Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Molotov
datum / id16.09.2020 / 511237Vytisknout |
autorMajaks
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno241x
počet tipů5
v oblíbených0x
Molotov

Ulice je tichá a opuštěná. Všechna okna jsou temná, domy prázdné. Na pozadí vzdálených zvuků večerního města je slyšet jen bzučení pouličních lamp. Stojí v dlouhé řadě, svítí do mlhy matným a zbytečným světlem a každá vypadá osaměle a bezúčelně jako kříž, z něhož už před týdnem sňali nebožtíka. Náhle však zavrzá branka a mezi lampami se ubírá postava. Mladý muž v černé teplákové soupravě a sportovní obuvi. Vyhýbá se osvětlení a pohybuje se svižným krokem a téměř neslyšně. Stane na konci ulice. Hledí na bílý štít posledního domu. Šátrá v igelitové tašce a cinkání plechovek zazní jako zvon. Zvuk teskně rezonuje ulicí jako smrtelný sten nevinnosti. Jako marné bití na poplach. A pak jej pohltí tma. To už mladý muž překonal úlek a vzduch brzy voní syntetickými barvami. Muž je plně zabrán do práce. Po chvíli poodstoupí a prohlíží si své dílo. Na bílé stěně stojí velkými tiskacími písmeny vyvedený nápis:

 

YOU ARE NOW ENTERING FREE TŘEBÍČ

 

Co to má sakra...

 

Věci se v životě často dějou dost nečekaně, a tak se třeba někdy přihodí, že noc plná výbušnin, sexu a násilí začne tím, že se otevřou dveře a nikdo neví, co má dělat.

Dveře se pootevřely, dveřma vyvanul dým a dovnitř nakoukla hlava. Byla to zcela nečekaná hlava, takže jsme ji hned uviděli a strnuli jsme překvapením. Podívala se na nás, tři postavy najednou zamrzlé v čase, pak vstoupila a s ní i zbytek těla. Čas se zase rozběhl a Kamila řekla:

„Jste tady. Doufala jsem, že vás tu najdu.“

Taky kde jinde by nás měla hledat, nikam jinam jsme ani nechodili, byli jsme tam, kde každou sobotu. Možná to někomu připadne nudný, ale pravidelnost má i svoje výhody – kdychom byli jinde, tak by nás nenašla. Seděli jsme u židáka v salonku a seděli jsme tam sami. Ještě před chvílí popíjely u vedlejšího stolu tři holky, který jsme neznali (a my jsme byli, jak jsem říkal, taky tři), ale pak se sebraly a šly někam na diskotéku a my jsme tam zůstali a s náma tam po nich zůstalo nepříjemný ticho a pocit, že nám něco uniká. Alois kouřil jednu cigaretu za druhou, Bedřich si hrál pod stolem s žiletkama, já si v duchu recitoval Appollinaira a František – tu chyběl. Bez něj jsme si nějak neměli co říct. Ne že bychom se přímo nudili, protože nudit jsme se vůbec nedovedli, ale atmosféra byla mdlá a večer nikam nesměřoval, leda k mdlé neděli.

A teď tohle.

Teda že nás tu Kamila najde, když nás bude hledat, bylo víceméně jasný, vůbec ale nebylo jasný, proč by nás Kamila měla hledat. Jindy nás nikdy vůbec nehledala. Spíš jsme vyhledávali my ji, občas jsem si dokonce říkal, že je to jediný důvod, proč se kamarádíme s Františkem. Jenže František tu nebyl. A Kamila tu byla a to překvapení bylo tak veliký, že jsme se nikdo nezmohl na slovo.

„Brácha je zpátky. A je nějakej divnej.“

František byl tak nějak divnej pořád a odjakživa, ale to už všichni věděli, a on byl divnej takovým nenápadným, neškodným způsobem, kterej nikoho nealarmoval. Teď šlo zřejmě o něco jinýho. Ono bylo hlavně divný, že je už zpátky, protože se měl vracet až za dva týdny.

Místnost se opět plnila kouřem, ale jinak se pořád nic nedělo a pomalu začínalo být trapný, že nikdo nic neříká, tak jsem to vzal na sebe a pronesl někam směrem ke Kamilinu krku (protože výš jsem se kouknout neodvážil a níž mi to bylo hloupý):

„Ehm, a kde jako je?“

 

V ulicích okresního města zuřila začínající horečka sobotní noci. Provoz žádnej, nikde nikdo, všichni seděli doma nebo v hospodě, jen sem a tam se na chodníku ochomejtala skupinka nějakejch lidí, většinou našich vrstevníků. Přesouvali se vláčně z hospody do hospody, nebo přešlapovali na místě, kouřili a přemýšleli nahlas, kam půjdou. Působilo to celý malinko zoufale, ale velmi nespoutaně. Na každej pád my jsme teď byli jinej případ, dobře jsme věděli, kam jdeme, a tak jsme šli rychle a bez zbytečnýho zdržování. I když teda šlo by nám to ještě rychleji, kdyby s náma nebyla Kamila. Byla o rok mladší než my, ale s každým se znala a každej ji chtěl pozdravit, takže vždycky, když jsme potkali jednu z těch zevlujících skupinek, tak jsme museli zastavit a počkat, až se vykecaj. Bedřich si ty lidi pokaždý vyzývavě prohlížel, vypadalo to, že by rád začal rvačku, kulil oči a mezi rty obracel zakrvácenou žiletku nebo si navlíkal a sundával boxera, ale nikdo si ho moc nevšímal, takže na žádnou bitku nedošlo. Alois stál vždycky opodál, koukal si na boty a kouřil, a Kamila se sice usmívala a tvářila se vesele, ale bylo poznat, že je nervózní a snaží se hovor utnout co nejdřív. Byla to prostě hodná holka a měla starost o brášku. Úplně mě to dojímalo.

Bráška se totiž nečekaně vrátil z Ulsteru, nikomu předem nedal nic vědět, a když se Kamča večer vrátila z tréninku, smrděl celej dům benzínem, v předsíni se válely kanystry a různý flašky a ve svým pokoji se na podlaze válel František, celej od barvy, stříhal na hadry svoje starý trička a nekomunikoval. Kamča se ho samozřejmě vyptávala na všechny ty znepokojivý věci, ptala se přesně na to, co by člověka v danou chvíli asi tak zajímalo, ale František buď neodpovídal nebo odpovídal z cesty nebo nesrozumitelně. Jeho krásná sestra z toho nabyla přesvědčení, že se asi chystá provést něco nerozumného, že něco nerozumného už dost možná provedl a že nejrozumnější bude přivést nás tři, abychom mu to rozmluvili, protože rodiče se měli vrátit až v neděli večer.

„Tak čau, třeba se ještě potkáme.“

Kamča se zas rozloučila se skupinkou mládežníků, kteří ji zřejmě dobře znali, zatímco nás ostatní zcela bezelstně přehlíželi, a vyrazila rázně kupředu. Udávala nám tempo o rok mladší holka. Bylo to divný. Ve škole nám furt opakovali, že jsme budoucí elita národa, ale tady venku nebyla ta naše příslušnost k elitě nějak moc vidět. Spíš jsme vypadali jako tři podívíni, kteří se s nikým neznaj a vede si je holka jak pejsky na provázku. Ale teda zase tuhle paničku nám mohli všichni závidět. Snažil jsem se pokud možno nenápadně jít co nejblíž vedle Kamily, zachytit její vůni, jakože náhodou se dotknout rukama, ale bylo to dost těžký, protože Bedřich se snažil o to samý a Kamila taky vůbec nespolupracovala. Alois se o nic nesnažil a zůstával o pár kroků vzadu.

Naproti radnici stálo policejní auto a dva taxíky, z jednoho akorát vystupovaly tři mladý holky.

„To jsou ty tři baby, co seděly u žida,“ ukazoval na ně Bedřich. Dokonce i Alois odlepil oči od země a podíval se tím směrem, ale hned je zas sklopil zpátky, když zjistil, že holky koukaj na nás a culí se.

Jedna na nás dokonce vyplázla jazyk.

„To je Peťa z obchodky. Je to lesba,“ poučila nás Kamila a mávala jim.

„Ty vole, když na mě lesba vyplazuje jazyk, je to, jako by mně nějakej borec mával před ksichtem čůrákem.“

Aloise ta hláška tak pobavila, že se prudce rozesmál. Ale smích rychle přešel v záchvat kašle. Alois stál, zlomenej v pase, hekal a lapal po dechu.

„Dobrý, Lojzo?“ otočila se k němu Kamila a upřímná starost v jejím hlase mně bodla do srdce.

„Jo, dobrý. Jen mi zaskočilo,“ zasípal v odpověď Alois, když po chvíli popadl dech. Alois byl souchotinář naší party, byl hubenej, měl černý kruhy pod očima a vykašlával krev. Moc nemluvil a člověk měl z něho pocit, že vede intenzivní vnitřní život. Bledej ksicht, vystouplý lícní kosti a dlouhý černý vlasy... holkám se líbil, ale on to neviděl, takže byl věčně sám.

Tři holky mezitím odešly. Přešli jsme náměstí a podél řeky se vzdalovali od centra města. Nikoho už jsme nepotkávali. Bylo ticho a do ticha jen klapaly Kamiliny boty s podpatkem. Bylo těžký myslet na něco jinýho než na Kamiliny podpatky, její lýtka, stehna, zadeček... třeba na to, že se její brácha zbláznil... ale na něco jinýho člověk myslet musel, jinak by se zbláznil sám. Myslel jsem tedy na zákopovou válku a trepanaci pod choroformem. Myslel jsem na nás coby čtyři láhve šampaňského. Láhve, ve kterých cosi kvasí.

Za mostem stoupala cesta do kopce a nahoře na kopci stála vilová čtvrť. Kopec byl prudkej, ovšem Kamila ještě zrychlila - její dokonalé tělo bylo v dokonalé kondici. Soustředil jsem se, abych moc nefuněl a zároveň ani nezaostával. Alois zaostával. Teprve nahoře jsem zvedl hlavu. Stáli jsme na začátku dlouhý řady domů. Na štítě prvního z nich byl čerstvě vysprejovanej obrovskej nápis YOU ARE NOW ENTERING FREE TŘEBÍČ.

„Co to jako má bejt?“ vychrchlal ze sebe otázku Alois a odpivl ji na asfalt.

„To František, vysprejoval to tam, ještě než jsem přišla domů, je to prej důležitej vzkaz pro... nevím... pro někoho... je to prej vzkaz. Jo a taky prej zjistil, že se narodil ve stejnej den, kdy umřel Bobby Sands. Prej to nemůže být náhoda.“

„Kdo je zas do prdele Bobby Sands?“

„Nemám tušení.“

Kamča bezmocně rozhodila rukama.

Jako sprejovat proč ne – ale takovýhle píčoviny?

Ulice byla tichá a opuštěná, v oknech tma. Lampy svítily do tmy jak svatozáře potenciálních oběšenců. Kamila odemkla branku.   Rodičům se nevedlo špatně, jejich dům vypadal honosně, měl dvě garáže, spoustu věžiček a kruhový okna podle poslední módy. Nade dveřma blikala bezpečnostní kamera.

Zato vzduch vevnitř byl těžký, hustý a pravděpodobně hořlavý. Na podlaze v předsíni stálo a leželo velké množství plechovek od barvy a kanystrů a pod kanystry byly skvrny a mezi nimi rozházené papuče.

„Přezouvat se nemusíte,“ ubezpečila nás Kamila.

V obývacím pokoji se svítilo. Kamila se zastavila přede dveřmi, položila ruku na kliku. Nadechla se (ne moc zhluboka, protože to vzduch v místnosti neumožňoval), zavřela oči a zas je otevřela, pak vtrhla do obýváku. Několika kroky ho přelétla a otevřela okna. Teprve pak se otočila na Františka. František stál v rohu místnosti, otečenej zády, oblečenej v černejch teplákách, na nohách tenisky, přes hlavu kapucu. Vypadal jako boxer. Zaváhal jsem na okamžik, jestli je to skutečně Franta, nebo nějakej zloděj. Přehraboval se ve flaškách s chlastem svého otce a nikoho si nevšímal. Několik prázdných lahví už stálo na stole, Kamila je pohledem přepočítala.

„Ty vole brácha, to jsi jako už všechno vychlastal?!“

„Ale hovno, potřebuju akorát ty flašky.“

František konečně zaregistroval, že není sám. Nejdřív si všiml jen Kamily. Stála u otevřeného okna, za zády se jí bíle vlnily záclony na pozadí tmy v oknech, vypadalo to jak zpěněná hladina oceánu. A prameny jejích vlasů poletovaly v průvanu a blýskaly se jako bouře. Byla nádherná a hrozivá, jako Medusa. Nebo Siréna. Ale tvářila se zoufale, zírala vytřeštěně beze slov zpátky na Františka, pak s němou prosbou stočila pohled na nás tři. František ten pohled sledoval; až teď si všiml, že jsme tam taky. Koukal na nás – a byla to pravda: Byl nějakej divnej. Než odletěl do Severního Irska vypadal František trochu jako Roger Waters, trochu jako Bobby Fischer a trochu jako Townes van Zandt. I když vám ta jména asi nic neřeknou... No prostě byl vysokej, štíhlej, docela hezkej a měl takový zasmušilý, zasněný výraz – někdo říkal, že se tváří jako retard. Teď v tom výrazu bylo ještě něco navíc. Nějaká posedlost a odhodlání. Vypadal jako muž se záměrem, a takhle nikdy dřív nevypadal. Co s ním v tom Ulsteru kurva udělali?

Blekotali jsme jeden přes druhého pozdravy. Čau, Franto, zdar, jak se vede, co že už seš doma... Ale František na takový nesmysly neměl čas:

„Zdar, borci, dobře, že jdete, to je super, flašky jsou na stole, pro každýho jedna, kanťáky jsou vedle, hadry už mám nastříhaný. Jak jako, co s nima? Jo, aha, tak čumte na film, Václave, pusť kompa.“

Zmáčkl jsem tlačítko a z repráků se rozjeli na plný koule H-Blockx. How do you feel. How do you feel. Cítil jsem se divně.

„Jde o ten název, vole. Chápeš. I když muzika taky není úplně blbá. Ale teď to vypni a hoď tam tohle.“

František nikdy nebyl žádnej vůdce, měl spíš jen schopnost s každým vyjít a taky krásnou ségru, což mu v kolektivu dost pomáhalo. Ale teď bylo všechno jinak. Najednou měl charisma až na půdu. Poslechl jsem ho s naprostou samozřejmostí.

Podal mi cédéčko bez obalu a bez popisu. Vrazil jsem ho do mechaniky. Spustilo video.

Na obrazovce byl stůl, na něm tři láhve a za stolem nějakej člověk v černým tričku, kterýmu nebyla vidět hlava, a ten člověk ty láhve bral do rukou, přelíval něco z jedný do druhý a nakonec do tý výsledný láhve strčil kus hadru a ten zapálil.

Video skončilo a František se podíval postupně na každýho z nás.

„Dávali jste pozor? Je vám to jasný?“

Nikdo nic neříkal. Nic nebylo jasný.

„To byl slavnej film Holgera Meinse, vy debilové. Vy jste fakt zpomalený – Jak vyrobit Molotovův koktejl.“

Ani tohle vysvětlení moc nepomohlo. František unaveně odfrknul a spustil jak ve škole:

„Vezmeš flašku, smícháš benzín s olejem, můžeš přidat mýdlový hobliny, kvůli adhezi...“

„Ale jo, ty vole, to je nám jasný,“ přerušil ho Alois. „Ale proč jako?“

„No přece abysme něco zapálili.“

 

Tahle pobídka hrábla do strun napnutejch někde v temných hlubinách našich podvědomí, někde tam kam po kapkách stýkala všechna každodenní frustrace a kolem jezera, který vytvořila na dně našich duší, tam tančili odvěcí ďáblové zlosti a agrese. Něco zapálit, to byla lákavá vyhlídka a vyrobit si vlastního molotova – tomu nešlo odolat. A tak jsme seděli v luxusně zařízením obýváku pana primáře a paní ředitelky, posílali si kolem stolu kanystry a míchali si každý koktejl dle vlastní chuti a představ. Někdo dal víc motorového oleje, někdo benzínu, objevila se dokonce i baňka s kyselinou sírovou a Alois ji hned přilil do svojí směsi, Bedřich hobloval mýdlo, František namáčel hadry v benzínu. Kamila se na to nemohla dívat. Asi si náš zásah představovala jinak. Odešla a zavřela se ve svém pokoji. Vypadalo to, že si toho nikdo ani nevšiml. I když já jsem si toho všiml. Soustředili jsme se na práci.

„Funkce sladidla mi teda není vůbec jasná,“ káral Alois Bedřicha, který právě rozpustil v lahvi dvě lžíce cukru.

„Vole, cukr se dává jedině na hadr, když se dělá samozápalná,“ přidal se František. „Jenže jsem nesehnal žádný chlorečnany.“

„To je kurva škoda.“

„Má se to zašpuntovat, nebo se ten hadr strčí dovnitř?“

„Zašpuntovat, vole, hadrem se jen vomotá hrdlo.“

„Nasrat, už jsem ho vrazil dovnitř.“

„To jde taky, ale musí to těsnit.“

„Má se tím zatřepat?“

„S tou kyselinou asi moc ne.“

„Jasný.“

„Podej mi ty hobliny.“

„Alois, ty vole, snad tady nechceš hulit!“

A mezi těmito strohými dotazy a pokyny se vinulo Františkovo přerušované vyprávění:

„Strejda byl totiž v IRA, teda jako v PIRA... měl doma pušku a dvě pistole, jenže je u něho našli... a tak šel sedět, to bylo začátkem osmdesátejch let nebo tak nějak. Nenáviděl anglickej útlak, ale ve vězení si uvědomil, že jde i vo něco jinýho. Přečetl tam nějaký Leninovy spisy, dokonce Mao-ce-Tunga - v irštině.. Měl ty knížky doma. Přečetl jsem to skoro všechno. Třeba Herberta Marcuse.“

„Tys četl, Lenina, vole?!“

„Jo, je to inspirativní, uvědomíš si, že spousta problémů se vůbec nezměnila.“

„Ty vole, je to sto let zpátky.“

„Ale platí to pořád, bohatství se koncentruje jenom u vyvolenejch, dělník má hovno, je zotročenej systémem. Nebo jako v Německu, vole, tady to samý, dvacet let po válce ve všech úřadech nacisti... a tady to taky furt řídí komunisti.“

„Jsi říkal, že měl Lenin pravdu.“

„Taky že měl, vole, pracující třída je v prdeli,“ vmísil se Bedřich.

„Lenin jo, Lenin chtěl revoluci, tihle komunisti chcou jen žrádlo a prachy. Nebo třeba v Itálii, vole, rudý brigády, na západě už to vědí, že kapitalismus je taky pěkný svinstvo. Konzumní společnost, vole, umělý potřeby, kterýma kapitalisti drží lidi na vodítku, je to systém, ve kterým nikdy nemůžeš bejt šťastnej, protože šťastnej člověk neutrácí.“

František se rozhorlil, revoluční zápal mu sršel z očí a z úst mu odlétávaly sliny. Hodně z toho co říkal, mi nedávalo smysl, ale něco zase jo. Říkal, že nemůžu bejt šťastnej, protože mi v tom systém brání. A způsob, jak bejt šťastnej, bylo vzepřít se systému.

„A jak se chceš tomu systému teda vzepřít?“

„Mohli bysme jít zmlátit nějaký cigány,“ navrhl Bedřich.

„Proč jako?“

„Jsou to černý svině, nemakaj a jenom berou dávky. Z našich daní kurva!“

„To jo, ale voni jsou taky jen obětí systému, to systém jim strká dávky a oni je prostě jen berou.“

„Nemusí si je snad brát!“

„Nemusí, ale voni už to tak maj nastavený, za to se na ně nemůžeš zlobit, to je jako zlobit se na velrybu za to, že ti ukousla nohu, o tom jsem taky četl u strejdy knížku, není to prostě rozumný, ta velryba za to nemůže, jenom se chová jako velryba.“

„Jaká velryba, pičo?“

„Prostě cigáni za to nemůžou.“

„A kdo teda?“

„Prostě celej ten systém, chápeš. Komerce, vole, komunisti, kapitál. Furt ti něco cpou, a nikdy ne to, co chceš. Ale musíš dělat, jako že to chceš, protože když seš nespokojenej, tak ti akorát řeknou, že seš slabej, vole. Nespokojenost se neodpouští.“

Na stole stály čtyři zápalné láhve, pečlivě otřené, hadry kolem hrdel napuštěné benzínem, ale vysušené, a kolem stolu seděli čtyři zachmuření mladíci, ohodlaní bojovat za svoje právo na štěstí.

„Tak jdeme na to,“ zavelel František.

Sebrali jsme ze stolu každý jednu láhev a vyrazili ven, do boje. Bylo už po půlnoci, tma venku zhoustla a citelně se ochladilo. Naše zanícení to ale zchladit nemohlo, zastavili jsme se jen na chodníku před domem a dopínali bundy a vytahovali límce kabátů. Alois si zapálil cigaretu.

„Ty vole, bacha s tím zapalovačem!“

„Naser si.“

„Cos to řekl, ty zmrde?!“

„Nechte toho, doprdele,“ krotil Bedřicha František, asi jedinej člověk, kterej to s ním trošku uměl. Bedřich byl jinak dost nezkrotnej, chodil do školy v pyžamu, když už tam chodil, a na všechny sral. Měl rošťácký malý oči, světlý vlasy na patku, kulatý obličej a postavu hromotluka. Ale byl zároveň dost citlivej, řezal se žiletkou do předloktí a měl nějaký vnitřní běsy, takže byl jeden den příjemnej a kamarádskej a druhej den se choval jako agresivní vůl. To se pak chtěl rvát a pokoušel se šikanovat spolužáky... ale bylo to takový polovičatý, člověk tak nějak cítil, že týrat šprty je mu ve skutečnosti proti srsti. Asi to bylo tím, že měl přeci jen dobré srdce, jak říkala naše angličtinářka. Taky měl vyvinutý sociální cítění - přečetl Bezruče a plně se s ním ztotožnil.

„No dobře, kurva, tak jdeme,“ pověděl nakonec po chvíli napjatýho ticha Bedřich a volnou rukou si přitom pohrával s boxerem v kapse svýho gestapáckýho kabátu.

Konečně jsme teda byli hotoví a připravení vydat se zpět do města, když vtom do ulice za našimi zády vtrhlo světlo a na silnici před námi se objevily čtyři dlouhé stíny. V otevřených domovních dveřích stála Kamila, koukala na Františka, na Aloise, na Bedřicha, stála tam a nic neříkla, ale sdělení v jejích očích bylo jednoznačné: Někdo na vás čůráky musí dohlídnout.

A tak jsme šli, my čtyři napřed a nasupená Kamila kus za námi. Ale protože se Alois zase pořád opožďoval, šel za chvíli vedle Kamily. Nejhorší na tom bylo, že to snad ani nedělal schválně. A Kamile to nevadilo.

Ulice byla stejně mrtvá jako předtím, ne-li mrtvější. Oblopovalo nás ticho a všudypřítomný systém, který nám stál ve štěstí. Tady jsme se mu ale postavit neměli. Se systémem se bojuje v centru města. Zatím jsme si raději povídali, v týhle chvíli nechtěl nikdo zůstat o samotě se svýma myšlenkama.

„Hele, Franto, prej ses narodil v den, kdy umřel Bobby Sands,“ začal jsem.

„Přesně tak, Václave, to nemůže bejt náhoda, studoval jsem to a sedí i časy. Narodil jsem se chvilku po tom, co Bobby umřel, jsem jeho reinkarnace, to je jasný. Jo a ty ses vole narodil v den, kdy umřel Francis Hughes, hustý, ne?“

„Ty vole, jakej Francis Hughes?“

Ale František už vyjmenovával další osudová znamení, ukazovalo se, že rok 1981 byl mimořádně úrodnej, co se týče smrtí velkejch bojovníků. Bedřich byl vtělení dalšího irskýho hladovkáře, jméno už jsem zapomněl, zatímco v Aloisovi přebýval neklidný duch samotnýho Yitzhaka Zuckermanna a Kamila byla převtělení jakési Ingrid Siepmann.

„Myslels Ingrid Bergman, brácha?“

Ne, prej ne, Siepman, kurva, úžasná žena, vykradla banku a zemřela při náletu v Libanonu. Dohromady jsme zkrátka tvořili bojůvku dost drsnejch radikálních aktivistů, teroristů a bojovníků za svobodu a byli jsme předurčení k tomu, abychom společnými silami provětrali zatuchlej vzduch v týhle bohem opuštěný vytunelovaný zemi.

Přišlo mi, že by se všichni ti Františkovi zbožňovaní revolucionáři nejspíš vzájemně pozabíjeli, kdyby se dostali na jedno místo, ale na tom nezáleželo, záleželo na duchu odboje, který je spojoval. Nějak jsem se ovšem ztratil v podobných myšlenkách a přestal přemýšlet o tom, jak se dostat do Kamiliny blízkosti, a tak se stalo, že mě s geniálním nápadem někdo předběhl.

„Hele, Alois, dej mně taky jedno cígo,“ otočil se Bedřich ke dvojici opozdilců.

„Odkdy hulíš?“

„Ode dneška, vole,“ odsekl Bedřich a vytrhl podávanou cigaretu z Aloisovy ruky. Strčil ji frajersky do koutku úst a pohodil patkou, vyzývavě se přitom díval Kamile do tváře. Převzal od Aloise i zapalovač a škrtnul, aby si zapálil. Plamen zapalovače přitom chránil od větru levou rukou, tou, ve které držel zápalnou láhev. Oheň přeskočil na hadr.

„Do piči.“

„Kurva.“

„Do piči.“

Z hadru přeskočil oheň na Bedřichovu frajerskou patku.

„Dopičikurva.“

Bedřich začal neohrabanými pohyby hasit hlavu. Vypadal při tom jako člověk, kterého napadlo hejno netopýrů a on se ho snaží zahnat pomocí pochodně. Vypadal jako šílenec, který nad sebou v záchvatu ztrácí kontrolu. Vypadla mu při tom cigareta z úst. A zápalná láhev z ruky. Láhev padala velmi velmi dlouho, pozorována čtyřmi páry zděšených očí. Žádná síla na světě nemohla zabránit neodvratnému. Ozvalo se cinknutí o dlažbu chodníku a čas se zase zastavil. Odrazila se od povrchu zpět do vzduchu, a než stihla dopadnout znovu a roztříštit se, chytil ji Alois do ruky a mrštil jí co nejdál. Prolétla tmou jako kometa. Padající hvězda, ale nestihl jsem si nic přát. Dopadla do trávy v parku a ani tentokrát se nerozbila. Hadr stále hořel, divoce osvětloval dětské skluzavky a prolézačky, svítil nám do tváří, pak zhasnul.

Ve vzduchu cosi viselo. Byl to zápach seškvařených vlasů.

„Měli jsme k ní asi přivázat nějakej šutr, ne?“

„Jsem nevěděl, že ji bude Alois házet do trávy, vole.“

Ve vzduchu cosi viselo. Bylo to napětí.

„Co teď?“

Zírali jsme do tmy, na místo, kam láhev dopadla.

„Asi bysme ji měli najít.“

„A co když to bouchne, vole? Já pro ni nejdu, Alois ji tam hodil.“

„Protožes nás mále zabil, ty kokote.“

„Drž hubu.“

„Oba držte huby.“

„Zejtra ji sebere nějaká matka a hodí do popelnice.“

„Stejně bychom ji v tý tmě nenašli.“

„Jo, to je fakt.“

„Jasně.“

Nebyl jsem si jistej, jestli by se Francis Hughes zachoval stejně... ale nejspíš jo. A tak jsme přestali zírat do tmy a dali se zas do pohybu. Trochu váhavě, ale přece. Nehody se stávaj a my máme pořád ještě tři další láhve na boj proti systému. Jen se nevzdávat. Postupovali jsme dál ve stejné formaci, Franta s Bedřichem vepředu, já pár kroků za nimi a další kus za mnou Alois s Kamilou. Bedřich se pořád vztekal a drmolil nějaké nadávky a drbal si hlavu a prudkými pohyby vytřepával z vlasů seškvařené zbytky frajerské patky a František ho uklidňoval. Ale ti dva za mnou byli zticha a to mě znervózňovalo. Cítil jsem se z toho docela intenzivně nešťastnej, ale neměl jsem tušení, jakou roli zrovna v tomhle může hrát ten zasranej systém, kterej za všechno může. Šli jsme zas kolem řeky, změnil se jen směr a vůdce. Tentokrát nás už nevedla Kamča, ale František. No ale zůstalo to aspoň v rodině. Bylo ticho.Za celou cestu jsme nikoho nepotkali. Bylo ticho a do ticha jen klapaly Kamiliny boty s podpatkem. Bylo těžký myslet na něco jinýho než na Kamiliny podpatky, na Kamilu, a na Aloise, toho debila, nejlepšího kamaráda... ale na něco jinýho člověk myslet musel, jinak by se zbláznil sám. Myslel jsem tedy na zákopovou válku a trepanaci pod choroformem. Myslel jsem na nás coby čtyři láhve. Nikoli láhve šampaňského, v nichž kvasí krev, žádný Moët nebo Dom Pérignon, ale starý otlučený láhve od lacinýho chlastu a v nich špinavá směs benzínu a oleje, žluči a nenávisti, plnící útroby jedovatými výpary. A nemůže to ven, celý se to dusí uvnitř, jako roubík narvanej v hubě, kus v lihu namočenýho hadru.

 

„Tak co zapálíme?“

Stáli jsme v městské bráně, před námi liduprázdné náměstí.

„Co by zapálil tvůj strejda, Franto?“

„Asi anglický kasárna.“

„Margarette Thatcherovou.“

„Nebo protestantskou školku?“

„Neser.“

„Nic z toho tu nemáme kurva.“

„A co by zapálil Holger Meins?“

„Asi vydavatelství Bildu.“

„Možná obchoďák.“

„Cože?“

„Obchoďák tu máme!“

„Ale kde pak budeme nakupovat?“

„To je jedno.“

„Ne, Kamča, má pravdu. Chce to něco jinýho.“

„Kdo reprezentuje systém, kdo je nástrojem jeho útlaku?“

„Ehm... eee.“

„Přece policie, volové, zapálíme policejní auto.“

„Jo, to je fakt, benga nesnáším. Furt akorát kontrolujou, jestli u žida nenalejvaj nezletilejm.“

„A fotrovi dali tuhle pokutu za rychlost.“

„A střílej do dělníků.“

Cíl byl vybrán, nesourodá skupinka reinkarnovanejch revolucionářů pojmenovala společného nepřítele. To chapadlo státní moci ovinující a dusící naši svobodu. Bylo třeba ho utnout.

Nejprve bylo třeba ho najít.

„Neviděli jste tu večer nějaký policejní auta?“

„Já myslím, že jedno stálo u radnice.“

Došli jsme k radnici.

„Nic tu není. Cos kecal, Václave?“

„Tak jsem se asi spletl, no.“

„Ale kde kurva jsou? Maj snad dohlížet na pořádek.“

„A dodržování nočního klidu.“

„Obejdeme to tady, někde tu být musí.“

Obcházeli jsme náměstí. A ulice blízko náměstí. Sami ve spícím městě. Hledali jsme chapadlo, které nás škrtilo. Ale nechtělo se nám ukázat. Přitom jsme jeho stisk cítili čímdál silněji.

„Doprdele, tak je vylákáme, ty šmejdy.“

„Jak jako?“

„Zapálíme nějaký jiný auto.“

„Ty vole, to není žádnej odboj, to je obyčejný vandalství.“

„Hovno, vole. Zapálíme nějaký drahý auto, nějakýmu komunistovi, kterej si na ně stejně leda nakradl.“

„Tak jo.“

„Kluci, vy jste se fakt zbláznili.“

Znovu jsme bloudili ulicemi města. Naše odhodlání nepolevovalo, ale celkově nás to začínalo zmáhat. Boj o štěstí se nečekaně komplikoval. Je to těžký, když se vám nepřítel nechce postavit. Systém proti nám vedl partyzánskou válku.

„Ty vole, tady jsou akorát samý otlučený škodovky.“

„Kde kurva parkujou ti kapitalistický zbohatlíci?“

„Myslíš komunisty?“

„Jo.“

„Nahoře ve vilách parkovala spousta drahejch aut.“

„To je fakt!“

„Ale tam už se vracet nebudu.“

Osobně bych se klidně vrátil, ale František byl z nějakýho důvodu striktně proti, a když teď byl náš vůdce, tak se s tím nedalo nic dělat.

„Se systémem se bojuje v centru měst. Jsme městská gerila, ne předměstká gerila.“

Jenže nikde žádnej policajt, nikde žádný drahý auto. Hospody zavřený. Mrtvo a klid.

„U služebny přece musí mít zaparkovaný nějaký auta!“

„No jasně. To nás mělo napadnout dřív.“

„Jdeme!“

Nebylo to daleko. Betonovej barák, obluda, už zdálky připomínající zatuchlej režim, zkostnatělý zlo, odvěkou chobotnici plující v hlubinách, vypouštějící do světa svůj jedovatej inkoust.

Obluda měla zavřený oči, spala stejně hlubokým spánkem jako zbytek města. Aspoň zdánlivě.

„Jak je kurva možný, že tu nemaj jedinej auťák?“

„Třeba vyjeli na nějakej zásah.“

„Leda tak za kurvama.“

„Taky bysme mohli za kurvama.“

„Jo? A co bys s nima dělal?“

„Zapálil by jim auto.“

„Haha.“

Za zády jsem zalechl škrtnutí zapalovače a v zápětí mi nad hlavou přétla vlasatice zápalné láhve. Roztříštila se těsně nad oknem. Střepy se rozprskly. Oblak benzínu se vzňal, čoudil a stékal po fasádě.

„Zdrháme!“

Dali jsme se do běhu a utíkali jsme z místa činu, ulice se rozezněla dusotem a prudkým oddechováním. Ale nikdo nás nepronásledoval. Nerozsvítilo se jediné okno, ani záclona se nepohnula, jediný člověk nevyšel před dům zjistit co se děje.

Zastavili jsme v zákoutí za gymnáziem a popadali dech.

„Slušnej hod, Alois.“

„Chtělo to trochu níž.“

„Ale strašnej smrad. Toho oleje jsi tam mohl dát míň.“

Alois nic neříkal, čuměl do země jako vždycky. Nechal za sebe hovořit činy. Kamilin pohled plný obdivu zas vypovídal o tom, že činy hovoří dost jasně. Ještě že to neviděl.

„Hele, když je nevyláká ani tohle, tak už fakt nevím, co.“

„No jo, serem na cajty, zapálíme něco jinýho.“

„Třeba školu.“

Nevím, proč jsme utekli zrovna k naší škole, asi nějakej instinkt. Ale co to bylo za instinkt, na to jsem nemohl přijít. Bylo to znekliďnující.

„Proč školu.“

„Je to nástroj systému, vole, formujou tě podle svýho obrazu, lijou ti do hlavy všechny ty sračky a propagandu, snažej se tě zkrotit a vychovat, navlíct ti uniformu, abys byl poslušnej občan a konzument,“ odpověděl Bedřich a nedalo se proti tomu nic namítnout. Vystihl to dost přesně. Zdálo se, že tentokrát souhlasí i Kamila. O dalším cíli, další překážce v cestě za štěstím a za svobodou bylo rozhodnutou.

„Dej mi láhev, Vašku,“ obrátil se na mě Bedřich s nataženou rukou.

„Ta je moje, vole.“

„Cos to říkal?!“

„Svoji sis rozbil.“

Bedřich se ke mně blížil, kolíbal se se zdůrazňovanou rozvláčností, ruce zastrčené v kapsách kabátu. Z jedné vytáhl žiletku. Koulil na mě oči a žiletku obracel ve rtech. Viděl jsem ho ten trik dělat už nejmíň stokrát. Většinou se při tom nepořezal. Tentokrát jo a vypadalo to díky tomu ještě o dost děsivěji. Stál dvacet centimetrů přede mnou. Cítil jsem jeho dech. Zněl výhružně.

„Tys byl vždycky pěknej srábek, Václave,“ vytáhl žiletku z pusy a přiložil mi ji ke krku.

„Chceš poznat bolest? Co kdybych tě trošku říznul?“

Cítil jsem ostří žiletky v blízkosti krční tepny. Cítil jsem, jak mi po krku stéká krev. Doufal jsem, je je Bedřichova.

„Nebo trošku víc?“

Ten debil to snad myslel vážně. Vždycky jsem chtěl umřít mladý, ale natáhnout kramle rok před maturitou a ani si předtím nezapíchat, to mi zas připadalo ukvapený. Navíc jsem po sobě chtěl zanechat odkaz, stopu zneuznaného génia, odér promarněného talentu... Ne se nechat podříznout kvůli podomácky vyrobenýmu molotovovi.

„Tak si tu láhev sežer, čůráku.“

Bedřich vzal mou láhev a otočil se ke škole. Kamila se na mě ani nepodívala, ale úšklebek v její tváři patřil zcela jistě mně.

„Zapalovač.“

„Na.“

Bedřich zapálil hadr, přehodil láhev dvakrát z jedné ruky do druhé, levačku napřímil před sebe, pravou rukou se velkým obloukem napřáhl. Byl to školní rekordman v hodu granátem. Láhev dopadla na střechu. Přeskakovala po krytině a hlučně se kutálela dolů. Přeskočila okap a padala podél stěny. Roztříštila se před vchodovými dveřmi. Ohnivá kaluž zahořela čistým, jasným plamenem.

„Tys mohl toho oleje dát zas trochu víc,“ poznamenal věcně Fratišek.

„Jako hod slušnej, ale výsledek nic moc.“

„Aspoň jsem zapálil rohožku, cos zapálil ty?!“

Byla to pravda, rohožka přede dveřmi chytla a hořela, první skutečná oběť naší války. Zírali jsme na ten malinkatej požár se směsicí zájmu a pohrdání, dokud plameny neuhasly. Najdnou se otevřeli dveře a z nich vyrazil školník vyzbrojený koštětem.

„Vy spratci, já vám ukážu.“

A zahnal nás na útěk.

„Ty vole, ten čuměl.“

„Jo, sráč jeden.“

„A na co měl to koště?“

 

Na východě už začala blednout tma a s revolucí to vypadalo taky bledě. I s třídním bojem. I s bojem proti systému. Naše schlíplá bojůvka se šourala kolem autobusového nádraží.

Chtěl jsem už jenom domů, pryč od svých spolubojovníků a jejich pohrdání. Lehnout si a spát.

Alois čím dál víc zaostával a nejevil o odboj valný zájem. A Kamila jevila zájem už jenom o Aloise. Zbýval nám poslední granát. Ale žádný cíl.

„Vidíš toho zmrda?“

„Kterýho?“

„Támhle, vole, na zastávce.“

František zamžoural směrem, kterým Bedřich natahoval ruku, než unaveně odvětil.

„Ty vole, jsem ti říkal, že cigány nemlátíme.“

„Kurva mně je jedno, že je černej, ale hulí na zastávce, to je bezohledný. A čumí, vole.“

Cigán fakt čuměl, čuměl na dva borce, jak k němu výhružně míří přes ulici. Jeden s rukama v gestapáckým kabátě a ohořelými vlasy, druhej v teplákovce s kapucou hluboko do čela a se zápalnou láhví v ruce.

Zbytek revolucionářů už se rvát nechtěl. Yitzhak Zuckermann a Ingrid Siepman si sedli na lavičce na protější zastávce. Francis Hughes poodešel o kus dál o pozoroval dění na obou frontách.

„Co čumíš, černá špíno,“ oslovil Bedřich cigána, ale bylo to takový polovičatý, člověk tak nějak cítil, že rasový předsudky jsou mu ve skutečnosti proti srdci.

„Jo vole, tady se nehulí,“ přidal se František.

Na druhé straně ulice se Kamila posunula na lavičce o něco blíž k Aloisovi, určitě se ho musela dotýkat nohou. Řekla si o cigaretu a Alois jí dvorně zapálil a oba kouřili.

„Nechte mě bejt,“ odvětil cigán slušnou češtinou a lhostejným tónem.

„Slyšíš, morgoška? Je nějakej drzej,“ na to Bedřich a začal zase s tou věcí s žiletkou.

Kamila položila Aloisovi dlaň na stehno, její tvář byla několik centimetrů od něho, hleděla na něj a polohlasem mu cosi sdělovala, zatímco souchotinář nepřítomně vydechoval kouř a civěl před sebe.

Civěl a viděl, jak se Bedřich blíží k cigánovi, jak cigán dává bez varování Bedřichovi prudkou ránu pěstí do břicha a jak se Bedřich sune k zemi. Cigán mu dal projistotu ještě jednu ránu pěstí do tváře, až se mu žiletka zarazila mezi zuby. Vyškubl zkoprnělému Františkovi láhev z ruky a utíkal pryč směrem k řece.

Kamila nic z toho neviděla, dívala se jen na Aloise, do jeho přitažlivé bledé tváře, zasněných očí s temnými kruhy.

Alois to viděl všechno, ale nehnutě dál seděl, v ústech mu visela vyhaslá cigareta.

Kamila vzala jeho tvář do dlaní a otočila ji k sobě.

„Kurva ten hajzl, rychle za za ním,“ vstával Bedřich ze země a plival krev. Dali se do běhu. Cigán měl před nimi značný náskok a zdálo se, že ho ještě zvyšuje. Bedřich s Frantou se ale nehodlali vzdát a utíkali za ním. Utíkali za ním řídnoucí tmou, jako za mizejícím snem.

Kamila donutila Aloise podívat se jí do očí. Mluvila. Pak chvíli nikdo nemluvil a potom Alois sotva znatelně zavrtěl hlavou.

František s Bedřichem se někde mimo můj dohled dál pachtili za vnějším nepřítelem a já jim záviděl tu pošetilost, víru, že existuje problém a že ten problém se dá řešit. Protože já jsem byl najednou starej a bezbřeze zmoženej moudrostí a ve svý moudrosti jsem věděl, že ten nepřítel je vevniř, že zevnitř vychází všechna ta zběsilost a samoúčelnej hněv, že jsme všichni jen nešťastný láhve plný odvěkýho smutku, prvotního hříchu a kdovíjakejch svinstev a že můžeme jedině vzteky vybouchnout, nebo se pozvolna udusit vlastníma výparama.

I ta krásná Kamila nakonec nebyla nic než láhev. Prudce vstala a divoce a zoufale se rozhlídla okolo. Jakoby hledala pomoc, nebo aspoň svědky svého utrpení. Anebo vůbec ne. Když mě uviděla, jak o kus dál stojím opřenej o lampu, na chvíli zaváhala. Jen na chvíli. Vyrazila mým směrem a od podpatků jí odlétávaly jiskry. Oči měla vlhké a stejně tak i dlaně. Popadla mě za ruku a beze slova mě vlekla směrem k parku. Alois dál seděl na místě, ale díval se teď za odcházející Kamilou a vsadil bych boty, že jsem viděl dvě veliký slzy stíkat mu z těch jeho zasněnejch, plachejch očí umírajícího romantika.

Leželi jsme vedle dětského hřiště. Někde tu musí být ta láhev, napadlo mě, ale jinak jsem myslel na jiné věci. Na to že se mi plní sen, a je to spíš jako noční můra.

Hlavu bořila do mého ramene. Cítil jsem cigaretový kouř v jejích vlasech a benzín na prstech, kterými jsem ty vlasy svíral. Cítil jsem nekonečnou bezmoc. Místo vzdechů vzlykala, místo mého jména opakovala jen „To je takovej debil“. Chtěl jsem ji utěšit, ale zacpala mi dlaní ústa. Podívala se mi do očí, poprvé v životě. „Ty mě miluješ, viď?“ Kývnul jsem. Uhnula pohledem. Vyhrkly jí slzy, stékaly po tvářích a odkapávaly kamsi mimo tenhle svět; rozteklé oční stíny na bledé tváři vypadaly jako olejové skvrny na mořské hladině a já v těch skvrnách uvízl jako pošetilý racek, kterému už není pomoci, který sténá v bolestné agonii.

Bolestně jsem zasténal. Tváří jí proběhla jakási křeč, pevně k sobě přistiskla víčka a zrychlila pohyby. Zvrátil jsem hlavu. Viděl jsem šedivé nebe, vzdálené tovární komíny a mezi nimi unavenou rudou šmouhu vycházejícího slunce. Slyšel jsem svůj zrychlený dech, Kamiliny slzy, šustění trávy v uších. A v okamžiku vyvrcholení mohutnou explozi v ulici pod námi. Ten cigán na rozdíl od nás věděl, jak použít molotova.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

12.04.2021 16:40:10dát kritice tipMagdalene

Jednoduchým slovem označím - bomba. Nechápu, proč už dávno není ve Zlatém výběru? Navrhuji do Zlatého výběru. M. 

17.09.2020 15:13:58dát kritice tipK3

To jsem četl na Písmáku již dvakrát. Je to jedna z mála povídek zde, na které se nezapomíná, tudíž velmi dobrá. Jenom její autor mi tak nějak unikl..

17.09.2020 14:37:38dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tragické - v ději, jeho neodvratnosti, myšlení... Je to těžké napsat něco takového... třeba dialogy, aby byly uvěřitelné. Vůbec - představit partu výrostků bez zbytečné popisnosti, ale aby si je čtenář hned představil, sžil se s nimi, mluvu a celý jejich svět dospívání, citových a názorových zmatků, nejasností... místy to /pro mě/ není naprosto věrohodné, kupř. hovor o Leninovi,ale zase jsou tam nádherné momenty a celkově velmi dobré...



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor