Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Jaro v plném proudu 2/3
datum / id02.09.2020 / 510816Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaPřírodní
sbírkaDo hor,
zobrazeno137x
počet tipů8
v oblíbených0x
Jaro v plném proudu 2/3

 

Březen je pro mě nejškaredější měsíc. Možná kvůli jarní únavě a chřipce, která mě pokaždé skolí, možná kvůli blátu a hnusným plískanicím, možná z jiných důvodů. Vím, že je to divné, když skoro každý z vás čeká na březen jako na začátek jara, a tedy měsíc vytoužený, ale nemůžu si pomoct. A to jsem se, prosím, přesně uprostřed toho měsíce narodil! Ale to už je dlouho promlčené.

Abych byl spravedlivý, přiznávám březnu několik jasných světýlek. Těmi si mě smiřuje. Za prvé se v něm narodily mé dvě první neteře, Evička a Dášenka a o spoustu let později vnučky Linduška a Simonka. Za druhé někteří další blízcí lidé. Též Jan Ámos Komenský a Tomáš G. Masaryk. Za třetí umřel diktátor a vzápětí jeho věrný nohsled. Také se každoročně v březnu rodí první kvítka, vracejí tažní ptáci a – dlouží den. A to je ta největší paráda, moci sledovat, jak přibývá světla. Po třech, čtyřech minutách denně!

Pro to zrychlení světla, pro začátek slavnosti květů, pro ptačí navrátilce, miluje březen má žena Jana. Obzvlášť jeho jednadvacátý den. Příchod astronomického jara je pro ni svátek všech svátků, ať je počasí jaké chce. Oslovuje ji víc než Vánoce a víc než narozeniny jejích miláčků. Ten den nesmí zůstat jen tak doma, to by ho znesvětila.

Amor ji velmi dobře chápe. Dere se do kufru Astry, ještě než ho otevřu. Za jízdy sedí a rozhlíží se vesnicemi. Vyhlíží kdekterého psa a hrubě mu nadává. Když jsou všechny vesnice za námi a žádného psa nevidí, tak si lehne a už se spokojí jen tím, že je s námi.

Jedeme po proudu. Jaro tušíme nejspíš tam, kde náš Petrovický potok se mění v říčku Osoblahu a protéká pohraniční nížinou. Zkusili jsme to už začátkem března, kdy jaro slibovalo rozpuknout, ale bylo to předčasné. Zima se vrátila a byla nejtužší za celou sezónu.

Dnes však je první jarní den a tam dole to přece musí být znát.

Údolní nivou za městečkem Osoblahou vede do nejzazšího hraničního cípu dlážděná cesta, jež zřejmě bývala silnicí. Několik set metrů před koncem je zarostlá trním a pohřbívá ji vysoký nános hlíny, do něhož traktory zařezaly hluboké koleje až po dlažbu. Tímto posledním úsekem jsem se lehkomyslně pustil a brzy mě z toho mrazilo v zádech. Už nebylo možné vycouvat.

Skoro zázrakem se mi podařilo dojet až na konec. Když jsem však vedl auto pravými koly po samých kořenech trnitého křoví, abych je udržel nad propastí koleje, jenom jsem bezmocně skřípěl zuby. Kdybych jen o chloupek uhnul, nechci vidět, jak bychom bez cizí pomoci v naší krasojízdě pokračovali.

Cesta končí před napůl vyschlým jezerem v oraništi, pozůstatkem z tání. A oranice všude kolem. Za ní lužní les. Vpravo mostek přes struhu, i ten ústí do zoraného pole. Za polem nabílené hraniční kameny a další pole už v Polsku. Opravdový konec. Bojím se myslet na návrat. Jiná cesta, než kterou jsme přijeli, tudy nevede.

Jana je klidná. Diví se, že si s tím dělám starosti.

Vypustím Amora a jdu vyzkoušet únosnost umlácené propadliny v bahnem zaneseném ozimu, jestli se na ní otočím.

Mělo by to s největší opatrností vyjít, jenže to bude jen první díl dramatu, pak znovu do toho trní! Chuděra naše Astra, ještě jednou jí křovím poškrabu metalízu. A to si budeme blahořečit, když při tom nespadneme do koleje.

Milé Janě žádné škrábance v hlavě neleží.

„Nevím, co v tom vidíš za problém, jednou projels, projedeš i podruhé,“ říká povzbudivě.

„Ale za jakou cenu?“

„Prosím tě, ty s tou metalízou naděláš!“

Co se týká škrábanců, mám dvě možnosti, buď jet nad stejnou kolejí a poškrabat i levý bok, nebo nad druhou – a­le nevyzkoušeným terénem – a­ možná uchránit aspoň ten jeden.

Na zpáteční cestu však zapomenu hned po pár desítkách kroků, jakmile se vnoříme do lesa.

V procitající zeleni pod řídkými korunami topolů a stromových vrb nás mezi krajem lesa a odvodňovací strouhou udeří do očí široká bílá závěj. Sníh to není, jsou to tisíce, desetitisíce sněženek.

Stejné je to za strouhou. Všude, kam se podíváme, je bíle nasněženo. Naši kolegové místní lesáci měli pravdu. Jeli jsme sem s nedůvěrou – a­ našli probuzené jaro v plné kráse.

Máme štěstí, přišli jsme ještě před kopřivami, ty se chystají brzy tu nádheru pohltit. Pod svítilnami sněženek už ze země vystrkují první lístky, samou bujností až nafialovělé. Zítra nebo pozítří závěj přerostou a v žahavém stínu všechna světélka pozhasínají.

Tak hustý bílý koberec s nitkami zeleně jsme nikdy neviděli, Jana ani já. Dávám pozor, abych jej nepošlapal, jsem z toho až nesvůj.

V Amorovi však kvítečka žádné emoce nevyvolávají. Běhá si v nich křížem krážem a slídí po stopách. Já koukám pod nohy a on zatím někam zmizí.

Vyjdu ze sněženek a najdu ho pět metrů od břehu, po boky ve vodě. Stojí u větve, co trčí nad hladinu – a­ jak ji rve, tak ji rve. Potřeboval by ji vynést z řeky, hledání a nošení hozených klacíků je velká radost. Jenže tento se brání, jako by byl přirostlý ke dnu, není možné jím hnout, ani ho ulomit.

„Bude to nejspíš větev vyvrácené olše, Amorku, je schovaná pod vodou, ty ji jen nevidíš.“

Tak mu to vysvětlím, on nechá marných pokusů a všichni tři jdeme dál po proudu.

Řeka po jarní kulminaci už je zpátky v korytě. Teď se jde loňskou džunglí pobřežní vegetace dobře, povodeň ji dohladka zdusala, je jako dálnice. Až nad čarou záplavy trčí do výšky nepovalené stvoly starých kopřiv.

„Tak to v létě bude vypadat i tady, kopřivy nad hlavu,“ ukazuji na širokou zažloutlou cestu z jednostranně sčesaných loňských stébel, která se před námi táhne do dáli.

Dojdeme až tam, kde z druhé strany přitéká do Osoblahy o odstín tmavší Prudník. Za soutokem ještě dlouho rozdělují nesmíchané vody řeku na dvě poloviny. V nevelké dálce vykukují za malou vyvýšeninou věž a střechy polské obce Raclawice.

Házíme Amorovi klacíky a on nám je nosí. Jeden dopadl do řeky, kde ho vzal prudký proud. Amor za ním vytrvale běží a my ho v duchu zapřísaháme – p­­řece tam ty divochu neskočíš! A­ chystám se ho odvolat. Vtom před malým poloostrůvkem utrženého břehu proud zakolísal, Amor toho pohotově využil, do té vody skočil – b­ylo jí tam jen po břicho – k­lacek se mu podařilo popadnout – a­ už nám ho nese.

Když tu psí nadrženou aktivitu pozorujeme, vidíme, že ho potom budeme muset nechat kus cesty běžet před autem, aby se zdravě unavil. Ať při tom také trochu oschne.

Jak si vybavím zpáteční cestu, ucítím v nohou trnutí z balancujícího auta nad propastí a z příšerných zvuků škrábanců na metalíze.

Nemám stání, už bych to chtěl mít za sebou. A tak nebýt obrovského starého dubu, rostoucího kus odtud uprostřed zoraného pole mezi dvěma cípy lesa, na nějž mě Jana upozornila, už bych ji táhl pryč. Jen ten výjimečný strom měl ještě sílu mě zadržet. Ční tady, osamělý, možná dvě stovky let, mohutnou korunu vysoko nasazenou na tlustém válci kmene. Uctivě ho obcházíme. Široce rozpjaté větve nám jako hustá temná mříž napůl zakrývají výhled do modrobíle šmouhatého jarního nebe. Úžasný strom. Podle tloušťky kmene a průmětu koruny se jen dohadujeme, kolik zbylé hmoty se skrývá pod zemí. Musí to být těžká kotva, jinak by tu dávno nestál, vydaný na pospas vichrům.

Musel být od začátku nevítaným hostem na poli, jenže když to byl proutek a bylo snadné se s ním vypořádat prostým vytnutím sekerou či vykopáním motykou, nikdo to z neznámého důvodu neudělal; možná tudy táhlo vojsko, možná řádil mor a pole bylo necháno ladem. Později, když se ještě dal vytrhnout párem koní či volů, promeškal sedlák i tuto příležitost. No, a potom začínalo být pozdě, jeho odstranění by si žádalo neúměrnou námahu. Postupně se s překážkou v poli smiřovali, objížděli ji, oborávali, vyhýbali se jí – a­ je to tak dodnes.

Dnešní technikou by dub skácet šel, ale co potom s pařezem, s tolika kořeny?

Tak tady v úrodném poli stojí a podle všeho dál bude stát cizorodý ostrůvek: houšť bezu, šípků a trnek s dubem uprostřed. Je těžko se k němu prodrat. Ze vzdálenosti několika metrů jen hádáme, od kolika chlapů by se kmen dal obejmout. Dva by nestačili. Tři? Možná.

Za dobu, co jsme tu nebyli, čerstvý vítr skoro vysušil bahno na souvrati. Otočím auto bez problému.

Teď do toho! Škrabání do dveří a blatníků mi drásá duši, ale nesmím je vnímat. Už nikdy, už nikdy, přísahám, zatímco vůz vedu nad půl metru hlubokou kolejí. A trnité větvičky škrábou a škrábou.

Dojedu na lepší úsek cesty a zastavím. Amor vystřelí z kufru, nabitý chutí závodit. Ohlíží se, čeká, kdy auto vyrazí, a potom běží napřed. Když ho doháním, zrychlí. Na tachometru je třicet pět, on je stále vpředu, potom vedle nás. Nechci ho uštvat, ale nakrátko zkusím přidat na čtyřicet a ještě o trochu víc. Předjeli jsme ho úplně, ale vzápětí nás dlouhými skoky dohání. Jazyk mu plápolá po straně otevřené mordy.

  Před asfaltkou u celnice zastavím. Čekáme, že se hned, unavený, vrhne do kufru, ale nestojí o to. Brousí a čmuchá po louce. Nabídnu mu vodu z bandasky, kterou pořád vozíme s sebou, ale ani tu nechce. Zajímají ho pachy v trávě, kolem cesty, pod mostkem.

Nechám ho ještě venku a pokouším se hadříkem pulírovat škrábance v metalíze. Kdepak, ani náhodou! Jsou tam navěky.

Není nadto, mít ženu do nepohody. Ta auto ani trochu nepolituje. Nejde prý o život.

„Ale bylo to naposled! Příště jdeme pěšky,“ oznamuju výhružně.

„No a co já pořád říkám? Ale jsi hodný, že to uznáváš.“

Já už raději neříkám nic.

Po slabé půlhodině se Amor nabaží slídění a naskočí.

Jana převezme řízení. Bohužel až domů jede skoro oslepená proti zapadajícímu slunci. Ještě plná dojmů z oslavy jarní rovnodennosti to snáší docela dobře.

Amor v kufru po celou dobu leží, dokud nezastavíme doma na mostě. Do běhání už chuť nemá. Jen cítí povinnost doprovodit auto při zajíždění do garáže, ale potom si lehne k domovním dveřím a líže si tlapy.

„Máš dost,“ říkám a jdu mu připravit večeři. Ani neodmlouvá.

Dneska bude celou noc spát jako zabitý.

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

15.09.2020 06:53:18dát kritice tiprevírník

Těší mě, že máme některé záliby podobné. Jenom tu zimu já moc rád nemám, právě kvůli těm dlouhým nocím. Taky tomu březnu, že je škaredý, někdy rád odpouštím, on to umí jinak vynahrazovat.

14.09.2020 20:10:47dát kritice tipArwen Leinas

Konečně je čas dohánět zase nějaké ty čtenářské resty :)

Bez mučení přiznávám, že březen také zrovna nemusím. Já mám ráda podzim a zimu. Ačkoli poslední dobou se mi líbí i to jaro a léto, umím si je také užít. Ale zima je prostě nejlepší část roku. Je dlouho tma. Pro nás, zrozence zimy, ideální.

Procházení mapy podle povídky je příjemná činnost, také tak občas činím... a do těch svých ptákovin se snažím dávat geografické údaje co nejvíce přesné.

03.09.2020 18:11:58dát kritice tiprevírník

Však já jsem to tak i chápal, neboj, nic ti nevytýkám, naopak mě to těší.

03.09.2020 17:37:54dát kritice tiplastgasp

Jaroslave to není ověřování ani sledování, ale moje záliba. Já už nejezdím, auto je fuč a dech taky. Tak sjíždím výlety všemi dopravními prostředky na youtube s mapou. Ty tvoje zážitky se mi líbí.

03.09.2020 16:50:38dát kritice tiprevírník

Přemku, ty nás stopuješ na mapě? No to se podívejme. Vidíš, a to by mě ani nenapadlo. Musím si tedy dávat pozor, abych se nedopouštěl geografických faux pas. Jinak je to ale hezký, takový ověřování.

03.09.2020 14:54:21dát kritice tiplastgasp

Opět poutavé vyprávění z výletu. Vítání jara je opravdu omamující zážitek a nedivím se vzpomínání na jistá výročí, která se nám pamětníkům připomínají. Obdivuji tvé hovory s Amorkem, patrně tvé řeči dokonale rozumí. Protože tvé vyjíždky vždy sleduji na mapě, mám věrný obraz vašich zážitků. Jezdím, chodím s vámi. Bezva.

02.09.2020 16:25:21dát kritice tiprevírník

Tož vítej, to jsi další milý človíček, který mě s tím škaredým měsícem trošičku dokáže smířit. A tak ti pěkně děkuju.

02.09.2020 15:01:43dát kritice tipblacksabbath

taková záplava krásných vjemů......tak krásně popsané....koberec bílých květů aaaa ....prastarý dub........takové stromy ráda objímám............já bych vedle auto běžet nemohla....a kdybych se zuby nehty držela...přidala bych další a hlubší škrábance ....a a Amorek pádil čtyřicítkou....tyjo.........aaa ještě něco.....i já jsem narozena v polovině března....ráda jsem četla.....*/*****************

02.09.2020 14:49:35dát kritice tiprevírník

Děkuji ti, lesní děvče.

02.09.2020 13:13:34dát kritice tiprevírník

I vy dvě jste mě moc potěšily, Diano a Ludmilo, děkuji.

02.09.2020 13:01:47dát kritice tipAlegna

dobře to dopadlo, moudrá a statečná žena milující život a jeho probouzení, co je pár škrábanců...jaro, vlhkost země, po zimě spousta nových pachů je zase pastva pro Amora, no  a páníček milující lesy o tom všem poutavě vypráví :)*

02.09.2020 12:49:53dát kritice tipDiana

To byl senzační výlet! Napínavý, zajímavý. Už se těším na další :-)))

02.09.2020 09:41:50dát kritice tiprevírník

A mně se zas dobře čte taková zpráva.

02.09.2020 08:54:23dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zase pěkný díl... je tam vše, co mám u tebe ráda. 

02.09.2020 08:11:42dát kritice tiprevírník

To je pěkná odměna pro mě, Renato. Díky.

02.09.2020 07:54:07dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Vidět svět Tvýma očima! prostřednictvím Tvých textů se mi to daří a všechno prožívám, jako bych tam byla.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.