Kód

Chtěli bychom, aby nás někdo rozklíčoval, protože sami to nesvedeme. Někdy si říkáme, že jsme jenom prázdné schránky, ale to proto, že naše city otupěly. Bolest nás totiž nikdy neopouští. Je s námi od první křivdy, od prvního poznání, jak dokáže být svět a lidé v něm krutí. Není to o jedné generaci. Týká se to všech generací. Každý člověk od narození zjišťuje, kam vlastně přišel. Každý pociťujeme, jak malou úlohu hrajeme, jak malý máme vliv, někdy i na vlastní život a přitom ve svém životě hrajeme hlavní roli. Jaké to je být nejdůležitějším člověkem planety a zároveň být v podstatě neviditelný, jen jeden z davu, jeden z miliard? Je to poněkud matoucí.

 Chceme to nejlepší. Běžíme, závodíme s časem, zkoušíme, objevujeme, ale stejně máme příliš málo času. Vytvoříme si nějaký život, vytvoříme si nějakou roli, kterou hrajeme, ale co když zjistíme, že jsme se spletli? Najednou se ocitneme v pasti. Naše dřívější rozhodnutí byla chybná. Jsme zpátky na začátku. Možná je pravda, že na nový začátek není nikdy pozdě, ale dokážeme stihnout vytvořit nový život, zatímco si s námi svět hraje a přesvědčit ostatní, že jsme teď někdo jiný? Není pravda, že jsme svobodní. Není pravda, že máme absolutní moc nad svým osudem. Někdy se nedokážeme vymanit. Je zvláštní jakou může mít jedna skupina lidí moc a ta druhá je připravena o možnost rozhodovat o věcech týkající se jejich životů. 

Vždy jsme sami. Můžeme věřit komu chceme, být v jakékoliv skupině a stejně jsme ve výsledku sami, sami za sebe, sami a bezmocní. Celý život je kompenzace vlastní bezmoci na ještě slabších.