Stíny horkého léta IIl

Navzdory názvu horké léto je u konce, stíny se dlouží a nikomu už tak nechutnají. V narážce na hojný katalog literárních prohlášení počínajících slovy "nic není smutnější než.." bychom mohli konstatovat, že nic není smutnější než konec léta na plovárně.

Do bazénu padá první listí, třepotá se na hladině, pluje vstříc podzimu, zapisuje si tichý muž do digitálního notesu příručního telefonu. Mezi řádky se ještě dívá na Dianu a její kamarádky, ale zdaleka už z toho pohledu nelétají jiskry.

Ostatně i Diana nechala vyhasnout své lamento. "O chviľu mi omrznů cecky," svěřuje kamarádkám a přejíždí si dlaněmi po stehnech, aby se alespoň trochu zahřála.

Plavovlasý muž stále sedí s nohama ve vodě, ale i on už má obavy, že by vlivem ochlazení mohly popraskat lahve s pivem a že takové škodě bude lepší předejít buďto vlněným návlekem z ponožky anebo definitivním ukončením sezóny.

Julinka s očima zabořenýma do své advojky právě dumá nad tím, jak by mohla podpořit venezuelské disidenty v boji s nedemokratickým režimem a jestli už není čas přejít z frappé k horkému expresu.

U umělohmotného stolku nad limonádou pořád vedou kolotoč velevýznamných řečí Olinek a cizí paní. Chvíli překonávají rychlost zvuku v konkordu směrem do Paříže a chvíli jedou kočárem do Vídně. Namísto lanýžů ujídají už důvěrně z jedné porce olejovou placku s kečupem.

No a kolem bazénu vysílená sem a tam chodí maminka a hledá Olinka.