Alchymista - Kapitola 17

Agapiův otec

17. KAPITOLA

1

17. den doby větru, čtvrtletí větru, rok desáté hlavy, 325 let od skonu Saně, Thermos -ráno.

Kdyby se Loukas býval toho rána rozhodl a vyrazil v koňském sedle na usedlost Ralkemos, narozeninovou a zásnubní hostinu mladší sestřenky Kyriaki by stihl s přehledem a ještě by celému zbytku rodiny, který s jeho přítomností nepočítal, vytřel zrak. Na Iriridinu návštěvu 19. by tak nemuselo nikdy dojít.

Jenže, i kdyby se snad původně mínil účastnit, k čemuž se přímo nerozhodl, měl toho času už docela jiné starosti. Musel totiž navštívit bývalého rádce svého otce.

Vyrazil proto do města, přímo k vile bývalého Pána z Thermosu. Sluha v černobílém livreji jej uvedl do haly a vyzval k setrvání, než svému pánovi oznámí, jakouže vzácnou návštěvu mu Kruhy toho rána dopřály. Když se vrásčitá tvář, z velké části zakrytá pěstěným plnovousem osmapadesátiletého muže, zjevila ve dveřích, oči starého pána se prozářily nadšením doplněným o vřelý úsměv na rtech.

„Vítejte, pane hrabě, čemu vděčím za návštěvu takto z rána. Děje se snad něco s čím ani můj syn nedokáže dostatečně poradit?“ tázal se, jako starý rodinný přítel, kterým donedávna jistě býval. Jenže dnes už Loukas věděl, že šlo celá léta jen o dobře zvládnuté divadlo, v němž podle tradice pokračoval i jeho syn.

„Svým způsobem,“ odtušil stroze jednadvacetiletý vzpřímený muž. Zvedl se ze židle u malého borovicového stolku v rohu a vykročil k majiteli domu, který si na dřevo ve svém domě potrpěl.

„A kde je, že nepřišel s vámi? Víte přeci, že můžete kdykoliv zavítat na návštěvu…“ Hermes se odmlčel. Jeho hlas byl stále silný a zvučný, působil díky tomu hřejivě jako jeho úsměv. Ten však v té chvíli počal vadnout.

„Proto jsem zde,“ obeznámil jej hrabě.

Hermes mu tedy pokynul do chodby za sebou a Loukas na jeho němé vyzvání odpověděl chůzí. Byl odveden do salonku určeného pro různé oslavy a sešlosti místní smetánky, který dobře znal. Nepotřeboval si prohlížet tyrkysově zbarvené zdi, ani akáciové parkety na podlaze o klavíru ze smrkového dřeva nemluvě. Nevyužil ani nabízeného pohodlí v čalouněném křesle modrohnědé barvy. To jediné, co si zasloužilo jeho pozornost, byly oči a tvář bývalého rádce jeho otce.

„Tak už mne nenapínejte, vaše milosti,“ požádal jej Hermes a hlas mu mimoděk přeskočil. Zdál se být překvapený a vyvedený z míry. Nechápal co se děje. Což byl přesně stav, ve kterém ho Loukas chtěl mít.

„Sám tomu nerozumím,“ začal mladší z mužů s černými vlasy svázanými do ohonu na temeni hlavy. „Agapios a já…“ odmlčel se a vydechl, což mohlo připomínat i povzdech, „však víte,“ dokončil a zdánlivě se oklepal. „Jenže v noci z předvčerejška na včerejšek se z ničeho nic sebral a opustil svůj pokoj i mé sídlo a odjel neznámo kam.“ S těmi slovy se od svého hostitele odvrátil a přešel ke dveřím na terasu, aniž by Hermovi věnoval jakýkoliv další pohled. „napadlo mne, že možná zamířil sem…“ ta slova spíš hlesl, než vyslovil. „Ale teď vidím, že jsem mýlil.“

„Já tomu… nerozumím,“ vydechl starý muž pomalu. „Co se stalo?“ Na oslovení „milosti“ už si ani nevzpomněl.

„V noci jsme se sešli,“ obeznámil ho bledý aristokrat. Hermes o jejich vztahu věděl, nemělo smysl něco tajit. „Nepohádali jsme se,“ ubezpečil jej. „Obeznámil jsem ho s nápadem, že mu odeberu titul, když se mi nyní vrátil domů bratr. Theodoros se měl stát novým Pánem z Thermosu a my měli zůstat milenci. Následně Agapios odešel z mého pokoje. Od služebnictva a stráží vím, že prošel sídlem, zamířil do stájí, osedlal svého koně a vyjel z bran tak časně z rána, že byla vlastně ještě noc.“ Loukas svá slova pronášel zamyšleně a Hermův výraz sledoval díky zrcadlu na zdi vedle okna u prosklených dveří na terasu.

Netušil, co přesně se odehrávalo v hlavě člověka, který dokázal více než třicet let hrát na dvě strany, ale že nejde zrovna o pozitivní myšlenky, se dalo číst mezi řádky pole vrásek na postarším čele.

„Domů nepřijel,“ odtušil Hermes a i když to bylo nezdvořilé, usadil se do křesla navzdory faktu, že pan hrabě zůstal stát. „Nerozumím tomu… Antoniův adoptovaný syn za vámi přišel? Vy sám jste říkal, že už se nejspíš nikdy nevrátí. Po otcově smrti jste byl bratrovým odchodem zdrcen a teď, když se vrátil, mu chcete udělit titul, který jste před lety svěřil mému synovi?“ Otázka proč byla zcela jasně čitelná z hlasu i pohledu otce, zasaženého ztrátou jediného dítěte.

„Ta věc je složitější,“ odvětil Loukas a znovu se ke svému hostiteli obrátil čelem. „Theodoros se vrátil zatížen nesmírnými dluhy, jako skutečný syn nedávno zemřelého sáralandského alchymistického mistra Zacharia Flora. Pochopil, že na svět venku nebyl ve svých patnácti letech zdaleka tak dobře připraven, jak si myslel a já se rozhodl mu odpustit.“ Loukas usedl do křesla naproti stříbrovlasému Hermovi. „Šlechtický titul jsem mu chtěl udělit, abych mu dopřál něco, co bude jen jeho. Aby nebyl závislý pouze na jméně adoptivního syna zemřelého hraběte, jehož pověst u dvora je pochybná. Umožnilo by mu to založit rodinu, až by se cítil připraven a zároveň bych jej tím udržel ‚doma‘. Doufal jsem, že to Agapios pochopí…“

Hermes Dimitriadis si položil paže na stehna, zapřel se lokty a promnul si ztrhaný obličej.

„Nevíte, kam by mohl v takové situaci jít, když odmítl přijít k vám?“ položil Loukas otázku díky níž s konečnou platností obhájil návštěvu u otce svého milence.

Hermes zakroutil hlavou s pohledem upřeným do nepřítomna. Loukas mu tedy dopřál několik dlouhých minut, než se slovy: „Rozumím… kdyby vás něco napadlo, rád bych jej nalezl a zkusil to mezi námi urovnat,“ se z jeho domu sám vyprovodil.

2

Nerozuměl tomu. Nedávalo to smysl. Nic z toho, co Loukas Stephanidis řekl. Agapios odjel? Opustil post, který pro něj budoval? Teplé místečko na císařském dvoře i v hraběcím loži? Vždyť pokud to byla pravda a měli zůstat nadále milenci, mohl by působit na Louka a zároveň dohlížet na mladého Theodora, co víc by mohli chtít?!

Starý muž zakroutil hlavou. Po kolikáté už se ani nenamáhal počítat. Pokud nejel domů, kam by mohl jít? Jejich rod nebyl na postu Pánů z Thermosu nijak zvlášť dlouho. Získal ho poprvé Hermův otec, když se po tragické smrti své první manželky tehdejší hrabě Chrysanthos Stephanidis znovu oženil s Paní z Thermosu, Agape Carras. Mihalios Dimitriadis byl už ale po smrti, stejně jako jeho žena Silenia. Hermes měl ještě dvě sestry, ale jedna odešla žít kamsi do Samacharu a přerušili s rodinou veškeré styky a druhá se zahrabala do svých alchymistických výzkumů, takže nejevila zájem o okolní svět. Logicky se tedy nedalo předpokládat, že by se Agapios rozhodl vyhledat útočiště u někoho z „blízké“ rodiny.

Možná jel do Ruin? Byla to možná poslední zoufalá možnost. Koneckonců Hermes Agapiovi řekl vše o Theodoru Stephanidiovi. Zpráva o jeho návratu ho mohla rozrušit. Možná si mohl myslet, že v záznamech najde způsobit, jak chlapce odpečetit? Chtěl si za každou cenu uchovat post rádce? Bál se s tím přijít domů, ze strachu co mu na to řeknu?

Něco se mu na oné záležitosti nezdálo, jenže ze všeho nejdřív si potřeboval promluvit se synem. A to znamenalo ho najít!