publikum se vždy dostaví

    Ve snech jsou prostory opravdu časoprostorové.
    Člověk pořádně neví kde je, protože je na více místech najednou a nijak to nebrání ději.
    Naopak ho to velmi zvláštně posouvá.
    To je konečně zábava.
    O zábavu nám jde vždy v první řadě.
    Ať už tvrdíme cokoliv.
    Máme pocit, že zábava nás může nějak dostat z toho maléru, že jsme tady.
    Vážně čekáš, že ti bude žena chodit pro pivo?
Vzala bič a napráskala mě.
Škoda, že na to nejsem.
Takhle jsem si to ani trochu neužil.

    Sny jsou osobní příběhy, které se dějí v jiné rovině.
    Co záleží na tom, jak přijímáme skutečnost?
    Přesto se dějí nám, takže jaký je v tom rozdíl?
    Žijeme bohaté životy, ať už jsme kdokoliv a kdekoliv.
    Stačí najít ten správný klíč.
        Odlepil jsem si knír, aby mě poznali.
        Bylo to na nic.
        Kdo nechce vidět, tak nevidí.
        Čerta starýho záleží na tom jestli ve snu, či Tady.

        Pořád nevím, co byla nejkrásnější minuta mého života.
    Možná, že ani žádná taková minuta neexistuje.
    Je to jen sen.
    Je to jako s každým lidským hledáním, které se stává komickým, když na něj hledíme z jiného úhlu.
    I lež pak může být pravdou.
    Ve své podstatě není nic pravdou ani lží.
    Jsou to jen dva kominíci v jednom komíně, co se přetahují o štětku.
        Konečné řešení?
    Bojují o to, který z nich bude Santa Klaus a dostane mlíko a sušenky.

PS.
    V čekárně u diabetologie se dívám nade dveře chodby, kde jsou pěkně za sebou na informační ceduli:
    Psychologická Poradna.
    Psychiatrická poradna.
    Oddělení bolesti.
    Sociální oddělení.
    Vše pěkně za sebou.
    Dal bych si mléko a sušenku.