Tentokrát jsem za světla domů nedojela

Motor vrčí jak naštvaná kočka, kolem oken se míhají stromy a pomalejší auta a já se pokouším vytáhnout z mýho malýho autíčka co to dá. Nejen, že nic nestíhám, ale jsem taky brutálně unavená a už si chci lehnout a spát. Ani to presso, co jsem si dala na poslední benzínce, mi nepomohlo. A ještě bylo hnusný. 

Mám i další důvod, proč se řítím po dálnici stoosmdesátkou. Chci být doma za světla. Ne snad, že bych se bála tmy, ale dost blbě pak vidím. Brzdový světla těch přede mnou, reflektory těch protijedoucích a nedej bože ještě nějaký osvětlení k tomu – v tu chvíli jsem v háji, vidím jen rozmazaný kruhy a ztrácím orientaci. Jasně, na brejlích mám nejrůznější vrstvy co by to měly zlepšit, ale stejně vidím místo aut ohňostroj.

Bože, jak já jsem unavená. A všechno mě bolí. Byl to krásnej víkend, krásnej, ale náročnej. Nechtělo se mi sednout do auta, nechtělo se mi domů, ale povinnosti volají a nezajímá je, co já chci nebo nechci. V myšlenkách se mi míhají obrazy a vzpomínky na míle vzdálený provozu na dálnici v neděli večer. Hergot, kam všichni jedou, to ani v pátek to nebylo tak strašný. Mám za sebou 300 kiláků, a skoro 100 jich ještě zbývá.

Teď přijdou tři tunely. Taky nechápu, proč mě ta navigace táhne tudy, a ne jako obvykle poměrně klidnou trasou. Na druhou stranu, na dálnici to aspoň můžu přišlápnout víc než na nějaký psí okresce. Ty vole…náklaďák. Táhne se jak smrad, a já se táhnu za ním. Sorry jako, fakt ne kámo. Vyhodím blinkr a chci ho předjet. Proč bliká taky, a hlavně proč sakra předjíždí? Nevidí mě? Hovado polský! Nadávám jak špaček a strhávám volant doleva, jen tak tak se mu vyhýbám po travnatým proužku vedle dálnice. Ufff, tak to bylo o milimetry. Srdce mi buší jak splašený a klepu se jak drahej pes.

První tunel. Světlo, tma, světlo, tma, osvětlení na stropě dělá z tunelu pruhovanýho tygra. Světlo, tma… Uspává mě to ještě víc. Navíc se mi pořád ještě třesou ruce. Potřebuju cigáro. Hmatám pravou rukou po sedadle spolujezdce. Cigára, tak…ještě zapalovač tam musí ležet. Píchne mě u srdce, když si uvědomím, že ještě dneska ráno stačilo říct "Zlato, zapal mi taky jednu". Nedávám to, stárnu, měknu. Je mi do breku. Krucinál, kde je ten zapalovač?

Vzdávám hledání a zase na chvíli držím volant oběma rukama. K smíchu, ještě před pěti lety jsem se bála i jen rozjet se na parkovišti, a teď? Niki Lauda hadr, hehe. 

Další tunel. Zase to střídání světla a tmy. Fakt si musím zapálit, je to až hypnotický. Kam jsem ten zapalovač jen hodila. Přede mnou žádný auto, risknu krátkej pohled na sedačku. Aaa, támhle je! Natáhnu se po něm a…skřípání brzd, náraz, nic.

Světlo, tma, světlo tma…světlý pruhy jsou ale nějaký jasnější. Je mi zima, necítím nohy, ruce, chci se rozhlídnout, ale nejde to. Okolo křičí spousta lidí, nic nevidím. Zima je čím dál tím větší, připadám si, jak kdybych spolkla kýbl ledu. Haló, přikryjte mě někdo! To tu mám zmrznout? S největší námahou pootevírám oči. Zahlídnu jen postavu v bílým. Dívá se na mě a vrtí hlavou. V tu chvíli do mě poznání naráží silou rozjetýho náklaďáku – tentokrát za světla domů nedojedu…

"Dnes ve večerních hodinách došlo na dálnici A22 k hromadné nehodě, která zablokovala provoz na více než tři hodiny. Viníkem byla řidička osobního vozu, která pravděpodobně vinou mikrospánku přejela do pravého pruhu a ve vysoké rychlosti narazila do zdi tunelu. Po převozu do nemocnice utrpěným zraněním podlehla. Nikdo další nebyl vážně zraněn. Nyní počasí na zítřek…"