Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Jaro v plném proudu 3/3
datum / id07.09.2020 / 510943Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaPřírodní
sbírkaDo hor,
zobrazeno183x
počet tipů8
v oblíbených0x
Jaro v plném proudu 3/3

 

Vloni byly Velikonoce o týden později, na velikonoční pondělí slunce hřálo jako v létě a my jsme si vyjeli do kvetoucího jara. Jenže špatným směrem. Brzy jsme zjistili, že nemá cenu hledat o Velikonocích jaro v Medvědích horách. Uvázli jsme ve sněhu na Ruské cestě kousek nad Drakovem. Ale když už jsme tam byli, změnili jsme plán, nechali auto autem a zkusili si boční cestou vyšlápnout pod zasněžený Orlík, ať se aspoň po těch horách rozhlédneme.

Až teď jsem si všiml, že má Jana na nohou plátěné kecky.

„No, to je nápad!“ zhrozil jsem se.

„Myslela jsem, že když je konec dubna…“

„Nevrátíme se?“

„Ne, je tady tak krásně!“

Ale raději šla podél cesty pod krytem větví, kde tolik sněhu nebylo. Zato půlroční Amor si se mnou užíval sněhu, který byl u nás doma už delší dobu minulostí.

Nedošli jsme daleko. Čím výš jsme stoupali, tím byl sníh hlubší a Janiny nohy mokřejší. Konečně poznala, že tak se na žádnou vyhlídku nedostaneme a dala pokyn k návratu. Amorovi to bylo líto, ale neodvážil se protestovat.

Jeho paní si až teď vzpomněla na obsah svého nerozlučného ruksaku, posadila se na ohřátý kámen, zabalila nohy tak, jak byly, s promočenou obuví, do igelitových pytlíků, obvázala provázky, a brodili jsme se jako bezdomovci dolů k autu. Slunko pražilo, já jsem šel bez košile a ona se zapřísahala – sem už na Velikonoce nikdy! A zoufale volala po jaru.

Nebylo těžké jí vyhovět. Ujížděli jsme domů, tam se přezula a za půl hodiny jsme zamykali auto u kapličky Jana Nepomuckého za Bohušovem. Vydali jsme se zelenou loukou a po prašné cestě ke zřícenině Fulštejnu. Tady už bylo po sněženkách, kvetly fialky, podléšky, modré a růžové plicníky. A to prosím z domu stejných dvacet kilometrů jako předtím na opačnou stranu! Pro příště jasné ponaučení.

Ale do roka nám otrnulo. Zas je velikonoční pondělí – Léta Páně dva tisíce čtyři – a­ zas nás to táhne do hor.

Hned ráno jsme na cestě k Drakovu. Slunko svítí jako před rokem, ale je studené. Včera u nás pršelo a chvíli hustě padaly velké vločky sněhu. Odpoledne jsem si všiml, že paseka na Stříbrňáku je pod sněhem, ale nic mě netrklo. A teď, kousek nad Petrovicemi, najednou projíždíme sněhem a toho, jak jedeme dál proti pramenům, utěšeně přibývá. Leží i na mlazinách.

Když nahoře vyjedeme z lesa, oči až zabolí. Heřmanovická stráň se celá skví novou pokrývkou, nejmíň deseticentimetrovou. Velká závěj nad cestou, co někdy vydrží až do května a co na ní předevčírem naše děcka sjížděla na pytlích, lopatkách i zadnicích, nemá po tom veselení na sobě ani stopu, splývá dnes vjedno s bělostnou krajinou.

Aspoň teď by nás měl ten pohled ze stráně přivrácené k bílým horám, po níž jedeme, poučit, my však jsme nepoučitelní. Vjedeme do lesa a za Drakovem vzhůru proti Slučímu potoku.

Zpočátku to vypadá dobře. Sněhových zbytků je málo, cesta mokrá. Proto Janu napadne namířit si to rovně kolem Devítky a po té obnovené cestě dál a výš, na Starou horu. Zaváhám, na chatě může být někdo na svátky, bude se divit. Ale na rozmýšlení už není čas. Vyložím na palubní desku povolení vjezdu do lesa, minu odbočku na Medvěďák a jedu dál k Devítce.

To jsme tomu dali! Hrabeme se vrstvou sněhu a je ho pořád víc. Kdeže na novou cestu nahoře! Budeme rádi, když dojedeme k chatě, tam se otočíme a vrátíme.

Jedeme mezi vyhrnutými bariérami sněhu, chata už je na dohled, z komína se kouří. Někdo stojí venku. Znejistění jedeme dál. Jak se blížíme, vidíme, že před chatou parkují pro nedostatek místa přímo na cestě zádí k nám tři auta, natlačená boky na sebe.

To je situace!

Z chaty vycházejí další velikonoční návštěvníci, zvědaví na nezvané hosty. Trapas jako hrom. Navíc se Amor vzadu dá do štěkání.

Pardon, nechceme rušit, zvednu otevřeným okénkem ruku. Něco omluvně zavolám a začnu couvat. Všichni nás pozorují. Amor štěká jak o život.

Couvat ve sněhu z kopce soutěskou mezi zledovatělými bariérami na letních pneumatikách pod zvědavým dohledem cizích lidí, to není velká legrace. Na křižovatku je to možná půl kilometru.

Zvládl jsem to, ale zatočila se mi hlava, musím na chvilku zastavit. Prvním pochybovačným slůvkem nahlodám dírku do našich růžových představ. Odezva z vedlejšího sedadla už není tak přesvědčivá jako ráno. Ale protože tady tolik sněhu není, přece zkusíme jet po Ruské cestě k Medvědímu vrchu.

Kam to jedete, blázni? Snad ne až na konečnou?

Po slabém kilometru, skoro na metr přesně kde vloni, zajedu předními koly do staré neporušené vrstvy – a­ konec. Sníh a sníh všude kolem.

Naše růžové představy se zhroutily. Vedle sebe slyším známé toužebné volání: „Já chci někam do jara!“ Sám jsem na tom stejně. Ani jeden se za ten obrat nestydíme.

Rozhodnuto. Amora vypustím, ať se konečně vyvenčí, a couvám. Rozšíření pro skládku dřeva mi dovolí nadvakrát se otočit. Potom opatrně sjíždím po zasněžené cestě. Amor by rád závodil, ale my jedeme pomalu, tak má spoustu času na šmejdění kolem. Až za křižovatkou, na holé cestě, povolím brzdu. Amor lehce cválá. Trochu ještě brzdu popustím, až skoro dosáhneme padesátky. Amor s položenými slechy tryskem letí za námi. Moudře se drží měkkého sněhu na krajnici.

Necháme ho běžet až na drakovské parkoviště. Vrhne se do řeky, chvíli zůstane stát po břicho ve vodě, rozhlíží se kolem, nepije, jen chňapá po vodě. Potom vyběhne na břeh a zajímá se o stopy kolem. Až si myslíme, že už dost vychladl, hodíme mu do řeky klacík. Jde za ním do hloubky, vezme ho a přeplave na druhý břeh. Pro nový kousek dřeva s klidem plave zpátky. Zdá se, že mu ledová voda svědčí. Možná si také vzpomněl, že to bylo tady, kde ho obětavá Klárka v létě vlastním příkladem učila plavat.

Když se dosyta vydovádí, necháme mu okapat kožich a vypravíme se „do jara“, jak jsme se zapřisáhli.

Za Karlovicemi není po sněhu ani památky, ale nám je to málo. Jedeme dál. Za chvíli projíždíme rozkvetlou, svátečně vyšňořenou Čakovou, pak Zátorem, Lichnovem… Všude potkáváme malé i velké koledníky s omašlenými tatary. Barevné pentle září též v hřívě a ocasu do vysokého lesku vyhřebelcovaného hnědáka. Nepochybujeme, kam toho mládence nese. Kam asi by v toto sváteční dopoledne mohl mířit mladý jezdec v nažehlené košili, pyšně vzpřímený, s tatarem zatknutým v holínce? Nevyhlíží ho už někdo támhle za záclonkou?

Sluneční paprsky už vůbec nejsou studené. Mládež je obléknutá velice nalehko. Tady je opravdu jaro.

Také vidíte některá slova barevně? Mé slovo jaro je žluté jako sluníčko podběle u cesty, zlatý déšť v zahradě nebo petrklíč na louce. A po dnešku vím, že se nejvíc podobá původnímu divokému narcisu. Ten kvete v těchto rozjařených končinách na každé stráňce, v každé zahrádce.

Tráva zatím vyráží ze země zakřiknutá, louky a pastviny ještě nesvlékly zimní kabát. Nejsou zelené, jsou jenom nazelenalé, asi takové, jako je moje středa.

Dvakrát jsme zkřížili bystrou vodu Čižiny, z povzdálí sledovali, jak se klikatí širokou nivou – a­ potom u ní zakotvili. Laskavé, mírumilovné šplouchání podhorského potoka z nás vyhání úmor dlouhé zimy.

Se studeným proudem z horských sněhů, co se užovčími smyčkami blyštivě žene pod průsvitnou klenbou olší, si nejlíp rozumí Amor. Čmuchá po březích, pod kořeny, chňapá po mihotání duhových stínů vlnek na štěrku dna a možná i po pstruhovi, což my zpovzdálí nepoznáme. Když se na nás podívá, hraje mu v očích veselý plamínek. Jeho prostinká psí duše je v sedmém nebi. A my s ní.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

15.09.2020 08:00:44dát kritice tiprevírník

Aha! Z toho vidím, že jsi zapálená jesenická horalka. Tož vítej. Tady je všude krásně.

15.09.2020 07:21:37dát kritice tipArwen Leinas

Junačku lze spatřiti například tady.  Jsou i jiné krásné chaty, například Pěnčíkova chata (na níž se odehrává jedno z mých posledních povídání), Margaretka, Eustachova chata, Kamenná bouda, Alice, Halali, Zmijovka nebo velkopanská Josefínka. Ale na Junačce jsme byli nejvícekrát :)

15.09.2020 07:00:15dát kritice tiprevírník

Junačku neznám. To ale nic nemění na tom, že hory jsou hory. Dík za návštěvu.

14.09.2020 20:22:28dát kritice tipArwen Leinas

Devítka je jistě moc hezká, ale Junačka je prostě Junačka ;-)

Hory bývají nevyzpytatelné a proto je mám ráda.

12.09.2020 12:07:18dát kritice tiprevírník

Čudlo, rád tě vidím.

10.09.2020 06:27:33dát kritice tiprevírník

Pěkně sis to zjednodušila, Ludmilo, ale i tak se to dá.

08.09.2020 12:52:35dát kritice tipAlegna

Jaro je žluté, jako sluníčko :-) taky to tak cítím *****

07.09.2020 18:20:35dát kritice tiprevírník

Rád tě vidím, děvče z lesa.

07.09.2020 16:29:19dát kritice tiprevírník

Díky, Renato. Tak vida, máš vlastní zkušenost, jak to chodí na jaře v horách.

07.09.2020 15:49:06dát kritice tipbixley
redaktor prózy

No jo, hledání jara je náročné! Ale své vyprávění si vybarvil nejen žlutě!  Je tak živé, že hovidím jako film. 

Ale připomněl jsi mi, jak jsme kdysi s kamarádem jelido Krkonoš na začátku května fotit sněženky a pak jsme v metelici u Luční boudy zapadli do sněhu...

07.09.2020 14:42:281 tipů dát kritice tiprevírník

Dělá mi moc dobře, Blackie, že jsem ti tu krajinu vykreslil dostatečně barevně a jsem taky rád, žes ťapala aspoň v suchých fuseklích s námi. A co bude dál? Jak že to někteří říkají? Aha: Nesmím ani naznačovat.

07.09.2020 12:25:44dát kritice tipblacksabbath

Použil jsi všechny barvy světa...abys nám vykreslil krajinu tu i onde......až mě oči přecházejí a musím zamrkat.......krásný kout země.....(já mám také jeden takový)........na té cestě jsem nožky měla suché.....navlečené v ručně pletených fuseklích........ťapala jsem a kochala jsem se s váma.....a vidím, že to je konečná část....a tak dumám.....co asi bude 4/1....hmmmmm...co asi.....???

07.09.2020 12:14:30dát kritice tiprevírník

Děkuji ti pěkně, Diano.

07.09.2020 12:03:04dát kritice tipDiana

Moc pěkné počtení. Krásně vyprávíš...

07.09.2020 10:47:10dát kritice tiprevírník

Přemku, jestlis našel Drakov a loveckou chatu Devítku, tak je to ta cesta, co od Slučího potoka odbočuje doleva a míří pod Medvědí vrch (1216) a okruhem pod Orlíkem (1204) zas až k Devítce. Za války ji stavěli ruští zajatci (jejich hřbitov je pod prameny Černé Opavy.

Díky za takový zájem.

07.09.2020 09:48:08dát kritice tiplastgasp

Čím dál víc ten váš kout přírodního potěšení poznávám, a je mi tam fajn. Na mapách  Googlu jsou nádherné fotografie. Škoda, že tvé vyprávění není doprovázeno ilustracemi. Bezva čtení a pohoda. Jen jsem nemohl dlouho najít "Ruskou cestu".



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.