Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Beran
datum / id17.09.2020 / 511279Vytisknout |
autorMajaks
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno341x
počet tipů9
v oblíbených1x
do výběru zařadilZbora, Gora,
Beran

Zavolal otec, a tak jsem zase jednou svlékl sako a oblékl blůzu od montérek, sedl jsem do auta a vyrazil. Když jsem sjel z dálnice, kraj okolo se třpytil, vlnil a vzduch voněl zrajícím obilím. Občasný les skýtal stín a lidé ve vsích okopávali záhony, zaštípávali rajčata, sušili seno nebo trhali višně. Vše se topilo v sluneční záři. Vše mělo svou dokonalou formu, vše bylo na svém místě. A taky nebe bylo jasně modré a ptáci zpívali, přehlušováni sekačkami na trávu, děti se koupaly v zahradních bazénech nebo jezdily po návsi na tříkolkách, někde se grilovalo, někde se pracovalo a člověk by měl skoro chuť pustit se do úvah o přednostech venkovského života, o klidu a prostotě takového bytí.

 

Ale já se na to všechno díval s hlubokou nedůverou, odcizen té zdánlivé idyle, vzdálen obdivu či okouzlení. Tenhle venkov se mi nelíbil. Byl jen odleskem, byl jen naoko. Venkov, jak jsem ho znal, totiž umřel. A tohle z něho zbylo. Nabalzámovaná mrtvola. Posmrtné líčení. Ten venkov, kde jsem vyrostl, který formoval moji povahu a moje zásady, tenhle venkov umřel a už není. Umíral pozvolna, pomalu scházel; mizel před očima, až nakonec zmizel úplně. Ne, nezmizely pole, nezmizely zahrady, louky ani lesy, to ne, ale z lidí se kamsi vytratila ta prostá, až krutá racionalita a přímost, neochvějná povědomost o tom, co je třeba kdy udělat, a naprostá bezohlednost k čemukoli jinému. Lidi změkli. Když jsem je teď viděl, byli to jen herci, předstírali, že vědí, co dělají, že vědí, proč to dělají, ale byla to jen prázdná rutina bez vnitřního smyslu, celý ten odvěký způsob života v souznění s půdou se změnil v podivnou volnočasovou aktivitu, nehezkou imitaci, vesnice je jen trochu jiné předměstí a vesničané jsou zlenivělí, lhostejní a malicherní, sní své přihlouplé maloměšťácké sny a vůbec se nepodobají lidem, které jsem dřív znával.

 

Pro mě osobně zemřel venkov s mým dědečkem, s posledním vydechnutím mistra kováře, který v životě nechtěl nic jiného, než obdělávat půdu. Nechtěl v létě na dovolenou k moři ani v zimě do hor, nechtěl televizi, nezajímal ho fotbal, chtěl orat a sít, sklízet, krmit dobytek, opravovat stroje, sázet stromy a kácet stromy a občas se posadit na mezi, sledovat pasoucí se krávy a večer spát a ráno vstávat. Byl to tvrdý člověk, kterému vlastní děti vykaly, řídil rodinu pevnou rukou a nikdo mu neodporoval. Se stejnou přísností vedl dílnu místního družstva, byl netrpělivý, měl na lidi vysoké nároky. Měl velké ruce a v nich velkou sílu. Měl odhodlání a víru a byl neúnavný. Ale obdělávání půdy si moc neužil, pozemky mu zabavili, když mu bylo pětadvacet, a vrátili je, když mu bylo pětašedesát. I tak se pustil do hospodaření se vší vervou, obdělával všechny pozemky, posekal každou mez, koupil traktor, koupil kus lesa, dřel. Ale stárnul, stárnul, až umřel – doma, ale v posteli. Vzor pracovitého člověka, dobrého do morku kosti. Prostý, nevzdělaný, který si vždy neomylně věděl rady. Nenahraditelný. Poslední svého druhu.

 

Po něm převzal hospodářství můj otec. Ten o obdělávání půdy nikdy nesnil. Dělal, co mohl, ale raději by dělal něco jiného. Dal se na chov ovcí, protože se jevil jako nejméně pracný. Byl to přesně výraz onoho obecného úpadku, na místo lidí, pro které byla půda vším, nastoupili lidé, kteří hospodařili z donucení nebo si tím v nejlepším případě krátili čas.

 

A teď mi volá, protože beran spadnul pod váhu.

 

Socialističtí družstevníci o znárodněné statky pečovali všelijak, hospodářské budovy nechali zchátrat, sady zplanět, zato nám na pozemku postavili nákladní váhu. Je to taková deska v zemi, na tu najede náklaďák, deska je tvořená betonovými panely vyskládanými do rámu z ocelových profilů. Pod deskou je díra, všelijaké páky a vedle stojí bouda, kde soudruh dispečer vyrovná jazýčky vah a zapíše hmotnost vozu. Díra je s boudou spojená krátkým úzkým krčkem a tenhle krček už není zakrytý žádným panelem, ale jen tak nějakým náhodným kusem plechu. Váha už dávno nefunguje, v boudě nocují ovce a na tom kusu plechu s oblibou polehává beran.

 

Stál jsem nad otvorem, kterým propadl dovnitř, a díval se do díry pode mnou. Na dně tam ležely dvě mrkve, hrst trávy a jedno loňské jablko. Pak se nad nimi objevila jeho hlava. Huňatá kadeřavá hlava, s tvrdým čelem a zabroušenými rohy. Chvíli tam stál. Civěl jsem na něj. Asi jsem přemýšlel o životě. Zároveň se ve vratech od stodoly ukázal můj otec. S oprátkou v ruce. Mávnul jsem na něj a beran utekl zpátky do sluje. Pak stál otec vedle mě a koukali jsme na ty dvě mrkve spolu.

- Tak jaký je plán, tati?

- Mno... Nalákáme ho sem, počkáme si, spustíme mu tu oprátku okolo krku a pak budeme ze všech sil tahat, dokud ho nevytáhneme nebo dokud nechcípne.

Díval jsem se na ten kus provazu v jeho ruce. Na ten půl metru širokej otvor u našich nohou.

- I kdybychom ho kolem toho krku opravdu chytli, ve dvou ho na tomhle nikdy nevytáhnem.

- Mně je to jasný. Tak ho zabijem a bude pokoj.

- Není to škoda?

Otec se tvářil zoufale.

- Kurva, skočil bych tam za ním s palicí, normálně ho máznul a bylo by. Jenže bůhví co udělá, když mě tam uvidí. Jestli se proti mně rozběhne, tak mě zabije.

- To je blbost, skákat za ním je blbost. Proč ho vůbec chceš zabíjet? Mohli bychom ho třeba uspat a vytáhnout ho, když bude tuhej.

- A čím ho chceš asi uspat?

- Nevím, zajedu pro nějakýho veterináře.

- Jo, a přijedou s ním i nějaký blbci s kamerama a my jim budeme dělat kašpary. To už můžu zavolat hasiče. Jenže to by přijeli určitě... Já nechci bejt v televizi. Nechal bych ho tam chcípnout hlady, jenže tam bude v noci bečet a všichni to uslyší.

Zvláštní, jaké ohledy občas zachrání život nevinnému beránkovi.

- Tak ho teda zastřel.

- A čím?

- Nemáš pušku?

- Kde bych ji vzal?

- Tak si ji puč.

- No a pak o tom zase budou všichni vědět.

Můj otec byl vždycky srab. Samotář a bručoun. Kdyby měl pušku, zastřelil by berana v tý díře. Aby ho nemusel vytahovat. Kdyby měl odvahu, skočil by za ním s palicí a ubil ho. Kdyby neměl strach, co řeknou lidi, nechal by to zvíře klidně pojít hlady, chcípnout samo ve tmě, metr pod zemí, kam se nešťastnou náhodou propadlo. Každý řešení bylo dobrý, jen když nemusí nikoho volat, nikoho žádat o pomoc, nikomu vysvětlovat, jak se to stane, že dva metráky těžkej beran jen tak propadne pod starou váhu na náklaďáky. Ale někoho přece jen zavolal. Mě. A tak jsem tam vedle něho stál, syn svého otce, stejně bezradný, stejný srab.

- Ale byla by ho škoda, ne?

- Ale. Vůbec. Už mě to všechno sere.

 

Sklonil jsem hlavu a mlčel jsem, díval jsem se na zem. Zase jsem asi přemýšlel o životě. Děda by berana nikdy nezabil, vůbec by ho to nenapadlo. Byl to majetek a majetku se zadarmo nevzdává. To zvíře mělo svoji kupní cenu a pořád přinášelo užitek, vyrábělo jehňata a jehňata byla k jídlu. Děda by přemýšlel nad tím, jak dostat berana ve zdraví ven, a nic jiného by ho nezajímalo. Špičkou boty jsem odhrnul trs mechu. Mech rostl ve spáře mezi jednotlivými panely. Spára byla někde i centimetr široká.

- Hele ,ty panely by přece šly rozebrat.

Ticho.

- Normálně vypáčit nějakým pajcrem.

Otec mlčel, nelíbilo se mu, kam tohle směřuje. Myslím, že ho to napadlo dřív než mě, jen celou dobu doufal, že to půjde nějak jinak.

- Když dva odděláme, budeme mít pořádnou díru.

Otec stále mlčel, jeho zoufalství se stupňovalo.

-Tou dírou za ním můžeme skočit a vytáhnout ho.

Otec na mě zíral. Cuklo mu v koutku. Zoufalství dosáhlo vrcholu a nejhlubším obavám se dostalo slovního vyjádření:

- A jak ho asi sami vytáhneme?

- Mno, mohli bychom třeba nad tu díru postavit kladku... přes hřídel... na nějaký stojany... nějak to zpřevodovat, aby to udržel jeden člověk...

Ale nebylo třeba, bublina otcova zoufalství už praskla, a splaskla, smířil se s nevyhnutelným, uklidnil se a pochopil, co má dělat.

- Pan Nekuda má na pile ještěrku, zajdu za ním.

 

Za nějakou čtvrthodinku přijížděl pan Nekuda na ještěrce. Zastavil kousek od váhy. Bylo mu už dost přes šedesát, měl bílé vlasy, které se mu ve slunci zlatě lesky. Seděl v sedadle za volantem jak na trůně, shovívavě a šibalsky se usmíval. Dobře se bavil. Dokonalý obraz spasitele.

 

Neztrácel ovšem čas a hned nás začal dirigovat. Zkusili jsme zvednout panel přímo lyžemi vozíku, ale padesát let staré manipulační háky se ihned ohnuly a utrhly. Museli jsme tedy panel vypáčit ručně. Po dlouhých minutách skřípání železa o beton, nadávání a sípání se nám podařilo panel uvolnit a posunout ho na lyže vozíku. Pan Nekuda, deus se svou mašinou, ho odvezl stranou. A potom ještě jeden.

A tak jsme zase stáli nad otvorem, tentokrát o něco větším, a dívali se dolů. Chvíle váhání. Nejistota. Jenže pak ten bělovlasý bůh na vysokozdvižném vozíku pravil: Tak tam skoč a svaž ho, ať ho můžu vytáhnout. Prostě tak. A najednou nebylo pro pochybnosti místa, stezky se vyrovnaly a zbyla jediná cesta. Očekávání toho muže se nedalo uhnout. Co žádal, bylo třeba vykonat. Otec tam neskočil, ale slezl dolů po žebříku, který přinesl, a já hned za ním. Dole byla tma a vlhko a prostor různě křižovaly ocelové nosníky mechanismu váhy. Rostly tam houby, ale jinak tam bylo docela čisto. Beran stál v protějším temném rohu. Tvářil se krotce, skoro bych řekl, že vypadal smutně, stejně nerozhodně jako my. Tupé, němé zvíře – dokonalý obraz spasitele. A proti němu dva shrbení muži s oprátkami v rukou, blíží se pomalu a obezřetně a v jejich pohybech je na první pohled vidět hrozba. Taky dokonalý obraz spasitelů. Opravdu. Co bych za takového spasitele dal. Za někoho, kdo s vypětím sil odklopí víko mojí díry, skočí za mnou do mojí tmy a do mého strachu, opatrně, ale bez zaváhání se ke mně přiblíží, obejme mě a vytáhne ze zatuchlé díry na světlo boží. A tak jsme se k němu blížili, jeho spasitelé, a během chvilky jsme ho dotlačili do té slepé uličky, kde na dně ležely dvě mrkve a hrst trávy. Svázali jsme mu zadní nohy. Trochu jsme se báli, ale ani moc nekopal. Otec mu navlékl oprátku kolem krku a táhl ho k otvoru, zatímco já tlačil. Vtiskli jsme ho do rohu. Svázali i přední nohy. Pak jsme ho svalili na záda. Mezi oběma provazy jsem protáhnul řetěz a ten uchytil okolo lyže vozíku. Začali jsme zvedat. Řetěz se natáhl, provazy se natáhly a natáhly se i beranovy nohy, ale dřív, než se záda odlepila od země, provaz na předních nohou se rozvázal a beran žuchnul zpátky na zem. Napodruhé jsem ho uvázal lépe, ale nedostali jsme se ale o moc dál, tentokrát se přetrhl řetěz, beran se uvolnil a s nohama svázanýma odhopkal zpět do svého vzdáleného rohu. Chvilku trvalo dopostrkovat jej zpátky a znova převalit. Tentokrát jsme svázali všechno se vším, křížem krážem, pionýrský uzel, námořnický uzel a místo řetězu jsme použili ploché polyesterové pásy, které měl pánbůh na ještěrce. Byli jsme zpocení a smrděli jsme a začínali jsme věřit, že to dobře dopadne. Nic neprasklo, nic se nepřetrhlo. Jen otvor byl na berana poněkud úzký, jednou se zasekl hlavou o nosník, podruhé zadkem o beton; jak visel za nohy, musel jsem ho neustále otáčet, posouvat a vyprošťovat, ale nakonec byl venku.

 

Vylezli jsme s otcem ven, pánbůh mezitím popojel s vozíkem, svěsil lyže a beran teď ležel svázaný na trávě. Jenže se nehýbal. Měl vypoulené oči a nehýbal se. Jak jsme ho dole uvazovali, připletla se do uzlů i ta oprátka, kterou měl kolem krku, a jak jsme tahali, oprátka se utahovala a škrtila berana víc a víc. Asi proto nekladl při samotném vytahování skoro žádný odpor. A teď se nehýbal vůbec. Chtěli jsme ho vysvobodit, a místo toho jsme ho zabili. Celé naše snažení bylo jen zkouška v marnosti. Otec přiklekl a přeřízl oprátku zavíracím nožem, já jsem mezitím rozvázal přední nohy a poté opatrně i zadní. Pořád jsem se trochu bál, že by mě mohl kopnout, ale víc jsem se bál, že kopat nebude, že už nikdy nebude kopat. A on mě opravdu nekopnul. Byl volný, ležel nad zemi a my stáli nad ním, slunce pořád svítilo a nebe bylo pořád modré a nikdo se dlouhé sekundy nehýbal. A pak otec kopnul berana do zadku. Podrážkou boty a vší silou. Beran vyskočil na nohy a odběhl kamsi za stodolu.

 

A tak jsme toho dne zachránili zvíře. Ale já věřím, že toho bylo zachráněno mnohem víc. Beránek se podle vlastního zvyku obětoval a dal nám tím příležitost. Možná nejsme dobří lidé, já ani můj otec, možná jsme líní, pohodlní, plní pochybností a obav, přesto jsme nakonec udělali, co bylo třeba, osvobodili jsme zbloudilé zvíře a ono na oplátku zachránilo nás.

 

Zase jsem jel krajinou, slunce ještě nezačalo zapadat, lány se vlnily, lesy voněly a lidé ještě zalévali skleníky a záhony, ještě se grilovalo a děti se pořád ještě koupaly. Lesník svážel fůru dřeva na pilu, před hospodou stáli chlapi a kouřili, málem jsem přejel babku na kole. Vše mělo svou dokonalou formu, vše bylo na svém místě. A taky nebe bylo jasně modré a ptáci zpívali. Usmíval jsem se. Protože venkov, jak jsem ho znal, přece jen neumřel, jak jsem si myslel. Možná se změnil, možná k horšímu, ale stále je tu. Neumřel, to jen ve mně umřela víra v prostou lidskou dobrotu a ve smysluplnost jednoduchého života. A beránek, spasitel, ve mně tu mrtvolku našel, to schoulené nehybné tělíčko, a zjistil, že dosud dýchá, nakopl jej vší silou tak, jak můj otec nakopl jeho.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

26.04.2021 15:29:32dát kritice tipmit

Supr povídka. Vytahování obzvlášť. Dobře se to čte. 

26.04.2021 15:22:47dát kritice tipMajaks

Tohle je, Goro, stara povidka, uvozovky jsem se naucil psat az pozdeji. Ale tak doplnim ty mezery, kdyz myslis. Diky.

26.04.2021 15:17:53dát kritice tipvesuvanka

Krásná povídka, četla jsem jedním dechem. TIP

26.04.2021 15:03:20dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Nebyla v původní verzi ta přímá řeč v uvozovkách? Takhle bych aspoň za každou pomlčkou udělala mezeru, nevypadá od:

-Ale byla by ho škoda, ne?

zrovna nejlíp.

Výborná povídka. 

25.02.2021 07:10:40dát kritice tipJamardi

Venkovan-zemědělec, který má rád svou práci, o ní mluví s hrdostí.  To dráždí měšťáky, kteří to považují za méněcenné. Sice nutné, ale nic takového, co by mělo člověka těšit. Venkovan-zemědělec, kterého požádají ať řekne něco o svém životě a který není vypravěč, bude mluvit o svém denním harmonogramu a co je nutné kdy udělat, protože toto je skutečně prvořadé. Ten, kdo se chce pobavit, není spokojen.

Jsou lidé, kteří myslí jen na práci. Ale většina venkovanů-zemědělců má i jiné zájmy.  V dřívějších dobách se třeba mohlo zdát, že ne, pokud neměli čas téměř na nic jiného než práci. 

03.02.2021 18:24:24dát kritice tipMajaks

Ach jo, uz nemam nula komentaru. 

 

Ale stejne diky. 

03.02.2021 16:31:59dát kritice tipfusky

Pro mne paráda. Jen ty dva poslední odstavce už bych mít nemusela - to ale neni podstatný.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor