Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Petrovický potok 4/7

27. 09. 2020
7
13
468
Autor
revírník

Zůstáváme dál napojeni na vlastní zdroj. Obecní voda vůbec není levná, máme v ní jen jistotu pro případ nového sucha, které se jistě bude opakovat, a možná prohlubovat.

O to, že máme svůj záložní zdroj vody, se velkou měrou zasloužili Kája s Jardou, když v kamenité zemi sami ručně vykopali a sami zaházeli celé víc než dvacetimetrové vedení sousedovou zahradou. Jana jim za to přes jejich odpor vnutila peníze. Vzali je jen pro zachování míru v rodině, ale za pár neděl, večer n­a svatého Štěpána, když jsme se     v­rátili z obvyklé vánoční návštěvy u našich v Újezdě u Brna, překvapená paní domu si v kuchyni doslova a do písmene sedla na zadek přímo na podlahu před nový plynový sporák s elektrickou troubou, ovázaný ozdobnou vánoční mašličkou, zapojený, a jak hned zjistila, výborně fungující.

Co měla dělat, vrátit ho nemohla, jen brblat a vyčítat, ale to jí nepomohlo, zbylo jí se skutečností se smířit. Sporák potřebovala a starý byl odvezený do sběrny kovů.

Ten podraz jim nikdy neodpustila. Já na druhé straně musím ocenit, že pak nejednou zapěla na svůj nejdražší vánoční dárek upřímný chvalozpěv.

Teď však je teprve první petrovické léto, začátek července. Hrozí nám sucho a šetříme vodou. Několikrát denně chodím do sklepa zkoumat pokles hladiny a strachuji se s každým dalším milimetrem. Hlídám i čerpadlo, je staré, nemůžeme se na ně spolehnout. Někdy nezapne, a co je horší, občas nevypne, na to bychom mohli pohořet.

I tady jsme se na nápravě shodli raději hned. Nové čerpadlo nepotřebovalo tolik složitého jednání jako přípojka vodovodu, bylo zakoupené i zapojené během týdne. K mé částečné spokojenosti se podařilo i za tak nízkého stavu vody spustit nový sací koš ještě o chloupek níž, jen taktak, že nenabíral písek.

Čerpali jsme úsporně, za stálého hlídání, aby koš neuvízl nad klesající hladinou. Vždy jen jedno načerpání, jež jsem povolil, a pauza, nutno dopřát studánce nejméně patnáct, raději dvacet minut klidu. Po opětovném zapnutí, v průběhu čerpání, mě při trvalém klesání hladiny někdy už málem poléval pot z obavy, že automat nevypne včas a koš nasaje vzduch. Zatím vypnul včas vždycky. A ještě nějaká rezerva zbyla, ještě pro dnešek.

Potom jsem napjatě sledoval na straně od lesa pohyb drobných zrníček, jak se milý pramínek z Ďáblíku snaží, jak pro nás zase doplňuje ten nizoučký sloupec vody, jak hladina pomaloučku, ale přece stoupá a nakonec se ustaluje na výšce, která platí dnes a už zítra nemusí. Když se ustálila, hodně těžko jsem nesl, že nemůžu „přebytečné“ vodě, co dál přitéká z lesa, zabránit, aby těmi svými pro mě neviditelnými podzemními cestičkami marnotratně napájela potok až do chvíle, než znovu někdo v domě otevřením kohoutku tu křehkou rovnováhu poruší. Jak rád bych přiškrtil podzemní kohoutek, kdyby někde nějaký byl!

Tak jsme žili na hraně, den za dnem se strachujíce o den příští.

Abychom si však rázně připomněli, že hlavní slovo v našem životě, ať to chceme nebo nechceme připustit, nemáme my, ale ta bezduchá nevyzpytatelná příroda, za několik dní po uvedení nového čerpadla do chodu přišel déšť. Bez ničího přičinění, sám od sebe, z důvodu jakési cirkulace v atmosféře. Všichni na něj toužebně čekali.

Pršelo dlouho, napřed s přestávkami, potom celé hodiny bez přestání a tak silně, až se déšť chvílemi podobal tropickému lijáku. Potok začal stoupat. Stoupal i druhý den. A ještě třetí.

Se studnou teď bylo všechno jinak. Toho třetího dne, ne že by se z ní voda vylila, tak to nebylo, studna je nahoře zakončená čtvrt metru vysokou betonovou obrubou, čnící nad podlahu sklepa, ale voda zdola tou podlahou jednoduše prosákla, celou ji zaplavila a začala nadzvedat uložené zásoby a pohazovat si jimi. Nastalo spěšné vynášení. Nebyli jsme na to sami, po Jindřichovačkách tu prožívali zaslouženou dovolenou Brňáčci.

Pršet nepřestávalo a záplava ve sklepě nenápadně, tiše stoupala. Tak jsme na vodovodní kohoutek na chodbě našroubovali hadici, vyvedli ji do potoka, kohoutek otevřeli naplno a nové čerpadlo nechali běžet snad víc než půl hodiny. Až z toho šel strach. Když jsme viděli, jak se voda ve sklepě přesto šine pořád výš, a to stejným tempem jako ta venku v korytě, a když jsme konečně pochopili, že to, oč se tady zoufale pokoušíme, je holý nesmysl, že vlastně nemáme kam vodu ze sklepa odvádět, že jsme v těchto chvílích naprosto v moci přírody, nechali jsme marného boje a já se raději připravoval na ještě jeden možný krok v ústupu, který jsem měl v záloze a teď se už zdál nevyhnutelný, že totiž odpojím a vynesu čerpadlo ze sklepa. Stálo sice na betonovém podstavci a zatím bylo nad vodou, ale za pár hodin to tak být nemusí.

Toho třetího dne k večeru déšť skončil. Chvíli potom voda přestala stoupat.

Do rána zbyla jen malá louže v nejníže položeném místě sklepa. Mohli jsme stěhovat věci zpátky.

Tak jsme po půl roce pobytu v Petrovicích absolvovali křest potokem.

Kalný proud se začal pročišťovat. Už prosvítalo kamení, na některých místech podivně čisté, jak ho povodeň zbavila temného pokryvu mechů a řas. Po té hrůze byl na potok najednou krásný pohled.

Dalšího dne získaly zpěněné propletence vln zelenkavý nádech, jak byly průsvitné.

Tak čistou a hlubokou vodu jsme tu viděli poprvé.

Zdaleka to nebylo naposledy. Povodně se dostavují každoročně. Nikdy při jarních táních, kdy by je člověk nejspíš čekal, ale až při letních lijavcích. A pokaždé se voda velmi brzy pročistí.

Škoda, že nepoznáte můj pocit ve chvílích, kdy se do takového proudu ráno ponořím, když prudce okysličovaná hučící voda mnou cloumá a masíruje kůži a uvádí do pohybu krev po nočním lenošení.

 

V létě téhož roku 2001 došlo k údržbě regulace. První po Velké povodni z roku 1997.

V potoku se několik týdnů zdržovalo asi sedm dělníků, někteří tmavé pleti. Jejich poklidné pobývání se podobalo sousedskému tlachání penzistů. Většinou stáli opření o regulaci nebo seděli na kamenech vyčnívajících z vody a ti hubenější se střídali na mém žebříku; tam se dlouho sedět nedá, tenké šprušle tlačí do zadku. Tu a tam někdo ospale prohodil krátkou nesrozumitelnou větu. Někdy zas cosi naléhavě projednávali, ale krom sprostých slov nebylo rozumět o čem to je. Podstatnou částí pracovního dne však vládl božský klid. Jen modravé obláčky kouře stoupaly pokojně nad korytem, vnikajíce skrz otevřená okna a dveře do našich intenzivně větraných komnat.

Chvílemi se pracovalo. Někdo v ruce třímal jakousi škrabku, kopáček či lopatičku, jiní neměli nic, jen kožené rukavice. Ze škvír v kamenné regulaci odstraňovali rostlinstvo. Asi přesně nevěděli, co se po nich chce, protože s nějakým dobýváním kořínků si nedělali starost. A když narazili na náletový jasánek nebo jiný stromek už od tloušťky prstu, také jej nechali být. To později přišel chlapík s motorovkou a stromečky za bohapustého kraválu a smradu odřezával. Co spadlo do zarostlého koryta, to tam zůstalo. Příští rok to vzala povodeň.

Za celou letní údržbu se na potoku viditelně změnilo jen to, že parta zedníků, všechna čest, vyzdila nebo opravila vybourané kusy regulace. Zato její největší část, ta velkou vodou nepoškozená a zedníky nedotýkaná, se po „údržbě“ už na konci léta znovu svěže zelenala, přesně jak jsme čekali. Dřevinám po blahodárném řezu zesílily v hloubce zdi kořínky a ze spících oček živých pahýlů se bujně k nebi rozběhly tlusté výmladky.­ Už příští léto nám zas při vyjíždění z mostu zakrývaly výhled na silnici.

Vrchol té slavné údržby nastal, když přijel náklaďák naložený obrovskými vápencovými (!) balvany a vysypal je ze silnice rovnou to tůně, jen to zahřmělo. Jak to nesli pstruzi, to se můžu jen matně domýšlet a není to hezká představa. Dole nějací chlapíci pomocí sochorů rozmístili balvany po tůni a než s tím byli hotovi, auto se vrátilo a vysypalo druhou fůru toho cizího namodralého kamene, počmáraného bílými vrypy a odřeninami, té cizokrajné měkké horniny, která do našich všudypřítomných tvrdých rul, drob a svorů tak příšerně nezapadá. Chlapi i tuto nadílku rozložili po teď již bývalé tůni, a když s tím byli hotovi, odtáhli.

Zeptal jsem se náhodou se objevivšího mistra, proč to udělali. Neochotně mi sdělil, že „vývary“ se musí vyplnit, víc ani slovo. To jsem se toho dozvěděl, děkuji za vysvětlení, ještě že jsem se zeptal. Že to asi bude kvůli hladšímu průtoku velké vody, jsem si jen matně sám domýšlel.

Zdálo se, že tůň už tak musí zůstat navěky. Ale když jsme pak za celé léto kromě komise, která hodnotila výsledky údržby, víc nikoho odpovědného nespatřili, osmělil jsem se a začal balvany rozebírat. Přidal se ke mně Kája. Co jsme mohli, to jsme vystrkali do stran a na hromady ke stěnám. Dalo to hodně práce, ale stejně již tůň původní podoby ani velikosti nedosáhla. Jen uprostřed jsme jakž takž obnovili dřívější hloubku, protože po stranách se tyčily a překážely ty nevkusně modré balvany, jichž jsme se nijak neuměli zbavit.

Tak se tůň, do níž nedávno skákala děcka ze splavu naráz i čtyři vedle sebe, scvrkla rozlohou na polovinu.

 

 


13 názorů

Toto je opravdu dosti smutný díl, třeba ten další bude zase radostnější.


revírník
29. 09. 2020
Dát tip

Oni mají úkol a dostanou za jeho splnění zaplaceno - a hotovo.


Jasně, chudáci pstruzi! A co žáby? Na ty bych myslela já. 

Nejhorší je, když o důležitých věcech rozhoduje někdo, kdo ví kulový.


revírník
28. 09. 2020
Dát tip

Zvláštní postřeh, přinutil mě popřemýšlet (o sobě).


Alegna
28. 09. 2020
Dát tip

vždycky myslíš i na ostatní, při padání kamenů ti bylo úzko i za pstruhy***


revírník
27. 09. 2020
Dát tip blacksabbath

To tě správně zaujalo. Dík.


blacksabbath
27. 09. 2020
Dát tip Alegna

nejvíc se mi líbí odstavec...Potom jsem napjatě sledoval na straně od lesa pohyb drobných zrníček, jak se milý pramínek z Ďáblíku snaží, jak pro nás zase doplňuje ten nizoučký sloupec vody.....:-))))*/**********************


revírník
27. 09. 2020
Dát tip

To mě těší.


Kočkodan
27. 09. 2020
Dát tip

Já jsem ani tento díl čtenářsky nepustil k vodě.


revírník
27. 09. 2020
Dát tip

Renato, jasně že hlavně radosti, to víš.


bixley
27. 09. 2020
Dát tip

Jardo, to je škoda, ale je vidět, že váš potok vám přináší nejen spoustu starostí, ale i radosti. A to je dobře.


revírník
27. 09. 2020
Dát tip Gora

Z hlediska správců regulace to asi dobře nebylo, ale my jsme aspoň malou tůňku potřebovali.


Gora
27. 09. 2020
Dát tip

Jardo, pesimistický díl... dobře, že jste potajmu rozebrali:-)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru