Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Mlčení*

Výběr: Gora, Lakrov, Zbora
08. 09. 2020
7
30
1472
Autor
Edvin1

Mlčeti zlato? Ne vždycky. Děj této povídky se odehrává v Polsku; kdo četl mé Šlápoty, ten ví. 

K povídkám označeným hvězdičkou* jsem pořídil nahrávku. 

Tuto povídku si můžete poslechnout zde: https://youtu.be/ouf-PZXYD4Y

Jednou jsem se Józkovi postavil na chodbě do cesty a zeptal se ho, co soudí o Ester, ale on stál a mlčel, a já musel otázku opakovat. Jeho rty se od sebe jen s námahou oddělovaly, jako by ty dva centimetry nahoru či dolů byly stoupáním na Mount Everest. Pusu sice otevřel, ale nevyšla z ní ani hláska, a když už měl ústa zase přivřená, cosi zavrčel, a že to byl kluk starší a hlas měl po tatínkovi hluboký, udělalo to na mě dojem, ale rozumného z toho stejně nevyšlo nic. Józek stál a čekal, až mu uvolním cestu. Ustoupil jsem, a on vykročil.

Trochu jsem se divil že nás Ryszard pozval na své narozeniny. Z celého internátu zrovna Józka a mě. Seděli jsme vedle sebe, Józek a já, slámkou srkali ze sklenice limonádu a pokukovali po Ryszardově velice pohledné sestře. Točila se po bytě, nosila, co s bráškou připravili, a nabízela a dolévala, a když si konečně sedla do křesla proti nám a přehodila nohu přes nohu, vykulili jsme na tu parádu oči, a mlčeli a srkali limonádu, až nám v břiše žbluňkalo, a ona se na nás dívala, usmívala se, nebo taky ušklíbala, kdo to ví?, a my se začali potit, tedy aspoň já určitě, a když jsem ucítil studenou kapku potu, jak mi pod košilí stéká z podpaždí k pasu, přišlo na mě silné nutkání utéct. Možná bych neutekl takhle přímo, skokem přes její natažené nohy, to zas ne, ale možná bych použil něco, co jsem si už jednou vyzkoušel, šel bych jako na záchod, a v chodbě čapl boty a bundu, otevřel dveře, a potichu je zase za sebou přivřel. A než by na to přišli, že jsem pryč nějak dlouho, a začali ťukat na dveře toalety, už bych byl v půli cesty domů. Jenže Maria řekla: “Nekecejte všichni jeden přes druhýho,” a moje tréma se okamžitě vypařila. To neudělala tahle stará finta, tu jsem znal už z domova. Ale ona to řekla tak nějak normálně, jako kámoš kámošovi, a naráz byla z té krasavice docela obyčejná holka. 

 

Noc již pokročila, když jsme se s Józkem vraceli do internátu. Šli jsme rozehřátým sosnovým lesem. Chvíle jako stvořená, abychom si pokecali o děvčatech. “Tak co říkáš na tu Marii?”  řekl jsem. Ale Józek zase jenom zachrčel a zafuněl jako zvířátko, a pak už po zbytek cesty mlčel.  

 

O předešlých letních prázdninách jsem si našel práci na stavbě elektrárny. Pomáhal jsem ve skladech. Pracoval tam nějaký Tonda, vyčouhlý chlapík ze Slovenska. Byl to člověk taky mlčenlivý, ale ne až tak jako Józek. Někdy večer, když si zašel do výčepu narychlo postaveném na okraji staveniště, jen co si dal pár piv, stal se z něj výřečný společník. Ženské si z něj utahovaly, že nemá holku, a on tvrdil, že má, že s ní zrovna celý minulý víkend strávil, a ony mu jako věřily a žádaly, aby to s nimi oslavil, a on je pozval do toho výčepu, ale ony se smály, že je tam špína a páchne to tam rozlitým pivem a močí, a přikázaly mu, aby koupil flašku, a on ji přinesl a s nimi ji ve skladě vypil. I když žádnou holku neměl a jen tak mluvil. 

Někdy si vypili trochu víc, a jak jim bylo hodně veselo, začaly s Tondou laškovat, a on seděl jako ze dřeva, červenal se, a ony z toho měly strašnou srandou, a když mu některá sedla na klín, on jenom poulil oči a vyrážel ze sebe: “čo to, čo to,” nic víc, jenom “čo to?” a ony se chechtaly a opičily se po něm “čo to, čo to,” a jemu jednou vytryskly takové ty opilecké slzy a málem se jim opravdu rozplakal. 

Byla tam nějaká Pepina, jeřábnice, co disponovala hrubým hlasem a podivnými mravy. Ta měla dvě dcerky, každou s jiným mužem. Nebyla hloupá, kdepak, ona věděla, že je vlastně lehká, a každému, co si získal její důvěru, vykládala, že ona je sice děvka, ale svoje dcerušky vychová docela jinak. Lidi se jí za zády smáli, že tohle už slyšeli, a že jablko nepadá daleko od stromu a tak. A pak Pepina jednoho dne své dvě dcerušky přivedla na stavbu. Obě jako z cukru, čisťounké, hezoučké, a hlavně velice zdvořilé. Jako kdyby je porodila a vychovala docela jiná osoba. A Pepina stoupla v očích všech.

I v Tondových. A Tonda vyhledával její společnost, třeba o přestávce šel do boudy, kde svačívali ti, co s Pepinou pracovali, přisedl si k nim, a když se dařilo, prohodil s ní pár slov, a pak byl jako proměněný. Chodil po staveništi jako by se vznášel, a když jezdil se svým vysokozdvižným vozíkem, všecky na potkání klaksonem zdravil. 

A pak se Pepina vytasila s novým přítelem, a Tonda přestal na lidi troubit. 

Druhého či třetího dne přijelo hned zrána auto s nákladem pro můj sklad, a za ním Tonda ve svém vysokozdvižném vozíku. Mlčky zboží vykládal a já vše zapisoval do knihy. V jedné chvíli vozíkem najel tak, že svou hlavou zastínil vycházející slunce. Na okamžik, než zase poodjel, to vypadalo přízračně. A mně ta Tondova hlava se svatozáří utkvěla v paměti tak, jak vám v ní uvízne nějaký popěvek, a vy si ho musíte prozpěvovat znovu a znovu. Ještě teď, po tolika letech, když se zahledím do kotouče vycházejícího slunce, vidím v něm obrys Tondovy hlavy. 

Následující sobotu večer Tonda zase přešel přes koleje a vstoupil do výčepu. Na ubytovnu se pak vracel až když výčep zavřeli. 

Vlastně to bylo zakázáno, přes koleje se mělo chodit či jezdit jenom po silnici, kde byl přejezd, ale málokdo na to dbal. A jak Tonda přes koleje klopýtal, zrovna tamtudy projížděl rychlík do Košic. Tonda si prozpěvoval, a vláček přehlédl.

 

Když jsme se s Józkem vraceli od Ryszarda a jeho sestry Marie, občas jsem se ohlížel po mlčícím Józkovi. Ten kluk byl o hlavu větší, vždyť byl taky starší. Za ním, na obloze, svítil měsíc v úplňku, a já viděl jeho hlavu obklopenou měsíční září. Po zádech mi přeběhl mráz.

 

Červen byl onoho roku velice horký. Když jsem jednoho pozdního odpoledne procházel kolem kostela, zatoužil jsem po jeho chládku a klidu. Vešel jsem tam. V přítmí chrámu jsem postál, aby si oči zvykly. Po chvíli jsem uprostřed poloprázdných řad rozeznal Józkovu postavu. Přisedl jsem si k němu. “Cześć!” vyšeptal jsem, ale on si mne nevšímal. Oči upřené dopředu, na oltář. Jeho rty drmolily snad žalm, snad modlitbu. Seděl jsem vedle něj a sledoval paprsky večerního slunce, jež pronikaly mozaikou oken a kreslily roztodivné obrazy na lavicích i zádech věřících. A tu jsem zaslechl jeho hlas. “Panie, dodaj mi wiary!” šeptal a jeho oči se upíraly na Ukřižovaného. “Dodaj mi wiary!” 

Položil jsem mu ruku na předloktí. “Józiu,” řekl jsem, a on se ke mně pootočil. Díval se na mne, ale ty oči byly prázdné. “On milczy,” vyšeptal, “On milczy!” A pak se jeho ústa znovu dala do pohybu a on mluvil a mluvil, a řekl toho více, než jsem od něj za ty dva roky, co jsem ho znal, slyšel, a upíral oči na Ukřižovaného, a já z toho všeho pochytil jen pár, stále opakovaných slov. “Boże… nie milcz… Boże… nie milcz…” Pak se sklonil, ukryl tvář v dlaních, a jeho ramena se třásla.

 

Přišly prázdniny a všichni se rozjeli domů. 

V září se Józek do internátu nevrátil. 

Vyprávěli mi, že pracoval s malíři. Prý to docela dobře uměl, skoro jako hotový tovaryš. A pak jednoho dne nepřišel do práce. Nikdo nevěděl, kde je. 

Byl nalezen na toaletě vlaku. Týden ho mrtvého vozili po celé republice, než někoho napadlo ty dveře otevřít. V dopise na rozloučenou uvedl, že není schopen žít v současné společnosti. A hlavně tam bylo o Marii, že ji měl rád. 

“Proč ten kluk mlčel?” řekla na to Maria, “Józku, ty zatracenej blázne, vždyť já bych s tebou ráda chodila. Proč jsi nic neřek? Proč?” 

 

A Józek mlčel.

 


30 názorů

Edvin1
23. 02. 2021
Dát tip

Slovo deprese se v textu nevyskytuje. Samozřejmě bych svůj text neměl bránit. Člověku se povídka buď podaří, nebo ne, a také ji čtenář správně pochopí, nebo taky ne. Ono je to jako s tím ponaučením: Vysvětlovat vtip (zde: povídku) je jako kuchat žábu - nakonec jsou jak povídka, tak žába mrtvé. 

Měj se fajn. Nic ve zlém. Z.W. 

 


Zbora
22. 02. 2021
Dát tip

Opravdu si nejsem jistý, jestli je šťastné argumentovat, že na vině nepochopení autorova záměru je čtenářova malá erudice a nedostatečná zkušenost.

Úlohou spisovatele je přiblížit čtenáři téma tak výmluvným způsobem, aby do něj čtenář pronikl i bez své osobní zkušenosti s daným tématem.

Já jako čtenář mám spíš dojem, že popis ukazuje na charakter postavy, možná na nějaký vrozený rys, který je stálý; napadá mě třeba nesmělost. Nemoc mě vážně nenapadla.

Deprese má své fáze. Depresivní člověk většinou není depresivní stále. Není to jeho přirozenost, ve které je pořád. Před padesáti lety se sice asi diagnostikovalo jinak a pod jeden pojem se třeba vešlo víc věcí, nevím. A třeba skutečně popisuješ Jozku realistickým způsobem, ale to pořád neznamená, že se Ti bravurně podařily vylíčit symtomy deprese.

I když ono je to jedno. Z povídky je jasně patrná jeho sklíčenost, to by myslím pro potřeby textu uplně stačilo, kdybys nezačal operovat s tím, že se jedná primárně o popis deprese.

Ať se daří! :)


Edvin1
22. 02. 2021
Dát tip

Zbora: Asi jsi dosud neměl zkušenost s lidmi chorobně depresivními. Anebo měl, ale u těch "Tvých" se deprese projevovala jinak. Deprese se mimo jiné projevuje právě uzavřeností do sebe, což se dá označit jako introvertní chování. Hned první odstavec - tak se ten nemocný člověk projevoval, pak scéna v parku v noci, kdy nepřiměřeně reagoval na mé řeči, scéna v kostele, chování při návštěvě u onoho děvčete. Každý pohyb jeho úst, rukou či nohou byl zpomalený, váhavý, jakoby si myslel, že nemá právo mluvit, chodit, cokoliv činit... Byl to přímo učebnicový případ deprese. Asi se naše znalosti a zkušenosti v tomto ohledu liší. Zboro, já jsem o tom, co jsem v poslední větě napsal, přesvědčen. Neodporuji Ti proto, že bráním své. To vědomě nikdy nedělám. Přesto díky za názor. Měj se fajn!


Zbora
20. 02. 2021
Dát tip

Rádo se stalo.

No, s tím popisem deprese si nejsem tak úplně jistý (tedy nejsem si jím vůbec jistý). Indicie tam není vzásadě žádná (ani ten kostel). Na mě Jozka působí prostě dojemem introverta.


Edvin1
20. 02. 2021
Dát tip

Zbora: Díky za pochvalu i kritiku. 

Pokud se jedná o zvyky Polské státní železnice před 55 lety, tak tady opravdu nejsem odborník. Faktem zůstává, že se to událo tak, jak jsem to napsal. 

Myslím, že jsem popsal symptomy Józkovy hluboké deprese dostatečně, aby bylo jasné, že jeho rozhodnutí odejít nebylo jen nějakou chvilkovou slabostí. 

Nahrávka opravdu není nejlepší - ještě jsem se to nenaučil. 

Pokud se jedná o nahrávku, zkusím to udělat lépe.  


Zbora
16. 02. 2021
Dát tip

Ano, sedí tady vedle mě, proč?


Zbora
15. 02. 2021
Dát tip Gora

Dobře odvyprávěno. Přirozeně, jako když plyne řeč. Měl jsem jen trochu problém s úvodním odstavcem. Připadá mi rozpačitý.  Nebo možná, že jsem z něj rozpačitý já. Taky mě zarazil motiv sebevraždy. Nevím, jestli je domnělá neschopnost žít ve společnosti dostatečným důvodem pro sebevraždu, ale to je asi spíš otázka pro sociology, nicméně tou zamilovaností se to vyjasnilo. Mimochodem nejezdí vagóny stále dokola svoje trasy? Takových drobností je tam víc. Ale to jsou vážně drobnosti. Jako celek myslím pěkné. 

Slyšel jsem i záznam. Pro mě je skoro neuposlouchatelný. Jednak by to chtělo lepší mikrofon, aby začátky slov nevrážely do uší jako ty vlaky, a potom mi připadá, že povídku čteš tónem, jako kdyby to byl úplně jiný žánr. Tím mám na mysli třeba fejeton, nebo prostě něco humorného. Přidal bych na dramatičnosti, trochu se zamračil a taky zpomalil.


Luzz
14. 10. 2020
Dát tip

nevím, proč je zmiňována hned v první větě nějaká ester, když pak nedostane vůbec prostor... a k čemu je čtenáři informace, že pepina byla lehkých mravů, ale měla dcerky jako z cukru... a ta věta z dopisu na rozloučenou - jakože józek nedokáže žít v dnešní společnosti... to v textu taky není nijak rozebráno...

celkově - přišlo mi to jako takové bez chuti a zápachu... vlastně nevím, co k tomu víc napsat, nijak to na mě nepůsobilo, žádné mrazení anebo soucit s postavami... pro mě je to typ textu, co přečtu a docela rychle zapomenu, že jsem četla.


Edvin1
13. 10. 2020
Dát tip

Majaks: No, řekls to správně, opravdu jsi četl nepozorně. V prvním odstavci ten člověk mlčí, i když se ho na něco tážu, a projevuje se to tak, jak to píšu. V druhém taky mlčí, a ve čtvrtém taky... Nejvíc mlčí na konci. Jo, a s titulkem to má taky něco společného. :-)

 


Edvin1
06. 10. 2020
Dát tip

No, mně to drhlo, ale neměl jsem zcela jasno. Ta kritika mi pomohla. Člověk někdy potřebuje, aby mu to řekl někdo jiný, vlastním smyslům či intuici nevěří.


Lakrov
06. 10. 2020
Dát tip

Tentokrát při čtení nic nezadrhlo, ale těžko říct, není-li to spíš rozdílem mého pohledu (který je nejspíš každý den trochu jiný) než provedenými změnami (původní verzi v paměti přesně nemám).


K3
02. 10. 2020
Dát tip

Já to mám podobně, nymysli si.


Edvin1
02. 10. 2020
Dát tip

Ne, nemusím si bránit své. Kdybych si myslel, že je to, co píšu, dokonalé, nedával bych to sem a posílal bych to do kulturní přílohy NYT. Pouze nesouhlasím, že jsou mé texty ukecané. Vždyť já poté, co jsem napsal první verzi, vždy škrtám a škrtám, vyhazuju všecky banality, klišé, zbytečná přídavná jména, ozdůbky a prostě veškeré mnou rozpoznatelné smetí.  Z tohoto kritizovaného (teď uznávám, že právem) odstavce jsem teď taky něco odstranil (to o tom proudění vzduchu) a zjednodušil. Teď je to méně kostrbaté. Mrkni se na to, jestli chceš.

 

Díky Vám oběma! :-)


K3
01. 10. 2020
Dát tip Edvin1

Já bych dal Lakrovovi za pravdu. Začátek mě taky zarazil. Nevím přesně co myslel on, ale mě nesedl úryvek se rty, přesněji: od Jeho rty... do...vytryskl nosem ven. Dalo by se to zjednodušit, nejvíc to asi kazí slova: oddělovaly a vytryskl, ale celá tahle část působí dost divně, kapr na prkýnku a tak. Jasně, jako autor si musíš bránit své, ale:.)

 


Edvin1
29. 09. 2020
Dát tip

Lakrov: Kritizuj mi z tohoto textu cokoliv, jenom ne první odstavec. Čtu ho po sobě znovu a znovu a nechápu, co je na něm ukecaného. Já si myslel, že začátek a závěr jsou nejdůležitější, a dávám si na nich záležet. Hahaha! Tak asi to udělám příště naopak - s ničím se mazlit nebudu! (Tohle neber vážně! :-D)


Gora
29. 09. 2020
Dát tip

Dobrá, domluveno i pro budoucno... děkuju za důvěru, Edvine, a Mlčení zařazuji.


Edvin1
29. 09. 2020
Dát tip

Všem děkuji za milá slova. Goro, vždyť se neptej. Když u mě někdy něco najdeš, tak si to klidně bez ptaní zařaď. :-)

 

 


Gora
29. 09. 2020
Dát tip

Edvine, mohla bych tě nominovat do zářijové PM?


bixley
28. 09. 2020
Dát tip Edvin1

Trochu jsi mi připomněl Bergmanův film se stejným názvem. 

Hezky napsané, s porozuměním.


Markel
16. 09. 2020
Dát tip Edvin1

líbilo *


K3
11. 09. 2020
Dát tip Edvin1

Lakrov to vyjádřil dobře, minimum mluvené řeči. A já dodám, není jí třeba, slova mluví sama o sobě.


Lakrov
10. 09. 2020
Dát tip Edvin1
Začíná to sice podobně, jako leckteré zdejší "ukecané" vyprávění, ale už po první půlstránce vím, že tohle mě nudit nebude. Myslím, že té poutavosti je dosaženo jednak oním střihem mezi prvním a druhým odstavcem a pak taky úsporným vyjadřování. Oceňuji autorovy vypravěčské schopnosti -- minimum přímých řečí a přitom to stále má spád. Konec zamrazí. Tip.

Gora
08. 09. 2020
Dát tip Edvin1

Bezvadná povídka, ze které mrazí. Smutné, dobře napsané, Edvine... a zítra ji ráda vyposlechnu namluvenou...


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru