Růžové brýle

Chybí mi můj úsměv.

Chybí mi mé naděje.

Ze všeho, co dělám se postupem let stává stereotyp i ze psaní a to je něco, co mě ubíjí. Kam se vytratila ta dřívější vášeň? Čím jsem starší, tím jsem možná moudřejší, ale už nevidím svět jako dřív. Už v něm není žádné kouzlo. Nic nemá takovou intenzitu jako dřív, nic tolik nebolí, jenže i bolest může být krásná. Dokážu přesně pojmenovat z čeho, jaký problém pramení, to neznamená, že je jejich řešení snazší. Je to způsob, jakým žiji nebo je život každého člověka nekonečná smyčka? Je problém ve mně, když se s některými věcmi nedokážu, ani po letech smířit. Jak ostatní přehluší ten neustávající chaos pramenící ze samotné existenci? Proč mi nikdo nedokáže dát odpověď na mé otázky? Proč všichni dělají, že o ničem neví? Jsou snad tak prostoduší? Dřív jsem věřil, že jsou mi souzeny velké věci, že to bude satisfakce za roky utrpení. Vím, že to zní naivně, ale já se za to nestydím. Dnes už nevěřím ani v to, že najdu lásku. Smířit se však s tím, že budu dokonce života kysnout a čekat na smrt v pošahaným světě, kde si nikdo nedohlídne na špičku nosu… Ne, prostě ne. To ať mě radši spolkne naivita.