Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 444 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Alchymista - Kapitola 16
datum / id27.08.2020 / 510630Vytisknout |
autorJackie Decker
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
sbírkaAlchymista,
zobrazeno46x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůFantasy a sci-fi,
Prolog

Oslava skončila, je čas se posunout dál. Irida stojí před těžkým rozhodnutím. Jak se chce vlastně vypořádat s Kyriakinou situací?

Alchymista - Kapitola 16

Iridina prosba

16. KAPITOLA

1

19. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, Thermos – odpoledne.

Snědý černovlasý Cassianos Megalos, jeden ze zahradníkových tovaryšů právě zametal listí z příjezdové cesty k hlavnímu schodišti sídla rodu Stephanidis, když se od brány přihnal strakatý hřebec s rusovlasou jezdkyní ve zbroji hraničních vojáků se znakem Ašské pevnosti a páskou přes levé oko.

Jela tak rychle, že mladík sotva stačil uskočit stranou. V první chvíli se bál, že dotyčná, snad spěšný posel, nejspíš nemíní ani zastavit a vjede pánovi až do vstupní haly, ale zmýlil se. S rychle bušícím srdcem a očima navrch hlavy sledoval, kterak prudce zabrzdila, až se prach zdvihl od kopyt.

V duchu ho napadlo, že by se měl vytratit, než bude zpozorován, ale nakonec to nebylo potřeba. Žena bez okolků zanechala koně na místě a spěšně pokračovala vzhůru po schodišti. Na vstupní bránu se neobtěžovala ani klepat. A zrovna, když si chtěl vydechnout, seznal dvě věci. První – nezavřela za sebou. Druhá – strakáč po sobě zanechal na příjezdové cestě koblihu. Z úlevného výdechu se tak stal povzdech. Kdyby to tam alespoň před chvílí neuklízel…

Irida se v hale nezastavila. Od rozhovoru s Kyriaki měla jasný cíl a mínila ho dosáhnout v co nejkratším možném čase. Když v hale zazvonila na služebnictvo, protože do sídla vrazila jako velká voda a nikdo o jejím příjezdu neměl ani tušení, nečekala, že jí přijde v ústrety sám hrabě Stephanidis.

Ale když už přišel, mohl sejít až k ní. Ne se zastavit v mezipatře a shlížet na ni přes zábradlí z tmavého dřeva, jakoby byl císařem.

„Proč přijíždí, mladá poddůstojnice z Achy v tento větrný čas? Žádá si snad tvůj velitel nějaké pomoci? Neseš spěšný vzkaz, který nepočká ani tak dlouho, aby mi majordomus ohlásil tvůj příjezd?“ promluvil zvučným nečitelným hlasem. Jen jemné zvlnění jeho rtů naznačovalo pobavení.

Irida k němu vzhlížela rozzlobeně. Dala si ruku v bok a druhou ledabyle sňala kuklu z hlavy.

„Thermosský hrabě zdá se rád žertuje!“ zaútočila. „Nebo možná už zapomněl, že jeho sestřenice měla před čtyřmi dny narozeniny…?“

„To už bylo?“ Loukas se zatvářil na oko překvapeně. Iridu tím však nemohl ani ošálit, ani pobavit.

Vyběhla schody tak rychle a snadno, že než se pořádně nadechl, už jí stál tváří v tvář.

„Přestaň si se mnou hrát, bratranče, to že nepřicházím ve vojenské záležitosti, neznamená, že je to méně důležité!“ Na vteřinu si hleděli vzájemně do očí a poměřovali své možnosti v případné při. Nakonec se k ní Loukas otočil zády a vyzval ji: „Pojď.“ Pokynul jí, aby ho následovala. „Vyslechnu tě,“ rozhodl se.

Dokonce, i když byli stejně vysocí, pokrevní příbuzní a stáli bok po boku, s ní jednal povýšeně! Iritovalo jí to, ale poslušně s ním šla do jeho pracovny, protože potřebovala, aby ji vyslechl. Navíc nepoměru v postavení si byla moc dobře vědoma. Sotva se za ní ale zavřely dveře tak spustila: „Proč jsi nepřijel? Jsem si jistá, že ti Fí posílala pozvánku.“

Loukas klidně obešel stůl, usadil se do pohodlné vyřezávané olšové židle a pokynul své návštěvnici, aby zaujala místo naproti němu. Irida si namísto toho jen založila ruce a přišla blíž k němu.

„Není možné, abys zapomněl,“ dokončila myšlenku.

Loukas k ní vzhlížel nezaujatě.

„Přišla jsi mi sem spílat, že jsem nebyl na oslavě narozeniny někoho, kým sama pohrdáš?“ Tento rozhovor se značně lišil od toho, který vedl s lékařem před sedmi dny. Irida, jak už věděl, se vyznačovala jistou neúctou k pravidlům, etiketě a šlechtickým autoritám. Projevovala se s přirozenou vášní namísto elegance urozených dam. Pro Louka byla hráčkou, nebo spíš figurkou na herním poli, na níž bylo potřeba si dávat pozor. Manipulovat s ní ale dost dobře nemohl. Irida Rallios – divoká kobyla aeginského císařství.

Irida nespustila z bratrance oči.

„Nikdo doopravdy nečekal, že se ukážeš,“ odfrkla si. „Ale bylo by o dost jednodušší, kdybys tam byl,“ konstatovala. Jako jedna z mála, ne-li jediná, z členů rodiny znala jeho uvažování v tomhle směru.

„Proč?“ zeptal se tedy hrabě přímo.

„Nebyla to jen oslava narozenin. Kyriaki spolu se sedmnáctinami oslavila i zásnuby s Ioannidem Vrettem. Fí si myslí, že jde o nějaký politický tah s úmyslem ti ublížit, protože dostala nařízeno, aby pozvánku poslala i tobě, i když ses rodinných oslav nikdy neúčastnil,“ nadnesla počáteční skutečnosti.

„Já si to osobně nemyslím, ale znáš mě, tyhle věci mě vždycky nechávaly chladnou. Co mi ale leží v žaludku je, že si sestra nechce vzít, koho jí dávají. Je dokonce tak zoufalá, že poprosila Gavriila, aby požádal o její ruku,“ povzdechla si.

Loukas tázavě pozvedl obočí.

„Odmítl,“ dodala na vysvětlenou. „Gavriil udržuje intimní vztah s jedním mužem. Nemohl požádat o její ruku, protože by se to jeho milenci doneslo dřív, než by mu dostal šanci něco vysvětlit,“ vysvětlila a odfrkla si. Tyhle šlechtické hry a tajné romance… Jak jen je nenáviděla! Kdyby šlo o její milenku, určitě by se nejdříve ptala na důvody a až pak řešila nějaké kraviny. Jenže ostatní to zkrátka vidí jinak…

Loukas sestřenku mlčky pozoroval. Jak mluvila, pramen rozpuštěných ohnivě zbarvených vlasů jí zakryl pásku přes levé oko. Nehnul ani brvou. Počkal si, než uplyne vteřina ticha, a pak se nadechl, jistý si tím, že skončila.

„Proč mi to říkáš?“ zeptal se přímo. Z jeho chladného nic neříkající hlasu ji zamrazilo.

„Měl jsi tam být,“ zopakovala své počáteční konstatování.

„Ale nebyl.“

Probodla ho pohledem. Měla za to, že tohle si už vyříkali tehdy. Děti nenesou vinu na chování svých rodičů!

Jedním delším krokem se ocitla u stolu a prudce se zapřela o lakovanou olši.

„Není jediný důvod, aby si Kyri vzala toho nafrněnýho páva, pokud o to nestojí. Kdybys tam byl, nemuselo k zásnubám dojít. Ještě ale není pozdě. Jsi hrabě. Nějaký Vrettos ti nesahá ani po kotníky. Když požádáš o její ruku, budou to muset přehodnotit!“ Sama Irida se divila, kde se to v ní vzalo. Ještě když odjížděla z Ralkema měla jen nejasný obraz toho, co Loukovi řekne. A teď překvapila nejen jeho, ale i sebe.

„Ale… ty a pletichy? Zajímavé…“

Iridin pohled ztvrdl ještě víc.

„Proč já?“ otázal se její černovlasý protějšek, aniž by dal najevo, co si o jejích slovech skutečně myslí. „Nemáš dost jiných příbuzných?“

Irida dýchala, jako nasupený býk.

„Gavriil má milence, Grig je pošuk, který si rozumí leda s Fí, a Gí je mladý, jeho zasnoubení by nikdo nebral vážně. Srýc Angelos je promiskuitní voják bez budoucnosti a Evan je Kyrin bratr!“

„Takže Grigoris a Angelos mohou,“ shrnul její slova, jakoby na něj nic z jejích projevů nepůsobilo.

Irida si odfrkla, napřímila se, založila si ruce a uhnula pohledem na stranu. O tomhle se s ním odmítala dohadovat. Loukas je neznal tak dobře, což bylo jediné, co ho omlouvalo.

Angela si Irida vážila jako vojáka a velitele, ale jako muž selhával na celé čáře. I kdyby ho přesvědčila, aby se o sestru ucházel, nevěřila už, že by přípravy na svatbu zrušil ve vhodný čas. A Grigoris? Tomu sotva někdo viděl do hlavy. Strýc byl „pouhý“ voják a bratránek až druhý syn. Zato Loukas již několik let úspěšně zastával úřad hraběte. Byl jediný z těch, které mohla požádat, kdo měl alespoň malou naději, že něco změní…

Loukas se tvářil nezúčastněně. Vstal, přešel k oknu, otočil se k ní zády a založil si ruce v kříži.

„O co přesně ti jde?“ zeptal se po chvíli ticha, která připadala jeho sestřenici dlouhá skoro jako hodina.

„Co myslíš?“ kontrovala otázku obezřetně.

„Jestli tomu rozumím dobře, tak Kyriakino zasnoubení již proběhlo. Tvůj nápad, nebo bych měl snad říct Filipin?; by měl smysl jen v případě, že bych o její ruku požádal ten den. Navíc… opírá se o myšlenku, že jsem na společenském žebříčku výš, než následník liviadského knížete. Ovšem jak nejsi v intrikách zběhlá, zapomínáš, že Ioannis Vrettos je zároveň synem císařovy sestry. V současné době je desátým následníkem aeginského trůnu. Jen těžce jsem si vydobyl své postavení v císařské Velké radě. Náš rod je stále v nelibosti koruny proto, jak můj otec odmítl Ioannidovu matku. Nemohu soupeřit se synovcem císaře o dceru nějakého barona. Zvlášť teď, když se mi vrátil bratr. Musím chránit svou rodinu. Je mi líto.“

Sice to řekl, ale Irida cítila, že jeho postoj má k lítosti daleko. Theodoros se vrátil?, překvapilo ji to. Když se před lety doslechla, že odešel, myslela, že si zvolil jiný osud, podobně jako to udělala ona.

„Ať chceš nebo ne, Kyri je taky tvoje rodina,“ poznamenala raději.

„A to je přesně jeden z argumentů, které by proti mně použili.“

„Myslíš, že mi říkáš něco nového? Není to tak, že nemůžeš. Ty jediný naopak můžeš! Svou pověst už sotva pošramotíš a – “

„Zásnuby už proběhli,“ skočil jí Loukas do řeči. „Je pozdě. Nemám žádnou možnost zasáhnout,“ uzavřel toto téma. „Proto se ptám, čeho přesně chceš dosáhnout způsobením zmatků kolem snoubenců?“

Irida si promnula čelo. Chtě-nechtě musela uznat, že na Loukových slovech něco je. Možná že sem jela právě proto, aby jí poradil jiné schůdné řešení?

 „Kyriaki už souhlasila. Nemůže skládat přísahu v žádném chrámu. A ani armáda pro ni není žádné východisko,“ shrnula svou největší potíž se sestrou. A Loukas se k ní ani neotočil!

 „Únos.“

„Co?“

„Máš pravdu. Tvá sestra si útěk kamkoliv nemůže dovolit. Poškodila by tím nejen sebe, ale i zbytek rodiny. Pokud ji chceš uchránit před manželstvím, musíš ji unést.“

Irida nevěřila vlastním uším.

„Sloužím císařství…“

„Ale rodina je víc,“ připomněl jí její vlastní slova, „nebo ne?“ Natočil hlavu na stranu, že ji koutkem oka mohl zahlédnout.

Zrzka přikývla.

„Musí to bezpodmínečně vypadat jako únos. Nic tě s ním nesmí spojovat. A musíš ji ukrýt někde hodně daleko. Zameť stopy, sestřenko. Po těch, které proto využiješ, pak půjde celé císařství. Cena za svobodu tvé sestry může být vysoká. Jsi ochotná ji zaplatit?“

Irida zaťala ruce v pěst a v jejím zdravém oku zaplálo nezdravé odhodlání. Ať bude jakákoliv…!




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.