Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 442 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Pouze jejich láska je věčná
datum / id24.08.2020 / 510545Vytisknout |
autorBiskup z Bath a Wells
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno94x
počet tipů3
v oblíbených0x
Pouze jejich láska je věčná

1

Vítr si pohrával s kelímkem od popcornu. Hnal ho přes kamínky směrem k pláži, kde ho zastavil racek. Když z něj zklamaně vyndal hlavu, začal ho trhat na kusy.

Z nebe se snášeli další hladovci a spolu s nimi stín, který si urval místo na pláži, jakmile se sluníčko schovalo za skálu. Byl to pokyn pro turisty, sbalte si ploutve a nafukovací lehátka a odeberte se prosím do hotelu na večeři.

Ne tak pro Daniela s Isabelou, kteří se po sobě podívali a pak s hurónským smíchem odstartovali divoký závod, kdo bude ve vodě první.

Vyhrála Isabela, která vyděsila racka natolik, že nechal kelímek kelímkem a odletěl na druhý konec pláže. Daniel skočil do moře hned po Isabele. Jak se vynořili nad hladinou, sápali se jeden po druhém a objímali se.

Přerostlé děti, zabručela by paní Duval, kdyby netrčela ve svém ošuntělém bytě pod Montmartrem.

 

2

Když jsem přistoupil ke kontrole, prohlídli si můj náhradní pas ze všech stran (s těmi dlouhými vousy a knírem jsem musel na fotce působit nepatřičně). Jeden z celníku se mi podíval do očí, v nichž mohl číst o mizérii, která ne a ne skončit, než mi pokynul, ať pokračuju k letadlu.

Ve chvíli, kdy jsem dosedl na sedadlo 22A, na které mě dotlačila nervózní stonožka s kufry, jsem si uvědomil, že mě od domova dělí pouze tříhodinový let. Jakmile se rozburácel motor, vykoukl jsem z okénka. Přes slzy, jimž nešlo zabránit, jsem spatřil barevné obrysy letiště, které se halilo do neprostupné mlhy, čím výš jsme stoupali nad Tripolis.

„Nepřinesla byste mi noviny?“ poprosil jsem letušku.

„Jaké byste si přál? Máme Le Monde, Le Figaro…“

„To je jedno.“

S námahou jsem prolistoval noviny. Jednotlivým slovům jsem rozuměl, ale nedokázal jsem je spojit ve smysluplné věty.

„Je všechno v pořádku, pane?“ zeptala se letuška, když mi z chodbičky podávala noviny, které jsem nedokázal udržet před sebou.

„Teď už ano.“

 

3

Du Mojito?

„Oui. Et un pour ma fiancée, Adem.“

“Bien sûr, monsieur. Tout de suite.“

Adem se usmál tím svým úsměvem, který mu Bůh dal do vínku, aby s ním vydělal miliony, pokud nebude líný napínat mimické svaly až k prasknutí. Isabela, které Daniel objednal další mojito, se na mladého Tunisana zašklebila s tím, že se může odebrat míchat drinky a nestínit jí ve výhledu.

„Chce se ti k moři?“ nadhodila Isabela.

„Teď, když jsme si objednali drinky?“

„Myslela jsem spíš odpoledne.“

„A nezůstaneme u bazénku?“ zeptal se Daniel.

„Klidně,“ řekla Isabela a objala ho.

Už jsem ani nedoufala, že potkám někoho, s kým mi bude tak hezky, pomyslela si, zatímco popíjeli mojito a pozorovali bílé obláčky, které se takřka nepozorovatelně pohybovaly po rozžhavené obloze. Čas jako by se zastavil.

 

4

Z  letiště CDG jsem jel na Gare du Nord, kde jsem přestoupil na linku č. 4 ve směru na Château Rouge. Mohl jsem si cestu metrem ušetřit a vyrazit rovnou z nádraží, ale copak jsem mohl vynechat naši zastávku?

Všechno, co tě utvářelo, se mění. Lidi, který jsi znal, předměty, co ti načas patřily. Ale Château Rouge se svými eskalátory i špinavý Boulevard Barbès tu zůstávají v nezměněné podobě, aby se po nich mohli projít i budoucí zamilované páry, které jsou přesvědčeny o tom, že pouze jejich láska je věčná.

Vysupěl jsem po Rue Custine, přičemž jsem minul večerku, ve které jsme si kupovali víno a oříšky. Nohy mě nesly statečně, i když jsem jim nedokázal rozdat jasné povely.

Paní Duval?“ podivila se postarší žena s nákupem, kterou jsem odchytl před domovními dveřmi, „ta už je, pane, léta po smrti.“

„A Isabela Duval?“ polkl jsem nasucho.

Žena si mě prohlédla od hlavy až k patě. „Vy jste… Daniel?“

„Už je to tak,“ přikývl jsem.

„Bože!“ žena mě popadla za ruce, „myslela jsem, že jste přízrak.“

 

5

„Pomiluj mě!“ zašeptala a začala ze sebe strhávat plavky, jejichž spodní díl se jí zamotal mezi kotníky. Jak se sehnul, aby jí zbavil posledního kusu žluté látky, strhl ji do povlečených peřin, které byly cítit dezinfekcí.

Když do ní proniknul, prohnula se jako levhart před smrtelným skokem. Objala ho rukama a přitáhla k sobě. Boky mu vycházela vstříc do rytmu, kterým rozhoupali postel, jež pamatovala všechny druhy milování: z lásky, z povinnosti, ze strachu i za peníze. Jakmile sebou Isabela škubla a zachrčela, chytil ji za vlasy a udělal se.

Svalil se do polštářů a zalapal po dechu.

„Jsi moje všechno,“ objal ji.

„Však ty moje taky.“

„Co na to řekne tvoje máma?“

„Víš, že mamka tě zbožňuje! A tímhle u ní ještě stoupneš na ceně,“ řekla a přejela mu po tváři prstýnkem. 

„Budeme bydlet na Montmartru?“

Neodpověděla mu. Mojito a náročný večerní program ji zmohly, chudinku.

Daniel vzpomínal na rodiče, o které přišel při autonehodě. Vybavil si mámin úsměv i její hluboké tmavé oči, tátův knír a hnědou koženou aktovku, kterou nosil do práce. Víc nic.

Jelikož se mu ještě nechtělo spát, oblékl se a vyplížil z pokoje.

 

6

Postarší žena, v níž jsem poznal paní Leroy, mi dolila kávu.

„Opravdu jsem si myslela, že vás ti mohamedáni popravili.“

„To ne,“ usrkl jsem kávu a rozhlídl se po jejím pokoji, kde jsem zaznamenal porcelán, který dříve patřil Duvalovým. „Naše vláda se naštěstí usnesla, že stojím za to, aby za mě zaplatila výkupné.“

„Ještě, že tak,“ spráskla ruce paní Leroy, když jsem jí všechno barvitě vylíčil.  

„Povíte mi, kde najdu Isabelu?“

„S Isabelou to je na delší povídání,“ povzdychla si sousedka. „Když se vrátila z Tuniska, chodila jako tělo bez duše. Ale to víte, mladá holka nemůže zůstat sama, chce mít manžela, děti, vlastní byt. Začala se vídat s Petrem, který ji bral na cappuccino a crème brûlée. Hodně jí pomohl a z přátelství se stala láska.“

„Máte na mysli Petra Lamberta?“

„Ano, z Isabely se stala paní Lambertová. Záhy po svatbě se jim narodila Terezka a o čtyři roky později přišel na svět Robert.“

Z kamaráda se stala krysa. Ze snoubenky, pro kterou jsi byl „všechno“, se stala zasloužilá matka i cizí manželka. Láska má zřejmě mnoho variant, stačí si vybrat.

„Tak vám děkuju za kávu,“ zvedl jsem se z křesla.

„Mrzí mě, že jsem ti to musela říct právě já.“

 

7

Jakmile minul pláž, ovanul Daniela svěží vánek. Vzdaloval se hotelovému resortu, v němž byl nadmíru spokojený, obzvlášť se snoubenkou na posteli či s drinkem u bazénu. Připadal si chtěný a milovaný. Budoucí tchýně si ho oblíbila jako vlastního. Snoubenka ho zbožňovala a vážila si ho, i když on jí ještě víc, protože poznal, jaké je to ztratit rodinu.

Po chvíli si uvědomil, že zašel dál, než původně zamýšlel. Delegátka jim sice opakovaně kladla na srdce, ať neopouštějí resort, ale to je, jako by ho zamkla do klece a do ruky mu dala klíč. Tunisko byla bezpečná země, každoročně navštěvovaná evropskými turisty, nebylo se čeho obávat.

U břehu se kolébal rybářský člun. Jelikož nebyla široko daleko ani noha, natáhl se do člunu, aby viděl na hvězdy.

Když ho zmohla únava, zavřel oči a nechal se unášet vlnami.

 

8

Bydleli ve vnitrobloku poblíž Gare de Lyon, stačilo jen vystoupat nahoru po schodech a dát se podél cihlového viaduktu.

Když mi otevřela, zpražila mě pohledem. Měla stejnou tvář jako dřív, jen jí přibily vrásky a výraznější líčení.

Koukali jsme se jeden na druhého, dokud ticho neprolomil Robert, roztomilý klouček, který vyběhl ze dveří. Za ním se přišourala Terezka, která si mě změřila svýma hlubokýma černýma očima a pak se usmála.

Ten úsměv mě přikoval k podlaze. Byl to úsměv mojí mámy!

Když si Isabela všimla, jak civím na Terezku, popadla ji za loket a i s Robertem je nacpala zpátky do bytu. „Co si od toho slibuješ?“

„To je teď nový francouzský pozdrav?“

„Milovala jsem tě,“ procedila. „Ale to skončilo, když si mě nechal opilou na hotelu a nasedl si do pitomýho člunu a já tě deset let neviděla.“

„Koukám, že jsi dobře informovaná. Kde je Petr?“

„Je v práci, kde jinde?“

„Ať si je, kde je,“ máchnul jsem rukou. „Terezka je moje, viď?“

„V rodným listě je uvedený Petr,“ namítla a tvář se jí zkřivila smutkem, „a tak to i zůstane.“

 

9

Když otevřel oči, spatřil zamračené tváře vojáků, kteří ho tahali z pláže, jež byla posetá kusy rozmlácených člunů.

„Co se děje?“ zeptal se vyděšeně.

Po vysvětlení v arabštině, které nezafungovalo, přistoupil k Danielovi velitel, který mu sdělil: Man, you have illegally entered Libya. You will have to come with us.“

Vojáci dostrkali Daniela do džípu. Vezou mě do vězení, k soudu, nebo rovnou na popravu přemítal zadržený, zatímco džíp kodrcal po kamenech a bořil se do písku.

Ozvala se ohlušující rána, až džíp nadskočil. Ve chvíli, kdy se džíp převrhl se na bok, vzal Daniel hlavou o okýnko.

Probral se s obvazem na hlavě v malé kobce.

Nevěděl, jestli je ráno, nebo večer, ani kam ho zavřeli. Když zabouchal na dveře, ozval se naštvaný hlas a šramocení. Ve dvířkách se mihla hlava ženy, která byla zahalená celá v černém.

„Můžete mi říct, kde jsem?“

Žena mlčela. Na dvířka mu položila pšeničnou placku a kelímek s vodou. 

„Jsem francouzský občan. Jestli vám jde o peníze, spojte s ambasádou. Nadiktuju vám potřebné údaje, určitě se domluvíme.“

Postupně přestal vnímat čas. Žena v nikábu. Jedno jídlo denně. Marné protesty.

Občas se před večeří ozývalo příšerné kvičení. Berou nás jednoho po druhém jako prasata na porážku, napadlo ho a roztřásl se.

Měl pocit, že se zblázní. Povídal si sám se sebou a na zeď kreslil podivné znaky. Ven se živý nedostane. Tohle trápení nemá dno, život se uzavřel ve špinavé kobce a ztratil smysl.

Z blouznění ho vytrhl zarostlý chlap se samopalem.

„Přišli za tebou z Červeného kříže,“ odplivl si. „Máš se s nima jít pozdravit.“

Francouzštinu měl perfektní, zřejmě vyrůstal v okolí Paříže.

„Je tam i Isabela?“

„Nevím. Žádnou neznám.“

 

10

Zamířil jsem do baru na rohu Avenue Daumensil a Boulevard Diderot, který byl pod viaduktem. Zvenku nevypadal nijak vábně, zevnitř ještě méně. Objednal jsem si espresso u nerudného Tunisana s knírem, půjčil si noviny a uvelebil se do ratanového křesla.  

Když mi přinesl espresso (pochopitelně bez vody a bez sušenky), důkladně jsem si ho prohlédl, jestli to není Adem, mladý číšník, který nás obsluhoval u hotelového bazénku den poté, co jsem Isabelu požádal o ruku.

Nebyl to Adem, ten měl daleko jemnější rysy. Kde je mu konec? Jestli si dokázal vydělat na věno, pořídil si manželku a s ní kupu dětí.

Skoro jsem dostal chuť ho jet navštívit, projít se po pláži, lehnout si do rybářského člunu a nechat se unášet osudem, protože ten si píšeme sami. Určitě bych ale uvítal, kdyby to neskončilo katastrofou.

Tunisan mě sjel opovržlivým pohledem – zřejmě mě pokládal za přiteplenýho dobrodruha – a třískl podšálkem o stolek, až jsem nadskočil.

Musel jsem se rozhodnout, jestli si nechám udělat genetický test. Pokazím Terezce bezstarostná léta? Vytrhnu ji z rodiny, která léta funguje a bude fungovat, ať budu v Paříži nebo třeba v Libyi?

Otevřel jsem noviny, jejichž titulní stranu číšník rozmočil kávou, na náhodné dvojstraně. Byla to příloha s realitami, které dominoval obrázek vybavené garsonky na Avenue Daumensil.

Možná jsem tu dneska nebyl naposledy, zasměju se a dopiju hořký kafe až do dna.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

27.08.2020 15:33:32dát kritice tipBiskup z Bath a Wells

Tak bezva... :)

27.08.2020 11:14:27dát kritice tipblacksabbath

naopak......:-)))

27.08.2020 11:07:27dát kritice tipBiskup z Bath a Wells

Početla 2x... tak snad povídka nebyla moc roztříštěná...  ;)

27.08.2020 11:06:33dát kritice tipBiskup z Bath a Wells

Díky za komentář, určitě je potřeba na stylu ještě zapracovat... ;)

27.08.2020 11:05:08dát kritice tipBiskup z Bath a Wells

Podle nádraží a zastávek metra je to nejlepší, člověk pak má aspoň přehled... ;) Díky za zastavení.

25.08.2020 11:50:45dát kritice tipblacksabbath

Biskupe.....já jsem si početla.......2x..:-))))).....................*/***

25.08.2020 10:56:39dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Nevím, jestli by nebylo lepší napsat povídku "klasicky", podle mne je toho přebíhání v čase až moc... než zjistím, "kde se právě nacházím", zas to končí...

Téma rozhodně zajímavé, tvůj styl psaní je atraktivní, ale jako by tomu něco chybělo, vadí mi ta přílišná rozkouskovanost, přebíhání. 

24.08.2020 16:36:11dát kritice tipGogin

zajímavě načrtnutá francouzská nálada, dějovou linku jsem příliš neudržel sledovat, ale možná to není úplně hlavní - jinak celkem sympatické přehledné členění textu - a pak ve vekoměstech se také s oblibou orientuju podle železničních stanic - takže tip



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.