kolik lidí zemřelo jen za mého života

    Poručík od Armády spásy mě vytrhl tři vlasy.
    Chtěl splnit nějaká přání.
    Jenže s tou mojí DNA mohl těžko chtít, aby lidi přestali chlastat.
    Ona je spása vůbec moc pochybnej podnik, když si skrze ní někdo na sebe navlíkne uniformu.
    Kropenkou svěcené vody pocukruje letadlo s atomovou bombou.
    Měl jsem dojem, že jsem v bludišti a cítím sýr.

Objímáš dědečka s čarovnou mocí, co pospává na nádražní lavičce, aniž by se mu kdo pokusil ukrást kufr.
On žádný nemá.
Nacpal jsi mu do pusy chleba až se dusí.
„Nechci být člověk!“ řveš mu do ucha a vidíš jeho vyděšené oči.
Oči Promethea, když se na obzoru objevil orel.

Přijel vlak a lidé, co vystupují, už nevěří v políbení, které žábu promění v princeznu či prince.
To je přeci blbost!
Kdo by tomu věřil?
V časech víry v evoluci a Velký třesk.
    To sebou nese civilizace.
Ne jednoho hada, ale celé klubko.
Armáda spásy je zase jen další armáda, co plní rozkazy.

PS.
    „Prostě smrt zadušením chlebem,“ řekne patolog, aniž by zaváhal, nad tělem starce bez domova.
„Takže nic neobvyklého,“ dodá detektiv a připijí jeden druhému lihem.