Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

V Bezinách 3/3
datum / id17.09.2020 / 511259Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaDo hor,
zobrazeno137x
počet tipů11
v oblíbených1x
V Bezinách 3/3

Zvoní telefon. Janinka veselým hláskem oznamuje z Brna, že v pořádku dojeli a že nám ještě jednou děkuje, bylo to u nás fajn. Janina pohřební nálada však ji zmrazí. Je první, kdo se to o Amorovi dozvídá. Snaží se ji povzbudit, že všechno dobře dopadne, že Amor jistě přijde.

Jen zavěsí, volá Taňulka, už je také doma a než se pustí do zavařování borůvek, chce vědět, co Amor.

„Špatné, Taňulenko, je pryč.“ A maminka jí vykládá historku o sedícím psu, který se přes neuvěřitelnou podobu ukázal být hloupým pařezem. Taňulka však také věří, že se vše v dobré obrátí.

„Jenom aby,“ strachuje se Jana.

Když už je v tom telefonování, zavolá Milušce. Nestěžuje si, nenadává, že jsem zas udělal starou chybu, je příliš zdrcená. Ví také, jak toho lituju. Miluška jí radí ty nejnepředstavitelnější akce na záchranu Amora, včetně mobilizace policejních sborů a hasičů.

„Amor za to přece stojí!“ naléhá na mamku.

„Uvidíme, Milušenko, třeba ještě přijde. Ale stejně mám největší strach z toho, že někde plaší krávy a honí telata po pastvinách, bojím se ostudy, a té škody, co takový německý ovčák bez dozoru nadělá.“

„Toho se neboj, mamuško, ten teď má starosti sám se sebou,“ uklidňuje Miluška mamku stejně, jak se o to už nějakou chvíli pokouším já.

„To říkáš jen tak, znáš ho přece, jaký je divočák.“

„Teď je to něco jiného, to mi věř, bojím se spíš, aby se jemu něco nestalo. Aby ho myslivci nezabili. Hned mi dejte vědět, jak ho najdete, určitě!“

„To víš, že dáme. Tak drž palce.“

Trneme strachem, v obavách se dočkáme večera.

Ozývají se Brňáčci, tentokrát osobně Pavel, po něm znovu Taňulka a Miluška. Ta solidarita nám pomáhá, je to dobrý doping pro naši výdrž.

Pes pořád doma není. Všichni společně kujeme plány co zítra, jestli se Amor do rána nevrátí. My dva jsme rozhodnuti jet do Heřmanovic, kam to měl k lidem z lesa nejblíž, podívat se po vsi a ptát se. Také na obecní úřad zajdeme.

Miluška radí, abychom se znovu podívali do lesa, kde se ztratil. „Určitě tam běžte, mohl se tam vrátit!“ říká důrazně.

Já tomu nevěřím, čekám spíš, že přivandruje domů, ať už odkudkoliv, ale Janě se Miluščina myšlenka zalíbila a od té chvíle do ní vkládá dost, podle mě až moc naděje.

Nakonec jsem podlehl jejímu náhlému nápadu jet se tam podívat hned teď večer.

Zbývalo již málo světla, než jsme dorazili nahoru a vydali se za občasného volání a pískání pastvinou k lesu.

Jana se podivila: „Ten pařez tam není.“ A hleděla úplně jinam než by měla.

A jéjej! hrklo ve mně.

„Támhle je přece,“ ukázal jsem doprava k tomu šálivému pařezu a byla ve mně malá dušička.

„Kdepák!“ odmítla rozhodně. „Seděl tam, co je ten kůl po kůrovcovém lapači, kousek od něj…“ Teď se podívala na mě: „Jaroušku! Že on to ten Amor byl?!“

„Vypadá to tak,“ přiznávám.

„Měli jsme se vrátit!“

„To měli.“

Tak on tady Amor byl a Janu viděl! A slyšel ji volat! Jak mu bylo, když potom odjížděla? A já jsem se odmítl za ním vrátit! Jak dlouho tam pak seděl? Kam nakonec šel? Kolik vyčerpávajících kilometrů uběhl, kolika neznámými lesy se potloukal, aby nás našel? A teď, co dělá teď? Odpočívá, nebo ještě někudy bloudí?

Setrvačností jsme šli ještě dál k lesu. Lesem až nahoru jsme však nedošli, na to už byla moc velká tma. Když se pes na volání dlouho neobjevoval, smutně jsme se vrátili domů. Kdoví kde je mu konec.

Vstávali jsme nevyspaní. Jana se celou noc chodila dívat do prázdného kotce a v posteli jsme to potom až do rána rozebírali.

Vypravili jsme se neobvykle brzy. Abych Janě tu naději nebral, souhlasil jsem, že se cestou znovu stavíme na Bezinách, projdeme lesem a teprve potom zajedeme do těch Heřmanovic. Kam dál, to ještě nevíme. Musíme ho někde najít, není to přece žádný drobeček. „Takové psisko se ani ztratit nemůže, no ne?“ povzbuzovali jsme se navzájem.

Jakmile jsme vešli do lesa, Jana znovu vyjádřila utkvělou naději: „Třeba se přece vrátil a čeká tam na nás.“

„Jako v pohádce,“ mínil jsem nevěřícně.

Už jsme byli v lese a stoupali po travnaté vývozní cestě. Co chvíli jsme volali Amorovo jméno. Chtěl jsem pískat, ale jako obvykle když to nejvíc potřebuju, mi to přes suché rty ne a nepřecházelo. O to silněji jsem hulákal.

Byl jsem o kus vpředu, myslel na to, co dál, co nás čeká potom, až celý les pročešeme a pes nikde nebude. Musíme do Heřmanovic, potom možná do Holčovic a kdo ví, do kterých vsí ještě. A psa také vůbec najít nemusíme!

Takové myšlenky mě zaměstnávaly a už se svah zmírnil a přede mnou se na náhorní plošině rozprostírala naše smrková kmenovina podrostlá borůvčím.

Jako bych ještě věřil v zázrak, obracel jsem se do všech stran a volal. Les však byl zoufale prázdný. Kde je včerejší nálada, prosvětlená uklidňující přítomností Amora a mých milých děvčat!

Brodil jsem se do půli lýtek borůvčím a jako k magnetu tíhl k našemu plácku s měkkou metlicí. Zvedl jsem hlavu a v té pusté monotónní zeleni, zamřížované šedivým sloupovím kmenů, v tom hluchém beznadějném prostoru bez života, jsem uviděl něco neuvěřitelně krásného: živého psa. Až jsem se ulekl. Seděl tam a byl jako přízrak, který se vzápětí musí rozplynout. Protřel jsem si oči. Pořád tam byl. Na našem metlicovém koberci, tam, kde jsme spolu včera trávili šťastné hodiny, tam způsobně sedělo to mé hloupé milované zvíře a hledělo na mě jasnýma, hluboce jantarovýma očima. Sedělo na patnáct kroků daleko a já jsem trnul a srdce mi bouchalo. Je na světě! Znovu ho máme! Našeho Amora. Byl jsem zaskočen, popleten tou chvílí, která nemusela vůbec nastat a najednou je tu. Otočil jsem se a volal na Janu ještě nic netušící: „Jaňulko, je tady!“ Nato se můj přízrak poprvé pohnul. Ve chvíli, kdy Jana docházela, přivrtěl se k nám. Schlíplý a nejistý se motal kolem našich nohou a my jsme ho hladili, drbali, vítali jako z jiného světa a pomalu se uklidňovali. Než jsme překotnými slovy ze sebe všechnu tíhu střásli, vecpal se mezi nás, lehl si na břicho a tím svým pokorným pohledem vzhůru k nám sliboval možné i nemožné, jen když už zůstaneme s ním.

Na cestě dolů se mi sám dobrovolně přimáčkl k noze. Nehnul se ode mě, dokud jsem ho na pastvině neposlal, aby se proběhl. Pak nás v kruzích obíhal a na každé mírné zavolání se vracel.

Jana mu viděla až do ledví: „Není hloupý, dobře ví, co provedl. Teď si to žehlí.“

Když jsme ho doma na mostě vypustili, běžel rovnou do potoka, hned pod posledním schodem zalehl v mělké vodě, máčel si břicho a pil a pil. Mohli jsme se jen dohadovat, co za ty dlouhé hodiny prožil. Samotu, hlad, žízeň, strach… A všechno překonal, jen aby se z místa nevzdálil, aby nás nepropásl, až si pro něho přijdeme.

„A já jsem tam nechtěl,“ mumlal jsem mu kajícně do kožichu. „To bych tomu dal! Ale máme štěstí, protože máme Milušku a babičku.“ Poslední slovo bylo jediné, kterému najisto rozuměl a nebýt toho, že se mi právě teple tiskl ke koleni, a že jsem ho drbal za ušima, šel by hned k ní. Babička viděla, jak je to pro něho těžké, že teď přece nemůže, a tak přišla s pohlazením sama.

Jak bychom se teď, když je všechno jak má být, na to naše hloupé zvíře mohli zlobit?

A jak jinak pojmenovat náš borůvkový vrch – n­avzdory šťastnému konci – n­ež U ztraceného Amora?

Tak už to zůstane.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

18.09.2020 10:25:44dát kritice tiprevírník

I tobě pěkně děkuji, Arwen L.

17.09.2020 16:35:49dát kritice tiprevírník

Děvče z lesa, děkuji ti za tichý tip.

17.09.2020 16:32:53dát kritice tiprevírník

Děkuji, Jano. Za prožívání i za tip.

17.09.2020 15:29:04dát kritice tipvesuvanka

Krásně a procítěně napsané, při čtení jsem prožívala pocity strachu, jak to dopadne. Byla jsem moc ráda, že se Amor objevil a čekal na vás :-))) TIP

17.09.2020 14:56:57dát kritice tiprevírník

Lidko, Peter, děkuji vám za tak upřímná slova.

Ivi, to je mi velká odměna, to tvé druhé čtení v klídku u kávy. Díky.

17.09.2020 13:45:161 tipů dát kritice tipblacksabbath

...já se ještě vrátila...a tentokrát v klídku.....jsem si k odpolední kávě dala tento božský zákusek......

17.09.2020 13:30:502 tipů dát kritice tipKarpatský knihomoľ
redaktor poezie

Krásny príbeh s dobrým koncom.

17.09.2020 11:58:081 tipů dát kritice tipAlegna

krásné, to vyjádření vašich pocitů, to prožívání a vciťování, člověka to vtáhne.... a ten paplněný odstavec o jeho nalezení, došla mi slova, měla jsem je slzy....*****

17.09.2020 11:16:20dát kritice tiprevírník

Přes ten hřích, Přemku, jsem rád, že se ti to líbilo, a tak ti odpouštím.

17.09.2020 10:23:001 tipů dát kritice tiplastgasp

Jaroslave děkuji za krásné, procítěně lidské vyprávění. Přiznám se, že jsem tentokrát také zhřešil a četl jsem od konce a pevně věřil, že se najde. Hezký příběh.  

17.09.2020 09:41:041 tipů dát kritice tiprevírník

To bylo opravdové štěstí, že jste ho našli živého. A ještě takovou náhodou! Krásně jsi nám to přiblížila.

17.09.2020 09:35:324 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Jardo, tu beznaděj a pak naopak štěstí jsi popsal báječně, o slzu taky nebyla nouze:-)... jako vždy mi hned vytanulo něco od nás:-). Uletěl páv /před lety/, bylo jasné, že ho něco v lesíku zamorduje, psi nebo lišky, hledali jsme ho další den v říjnovém odpoledni a já šla lesní cestou. Přes stromy problesklo slunce - jen v tom okamžiku bylo možné spatřit lesk ptačích per... skočila jsem po nich a byl tam, zahrabaný v listí, po osamělé noci se jistě bál... bylo to štěstí, náhoda, že se povedlo najít uprchlíka!

17.09.2020 08:59:26dát kritice tiprevírník

Hlavně, Evženie, že jste se z těch kolen zas postavili na nohy. Ale máš pravdu, hrůza to je vždycky.

17.09.2020 08:55:391 tipů dát kritice tiprevírník

Tož taky ty to děláš, Ivi? Začít od konce? Dobře ti tak, že ses lekla, protože to se přece nedělá. Proto na tvou úpěnlivou otázku na konci ti radši neodpovím. Ale ne..., toto už se příště nestane.

17.09.2020 08:51:32dát kritice tipEvženie Brambůrková

Všechny milovníky psů jsi dostal do kolen. Co bychom si bez nich počali. A ta hrůza, když se ztratí........

17.09.2020 08:50:08dát kritice tiprevírník

Jistě máš, Renato, pravdu, že měl dost rozumu, že když už nevěděl, kudy se dostat domů, že se vrátil na jediné známé místo a tam čekal.

Ta tvá historka s brýlemi je taky dobrá, protože nakonec jste přece tábořili tam, kde se mu původně nelíbilo. A taky to šlo.

17.09.2020 08:26:413 tipů dát kritice tipblacksabbath

Jardo já si nedočkavě přečetla nejdříve konec.....a tam stálo U ztraceného Amora...krve by se ve mně nedořezal jak jsem se lekla.....a tak jsem postupně a nutno řící, že odzadu, hledalal zmínku o shledání.......až když jsem touženou větu našla....dokázala jsem číst pěkně popořádku odpředu......nojono...jak se jedná o zvířátka, tak se z tvrdé rockerky stává ufňukanec.....nu....slzu už sem setřela....aaa...příště už se to nestane...že ne???!!!

17.09.2020 07:55:145 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

No, já myslím, že to vůbec není hloupej pejsek, ale velice chytrý! Čekal vás tam, kde jste sbírali borůvky a kde jsi ho hladil, předpokládal, že se tam vrátíte. 

S těmi názvy jsi mi připomněl podobnou historku. Loni v Rusku jsme večer hledali tábořiště. Můj kamarád se šel na jedno podívat, nelíbilo se mu, jeli jsme dál a pak v autě zjistil, že tam někde ztratil brýle. Vrátili jsme se a on brýle úspěšně našel. Nakonec jsme tam zůstali. Jeden z účastníků zájezdu potom navrhl, abychom tomu říkali "tábořiště u ztracených a znovu nalezených brýlí".



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.