Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Poslední

27. 08. 2020
1
1
181
Autor
Didynka

Poslední

 

Dnes v noci se mi zdál zvláštní sen, ten samý, který mám už měsíce, tedy přesně 9 měsíců a dva týdny. V tomto snu vidím datum a nádherné barvy, skoro jako bych pozoroval polární záři. 

Hlasy v něm ke mně promlouvají prostřednictví básní Kainara, Plíhala a také Kryla. Je to nádherný sen, plný klidu.

 

Právě dnes, je ten den ze snu, toto datum, právě dnes se mě zmocnil tento zvláštní klid. 

Zvláštní je hlavně tím, co, cítím. Uvařil jsem si ranní kávu, namazal rohlík s máslem a usedl na hnědou sametovou pohovku v obýváku u konferenčního stolku. Směstnal jsem, do úzkého prostoru, mezi pohovkou a stolkem, svoje dlouhé nohy. Právě tyhle nohy mě stály tolik věcí. Nemohl jsem jezdit v dědově červeném Golfu, ani si koupit toho krásného brouka, měl jsem pravidelný tramvajový lišej a žádný lustr si přede mnou nemohl být jistý. Proč vlastně nohy? Jasně, že nohy! Trup mám totiž naprosto normální, téměř, jako každý jiný. Dokonce když si sednu, jsem skoro stejně velký, jako máma. Pohladil jsem pohovku rukou, jako každý den a pak zavřel oči, abych se mohl soustředit jenom na sebe. Tím na sebe, myslím na svoje nitro. Miluju tu pohovku, je tak hladká a hebká, jako kočičí kožíšek. To bylo první, co jsem uvnitř sebe viděl, protože v poslední době, jsem si víc, než kdy předtím vážil věcí, které miluju a dělají mi radost, proto jsem se snažil je dělat naplno. Ať už to byla tahle pohovka, pampelišky nebo sledování západu slunce. To co jsem spatřil ve svém nitru, kromě pohovky, mě zarazilo. Neviděl jsem nic. Uvnitř nebyly žádné rozjitřené myšlenky, žádné prosby nebo touhy, dokonce ani bolístky a tu mě napadlo, že tak to má být, tímto bude dnešek výjimečný a jedinečný, možná dokonce neopakovatelný. 

 

Z mého přemýšlení mě vytrhlo kňučení za skleněnými dveřmi do zahrady „Tak ty už jsi tady zase, ty Copperfielde?“ zasmál jsem se. Pustil jsem toho vořecha do domu na jeho pelech a vrátil se k snídani. Sotva vteřinu po tom, co jsem spolkl poslední kousek rohlíku, už stál u mě a vrtěl ocasem. „Jako vždy“ upřímně jsem se zachechtal. Tenhle pes má ke mně úctu, nikdy nepřijde, když jím svoje jídlo, protože já k němu taky nechodím, když on jí to svoje. Když mu jídlo dám, je jeho, když jsem mu ho nedal, je moje. Vždycky mě znovu udiví, jak vzorný je, ani jídlo na podlaze není jeho, dokud mu ho nevěnuju. Podrbal jsem psa mezi ušima a on si šel lehnout, pak jsem zamířil do koupelny, kde jsem se oblékl a vyčistil si zuby, sešel jsem opět dolů, kde jsem si vzal vodítko a pes už byl u mě „Tak pojď fešáku, půjdeš zpátky.“ zašeptal jsem a poplácal ho po hrudi předtím, než jsem ho připnul. Vyšli jsme pomalu ven a nastoupili do auta. Pes se pohodlně usadil na předním sedadle pro spolujezdce, jakmile jsem se ale rozjel, seskočil pod sedadlo a vrazil čumák do klimatizace a už jej nevytáhl. Celou cestu, s čumákem zabořeným do otvoru pod palubní deskou,  intenzivně a hlasitě čenichal, pravidelná a oblíbená zábava. Domnívám se, že mu klimatizace poskytuje přesné informace o tom, kudy jedeme a co je tam zajímavého nebo nového. Když jsme se začali blížit k útulku, znervózněl, sedl si, pozoroval mě a pak začal kňourat. 

Sotva jsem zastavil, už mi šla v ústrety paní Míša. Madam širší, než delší, s poměrně otřesnou povahou a zájmem, být za každé situace středobodem vesmíru, ale skvělým citem pro zvířata. „Zrovna jsem Vám chtěla volat, Darku! Ale koukám, že už nám toho uličníka vezete.“. 

Pokýval jsem hlavou, usmál se a vystoupil, pes neprotestoval a vystoupil za mnou, společně jsme šli k jeho kotci. Na rozloučenou jsem ho objal a dal mu pusu, jako už šestkrát. „Za dva týdny si Tě tu vyzvedne paní Koutná, až se vrátí z lázní. Buď na ní hodný a ve všem ji poslouchej, ať mi neděláš ostudu. Nehoň její slepice, starej se jí o děti a taky ji ochraňuj, ať si na ni nikdo nedovoluje, když je teď na všechno sama. Tak ahoj, Bene. Mám Tě rád.“. Pes vlezl do svého kotce, lehl si a se zřetelným smutkem v očích, ale zároveň klidem, pozoroval, jak mu mávám a odcházím.“. 

„Tak nashledanou zítra“ zasmála se paní Míša a já odvětil, stejně jako včera a mnohokrát předtím „Možná“ a usmál jsem se a zamával jí, věděl jsem ale, že už ho zítra znovu nepovezu, protože tentokrát už neuteče, i on to věděl.

 

A tak jsem odjel a po cestě se zastavil u Svratky a vystoupil. Hleděl jsem na ni a sešel až k vodě, kde jsem pozoroval  hladinu. Vybavilo se mi, jak jsem se zde, jako batole koupal a sestra po mě z legrace házela slávky, dokud jí to babička nezatrhla, protože slávky jsou živé a házet se s nimi nemůže. „Jak by bylo tobě, Mirečko, kdyby si s Tebou někdo takhle házel, jako s kamínkem?“ říkávala přísným, ale laskavým hlasem babička. Cítil jsem se zde tak skvěle, i když už tu slávky dávno nejsou, protože potřebují čistou vodu a ta už tady není. „Je mi nádherně“ zašeptal jsem, když jsem pohladil vodu a kamínky na mělčině. Jakmile jsem se nabažil ranního slunce, šumění listů v korunách vrb, vody i kamínků, zvedl jsem se a vrátil se k autu. Na protější straně ulice stála žena, evidentně matka, která horečně hubovala asi dvanáctiletému chlapci a opodál se hlučně bavil hlouček asi stejně starých kluků.

 

Chlapec se otočil od matky a já mu jen na zlomek sekundy mohl uvidět do tváře a viděl jsem. Myslel jsem si snad sekundu, že zažívám deja vu, ale byl to zatuchlý závan mé vlastní historie.

Přesně takhle jsem se cítil já, svázaný autoritou matky, konvencemi, pravidly a  bláboly předávanými prostřednictvím „tradic“ a zvyků.  Chlapi přece nepláčou! Viděl jsem a cítil, co se v něm odehrávalo. Tak moc si přál vybuchnout a řvát a brečet a tak moc byl svázaný a věděl, jaké to bude mít následky, když to pustí. Matka s ním nebude mluvit, možná získá výsadu soustavného domácího pobytu na přesně vymezenou dobu, ti kluci se mu budou smát, pomluví ho ve škole a on se pak nikomu nebude moct podívat do očí. Lidé okolo se budou ohlížet, co si asi pomyslí? Celé dětství a většinu dospívání mě bolela záda a byl jsem často nemocný, sužovalo mě to, ale bral jsem to jako součást mě. Když jsem viděl toho chlapce, moje mysl zabloudila k mé dávné „ozdravné“ procházce s matkou, bylo mi skoro patnáct. Matka mi právě oznámila, že půjdu na francouzské gymnázium, vezmou mě bez přijímaček, když jsem tak chytrý a mám skvělý prospěch, vše už je domluvené. Za dva měsíce nastupuju. Až gympl dokončím půjdu na vejšku a budu politik nebo diplomat. Kdyby mohla, dodala by, že se v pětatřiceti, až budu někdo, ožením, budu mít nádhernou, štíhlou a dokonalou manželku, kterou mi schválí a navrch dvě děti. To ale nemohla, protože jsem ji přerušil úděsným řevem. Mluvili jsem o tom předtím měsíce. Tedy já mluvil, prosil a vysvětloval. Toužebně jsem si přál být geologem, vždy jsem věděl, že to bude to nejlepší a nekrásnější, co bych mohl dělat. Všechny moje sny, přání, touhy a prosby, hodlala smazat jedinou větou o francouzském gymnáziu. Já nesnáším francouzštinu! Je těžká a nelíbí se mi! Mám rád španělštinu. Nic jsem ale neříkal, jen jsem běžel lesem a řval, brečel, každý klacek, který jsem našel jsem přerazil minimálně na tři kusy, každým kamenem jsem třísknul do dalšího, až odletěla sem tam i jiskra. Ten den jsem se smířil. Pustil jsem to všechno, ten vztek za celé roky svazování, komandování a nadvlády. Smířil jsem se s tím, že nadvládu nade mnou má a to i na základě zákona, ale že já jsem já a svoje touhy si splním. Ten den, jsem přestal být nemocný. Už žádná rýma, žádná angína, žádný vřed. Matka mě označila za nevyrovnaného magora, když jsem se otlučený, jak jsem kolem sebe kopal a mlátil, vrátil z opravdu ozdravného cvičení, na místo, kde jsem ji předtím zanechal. Dal jsem jí pusu na čelo a věděl, že jiná být neumí a tak to je a tak to je. Tak to je! Tak jsem nastoupil na francouzské gymnázium a odmaturoval a pak s radostí oslavil osmnácté narozeniny a začal studovat geologii, které jsem se celé gymnázium laicky věnoval. Moje matka mě ale den co den, od přijetí na geologii uzurpovala, vyhrožovala, ponižovala a když to nepomáhalo, zamkla mě v pokoji. Sbalil jsem se a šel oknem, svou cestou. A i když jsem musel tvrdě pracovat a jistou dobu přespávat po kamarádech a sdílených bytech, než jsem začal vydělávat dost, abych mohl slušně bydlet i slušně studovat, bylo to dokonalé. Když jsem odešel, opustily mě všechny konvence, zbavil jsem se většiny vzorců chování poděděných i získaných od matky, opustil mě i můj poslední neduh, bolesti zad a omezené myšlení. Od toho dne už jsem vždy věděl, co dělat a kam jít. Později jsem si své sny splnil a stal se geologem, oženil se a záhy o milovanou manželku přišel kvůli vážné nemoci.

 

Když jsem spatřil toho chlapce, všechno se mi to vrátilo, ale nebolelo to. Zamrazilo mě trochu, že zažívá, to co jsem v dětství a dospívání zažíval já, právě teď i on. Společnost, která nás oba utvářela, dělá z mužů predátory, kteří dělají velký business, vydělávají hodně, mají ostré lokty a jsou bezohlední. A tím, čím více vydělají, je kalkulována výše jejich hodnoty. Tihle muži nepláčou, neupouští páru, nesou si sebou břímě etikety, slušného chování, autority a módy. Školní systém, který je formuje, stvořený za dob Marie Terezie, míval za cíl, naučit lid číst a psát a nepochybovat o tom, že co říká učitel, je pravda. Co říká učitel, politik, rodič, co říká úředník, autorita, císař nebo císařovna, král nebo královna, stát, režim. Memorování, normalizace, kolektivní vina. „A hlavně moc nepřemýšlej a počítej, chlapečku“ řekla mi matikářka na základní škole, když jsem chtěl pochopit o čem matematika je. Tenhle systém „učení“ se od doby korpulentní Marie moc nezměnil, pomyslel jsem si o pět let později a dodnes vím, že je to pravda. Když naučíme lidi kriticky myslet a poradit si, budou příliš sebevědomí a uvědomělí, posílí se k protestu, anarchii, defenestraci. Odliší dobro od zla, pravdu od lži. Když jim předhodíme, jak jsme pro ně důležití, zesílíme paniku a strach, budou potřebovat vedení, budou potřebovat nás. A my jim pomůžeme. Systém, trend a mnoho dalšího nám říkají, jak máme vypadat, jak se chovat a co si myslet. Je to depresivní? Tenkrát jsem si to myslel. Dnes vím, že každý může udělat změnu, ne jen ve svém okolí, ale hlavně v sobě. Nemusí tě v hloubi duše zajímat, co si o tobě myslí ostatní. Nikdo tě nemůže svázat, když je tvoje duše svobodná. Ale bylo by nedocenitelné, kdyby lidé, kteří stojí v čele států, měli svědomí, ohled, takt a věděli, jak se žije obyčejným smrtelníkům. Sepisujeme lidská práva a svobody, ale represivně působíme v každém aspektu života. Za léta učení jsem si utvořil názor, že ne šaty dělají člověka, to činy a svědomí, dělají člověka a tím, se odlišujeme od zvířat. Ten chlapec na ulici už dávno odešel i se svojí matkou a já jel domů. 

 

Po cestě mě zastavila policie. „Vaše doklady pane řidiči, víte čeho jste se dopustil?“. „Pásy.“ usmál jsem se, podal jsem mu doklady a s klidem odvětil „Tak kolik to bude? Mám u sebe jen sedmnáct stovek“. Udivený policista vypsal pokutu na tisíc pět set korun a upozornil mě, že to bude za 4 body a já měl obrovskou radost. Zbyly mi dvě stovky! Před odjezdem jsem se raději připnul, protože dalších patnáct set už jsem u sebe neměl a dluhy já nemám rád. Jel jsem domů. Po cestě mě ale napadlo, že bych si mohl něco dobrého koupit a tak jsem zastavil u obchodu a vchodovými dveřmi vstoupil dovnitř. Zamířil jsem neomylně k oddělení těstovin a vytáhl z regálu své milované špagety, přikoupil jsem opodál protlak a u obsluhovaného úseku jsem zakoupil sýr. Později během stání ve frontě mi čekání náhle zpříjemnil zážitek, který mě hřál u srdce až do večera. Už přede mnou byla jen starší elegantní dáma v starorůžových šatech a s úhledně upravenou baretkou. Košík měla plný k prasknutí, evidentně nakupovala na velkolepou hostinu. S vyskládáním zboží, jsem jí bez vyzvání pomohl, měla toho opravdu hodně. Když přišlo na placení, ozvala se líbezná a sladká Vltava. Moje zamilovaná píseň. Šaramantní dáma začala hledat telefon, ze kterého se tato líbezná hudba linula. Prodavačka otráveně zvedla oči do stropu, ale já si užíval každý tón Vltavy a protože paní hledala telefon dlouho, měl jsem k tomu dostatek příležitosti. Po nákupu jsem zamířil k autu, nasedl a nákup jsem položil na sedadlo vedle sebe a připnul se. Jak jsem ale vyjížděl, špatně jsem vyhodnotil situaci a ozvalo se škrknutí. Hned jsem popojel a vylezl z auta, abych zjistil, co se stalo. Moje obavy se ale potvrdily, sousední auto jsem upravil dobře půlmetrovým a docela hlubokým šrámem. Polilo mě horko. Co budu dělat? Dobře půl hodiny jsem obíhal obchod a čekal, jestli k autu někdo nepřijde. Ptal jsem se lidí okolo, jestli nevědí, čí auto je, ale ani po půl hodině jsem to nezjistil a k autu nikdo nepřišel. Stoupl jsem si k autu a čekal na majitele, ale ani za další půl hodinu nikdo nepřišel. Nakonec jsem našel kus papíru a vyprosil si, od kolemjdoucí paní, tužku a napsal vzkaz, že se velice omlouvám majiteli auta, že jsem ho poškrábal a přidal jsem moje telefonní číslo a žádost o zavolání, abych mohl škodu uhradit. Lístek jsem zastrčil za stěrač. S těžkým srdcem jsem odjížděl a doufal, že se majitel auta brzy vrátí a obratem mi zavolá, abych se mu mohl omluvit a zeptat se, kam mu mám přivézt peníze. Jel jsem k bankomatu a vybral deset tisíc, abych měl při sobě hotovost a pak jsem jel domů. 

 

Mnohokrát jsem se takto vracel domů a byl doma stejně šťastný, jako kdekoliv jinde. Mnohokrát jsem odtud také odjížděl a to se stejnou lehkostí. Třeba tehdy, kdy jsem na několik měsíců odjel do Tibetu meditovat. Bylo krásné stát se mnichem a stejně tak krásné bylo, vrátit se domů, obohacen, ale ne zklamán. Tolik jsem se toho naučil. Nebo když jsem jel do Bhútánu, kde jsem potkal svého duchovního bratra Tashiho a v srdci si jej a jeho přítomnost přivezl s sebou domů. Už od Tibetu jsem vše, co mi přišlo do cesty přijímal, jako dar a způsob, jak se změnit, zlepšit, vyvinout. Teprve ale díky Tashimu a jeho starém otci, jsem pochopil, že člověk téměř nikdy nedosáhne všeho, čeho by si dosáhnout přál. Ale tím nejvyšším, čeho může starý člověk dosáhnout, je být s tím v pohodě. Vždy je spousta věcí, které nejsou tak, jak bychom si je představovali. Naším úkolem ale není změnit je, ale přijmout je takové, jaké jsou. Během další své štace v Indii, kterou mi přivála náhoda, jsem se navíc potkal s velmi moudrým člověkem. Dodnes nevím, jak se jmenoval, byl to úplně obyčejný, chudý člověk z ulice, který seděl na zemi uprostřed spěchajícího davu. Zastavil jsem se s ním tenkrát a zeptal jsem se ho na pár otázek. Jednou z nich bylo, jak snáší ten spěchající dav. Odpověděl, že on nespěchá, protože ví, že čas nedožene, ale nevadí mu, když jiní spěchají. V té době jsem měl nedobytnou touhu říct o všech svých znalostech a poznání širému světu. On mi ale řekl, že je v pořádku, že spěchají, protože ještě nepřišli na to, že je to zbytečné. Každý je v pořádku takový, jaký je. To mě zaujalo a když jsem tenkrát delší dobu mlčel a přemýšlel, něžně mě přerušil šeptáním „Já tady už dlouho nebudu, maximálně pět nebo deset let, ale vím, že každý se posouvá svým tempem, i já vím, že kam se neposunu v tomto životě, posunu se v tom příštím.“ Ještě mnoho cest jsem vykonal a mnoho věcí poznal a smířil se s tím, že vše co jsem slyšel, nemohu brát jen jako prostá slova, ale musím to doopravdy pochopit a vzít za své. Nelze jen mluvit, ale opravdu to tak cítit a přijmout. A tak jsem to přijal. Přijal jsem i to, že mohu druhé obohatit tím, co jsem se naučil a co jsem poznal, ale musím si zároveň vybudovat cit pro to, kdy je to vhodné a jestli je na to dotyčný člověk už připraven.

 

Sotva jsem zavřel dveře, ozval se zvonek, přišla sousedka, že by ráda, abych jí pohlídal dceru. Omluvil jsem se, že se to nehodí a ona se jen smutně pousmála „Tak zítra?“, zakroutil jsem hlavou a ona jen mávla rukou a usmála se „Tak třeba jindy a odešla.“. Věděl, jsem, že takhle to nebude.

 

Na chvíli jsem si sedl na zem, cítil jsem, že mě nic špatného nečeká, přesto jsem se nyní pohyboval v lehkém napětí, že jsem způsobil škodu a nevím, zda ji budu ještě schopen napravit. Tohle bylo to jediné, co mě tížilo. Tuhle zátěž jsem ale zahnal mávnutím ruky a pomyslel jsem si, že nic zatím není ztracené, třeba se majitel auta ozve. Rozhodl jsem se, že si  uvařím skvělé jídlo a pak si chvíli budu číst. 

 

A tak jsem se pustil do toho, uvařil jsem špagety a v pánvi jsem osmahl cibulku, zalil protlakem, který jsem trochu vyvařil, malinko přisladil a přidal česnek, sůl a pepř. Touto skvělou omáčkou jsem přelil špagety a nastrouhal parádní porci sýra. Miluju tohle jídlo a báječně jsem se najedl a chvíli si jen tak hověl na terase a pak si sedl na mandalový koberec a začal meditovat. Jen co jsem se zklidnil a pohroužil do prázdna, zazvonil telefon. Snad vteřinu jsem byl slabě rozladěn vytržením z meditace, což v zápětí vystřídal pocit úlevy, protože jediný, kdo by mi snad mohl volat, je majitel poškozeného automobilu. V telefonu se ozval hrubý a trochu alkoholem povzbuzený člověk, jehož nesouvislá konverzace měla za cíl mi sdělit, že právě jde kolem poškrábaného auta s mým vzkazem a zná majitelku vozu, jelikož je to jeho bývalá přítelkyně a že si ta mrcha ani nic jiného nezaslouží. Po chvíli přemlouvání a diplomacie, jsem z toho zhrzeného muže vyloudil nejen celé jméno majitelky, ale i kontakt na Skype, protože to je jediný kontakt, který na ni má, změnila si kvůli němu prý telefonní číslo. S úlevou a díkem jsem se rozloučil a popřál tomu nešťastnému muži jen to nejlepší. Ihned jsem zapnul počítač a vyhledal na skypu kontakt, který mi muž sdělil a dotyčné ženě popsal situaci a omluvil se, dále jsem ji požádal, aby se ozvala co nejdříve, že mám zájem jí škodu uhradit ještě dnes. Trochu se mi ulevilo a vrátil jsem se tedy ještě jednou ke krátké meditaci, ale stále jsem ve svém nitru, kromě klidu cítil slabé napětí, že snad bych měl zde po sobě nechat něco nedokončeného.

 

Čas plynul a žena neodpovídala, pustil jsem si  tři díly Červeného trpaslíka a smál se u něj, jako bych jej viděl poprvé. Bylo to osvěžující, byla to prostě paráda a protože bylo venku pěkně, rozhodl jsem se vydat na procházku. Dojímala mě nádhera vinic, kterými jsem procházel, víno už bylo sklizené a listí bylo tmavé, mnohdy se kroutilo a přesně to mi ukazovalo, jak je život a vlastně celý svět pomíjivý. Když jsem tudy šel před dvěma měsíci,vinice byly plné barevných hroznů, které se nadouvaly a listy byly nádherně zelené a zářily životem. Dnes byly temné a místy už hnědly, každý druhý se kroutil nebo měl tmavý flíček od plísně a prostě vypadaly, jako obličej stařešiny. 

V tomto jsem spatřoval zájem, krásu a koloběh. Ve zbytcích trávy jsem zahlédl sem tam kytičku a pomaloučku jsem se vracel domů. Klid v mé duši opět rozjitřilo to, zda už mi napsala majitelka poničeného auta, nebylo tomu ale tak. Slunce už zapadalo, byly parádní červánky, tak jsem se posadil na terase a sledoval tuhle nádheru. Slunce zapadalo a bylo to osvobozující. Takový malý zázrak! Za chvíli už byly vidět jen poslední zbytky záře, tak jsem zavřel oči a znovu si přehrával tu nádheru, kterou jsem před chvílí viděl. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že v hloubi mé duše je slaboučké napětí, nebo snad touha? Odejít s čistým štítem. Chvíli jsem se nad tím zamyslel, ale bylo mi chladno, tak jsem se přesunul do obýváku a znovu se pozastavil nad tím, co to vlastně znamená, odejít s čistým štítem. Budu snad horší člověk, protože jsem někomu něco poničil a neměl možnost mu to zaplatit? Je snad důležité zaobírat se tím, co si o mě budou myslet druzí? Udělal jsem chybu, dobře, přijímám to, ale udělal jsem vše, co mě napadlo, abych ji nějak napravil, víc už jsem nemohl a tak to je. A tak to je. A tak to je! S tímhle ze mě odešel slabý pocit viny i napětí a nechal jsem to konečně plavat.

 

Dobře jsem věděl, jak těžké je nechat něco plavat a trvalo mi léta, než jsem se to naučil. Dnes už to pro mě nebylo tak těžké, jako dřív, ale přesto jsem vždy cítil obrovský pocit uklidnění, kdykoliv, když se mi podařilo nechat něco plavat. Bylo to přesně před půl rokem, kdy nade mnou odborníci vynesli ortel a já hned věděl, že datum, které se mi už několik měsíců zdálo, bylo toho předzvěstí.

Nevnímal jsem to, jako hrůzu nebo strach, protože jsem dobře věděl, že mě nečeká nic děsivého. Přijal jsem už dávno, že moje tělo, je jen dočasný oděv a jednou z něj vystoupím a moje duše bude nahá a bude čekat, než se narodí znovu. To co mě v tu chvíli sužovalo, bylo něco docela jiného, byly to otázky a touhy. Vždyť jsem mladý! Mohl jsem mít děti. Proč já? Trvalo týdny, než jsem tohle všechno nechal být, urovnal své záležitosti a rozhodl se, že nejlépe udělám, když zbývající čas do onoho data, budu slušným a poctivým člověkem, který s klidem a štěstím prožívá každý okamžik. Byl to proces a já se v něm nakonec cítil velmi dobře. Nebál jsem se, necítil jsem strach.

 

Ze zamyšlení mě vytrhl známý zvuk, byl to Skype. Ano, psala mi ona mladá žena, které jsem poškodil auto a já s vděkem přijímal, že se to stalo. Napsala mi, že se na auto byla podívat a poškození je celkem malé a že mi děkuje za moji snahu škodu napravit. Zajímalo ji také, kde jsem na ni vzal kontakt, což jsem jí ihned objasnil. Dala mi číslo účtu a já jí poslal pět tisíc. Řekla si sice jen o dva, ale já měl na účtu přesně pět tisíc a co bych se zbytkem asi tak dělal? Mile jsem se rozloučil a byl rád. Doma mi zbylo vybraných deset tisíc a vzpomněl jsem si na rodinu z malého města poblíž, se kterou jsem měl možnost se potkat kdysi v rámci kurzů rodinných konstelací, která měla velkou hypotéku a vážně nemocného otce. Vložil jsem tedy peníze do obálky, opatřil ji adresou a známkou a vydal se na konec ulice, abych obálku vhodil do schránky. A bylo dokonáno. Hvězdy svítily jasně a já je chvíli pozoroval, byly nádherné. Když mi začala být zima, vrátil jsem se domů. Byla už úplná tma a já se začínal cítit jako na drogách. Nikdy jsem sice žádné neužíval, ale přesně takové jsem si to představoval.

 

Zhasl jsem doma všechna světla, usadil se na pohovku a zapálil si jen petrolejku. Měl jsem obavu, abych nezpůsobil požár, takže petrolejka byla určitě bezpečnější, než svíčka. Pohodlně jsem se uvelebil, na telefonu spustil relaxační hudbu a zavřel oči. Cítil jsem se tak pohodlně a spokojeně.

Už po chvíli, v tomto klidu, mi před očima začalo běhat dnešní datum. Trochu se mi to zdálo divné, za chvíli však opět zmizelo. Vnímal jsem sebe, jako součást celku a to mě najednou přehodilo do mé minulosti, kdy jsem součástí celku nebyl. V hlavě se mi zatočil rychlý sled vzpomínek z minulosti a zastavil se na jedné, kdy jsem stál uprostřed holého kopce s pocitem čiré hrůzy. Před půl rokem tu stál nádherný les, kam oko dohlédlo, v něm to žilo a všude rostly houby, kam jsem se ale teď podíval, nerostlo nikde nic. Svahy byly celé rozehnané vodou a větrem, eroze zkázy. Stejnou hrůzu jsem pociťoval u babičky na zahradě, kam mě přesunulo moje myšlení vzápětí. Tenkrát jsem už uměl číst a četl jsem proto vše, na co jsem přišel, reklamy na sloupech, jídelní lístek, dokonce i krabičku od postřikovacího přípravku na vinnou révu nebo obal od přípravku na nádobí. A tak jsem četl „Tento přípravek je rakovinotvorný. Používejte při aplikaci ochranný oděv, rukavice a obličejový štít.“ nebo „Tento přípravek je toxický pro všechny vodní organismy“. Nedokázal jsem pochopit, proč lidé kolem mě, které mám rád a kteří dozajista mají rádi mě, používají na zahrádce a doma věci, na kterých je napsáno, že jsou rakovinotvorné nebo toxické. Dobře jsem věděl, co je to rakovina. Vždyť na ni umřel můj tatínek! Jímala mě hrůza, když dědeček postřikoval, stejně tak i tehdy, když běhal po zahrádce a bojoval s plevelem. Plevel je totiž to, co jsme sami nezasadili a proto to nechceme tam, kde to právě roste. Ale co pampeliška? Je tak krásná! Co potočnice? Nebo violka? Co jitrocel? Všechno to byl úhlavní nepřítel. Ještě úhlavnější byl ale krtek. Protože jsem věděl, že mu hrozí smrt, čekal jsem na něj několik dní, když byl děda v nemocnici, abych ho ulovil a odnesl někam, kde ho nebude nikdo chtít zničit, jako nepřítele. Další vzpomínka byla o deset let později, když jsem si na stejné zahrádce udělal v koutu vlastní záhon a zasadil i zasel na něj širokou a pestrou paletu bylin a zeleniny. Babička mi stále stála za zády a děda se posmíval, když moje živoucí houští rostlo a sám sázel rovné, úhledné řádky kapusty. Když přišel dřepčík a všechny jeho záhony sklidil během dne a půl, bylo vymalováno. Z mého záhonu si vybral dvě oslabené kedlubny a vše ostatní nechal být a tak jsem měl úrodu jenom já.  Až  v dospělosti jsem zjistil, co je to monokultura a jak moc škodí, když jsem se setkal s permakulturníkem, který mě pozval na svoji zahrádku. Teprve tehdy jsem pochopil, že jsem dělal permakulturu i já, i když jsem netušil, že se tak jmenuje. Tenkrát jsem si uvědomil to, co naši předci, dávno před komunismem a heslem „Rozkážeme větru, dešti“, věděli a to, že půda, není výrobní prostředek zemědělského průmyslu, půda je organismus, který, stejně jako člověk žije a to, co z ní dnešní zemědělství dělá, je jen mrtvá masa vyžadující chemii, aby fungovala. Další vzpomínkou byl můj návrat k matce. Ne, nikdy jsem se nevrátil domů k mamince. Ale mnohokrát jsem jí volal a nacházel znovu cestu k jejímu srdci a osobnímu setkání. To se uskutečnilo v kavárně, kam moje maminka přišla, hrdá a s hlavou vztyčenou, odhodlaná válcovat mě, tak jako kdykoliv předtím. Tehdy jsem při tom setkání zjistil, že zraněný, ubližuje a ten co o sobě sám nemohl rozhodovat, manipuluje a rozhoduje o druhých. Dlouho jsem mluvil ke své mamince o tom, jak ji miluji a tom, jako moc mě zraňuje. Dlouho jsem mluvil, až jsem zamířil k tomu, co ji v hloubi duše pálilo nejvíc, k jejímu otci, mému dědečkovi. Řekl jsem jí, že všechen jeho posměch je jejím posměchem a všechno jeho rozkazování je jejím rozkazováním, ptal jsem se, zda se cítí být šťastná.

Mluvil jsem o tom, že mít cokoliv, věci a majetek, peníze, to nedělá štěstí, protože štěstí je stav duše. A pak jsme si už povídali oba. Povídali jsme si dlouhé hodiny, dokud nás z kavárny nevyhodili, protože zavírali. Ještě mnohokrát jsme se setkali a povídali si a pro mě bylo obrovským vítězstvím, že se otevřela a naučila se naslouchat  mi a také přijímat i dávat, protože co je uvnitř, v duši, to je také venku, v těle. Maminka zdravím kypěla a sem tam přijala i nějakou radu, ohledně důležitosti vyvažování stresu kvalitním odpočinkem. Co jsem ale nikdy nezměnil, protože na to nebyla připravená, bylo spojení s celkem. Věděl jsem dobře, že doba komunismu na dlouhou dobu sebrala víru v to nad námi. Ani moje matka nebyla výjimkou, byla zcela uzavřená vůči duchovnu a tak to mělo být. 

 

Když mě opustila láskyplná vzpomínka na maminku, v mysli se mi objevilo znovu dnešní datum a na chvíli jsem ztratil vědomí, pak jsem se zase probral. Tak už to přichází, pomyslel jsem si s klidem. Tak už odejdu a budu jenom duše a pak se třeba narodím znovu. Krátce jsem otevřel oči a pak je zase zavřel. Už jsem měl vše vyřešené a cítil se dobře a klidně, cítil jsem se ale jinak. 

 

Znovu jsem se zahleděl do mysli a co jsem viděl, mě překvapilo. Viděl jsem slunce a to vyhasínalo a najednou mi vše bylo tak jasné. To datum, co jsem viděl ve snech a viděl jsem ho ještě před chvílí, nebylo jen datum, kdy odejdu já. Najednou mi vše připadalo tak neuvěřitelné a snad na sekundu jsem si uvědomil, že kdybych to věděl, mohl bych lidi varovat, ale k čemu by to bylo, kdyby to věděli? Byla by jen všude hrůza a panika a zároveň vědomí, že nemohou udělat vůbec nic. 

 

Moje duše pomalu opouštěla moje tělo a stoupala a stoupala, až jsem najednou zjistil, že vidím Zemi a viděl jsem taky Slunce, jak pomalu a jistě vyhasíná. Cítil jsem to a uvědomoval jsem si, že lidé brzy začnou umírat a pak jsem si zase pomyslel na to, že jako duše mi je moc dobře, nic už mě nebolí. No jo, teď už život bude asi vypadat úplně jinak, když už nebudeme žít na planetě. Narodíme se i tak ještě někdy jako „lidé“? A co zvířata? I jejich duše bude žít jinde v takové formě, jako ta „lidská“? Chvíli jsem uvažoval nad těmito otázkami a pak jsem viděl, jak slunce zcela uhaslo a už jsem v té tmě všude okolo svítil jen já sám a bylo mi skvěle. Brzy se k mě, k nám, k celku, připojí další, tohle ale není konec, tohle je nový začátek.

 

 

 


1 názor

Danny
28. 08. 2020
Dát tip

Je to pěkně filosofické. Taky pointa se odhaluje pomalu, hrdina tuší, že to má všechno "za sebou" a podle toho jedná a čtenář zatím nechápe proč... dobré je i zamyšlení nad "systémem" a jeho ujařmujícími pravidly. A konec, kdy je to konec pro všechny... dobrý zvrat. Rozhodně tip.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru