Mojmír se posadil na židli. Zkusí to trošku jinak. Předtím zkusil soustředění na duchovní srdce, pak pozorování pocitů po těle - nyní átmavičáru, čili pozorovat přímo svého vnitřního pozorovatele. Myšlení se mu kroutilo jako Möbiova páska - teď! Teď málem "něco" zahlédl, ale zase se mu to ztratilo, zase mu to odplynulo do všednosti. Povzdechl si. Hledal Odpověď už tak dlouho... věděl, že by to neměl dělat křečovitě a že by jeho rozpoložení a hodnocení meditace nemělo záviset na pocitech, zda "někam" daleko došel či ne - ale to byla možná jen prázdná slova.
Usrkl z hrníčku čaje. Třeba by to chtělo nějaký nový postup. Vzpomněl si, jak si včera ukládal tři nové postupy meditace z Internetu do svého počítače. Usmál se a zmáčkl na PC tlačítko.
Nestalo se nic. Pokrčil rameny. Zjistil, že ani monitor nesvítí... zkusil zapnout lampu a bylo to jasné: výpadek elektřiny.
Možná jsou to jenom jističe. Poté, co bezvýsledně zkusil štěstí u jističe v bytě a na patře, si uvědomil, že je ještě jeden jistič pro celý dům, v nejnižším poschodí. Povzdychl si: těšil se na ty meditační postupy a teď tohle. Zamířil ke schodišti.
V přízemí se ve tmě málem srazil s Elenou, která bydlela o patro níž.
"Promiňte, neviděl jsem vás. Nejede elektřina a já zrovna něco potřebuji ze svého počítače."
"Mně se zase vypnula televize s rozkoukaným seriálem," odvětila Elena, "ale nevím, proč mi vykáš, Mojmíre, vždyť se známe ještě z dětství."
"Ano, to je pravda," zapátral v paměti Mojmír, "už si rané dětství nepamatuju, ale rodiče mi říkali, že sis tehdy vždycky chtěla se mnou hrát."
Mojmír nahmatal jistič. Světla v domě se rozsvítila a Mojmír konečně uviděl Eleninu sympatickou tvář, která se na něj culila: "Ano, to je pravda, Mojmíre."
Vtom ho něco napadlo: "A chtěla... chtěla by sis se mnou hrát i teď?"
Uprostřed polibku, který vzápětí následoval, ho ještě napadlo: "Meditace nemeditace: a co takhle mít úplně normálně někoho rád?"