Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Předjarní procházka 2/2
datum / id26.08.2020 / 510594Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaDo hor,
zobrazeno152x
počet tipů8
v oblíbených0x
Předjarní procházka 2/2

Mrzí mě, že musí Amor šlapat v samé černé břečce. Navrhuji mu, aby si skočil za sněhovou bariéru. Není proti. Postaví se na ni předníma, ale dobře tam nevidí. Chvíli rozvažuje, a když mu pokynu podruhé, pochopí a plný dychtivosti skočí nahoru a odtud hned za příkop. A podívejme se! Jen dopadne, už se v tom čistém sněhu válí. To potřeboval.

Tak vida, čuně nejsi. A já jsem tě tak ošklivě podezíral. Za to, že si někdy ucouráš tlapky a břicho, přece nemůžeš. Ták, vyválej se podle chuti. Hodný jsi Amorek, čistotný pejsek, omlouvám se mu. A psisko rozumí, je bez sebe radostí.

Nejradši bych se v tom sněhu vyválel taky, ale jak by to vypadalo?! Před tím psem. A před lidmi. Jistě je sem odněkud ze vsi vidět. Tak jen dopřávám radost Amorovi a sám za ním přelezu, jen abych si očistil gumáky. Málem uváznu. Kdepak! Pár kroků, otočit a honem zpátky!

Když se Amor nabaží válení, těžce se brodí ke mně. Boří se do půli boků. Bariérou pak po mohutném odrazu prorazí na silnici jako černobíle mourovatý divočák a v černé škváře po něm zůstává bílá cesta. I v košíku mu uvázl sníh. Pojď sem, vyklepu ti ho. Nechává si vyklepat sníh z košíku, až mu hlava poskakuje.

V první serpentině je pluhy nahrnuto sněhu až po ramena. Amor vyskočí nahoru, myslí, že půjdeme jako posledně naší zkratkou okolo Kulatého dubu.

Tam ne, milánku! Lákají tě ti dva srnci, co?

Před čtrnácti dny, v největších mrazech a chumelenicích, usadili se kousek nade vsí a od té doby se odtud nehnou. Mladší je vysoký šesterák, ten druhý – s­větlejší – j­e slabší zpátečník. Parůžky už mají skoro hotové, jenom dosud nevytlučené. Tam si vybrali pohodlné živobytí. Bydlí si v poklidu na zamrzlé mokřině pod zrušeným vodojemem. Je tam skupina hlohů, pár lísek, jív a javorů. Živí se hlohovými pupeny, ty jsou nejchutnější, ale jistě v té bídě nepohrdnou ani těmi ostatními. Celou dobu je můžeme vidět z našeho lesa za domem, jak tam stojí a okusují větvičky nebo leží a přežvykují. Užívají si bohulibého klidu, žádného lomozu ani lidských hlasů zdola si nevšímají. Byli by hloupí, zbytečně se plašit a ztrácet sílu běháním v hlubokém sněhu.

Necháme je tam, Amorku. Pojď, půjdeme ještě kousek.

Jdu dál po silnici, Amor pochopí a předběhne mě. V dálce, dobrých čtyři sta metrů odtud, až za žlebem, co spadá od Petrových bud v sedle mezi Větrnou a Bišofkou k petrovické pile, stojí pod řadou listnáčů na mezi také dva kusy srnčího. Upozornil mě na ně Amor. Zastavil se na kraji silnice a upřeně se tam dívá. Zdá se, že i ony si našly trvalejší útulek, okolí je tam jaksi zdupané. Teď stojí po břicha ve sněhu. Možná se dostanou i k nějaké nižší větvi třešně ptáčnice, to musí být lahoda! Ale stejně už byste radši vyměnili třeba nejchutnější dřevinu za zelenou paši, viďte? Dočkáte se, za pár dní to skončí, ze země vyrazí první bylinky a budete se bez námahy potulovat, jak a kde se vám zlíbí.

Zvolna dorazíme ke druhé serpentině. Amor bez výzvy přeskočí překážku a náruživě se vrhne do neporušeného sněhu na lesní cestě. Koupe se v něm, zavrtává, dovádí, ale černou břečkou zastříkané břicho má pořád černé.

Zkusím jít za ním, ale daleko se nedostanu.

„Tak pojď Amorku, jdeme domů.“

Amor poslušně kluše přede mnou krajem silnice. Najednou slyším ve velké dálce slabounké mnohohlasé švitoření, které se rychle blíží a mění ve zřetelné kejhání.

Kde jste, vy zvěstovatelky jara?

Zastavím se a hledám po obloze.

Tady jsou!

Jako by letmým startem přímo z lesních korun Větrné vyrazila zvlněná čára jako přetržený náhrdelník a míří k severu.

Kdepak z lesa! Ti maličcí ptáčci letí v závratné výšce, v níž před pár minutami bezpečně a s velkou rezervou překonávali Praděd.

Za první sestavou se zjevil nový růženec buclatých ptáčků, nádherně vyvážených, s dlouhými krky nataženými před svižně mávající špičatá křídla.

A další sestava. A ještě jedna. A ještě.

Je to vítězné tažení jara. Zdá se být bez konce. Jedno za druhým nová hejna ve zvlněných útvarech, véčkách, jedničkách, obloucích, vynořují se za blízkou Větrnou. Míří nad otevřené ústí našeho údolí. Stovky a stovky jasnohlasých ptáků táhnou rychlým letem domů, k severským jezerům.

Pro mě, připoutaného k zemi, netrvá celý tah déle než tři minuty.

Poslední hlasy umlkají za mizícími tečkami nad Polskem.

Amor pro hlučné husy nemá pochopení. Běžel by raději k těm dvěma kusům srnčí zvěře. Leží tam za žlebem na vydupaném plácku, hlavy obrácené k nám. Tak budou ležet a zvolna přežvykovat směs nestravitelného dřeva a výživných pupenů, než znova vyhládnou.

„Jdeme, Amorku, nech je být.“

U té předem vybrané meze si přehrnu nohavice a opatrně zkusím sejít ze silnice. Amor mě hned předběhne a jako praporečník se vztyčeným praporem šmejdí zarostlou mezí, vůbec nedbá, že místy zapadá až po boky. Všechno ho zajímá, žádný pach mu neujde. A už se zas válí ve sněhu.

Ani mně teď hluboký sníh nevadí. Z kopce to jde skoro bez námahy.

Slunko už docela hřeje. Když zkratkou dojdeme k silnici pod serpentinou, v příkopě už si vesele zurčí voda. První čistá voda, již dnes – a­ vlastně letos – v­enku potkáváme, vyrazila na denní světlo. Ta tedy má naspěch! Najednou prosakuje z pastviny, odpočívající ještě pod tíhou sněhové duchny. Jak je to dlouho, co jsme tudy šli nahoru a kde byla? Jaro je skutečně blízko.

Amor se brodí hlubokou tůňkou a chlemtavě pije. Pak se ještě naposled vyválí ve sněhu. Trošku špíny z něho slezlo, ale jenom na chvíli. Než dojdeme do vsi, je zas všechno při starém.

Když pak jdeme od křižovatky domů, musí zas k noze. Ti dva psíčci za plotem na nás dorážejí tak, až se zapomenou a pustí se do sebe navzájem. S docela vážným úmyslem, zuřivě. Ale rychle je rozhodnuto, ten chlupatější toho druhého bolestivě kousl, ten jen kvikl a je náhlé ticho.

Amor jde naoko klidně, jako by se ho šarvátka za plotem netýkala. A má pravdu. Nenese na ní žádnou vinu. Jde si svou cestou domů z nevinné předjarní procházky, a že mu ji někdo závidí, za to přece nemůže.

Juj, ta ale byla!

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.08.2020 11:09:281 tipů dát kritice tiprevírník

Amor by měl, Přemku, jistě taky radost.

28.08.2020 09:34:201 tipů dát kritice tiplastgasp

Tak se s tebou vžívám do těch radovánek a zážitků, že ani nevnímám, že je pomalu konec léta. To společné válení ve sněhu si umím docela představit. Bavilo by mě to taky. Bezva.

27.08.2020 20:03:45dát kritice tiprevírník

Renato, Ludmilo, pěkně vám děkuju za milé komentáře.

27.08.2020 10:35:54dát kritice tipAlegna

Juj, ta opravdu byla :), milé barvité vyprávění vyvolávající úsměv*****

27.08.2020 06:51:52dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jó, ty procházky s pejsky! Vždycky nádhera vždycky zábava. I pro páníčka.

26.08.2020 19:43:28dát kritice tiprevírník

Diano, je to od tebe hezké, děkujeme.

AL, neboj, ono je všechno jen dočasné, ba i toto vzpomínání na Amorka.

26.08.2020 18:42:08dát kritice tipArwen Leinas

Už je tu zase, to pitomý jaro, ptáci řvou a šeříky smrdí... ;-) Mám ráda zimu a sníh, i proto se mi povídání líbilo :)

26.08.2020 17:33:17dát kritice tipDiana

Moc pěkné! mám radost i za Amorka!

26.08.2020 14:57:291 tipů dát kritice tiprevírník

Ivi, hlavně že ti ono nenáležité roční období nevzalo chuť nás na procházce doprovodit. To bylo teprve předjaří. Příště už vpadneme do jara v plném proudu, tak se těš.

26.08.2020 12:05:091 tipů dát kritice tipblacksabbath

Luboš mi to sebral....uličník.....jak by to vypadalo?! Před tím psem. A před lidmi.....parádně to ti můžu čéďopéďo říct......ó jak jsem Amorkovi přála to válení ve sněhu....ty tady popisuješ vítězné tažení jara a k nám se zatím šourá podzim.....nevadí....uložím si a až budou dlouhé zimní večery potěším se v čekání na jaro.......jak jinak.....zase jsem si krásně početla................*/*********

26.08.2020 11:00:43dát kritice tiprevírník

Tak to jsem se opravdu musel zasmát, vtipálku Luboši.

26.08.2020 10:03:092 tipů dát kritice tipKočkodan

 

Jardo, ale v mých představách se tam stejně válíte oba; a je to věru safraportsky legrační…

 

26.08.2020 09:47:47dát kritice tiprevírník

Ireno, určitě nevadí, "psí" vzpomínky bývají poučné. Jako tento tvůj. Děkuju ti.

26.08.2020 09:22:261 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, těšila jsem se z té "nevinné" procházky... kdybys neměl oči na stopkách, dopadla by jinak!

Jednou jsem pozvala známého s malým vlčáčkem, aby přišel, že máme dvě štěňata RTW a že si pěkně pohrají. Jenže k mé skupince se to ráno přidala ještě naše Frída - nalezenec z Chorvatska - a místní tulák, jezevčík Babýk/y podle penzionu Babylon, kde ho někdo nechal/. V momentě, kdy pán s NO přišel, žádný z mých psů nejevil chuť hrát si s ním, naopak to vypadalo, že se všichni čtyři chystají neznámé štěně napadnout!

Situaci mohl zvrátit ten známý, měl v kapse sáček s piškoty. On jeden vyndal a dal pouze svému psovi. Ostatní zklamaně koukali. Hm, nikdy už si nepřišli "pohrát"... a já měla co dělat, aby je mí psi nechali v klidu odejít.

Snad nevadí, že jsem přidala svou vzpomínku, Jardo, díky za trpělivost.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.