Kardinál

Vždy v pátek po osmé opouštěl kardinál Dominik arcibiskupský palác, diskrétně zadními dveřmi, a vydával se tramvají na Malvazinky. Tam navštěvoval kněžku lásky Marii, které familierně říkal Mazenka. Ta drobná chyba nebyla dílem kardinální fantazie, nýbrž kardinálivy řečové vady, již mu vypěstovala patologická maminka.

"Mazenko, tak už mě tu zaf máte," culil se kardinál už ve dveřích. "A pojďte do mě," dodával chechtace v přesvědčení, že je vtipný.

Marie, přezdívaná Ria, vtáhla kunčofta do podniku a pustila se do práce. Vysvléknout z naftalínem páchnoucího obleku, umýt polomrtvé přirození, zapálit vonnou svíčku, položit na zem obézní tělo a - vystrčit ke kardinálově tváři nohy. "Ftčte mi ji do huby, Mazenko..." nastavoval lačná ústa Riině nožce tak, že vypadal jako ošklivá, hladová ryba. A rituál, stejně jako mše v kostele, měl jasný pořádek: chvíli přejíždět kardinálovi chodidlem před očima, dokud nezašilhá, pak mu prsty přejíždět všechny tři podbradky až k ústům, nechat ho slinit a teprve když opratě padnou až k zemi a kardinál se roztřese, strčit mu palec do úst a nechat dudlat. "Mmm, Mazenko..." poslouchat pak mezi mlaskáním. Nakonec pak raději nenápadně pootočit hlavou před mazlavou křečí velebného pána.

"Bylo to moc kjásné, Mazenko. Fte bohyně," loučil se kardinál s bankovkou v ruce. "A zas se tlemil jak měsíček. Dědek plesnivej," dávala pak k dobru Ria, když s kolegyněmi braly pauzu u sklenky šampaňského.