Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Důkaz

16. 09. 2020
3
5
529

Chci jen najít důkaz. Ale nezačíná to příliš dobře. Sotva vstoupím do města, ozve se cvaknutí. To nějaký muž zamkne na dálku své auto.

„Už jsem ho zamkl, ale příště na to nezapomeň, miláčku, vždyť nedávno nám z auta ukradli rádio,“ říká své ženě na zahradě.

V duchu si povzdechnu. To auto samozřejmě nechává vždy odemčené, ale sotva se objevím já, raději ho zamkne a vymyslí si story o ukradeném rádiu. A ještě v této odporné lži špiní svou vlastní manželku. Já moc dobře vím, že kdo lže, ten je zároveň schopen dopustit se fyzického násilí.

Pohlédnu na ženu a vidím, že i přes velké vedro má na sobě košili s dlouhými rukávy. Samozřejmě pod nimi schovává modřiny, které jí udělal její milovaný manžel. Pohlédnu na ni a krátce i ona na mě, načež se otočí a zajde do domu. Mohl bych ji samozřejmě před tím tyranem zachránit, ale bylo by to zbytečné. Nevážila by si toho, jelikož ho i přes jeho krutost miluje. Vlastně právě pro jeho krutost ho miluje. Ubohá sadomasochistka.

Jdu dál. Za plotem si nějaké děti hrají s míčem, ale pak toho nechají a zaběhnou do domu. Bojí se mě. Rodiče jim totiž řekli, jak vypadám a že se přede mnou mají raději schovat. Je strašné, jak svým vlastním dětem dokázali vymýt mozky. Kolik v těch lidech musí být nenávisti? Je mi z toho nanic.

Pokračuji dál do města. Na rohu náměstí vidím hezkou mladou ženu. Má velkou krosnu jako já a dívá se do mobilu, načež osloví nějakého muže, který jde zrovna okolo. Žena se ho na něco ptá a ukazuje směrem na mě. Muž se usměje, zavrtí hlavou a pak ukáže na opačnou stranu. Žena se též usměje a pak s tím mužem odchází pryč. Povzdechnu si.

            Tak tahle to dopadá. Ta mladá krásná žena utekla z domu, aby mě konečně našla a vdala se za mě, ale ten muž jí řekl, že jsem špatný. Nikdy v životě mě neviděl a vůbec mě nezná, ale přesto je přesvědčený o tom, že jsem špatný. A ještě tím tráví mysl ostatních lidí. On je špatný, ne já. A ještě má tu drzost navrhnout jí, aby šla teď hned k němu domů, aby si spolu mohli užít, zatímco je jeho žena v práci, kde se pro toho lenocha a své děti snaží vydělat nějaké peníze.

Zmocňuje se mě vztek. Říkám si, že bych si mohl udělat radost nějakým dobrým jídlem, ale restaurace na náměstí je zavřená. Samozřejmě. Vědí, že jsem tady, a podle toho se zařídili. Takže oni mi ani neumožní se tu najíst. Můj vztek vzrůstá. Mohl bych si jít nakoupit pár potravin do místního obchodu, ale já nejsem hloupý. Teď už vím, že se na mě stihli připravit i tam a vše pro jistotu otrávili. Ale oni nechtějí, abych po požití těch potravin zemřel. Kdepak. Oni chtějí, aby mi po nich bylo špatně a abych kvůli tomu musel do nemocnice. Tam by mě pak doktoři omámili a mučili. Velmi dlouho a velmi bolestivě. Chtějí, abych trpěl.

Hněv uvnitř mě vybuchl. Ale já jsem chytrý a nenechám se jím ovládnout. Počkám, až trochu odezní. Je smutné, že ani v tomto několikatisícovém městě jsem nenašel žádný důkaz o tom, že by mě měl někdo rád. Nenávidí mě tady a nenávidí mě i jinde. Nenávidí mě vlastně všude. A ještě by mě chtěli mučit.

Nevím, kde se v těch lidech vzalo tolik zla.

Nevím, co jsem jim kdy udělal.

Ale vím, co mám dělat teď.

 

*

 

Dnes jsou tu nějaké slavnosti. Sedím na balkonu jednoho z domů a pozoruji davy lidí na náměstí. Popíjím džus a usmívám se. Krosna ležící na zakrvácené posteli je o něco lehčí. A lidé dole jsou šťastní. Plni nenávisti vůči mně, ale šťastní.

Zatím.

Prodavač u stánku ví, že jsem špatný, ale neví, že v koši vedle něj nejsou jen odpadky. Ženy na pódiu netuší, že pod svýma nohama nemají jen prkna. A zpěvák hrající na kytaru neví, že kromě jeho písní brzy zazní i něco jiného.

            Džus jsem právě dopil. Je čas. Jdu do ložnice a beru si vše potřebné. Na balkón se vracím obtěžkaný. Vytáhnu mobil a párkrát ťuknu na displej.

Ozve se výbuch. Pak další.

Křik, pláč, panika.

Beru do rukou útočnou pušku a začínám střílet. Nepřátel je dost, ale munice také. Patrony padají jako lidé.

            Když už nemám po kom pálit, opouštím dům. Musím se dostat pryč, než přijede policie. Zahýbám za roh, když v tom před sebou spatřím nějakého muže. I pro tento případ mám na pušce bajonet.

Nepřítel se chytá za břicho.

„Proč jste… na mě… na ty lidi…zaútočil?“ zachroptí, zatímco mi hledí do očí.

„Zaútočil?“ podivím se.

 Muž klesá na kolena.

„Vždyť já se jen bráním...“


5 názorů

Díky všem za zastavení se. :)


sveřep
23. 09. 2020
Dát tip

Perfektně čtivé! Vlastně se mi to nelíbí, ale zplivla jsem to jak malinu, čili tip samosebou a kdyby to šlo, dám i dva. 


Gora
17. 09. 2020
Dát tip

Jak text čtu, chápu jej tak, že se týká člověka duševně nemocného /schizofrenika?/ a ten námět celkem oceňuji...horší je provedení. Závěr se mi nezdá...

Stupňující se napětí, hledání pseudodůkazu o špatném světě je docela dobré, docela mi to i připomíná film Volný pád, kde se také nepříjemnosti optikou M.D. neustále vršily, z drobností se staly problémy a reakce na ně byla neadekvátní. V odstavci, který kopíruji, jsem prvně pochopila, oč jde, ale druhé jeho věta není dobře vystižená /místo špiní - ubezpečuje?/... ani třetí.

To auto samozřejmě nechává vždy odemčené, ale sotva se objevím já, raději ho zamkne a vymyslí si story o ukradeném rádiu. A ještě v této odporné lži špiní svou vlastní manželku. Já moc dobře vím, že kdo lže, ten je zároveň schopen dopustit se fyzického násilí.

takhle bych vzala větu po větě, ještě upravovala, a závěrečný odstavec předělala zcela.


uf...ufufuf....kdo jsi?.....*/***************


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru