Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

ŠESTÁ POVÍDKA – Nová postel, mop a den otevřených dveří

18. 09. 2020
1
1
228
Autor
Shani

Zatím všechny ostatní povídky byly přepisované ze starších děl. Tohle je poměrně nová událost, kterou jsem se rozhodla napsat právě teď, dokud mám ještě čerstvě v paměti, co přesně se ten den dělo.

Z milionu vtipných věcí bych totiž později nerada nějakou zapomněla, a jelikož moje knížka stejně nedává moc velký chronologický smysl, je asi celkem jedno, kam tuhle povídku zařadím.

Bylo 7. 7. 2020. Ne, že by pro mě byl nějak důležitý datum, kdy nám přivezli novou postel, ale jelikož ten den má shodou okolností moje sestra narozeniny, třikrát jsem jí poděkovala za to, že jsme já a přítelkyně Pšenda dostaly na její oslavu postel, zatímco ona sama dostala jenom předporodní bolesti. (Malá Kamča pak přišla na svět o den později.)

Přesný čas příjezdu postele si nepamatuji, zase takový maniak nejsem. Ale rozhodně nikdy nezapomenu na to, jak jsem novou matraci cpala do našeho malého výtahu, který smrdí nikotinem, i když je v něm jasně na cedulce napsáno, že se nejedná o kuřárnu.

Obrovská, těžká a napevno v igelitu zabalená matrace o rozměrech 200x180 protestovala a do výtahu se jí nechtělo. Ale já nejsem blázen, abych se s ní táhla sedm pater po schodech. A když se mi maníci, kteří mi ji laskavě od dodávky donesli až k výtahu, smáli při mém prvním pokusu zmáčknout ji do malého prostoru, zatvrdila jsem se, že se mi to povede. Škoda, že jsem neviděla jejich obličeje, když jsem konečně zvítězila. Bylo to totiž asi po třech hodinách. To už se ti chlápci, hádám, smáli někde někomu jinému.

Matraci jsem zdárně uchránila před nikotinovým smradem, i před psí loužičkou na podlaze výtahu. Fakt dodnes nevím, jak se mi to podařilo, ale do bytu jsem jí nakonec dovezla úplně čistou a nepoškozenou.

Původní plán byl takový, že večer dorazí máma mojí přítelkyně a společně postel sestaví, zatímco já se budu válet u televize. Jsem totiž tak trochu nervák a takové skládání postele je nad mé síly. Jenže všechno se změnilo, když mi Dáša napsala na Messengeru: Že prý přijede, postel postavíme spolu a Pšendu tak překvapíme. Až se vrátí z práce, bude už všechno hotovo.

Poznámka autora: O Dáše opravdu málokdy mluvím jako o Dáše. Sice si tykáme, ale je to pro mě prostě „Pšendy máma.“ Jenže používat „Pšendy máma“ v každé druhé větě příběhu mi přijde jako pitomost, a tak je tohle taková moje premiéra, ve který se konečně Dáša stává Dášou.

Souhlasila jsem nakonec, že postel postavíme ve dvou. To jsem ale netušila, do čeho jdu. Asi jsme to netušila ani jedna z nás, protože jsme se rozhodly, že zajedeme prvně na velký nákup. Aby taky večer kromě postele bylo doma i něco k jídlu.

Ach, kdybychom jen tušily, šetřily bychom si každou kapku energie. Místo toho jsme se po třech hodinách vracely z centra k autu s taškou plnou jídla, další taškou plnou bezlepkového jídla, obří kartonovou krabicí s novým mopem, dvěma dvacetikilovými pytli kočičího steliva a kyblíkem masa z KFC.

Až při nakládání věcí do auta jsem si všimla, že steliva už mám vlastně jen pytel a půl, protože se mi druhý hned u prodejny roztrhl. Dáša se tomu smála, možná by se smála méně, kdyby viděla i to, jak mi hned u východu z centra spadl na zem náš oběd. Kuřecí kousky z KFC jsem ale sesbírala tak rychle, že než se stihla otočit, byly zpátky v kyblíku. Sice i s trochou špíny a štěrku, ale byly jsme později tak hladové, že nám to ani nepřišlo.

Štěrk v mase nebyl to jediné, s čím jsme se musely po příchodu domů vypořádat. Stará matrace totiž blokovala na chodbě vstup do koupelny. Nakonec se nám dveře podařilo otevřít, nikoli však už zavřít. Obě jsme ale zoufale potřebovaly obsadit bílý trůn, a tak jsme se dohodly, že nám vlastně Den otevřených dveří až tak nevadí.

Konečně došlo na skládání postele. Pokud čekáte, že tahle část povídky bude ta nejdelší, tak vás zklamu (nebo potěším?), protože jsme měly pár prken sešroubovaných během půl hodinky. Matraci jsme povlékly, ustlaly jsme na ní peřiny, úhledně narovnaly všech sedm set osmdesát tři plyšáků. Pak jsem si na nový kus nábytku unaveně sedla. A to jsem dělat neměla, jenže nikdo mi neřekl, že je postel jenom na okrasu… Ozvalo se zavrzání a křupnutí.

Dáša se zasmála: „No jo, si ty prkna potřebujou pořádně sednout no,“ oznámila mi.

Bála jsem se podívat se pod postel, jak moc si prkna sedla. Tak jsem šla raději do kuchyně udělat další kafe s vaječňákem. Sotva jsem stála na nohou, ale Pšendy máma očividně ještě neměla dost, protože objevila ve skříni vysavač. Pak mi ještě oznámila, že až dokončí boj s jeho chobotem ucpaným kočičími chlupy, tak určitě vyzkouší ten nový mop, co nám koupila.

Pokrčila jsem rameny. Její sebevražedné sklony mi byly vlastně docela sympatické, protože zatímco já jsem si hodila nohy nahoru, ona se rozhodla nám uklidit byt. A to se neodmítá.

Chvíli jsem se jen tak válela, ale začal mi chybět můj živý chlupatý polštář. Proto jsem kocoura začala hledat, a nakonec jsem udělala tu největší chybu. Podívala jsem se pod postel, jestli si neudělal nový úkryt právě tam.

Kocoura jsem sice našla, ale vlastně jsem v tu chvíli ihned zapomněla, že jsem ho hledala. Všimla jsem si totiž prasklého prkýnka, které z roštu postele viselo volně do prostoru. „Hmm, ono si to chtělo jenom pořádně sednout,“ zazněla mi v hlavě parodie na Dášu. Počkala jsem, až náš vysavač důchodce konečně dohučí a otočila se skoro se slzami v očích k ní, která s ním statečně bojovala.

Ta celá zpocená a unavená ze vší té práce, kterou si dobrovolně zvolila – což, opakuji, vůbec nechápu – nejspíš chtěla padnout na gauč a nedělat už vůbec nic. Když jsem jí ale oznámila, že rošt postele není tak pevný, jak se nám zpočátku zdál, sebrala zbytky svých sil a oznámila mi, že nás čeká cesta do OBI. Dostala totiž geniální nápad postel opravit pomocí OSB desek. (Kdyby někdo netušil, co to je, nestyďte se, já to v tu chvíli taky netušila. Jde prostě a jednoduše o velký kus dřeva, těžký jako prase. To je asi to nejdůležitější, co je potřeba vědět.)

Chtělo se mi brečet. Krásně ustlanou a nafocenou postel jsem totiž už poslala všem svým přátelům na Facebooku, teď mě ale čekalo všechny deky a polštářky shodit na zem a vysvětlit plyšovým přátelům, že musí ještě chvíli počkat na poličkách. Pak jsem tři hodiny hledala metr, abych změřila vnitřní prostor rámu postele, abychom vůbec tušily, jak velké ty OSB desky budeme kupovat.

Jelikož nejsem zrovna nejchytřejší a Dáše už mozek únavou taky vypínal, změřily jsme rám a zapsaly si rozměr 200x180. Až pak mi došlo, že bychom se ho dočetly na krabicích, nehledě na to, že jsem moc dobře věděla, jaké rozměry má matrace, kterou jsem celé dopoledne rvala do výtahu (světe div se, pořád to bylo 200x180).

Můj mozek vypnul úplně, ten Dáši se naštěstí na chvíli zapnul, aby mi oznámil, že stlát postel, na kterou budeme za chvíli dávat OSB desky, je kravina. Odložila jsem tedy prostěradlo, které jsem se chystala na matraci navléknout, a šla si místo toho obout boty.

OBI máme asi kilometr od baráku, jenže než jsme našly, co jsme hledaly, nachodily jsme po obchodě dalších pět. A to navíc s vozíkem, který nezatáčí a naráží do všeho kolem, včetně zboží, zákazníků i prodavačů.

Ani snad nebudu popisovat, jak jsme musely s OSB deskami na vozíku sedmkrát projet celou prodejnu. Bylo totiž potřeba desky naložit, zaplatit, odvézt na pilu, nechat uříznout, a znovu s nimi jet na pokladnu zaplatit řezání. Systém k nezaplacení.

Ačkoli nám Dáši manžel do telefonu tvrdil, že budou ty kusy dřeva lehké a odneseme je v ruce, skutečnost byla úplně jiná. Neměly jsme jinou možnost, než si železný vozík půjčit a absolvovat s ním kilometrovou trasu až k nám domů. Tedy před OBI jsme tomu ještě říkaly půjčit, ale později se ukázalo, že lepší slovo by bylo ukrást.

„Já ten vozík zpátky nepovezu, mám dost,“ upozornila jsem spíš sebe samu, protože podle mého utrápeného výrazu to bylo asi Dáše docela dost jasné. Až k silnici jsme jely s vozíkem celkem bez zádrhelu. Tedy pokud nepočítám pár přejetých zákazníků na parkovišti a odřených aut, která zkrátka překážela naší snaze vyjet s nákladem z parkovací zóny.

Nikdy by mě nenapadlo, že nízký obrubník chodníku bude největší překážkou. Stály jsme v silnici a snažily se marně vozík, který už si ode mě tou dobou vysloužil hodně sprostých přezdívek, vyzdvihnout na chodník. Auta nás objížděla, řidiči si klepali na čelo. Když jsme přibrzdily dokonce i autobus, chvíli jsme měly dojem, že snad řidič otevře dveře a půjde nám s problémem pomoc. Blokovaly jsme totiž poměrně výraznou část vjezdu přímo do autobusové zastávky.

Dáša nakonec nějakým způsobem náklad ze silnice dostala, zatímco já jsem stála na chodníku, dívala se na ní a házela jednu nadávku za druhou. Obvykle mě za takové chování lidi spíš nesnáší, ale ona se smála. Nejsem si jistá, jestli to bylo zoufalstvím, nebo únavou. Zdárně jsme vozík dotlačily až ke vstupním dveřím paneláku a dohodly se, že vozík necháme na ulici.

„Mohla by ho večer do OBI vrátit Pšenda, když my jsme sestavily celou postel, co myslíš?“ zeptala jsem se. Dáša souhlasila, i když nám bylo oběma jasné, že se moje přítelkyně po osmi hodinách v práci na procházku zrovna nepohrne.

Z posledních sil jsme nacpaly desky do výtahu, z ještě poslednějších jsme je umístily na postel. Znovu jsme ustlaly, uklidnila jsem plyšáky, že už je to snad naposledy. Rozlámaný rošt jsme položily na chodbu.

I když to šlo opět mimo moje chápání, Dáša se znovu rozhodla pokračovat v úklidu. A tak zatímco já se válela na gauči, ona otevřela konečně krabici s novým mopem. V jejích očích se zračilo nadšení, pochopila jsem, že se od rána netěšila na nic jiného. Nadšení ale opadlo, když zjistila, že mop má tři části, a složit ho bude komplikovanější než sešroubovat celou postel.

Kolem půl šesté Pšenda konečně dorazila. A nejen, že dorazila z práce domů, ale dorazila taky nás. Když totiž ve dveřích spatřila rozlámaný rošt, poklepala na něj klouby prstů a prohlásila: „Hmm, vypadá docela bytelně, ten se jen tak nezláme, co?“ Žila totiž v domnění, že jí skládání postele teprve čeká a nevšimla si, že polovina latěk je už na třísky…

Když Dáša večer odjížděla, psala mi na Messengeru: „Ten vozík tam ještě pořád stojí, zatím ho nikdo neukradl.“

Jelikož se ale Pšenda podle očekávání nedokopala k tomu vrátit ho před OBI, druhý den ráno jsme se smutkem v duši zjistily, že ho už někdo odvezl. Je mi dodnes líto té desetikoruny, co jsme v něm nechaly jako zálohu…


1 názor

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru