Nechtěná pravda o prvních křesťanech a reinkarnaci

   O křesťanských církvích je známo, že mají své centrum pro studium sekt, a v něm se věnují zkoumání různých mimo křesťanských, nebo také nestandardních křesťanských duchovních směrů a proudů. Činnost této instituce spočívá ve vyhodnocování toho, v čem konkrétně jsou různé duchovní směry nekompatibilní s pravověrným křesťanstvím. Hlavním účelem její odborného posudku je pomoc křesťanské laické veřejnosti, aby se vyvarovala nejrozmanitějším duchovním nástrahám, které na ni číhají.

   A protože mě osobně zajímalo její hodnocení a její názor na určitý duchovní směr, se zájmem jsem si prostudoval její posudek. A právě to je důvod, proč vznikl tento text. Zmíněný odborný posudek se totiž vyznačoval přímo do očí bijící, základní duchovní negramotností. Vyznačoval se smutným nepochopením základních duchovních zákonitostí, které by přece měly být každému, opravdu duchovnímu člověku v dnešní době již zcela jasné.

   O co konkrétně jde? Jde o karmu a reinkarnaci, které křesťanství neakceptuje a považuje za blud.

   Žel, ale opak je pravdou, protože smutným, a v dnešní době již nepřijatelným bludem, je právě popírání karmy a reinkarnace. A co je ještě zvlášť paradoxní je skutečnost, že při kořenech křesťanství bylo učení o reinkarnaci, čili o opětovném příchodu lidské duše na zem do fyzického těla, zcela přirozenou součástí duchovního poznání prvních křesťanů. Dokonce také v evangeliích můžeme najít několik, přímých i nepřímých zmínek o existenci tohoto poznání.

   Celkem konkrétně například v stati, v níž učedníci říkají Ježíšovi, že před příchodem Mesiáše má přijít opět prorok Eliáš, aby mu připravil cestu. A Kristus jim na to odpověděl: "Eliáš už přišel, ale vy jste ho nepoznali a udělali jste s ním co jste chtěli". A tehdy učedníci pochopili, že mluví o Janu Křtiteli.

   Jinými slovy řečeno, v Janu Křtiteli přišel na zem znovu prorok Eliáš, co si ještě dnes může každý nezaujatý a věcně zkoumající čtenář přečíst v evangeliích.

   Duchovní poznání o reinkarnaci bylo tedy zcela přirozenou součástí prvotního křesťanství, a tak tomu bylo několik prvních století po Kristu. Konkrétně až do koncilu v roce 553, na kterém byla mimo jiné posuzována také otázka reinkarnace. Princip reinkarnace měl své zastánce i odpůrce, a tak nakonec, aby se věc definitivně vyřešila, se přistoupilo k hlasování. Nepatrnou většinou hlasů zvítězili odpůrci reinkarnace, na základě čehož bylo pak toto poznání vyškrtnuto z křesťanské věrouky. I když, jak již bylo zmíněno, v evangeliích o něm zůstaly zmínky.

   Zkusme se však podívat na danou problematiku trochu jinak. A sice, z hlediska skutečné pravdy, protože hrubá negace této duchovní zákonitosti, která byla akceptovatelná v roce 553, je již absolutně neakceptovatelná v současnosti, kdy má být lidstvo duchovně znalé.

   Celá tato otázka je totiž otázkou vztahu k Pravdě, čili k tomu, jak se věci opravdu mají a jak fungují. Neboť to, jak se věci mají a jak fungují je přece dílem Stvořitele. Jedině Stvořitel sám vložil do chodu univerza všechny zákonitosti. A negovat je hlasováním, a pak je vymazat jako neexistující, je absolutní nonsens. Je to pyšné stavění vůle člověka nad Vůli a určení Stvořitele. To však v konečném důsledku nepřináší škodu Stvořiteli, ale jedině člověku samotnému, který má tím pádem fatální mezery v pochopení fungování nejzákladnějších zákonitostí našeho univerza.

   Křesťanský koncil v roce 553 se mýlil, a současné, novodobé křesťanství 21 století nadále setrvává v tomto dávném omylu. Kdo však sám nestojí pevně v Pravdě, není vůbec schopen objektivně posuzovat pravdivost věcí tak, jak se o to pokoušejí různá křesťanská centra pro studium sekt. Křesťanství totiž nemá v tomto směru, ale žel, také v mnoha jiných směrech oporu v Pravdě, ale opírá se pouze o vlastní domněnky, tvrzení, dogmata a nařízení. A nemá oporu ani ve vlastním vnitřním cítění jednotlivců, protože jeho volnost a svobodu spoutává dogmaty, omyly a neměnnými pravdami.

   A právě na vnitřní cítění čtenáře tohoto textu bych chtěl nyní apelovat. Chtěl bych apelovat na jeho svobodu ducha, který se v něm projevuje cítěním, a který mu proto může v jeho citu vnitřně napovědět, co je Pravda. Neboť náš duch stojí v pravdě Ducha Božího, a proto, sám stojící v Pravdě, dokáže rozlišovat to, co je pravdivé. Jen mu třeba dát prostor a svobodu, a nenechat ho už dopředu spoutat rozumovými argumenty a hotovými názory kompetentních.

   Zkusme se proto nyní právě z tohoto úhlu pohledu podívat na problematiku karmy a reinkarnace.

   Pojem karma hovoří o příčinnosti dějů a jevů. Mluví o tom, že vše, co se v našem univerzu děje, se neděje jen tak náhodně, ale je to vždy zákonitým důsledkem tomu odpovídajících a předchozích příčin.

   Ve stvoření všechno funguje na bázi příčiny a důsledku. Ukažme si dva příklady: Jestli mě dnes bolí hrdlo znamená to, že jsem včera, když mi bylo horko, vypil sklenici ledové vody. Má bolest v krku je proto důsledkem, kterému předcházela konkrétní příčina. Nebo, pokud se třeba momentálně cítím fyzicky a psychicky dobře znamená to, že jsem byl před chvílí na příjemné procházce v přírodě.

   A takto by se dalo pokračovat donekonečna, protože zákonitost příčiny a důsledku platí jak ve velkých, tak i v malých věcech. Platí jak v oblasti vnitřní, psychické a neviditelné, tak i v oblasti vnější, fyzické a zjevné. Osud, nebo karma, čili vše co se nám děje, je tedy vždy jen zákonitým řetězením důsledků, které prožíváme na základě jim předchozích příčin.

   Pokud proto někdo koná pozitivně, ať již v oblasti fyzické a viditelné, nebo v oblasti duševní a neviditelné, důsledkem toho bude pozitivní karma, nebo-li pozitivní osud, který ho očekává.

   Pokud ale někdo koná negativně, ať již v oblasti fyzické a viditelné, nebo v oblasti duševní, myšlenkové a neviditelné, nevyhnutelným důsledkem toho bude negativní karma, nebo-li negativní osud, který ho očekává.

   Ale protože lidé o těchto věcech nevědí, nebo nechtějí vědět, konají věci dobré i zlé, čehož důsledkem je osud, v němž je stíhají věci dobré i špatné.

   Veškeré dění v našem univerzu je tedy neustálým řetězením příčin a důsledků. A tato skutečnost není otázkou nějaké víry v karmu. Je to otázkou vlastního osobního nezaujatého posouzení, zda věci kolem nás takovýmto způsobem skutečně fungují. Pokud však budeme pozorně pozorovat život kolem nás, a do tohoto pozorování zapojíme také své cítění zjistíme, že to ani jinak být nemůže.

   No a reinkarnace, nebo opětovný příchod duše do pozemského těla, je jen logickým pokračováním zákonitosti karmy, protože řetězení příčin a důsledků nekončí naší smrtí. Pokračuje také po ní na druhém světě, čili v jemnější úrovni bytí. A to, zda po smrti půjdeme do úrovní světlých nebo temných, bude vždy jen zákonitým důsledkem toho, jak jsme na zemi žili, což v podstatě uznává také křesťanství.

   Kdo se po smrti dostane do světlejších úrovní, může se dále rozvíjet v nastoupené cestě dobra, a nakonec může vejít do věčného království nebeského.

   Kdo se však nedostane do světlejších úrovní, není hned zatracen, ale stále má možnost se rozvíjet a směřovat ke Světlu. A kromě toho dostává ještě také možnost opětovného pozemského vtělení jeho duše zpět do fyzické úrovně, aby se mohl právě zde na zemi výrazným způsobem posunout duchovně vpřed. A aby se po své další fyzické smrti již mohl dostat do světlejších úrovní, a nakonec až do království nebeského.

   V Bibli jsou zaznamenána slova, která řekl Hospodin o Marii: "Znal jsem ji dříve, než se narodila". Nejen osobnost Marie, ale osobnost každého z nás se všemi jejími klady a zápory je zformována již dávno před naším narozením. A každé naše pozemské zrození je jen důsledkem toho, jaká tato naše osobnost je. Je důsledkem dokonalé a zákonité příčinnosti, jejímž prostřednictvím se rodíme přesně do takové rodiny, do takového národa, do takové sociální a společenské situace, a v takovém zdravotním stavu, které jsou důsledkem příčin, určených charakterem naší osobnosti.

   A pokud jsme mluvili o Marii z Nazareta, právě pro charakter její osobnosti, vnímaný Stvořitelem dávno před jejím pozemským zrozením a dokonale vyhovující Božímu záměru, se stala fyzickou matkou Ježíše Krista, čímž byla omilostněna ze všech lidí. Neudálo se tak tedy na základě nějakého náhodného výběru, ale jedině na základě konkrétních osobnostních předpokladů.
   
   Je to prosté, jasné a logické, a dává to zároveň odpověď na lidmi často kladené otázky typu: Proč se někdo narodil v dostatku a jiný v chudobě? Proč se někdo narodil zdravý a jiný nemocný? Proč trpí děti?

   To vše nejsou žádné náhody! Není to žádná libovůle Hospodina! To vše jsou zákonité děje na bázi příčiny a důsledku, a v nich se absolutně dokonalým způsobem naplňuje velká a univerzální Spravedlnost Nejvyššího.

   Naše stvoření není stvořením náhod! Je stvořením zákonitého dění a každému z nás se v něm dostává přesně toho, co si zaslouží. A ve stvoření jako celku, tedy v jeho materiální i jemné úrovni, se také naplňuje dokonalá Spravedlnost Nejvyššího. A proto každý nevědomý, který si na zemi přizpůsobuje spravedlnost podle sebe a koná nespravedlivě, na to tvrdě doplatí, protože ve svých omezených kalkulacích zohledňuje jen pozemskou úroveň.

   Je nesmírnou chybou křesťanství, že odmítá akceptovat všechny tyto skutečnosti. Je nesmírnou chybou křesťanství, že stojí na pozicích církevního koncilu z roku 553, který vymazal princip reinkarnace a karmy z křesťanské duchovnosti v domnění, že tato zákonitost tím přestane existovat. Není to však nic jiného, než směšná a naivní snaha lidí opravovat fungování univerza, ve kterém se dokonalým způsobem samočinně naplňuje Vůle a Spravedlnost Stvořitele.

    Proto konečně procitni člověče, a v nádherném, dokonalém stvoření našeho Páně nežij jako slepý a nevědomý.

http://vaznost-doby.bloger.cz/ ve spolupráci s M.Š.