou povídku před časem četl, ale nechtělo se mi nic psát. Každopádně zpočátku na mě působila skoro hrabalovskou dikcí a nenuceností. Ten okamžik s maminkou je dojemný. Závěr taky. Hezky napsáno. 


Lakrov
29. 09. 2020
Dát tip K3

Od začátku vím, že tohle je povídka zapadající do mého vkusu (a tuším, kdo je autorem). KOuzelné, říkám si po dočtení. Plné nevnucovaného citu a porozumění. Tip.


Edvin1
23. 09. 2020
Dát tip

Luzz, tady něco technicky nesouhlasí - vždyť mi odpovídáš na můj komentář. Je pravda, že jsem ho smazal, to proto, že jsem ho chtěl doplnit. A když jsem měl novou verzi - už tady byla na ten dřívější, smazaný, Tvá odpověď. Jak to, že jsi ho očividně dostala (odpověděla jsi), to fakt nevím. No a tu novou verzi už taky nemám. :-( Tohle se mi stalo u tohoto textu už podruhé. 


Edvin1
23. 09. 2020
Dát tip

Luzz, ten prostý jazyk se mi prostě zamlouvá. To se týká i toho "řekl, řekla" - tak psali jiní, daleko lepší než já. A když mohli oni, mohu i já. Tak to beru. Možná se mýlím, možná ale taky ne. Děkuji, že mé psaní bereš vážně. :-)


Luzz
23. 09. 2020
Dát tip

hm, dobrý, avízo na smazanej komentář... díky, edvine.


Luzz
23. 09. 2020
Dát tip

no jo, ale ta věta, kterou jsem uvedla, je opravdu dost neuměle poskládaná... a takových je tam víc. ale je to asi věc vkusu.evidentně s tím mám problém jen já.

nikde neříkám, že máš psát podle slovníku, jen zmiňuji, že jazyk té povídky je chudý (viz takové to "řekl táta, řekl jsem já", opakuje se ti to tam dost často a někdy i docela za sebou... v češtině existuje něco jako synonyma... a to nemluvím o tom, že není nutný pořád přímou řeč dovysvětlovat tím, kdo to řekl a neřekl.)

co se týče hrbu - nevím, no. možná jsi mě přecenil jako čtenářku. na druhé straně - pokud je potřeba toto vysvětlovat, pokud to není jasné, tak asi nebude chyba úplně na mé straně.


Luzz
21. 09. 2020
Dát tip

ta příběhová linie s bezdětností mi přijde zpracována dost povrchně a místy skoro k pousmání... taky přemýšlím, jak si (jen tak pro sebe) pospojovat skutečnosti, že ten týpek pracoval jako holič, že byl bezdětný a že rád pouštěl modely letadel... možná mi unikají nějaký zjevný souvislosti, nevím. je tam i dost nepodstatných detailů (třeba hrb na zádech - ten má jakou funkci? anebo tam je nějaká záhadná souvislost s tím, že synek byl rovný jako proutek?)

jazyk mi přijde trochu chudý, ne moc nápaditý... třeba se tam pořád opakuje, jak někdo něco řekl... některé formulace trochu neobratné, třeba:

Tátu jsem dobře znal, táta když uprostřed povídání zmlknul, tak to bylo něco vážného.

anebo Řadu let později - nemá být O řadu let později?

celkově to na mě působí až příliš dobrosrdečně - a kvůli výše uvedenému i trochu neuměle.

 


Edvin1
21. 09. 2020
Dát tip

Majaks: Už jsem Ti odpověděl, ale někam se to podělo. Tak ještě jednou: Třetí odstavec jsem upravil tak, že by už nikdo neměl mít pochybnosti, že vypravěčův otec byl o.k. První překlep jsem opravil, v tom druhém chybu nevidím. Díky za užitečnou kritiku!

Vesuvanka, Gora: moc díky!


kvaj
20. 09. 2020
Dát tip

No jo, teď to vidím, ale nevím, kam se poděla.


Edvin1
20. 09. 2020
Dát tip

Kvaj: Poznámka byla určena Majaksovi, ne Tobě. Omlouvám se. BTW, nevíš náhodou, kam se poděla? 

 


kvaj
18. 09. 2020
Dát tip

V tom třetím odstavci nevidím problém a překlepy jsem neřešil. Opravit je však je dobré.


kvaj
18. 09. 2020
Dát tip Edvin1

Brilantní povídka. Klasicky strukturovaná, všechno v ní hraje až čechovsky, milá pointa, líbí se i jazyk, jakým je napsaná.


vesuvanka
08. 09. 2020
Dát tip Edvin1

Moc pěkná povídka :-))) TIP


Gora
06. 09. 2020
Dát tip Edvin1

Edvine, je to pro nás čest... taková povídka tu není každý den!



Oskar Koblížek
03. 09. 2020
Dát tip Edvin1

Dobrá věc. Myslím, že každý měl v dětství svého "Jardu". U nás to sice byla holička, ale i tak se mnou měla svatou trpělivost, neboť jsem stříhání bytostně nesnášel. Musela mě stříhat jen na parapetu okna, neboť jsem měl křeslo v naprosté nelibosti. Snad proto jsem později nosil dlouhé vlasy a mám je i teď. Vždy, když jsem k ní šel (téměř už v dospělosti) zastřihla mi jen konečky, vzala si polovinu peněz a já měl aspoň na Startky. Bezva ženská!


Marcela.K.
02. 09. 2020
Dát tip Edvin1

Edvine, jsem "pohádková babička". Ráda jsem četla svým dětema čtu i vnoučatům. Na zdravotce jsem měla výborného češtináře, který si mě "vybral" a učil i recitovat. Proto možná cítím ty "chyby". Nespěchej při čtení, nech myšlenku doznít...Je to jako točit video třeba mobilem. Zpomalit, aby divák, či posluchač stíhal vnímat. Ty víš o čem jsi psal, posluchač ale ne. Dej mu čas.

 


Edvin1
01. 09. 2020
Dát tip

last gasp: Předně obdivuji Tvůj nick. :-) Díky za pochvalu textu. Nahrávka je jen taková první srandička. Máš pravdu, je prozatím mizerná. A fotky tam přestanu vůbec dávat, zkusím to dělat jako někteří vlogaři - když něco povídají, místo sebe ukazují kus zahrady nebo  pouze jednu fotku.To proto, že na youtube nějaký obrázek musí být. Jinde by to šlo jako podcast nebo tak, ale youtube je holt youtube, zatím ještě. Budu vděčný za jakoukoliv radu. P.S. Možná se ptáš, proč to vůbec dělám, když to neumím. Jde mi o to, že hlasem mohu čtenáři povědět víc, než tiskem. Tak to zkouším. Mimochodem, už jsem ve studiu natáčel, ještě když jsem pracoval. A vycházelo to dobře. Ale tam se o techniku staral odborník, já jen četl.

old jerry: Díky za pochvalu. A že to nebude trhák, jsem věděl. Mělo to být jen vzpomínkové vyprávění. Zdá se, že mi záměr tentokrát vyšel. 

Marcela K.: Ještě děkuji za věcné připomínky. K početným Jardům: Někdy dost zápasím s příliš často opakovanými jmény nebo osobními zájmeny. V jiných jazycích je obvyklé je používat skoro s každým slovesem, v češtině jejich přemíra působí cize, jaksi "germánsky". Když je ale nepoužívám, text se místy stává nejasným - čtenář hádá, o kom to mluvím. Najít tu správnou míru je pro mne těžké. Moc děkuji i za připomenutí, že je záhodno, abych při čtení nespěchal. To je za 1. tím, že tak běžně mluvím (a manželka říká, že drmolím), a za 2. tím, že jsem text sám napsal, a vlastně ho nečtu, nýbrž cituji skoro zpaměti. A to pak jde rychleji, než hlídat písmenka. :-) Užitečná kritika! 


Oldjerry
01. 09. 2020
Dát tip Gora, Edvin1

Trhák to není, ale nádherná pohodovka, se štychy humoru a mírného napětí, prodloužená dětská vzpomínka a navrch i se štychem technického pokroku, který proveden na pozadí modelu letadla je jako žárovka mezi svíčkami.  Moc se mi líbí a být na mně kandidovala by i na povídku měsíce.


Edvin1
01. 09. 2020
Dát tip Gora

No, Goro, druhý či čtvrtý ještě neznamená vyhrát. Ovšem nepohrdám, jsem tomu rád, ale pořád platí, že těsně vedle je taky vedle. A pak je zde ještě jedna skutečnost - na hodnotících záleží úplně stejně, jako na soutežícím. Takže zůstávám v klidu. 


Gora
01. 09. 2020
Dát tip Edvin1

V roce 2018 jsi byl, Edvine, DRUHÝ, o rok později čtvrtý s Náčelníkem...k nahlédnutí na nicku Próza _měsíce /ad Próza roku 2018 + 2019/

2. Klepáč. . . . . .. / Edvin1.


lastgasp
31. 08. 2020
Dát tip Edvin1

Povídka velmi dobrá, citlivě podaný příběh, postavy pozorně vykreslené samostatně i ve vztahu k ostatním, dialogy odpovídají průběhu děje a situaci. Vnímavý náhled do klukovské duše i rodičovské autority. Bezva. O co kvalitnější je povídka, oprávněně nominovaná do soutěže, o to je méně kvalitní pokus o monolog s nesourodým doprovodem náhodně vybraných fotografií. Akustika projevu je bez úpravy zvukové stopy nesrozumitelná.

Tip pro povídku.   


Marcela.K.
31. 08. 2020
Dát tip

Jo, to máš recht ;-)


Edvin1
31. 08. 2020
Dát tip

To já děkuji, za tu čest. Asi mi neslouží paměť - o tom, že bych někdy tady vyhrál Prózu roku, jaksi nic nevím. :-D


Gora
30. 08. 2020
Dát tip

Díky, Edvine - jak je to dlouho, co jsi vyhrál Prózu roku, dva roky zpět??

avi PM


Edvin1
30. 08. 2020
Dát tip

Gora: Jistě, jen se mi nezdá, že by mohla mít úspěch, já ti mám takový pocit, že u většiny zdejších frčí psaní docela jiného rázu. 

Květoň: těší mě, že Ti to stálo za to dvaapůlkráté čtení. :-)

Marcela: To víš, určitě by se na té povídce dalo něco zlepšit. Ostatně, co je na světě takové, aby se to nedalo změnit k lepšímu? 


Květoň Zahájský
30. 08. 2020
Dát tip Edvin1

Dobrá povídka. Fakt dobrá a to jsem ji četl dvaapůlkrát.


Marcela.K.
29. 08. 2020
Dát tip Edvin1

Ta povídka se opravdu dobře čte. Sice bych možná "ubrala" pár Jardů a alspoň jednoho zákazníka, ale jinak bez výtek. Zkoušela jsem si ji přečíst nahlas a četla jsem ji asi o třičtvrtě minuty déle než ty. Zdálo se mi, že dost spěcháš, to mi při Tvém přednesu vadilo, ale jinak to bylo milé - poslechnout si hlas autora v tak půvabném vyprávění.


Gora
28. 08. 2020
Dát tip Edvin1

Edvine, pošleš svého Holiče do soutěže PM za srpen??


Gora
25. 08. 2020
Dát tip Edvin1

Zordon to napsal přesně s vyzněním tvé povídky...  čteš jako profík, opravdu.


Edvin1
25. 08. 2020
Dát tip Aru

Všem Vám za kritiku, ale i za to, že jste si dali práci s přečtením, srdečně děkuji! :-)


Zordon
24. 08. 2020
Dát tip Philogyny

Krásná povídka. Poslechl jsem si ji na Youtube. Tím měla pro mě ještě větší kouzlo.


bixley
23. 08. 2020
Dát tip Edvin1

Krásná povídka o vcelku obyčejném člověku a jeho cestě za štěstím. Napsaná velmi citlivě.


Diana
23. 08. 2020
Dát tip Edvin1

Ano, opravdu mimořádné! Blahopřeji. Tohle je přesně "můj šálek čaje". Dávám si tě do oblíbených.


revírník
23. 08. 2020
Dát tip Edvin1

Krásná povídka, lidská, jako jsou všechny tvoje, Zdeňku. Radost si poslechnout.


Kočkodan
23. 08. 2020
Dát tip Edvin1

Neslyšitelným mrukem se hlásí spokojený posluchač. (syn kadeřnice)


Gora
23. 08. 2020
Dát tip Edvin1

Mimořádný text... díky, Edvine.


K3
22. 08. 2020
Dát tip Gora, Aru

Edvine1 nebo Zdislave, co ti mám na to říct. Mám tě mezi svými oblíbenými, tak asi všechno ostatní je zbytečné psát. Moc krásná povídka, líbí se mi jak je přehledně rozdělena na několik částí a jak to do sebe zapadne. Asi nejceněší je tvůj způsob psaní, vyjadřování se a věty jako by samy klouzaly do vědomí a navíc je z něho cítit radost a klukovská duše:).


Aru
22. 08. 2020
Dát tip Edvin1

super napsaný


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru