Hrad

S trhnutím se posadil na posteli a chvíli se zmateně rozhlížel. Nad ním visela nebesa z rudého sametu. Aha, tak si znovu včera večer ustlal v jedné z luxusně zařízených komnat starého hradu. Tohle by se majitelům asi nelíbilo, přijali ho sem před léty jako správce a jasně mu naznačili, že si nepřejí, aby v jejich letní nepřítomnosti obýval jejich soukromé místnosti. Dostal s  rodinou menší, zatuchlý byt, hned vedle vstupu do rozsáhlého sklepení. Což se ale časem ukázalo jako výhoda. Měl to totiž blízko k vinotéce.

Ani nevěděl, jak se sem dostal. Pamatoval si jen to, že včera stál již po několikáté na hradbách, posilněn archivním vínem místních pánů. Ti se zblázní, až zjistí, že jim pár drahocenných láhví přes léto zmizelo- uchechtnul se. Chtěl skočit dolů a vše ukončit. Jako už mnohokrát v poslední době. Život už ho nebavil poté, co jim dcera tragicky zemřela a žena si jednoho dne zabalila své věci, a skoro beze slov od něj odešla. Pamatuje si ten den, jako by to bylo včera. Jeho manželka tehdy zběsile házela věci do kufru, ani se na něj nepodívala, jen hlasitě vzlykala. Křičel na ní, prosil, vyhrožoval. Akorát mezi dveřmi se otočila, když odcházela, a pronesla: „Tohle ti nikdy neodpustím!“ Pak hlasitě práskla dveřmi. Od té doby ji neviděl. Nesnažil se ji ani kontaktovat, stejně nevěděl, kam odešla. Třeba mu nakonec jednou přeci jen odpustí, že po smrti jediné dcery začal svůj žal mohutně utápět v alkoholu a nechal ji v tom vlastně samotnou.

Vstal a pomalu se došoural k hluboce usazenému oknu, protože z venku slyšel veselé štěbetání turistů a jejich dětí. Musel svou hubenou postavu hodně nahrbit, aby mohl přitisknout nos na tabulku skla a viděl tak na rozlehlé nádvoří. Bože, to je tady zas dneska lidí, pomyslel si otráveně. A jde s nimi nějaká nová průvodkyně. Kolikátá už? Nějak se tu střídají jak na běžícím pásu. Tahle ale vypadala aspoň trochu k světu a sympaticky. Až se dá trochu do kupy, tak se jí půjde představit. I když tušil, že nakonec skončí ve sklepení s další načatou láhví a na vše zas zapomene.

Poslední dobou mu vůbec čas plynul nějak rychle, občas i zapomínal, co bylo včera. Dokonce už několikrát viděl ducha místního šlechtice ze sedmnáctého století. Poprvé se strašně lekl, když se mu rozplynul přímo před nosem. Ale před týdnem na něj malý mužík v sametovém obleku s bílým límcem pokynul rukou a rozverně na něj mrknul. Asi ho chtěl varovat před upitím se k smrti. Nebo už mu alkohol poškodil mozek a má halucinace.

„Fakt už bych měl s tím chlastem přestat,“ zabručel si pod nos a vyšel na chodbu. Sešel po schodech dolu ke svému bytu. Nebylo ani zamčeno, proč taky? Nic cenného stejně neměl. Jen dvě místnosti, nyní skoro holé. Na zaprášené komodě v ložnici stál rámeček s fotkou, kde ještě byli všichni jako rodina. Civěl na tu fotku a v hrudi se znovu šířila stará, známá bolest. Pokolikáté už? Kdy už to konečně přebolí, jak blábolil psycholog, kterého se ženou tehdy navštívili. Ze zamyšlení ho vytrhl smích té nové průvodkyně a dalších turistů. Zapomněl zavřít dveře a oni zrovna procházeli kolem jeho bytu na druhé nádvoří a vůbec jim nevadilo, že ho tím hlukem a protivným veselím ruší. Rázným krokem došel ke vchodu a uviděl skupinku, jak zrovna míjí vchod do jeho bytu. V hloučku uviděl takovou hezkou holčičku s blonďatým culíkem. Na chvíli v ní viděl svou zesnulou dceru. Náhle dostal vztek a prudkým pohybem zabouchl dveře. V průchodu, který ústil do menšího obestavěného nádvoří, to znělo jak rána z děla. Slyšel hlasité vykviknutí několika osob, které se lekly. Pak už bylo aspoň ticho a na něj padly chmury. Zamířil do sklepení, tam najde svou každodenní spásu.

Asi po hodině se vypotácel ven. Už toho měl po krk, ve sklepě byly už jen dvě láhve skotské. Kam zmizelo všechno víno, vůbec nechápal. Asi je vypil, vůbec si to nepamatuje, je prostě v háji. Vylezl na kraj hradby a podíval se dolů. Dneska už to dokáže, musí.

Na nádvoří sedělo u stánku s občerstvením několik lidí s dětmi. Zahlédl tu blonďatou holčičku, lízala zmrzlinu a pošťuchovala se s nějakým chlapcem- asi bratrem. Stejně skočí, už mu bylo jedno, že ta děcka vyděsí, aspoň uvidí, že život není jen samá legrace. Zavřel oči a odrazil se.

Malá Anetka seděla vedle bratra a zrovna si vychutnávala jahodový kornout, když tu uviděla nějakého pána, jak si stoupl nahoře úplně na okraj kamenné hradby. Moc dobře věděla, že tohle se nesmí. Chtěla to říct mámě, když tu náhle ten pán skočil dolů. Vykřikla a upustila zmrzlinu. Její máma, brácha a několik lidí kolem sebou škublo.

„Tam! Tam! Ten pán skočil z té věže!“ vyhrkla hlasitě a ukazovala prstem tím směrem. Pak se rozeběhla s několika vyděšenými návštěvníky k zábradlí nad příkopem, ještě než ji maminka stačila zadržet.

Nikdo tam nebyl. Ten pán, kterého před chvíli viděla skočit, tam neležel. Máma, která k ní mezitím doběhla, s ní zacloumala.

„Teda Aneto, to už vážně přeháníš! Takhle si vymýšlet! Víš, jak si nás všechny vyděsila? O tomhle si doma ještě promluvíme, už mám těch tvých výmyslů dost.“

Mladá průvodkyně, která jim dnes ukázala celý hrad, se k nim od zábradlí otočila.

„Promiňte paní, že vám do toho vstupuji. Ale vaše dcera si třeba nevymýšlí, třeba to opravdu viděla. Před pěti lety tam bohužel ukončil život bývalý kastelán poté, co jejich dceru srazil nepozorný řidič. Jeho žena odtud s pláčem hned druhý den utekla.“

Anetina máma se na ni jen blahosklonně usmála.

 „Vždyť jste sama dnes byla u toho, jak se ty dveře od bytu bývalého kastelána zabouchly a nikdo tam nebyl. Ten nový tam dokonce odmítá spát, jezdí radši každý den ze sousední vsi, prý se tam dveře samy otevírají a přibuchují často,“ namítla ještě průvodkyně.

„Prosím vás, já vím, že tyhle strašidelné historky vy průvodci rádi přiživujete, ale tohle už je moc. Pojď Aneto, jedeme domů a tam si vážně promluvíme!“

Pak vzala pofňukávající dceru pevně za ruku a vláčela ji k východu. Mladá žena se pak zamyšleně opět otočila nahoru k hradbám. Alespoň nyní ví, že už není sama. Není blázen, když ho před týdnem viděla skočit.

S trhnutím se probudil v posteli s nebesy. Z venku uslyšel hluk veselých návštěvníků a smích jejich dětí. Naštvaně vstal a vydal se k oknu.