Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Manželem proti své vůli 22.díl

23. 08. 2020
0
0
248
Autor
katt-chan

Manželem proti své vůli 22.díl

Poslední zatáčka a dostanu se přímo do stájí. Poprvé za celou dobu byli velké dvoukřídle dveře zavřené a před nimi stál největší ze skřetíků. „Otevři ty vrata!“ Donutil mě zastavit. Nehnul se ani o milimetr. Posunul si na ochmýřeném nose maličké brejličky. „Pane vy jít pryč. Tady není dům. Zpátky za sestra. Dostat dary a nožky běžky pryčky.“ Nevěřím. Nemůžu to takhle nechat. „Pani odjet daleko.“ Ustoupil, když ustal vítr a dveře do stáje se sami otevřely. Marně jsem očima pátral po Laje. Až se zastavily na zmenšeném Flíčkovi. Schoulený úplně vzadu kňučel jako opuštěné štěně. „No tak. Flíčku to bude zase dobré.“ Ducnul do mě čumákem a ještě víc se zmenšil, aby se mi vešel do klína, kde se stočil a smutně na mě hleděl. Jeho velká zvědavá kukadla zrcadlila i moje pocity. Viděl snad do duše? Nebo přímo do srdce? S povzdechem jsem ho hladil po lesklých šupinách. Pořád věřím, že za chvíli bude zpátky, ale nevracela se. Místo toho se vrátil skřetík a za sebou táhl pár mích sbalených věcí. „Pán jít za mnou do pokladu.“

„Ty víš kde je? Kam letěla?“ Poklepal si na hruď. „Ano pán, ale slíbit mlčet. Skřetík věrný.“ A taky chytrý. Laja okolo sebe měla samé dobré duše. Vlastně mimo mě. Nikdy jsem jí to neulehčil. „Je dobře, že jsi věrný, alespoň není na všechno sama.“ Několik skřetíků se vracelo s košíky bylinek. Nemůže být pryč dlouho, jinak by ztratily svou moc. To jediné jsem si zapamatoval z toulek pro bylinky. „Zůstanu tady! Mám se učit čarovat a to taky budu!“ Dupnul jsem si a skřetík na mě vycenil zuby. Byl to jejich projev úsměvu. Odhodil moje věci na kupku sena. „Pomoct vám s kniha.“ Vedl mě do velké knihovny, kde si přistavil žebřík a sundával jednu knihu za druhou. Kupila se přede mnou hromada, za kterou nejsem vidět. „Paní Laja brzo vrátit. Vy učit todle.“ Prohrábnul fůru a podal největší knihu, kde byli samé základy kouzel. „Tohle všechno?“ Přikývnul a vzdálil se z místnosti. To ten den pěkně začal. Ani se nemůžu ujistit jestli je v pořádku, když zničila řetěz. Přesto nešel náramek sundat. Prohlížím si zbylé kroužky řetězu. Z posledního byla ohořelá černá půlka. Zděsil jsem se , když mi došlo jak se zbavila pout. Obyčejný oheň by tomu nic neudělal, ale Flíček byl drak a jeho žár jako jediný mohl něco takového udělat. Proto byl tak ufňukaný a skoro se na mě nepodíval. Nechal jsem knihy knihami a rozeběhl se znovu do stáje. Dneska podruhé běžím stejným směrem, abych tam nic nenašel. Stáj byla prázdná a já se zadýchaný svalil na  seno. Čekám, kdy mě nadhodí do vzduchu, když jsem si všiml otevřené maskované brány do hradu. Asi letěl na lov. S povzdechem jsem se sebral  a pomalým šouravým krokem se vracel do knihovny. Prvních pár stran ještě ušlo, ale jakmile se začalo za okny šeřit a stran přibývalo přemáhal mě spánek a unavené oči se sami zavíraly.

Laja:

Udělala jsem dobře. Utěšuju sama sebe, ale vůbec to nepomáhalo. Po hodinách bezcílného letu na koštěti mě bolel zadek. Zpomalila jsem let a kochala se západem slunce. Poslední paprsky dodávali přírodě krásné kouzlo i bez čarování. Okamžik jako by čas zastavil se mi vryl do srdce. Tyto obrazy nahrazovaly Derisův úsměv. Jiné zase jeho panovačnost, hravost, upřímnost a spoustu dalších. Tolik způsobů v jedné osobnosti a já je neúprosně mazala ze své mysli i srdce. Se západem slunce jsem se spustila níž a vyplula z oblaků co zakrývaly mou existenci. Moje nohy lehce dopadly do trávy pokryté rosou. Koště jsem opřela o jeden strom a jednoduchou formulí vykouzlila přívětivý oheň. Deka se sama nachystala a já si mohla sednou a pozorovat noční dění na pasece. Sem tam se něco pohnulo a nebo zasvítili kukadla do tmy, jak zvědavě nakukovala zvěř na cizího návštěvníka. Nevědomky šeptám utěšující slova, až mám okolo sebe ty nejzvědavější. Sova se uvelebila na stromě a hlídala koště, aby ho jeleni neokousali. Škoda, že nemluvilo. Původní mluvící koště by mě nenechalo si sednout a ještě by mě seřvalo a celou tu blbost co chci udělat rozmluvilo. Od doby co Deris vstoupil na hrad bylo veselo a nakonec jsem přišla o všechno. V jednu chvíli jsem se tak moc smála vzpomínkám, abych v druhou zjistila, že mi tečou slzy po tvářích. „Je to šílené.“ Promluvila jsem sama na sebe. Otřela si hřbetem ruky zasychající slzy. Cítím se trochu klidnější. Jakoby ty slzy odplavily zbytky, co se uvnitř hromadily. Mám tři dny a noci, abych ho dostala ze svého srdce a mysli. Pokud se mi to nepodaříte. Nepodaří se mi to nikdy. S třesoucími se rty jsem se odhodlala vytáhnout lahvičku a pomalu s rozvahou jí vypít, až do dna. Po staletí si jí naši kouzelníci předávají a já ji použiju.    

https://povidkyodkat.blogspot.com/

      


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru