Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 443 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Herci
datum / id02.10.2020 / 511829Vytisknout |
autorBoblig
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaSci-fi
zobrazeno91x
počet tipů3
v oblíbených0x
Herci

HERCI

Úvahy o umění v časech apokalypsy v podání jednoho kočovného herce.

 

Motto: Pak jsme zachytili světlo, v to jsme nevěřili. Teď letíme domů.

(Harry Edmund Martinson: Doriderna)

 

Resumé. Putování od vesnice k vesnici, od města k městu. Hlad. Nemoci. Urážky. Nedostatek peněz. Noclehy v lese nebo ve stodolách. Občas uznání. Většinou pohrdání. Špinavý šaty. Všemožné zápachy a vůně. Spíš zápachy. Rozmary počasí. Únava. Radost. Přátelství. To je náš svět. Ale aspoň jsme svobodní. Tedy svobodní v tom smyslu, jak to chápeme my dva. Já a Vinárník. Dva samozvaní svobodní lidé, kteří se rozhodli nebojovat proti světu. Pokud ještě někdy v životě budu s někým bojovat, tak jedině sám se sebou. Anebo s Vinárníkem jen tak ze srandy. Bojovat se světem nebo proti světu, to nás nebaví, to je zbytečný, nudný a nikdy nekončící zápas. Máme to nejsvobodnější povolání na světě. Nemusíme nikoho poslouchat a nikdo nemusí poslouchat nás. Nemáme šéfa, nemáme odbory, nemáme plat, vlastně nemáme nic, ale přesto jsme šťastní. Někdy. A někdy ne. Je to různý.  

 

Podobnosti. Nikdy by mě nenapadlo, že budu herec. Vždycky jsem chtěl být kuchařem, protože jsem si myslel, že to je povolání, který nikdy nezanikne, protože vždycky bude existovat někdo, komu se bude vařit. Teda pokud bude z čeho vařit, o čemž občas pochybuji. Taky to má jednu velkou výhodu: kuchař se vždycky nají. Ještě aby ne, když to má přímo u huby. Málokdo si uvědomuje, že herectví má mnoho společného s vařením. Herectví taky nikdy nezanikne. Dříve jsem si myslel opak, bláhově jsem se domníval, že v případě válek, hladu a nemocí lidé nebudou mít chuť na divadlo. Ale je tomu právě naopak. Lidé v takové době naopak herce vyžadují více než kdy jindy. V době míru, blahobytu a štěstí herce urážejí a pídí se po pikantnostech z jejich soukromí, což v této době samozřejmě dělají také, jenom s větším nadšením a zápalem. Občas jsem v souvislosti s jídlem a herectvím uvažoval o tom, zda vůbec bude v téhle době co vařit a co hrát. Všechno souvisí se vším. Když nebude dost žrádla (Vinárník to slovo nemá rád, před ním musím mluvit o jídle, nikdy ne o žrádle, asi ho to nějak vnitřně uráží), nebude ani dost divadelních her, potažmo diváků. Když tak nad touhle předchozí větou přemýšlím, tak je to neskutečná blbost. Ale stejně to všechno nějak souvisí. Jenom nevím jak.   

 

Náhoda. Stejně to nechápu. Jak je možný, že zrovna já se živím herectvím? Já, takový dřevo. Já, kterej jsem se ve škole bál recitovat báseň před celou třídou. Já, kterej byl v opravdovém divadle asi dvakrát v životě. Ještěže přišly tyhle zlatý časy. Tenhle chaos mě zachránil život, protože ze mě udělal herce. S mou ubohou tělesnou konstitucí jsem nemohl jít bojovat za vlast, ani za sebe. Tak jsem se stal herec. Parchant, kterej se fláká, namísto toho, aby položil život pro vznešené ideály lidství. Vysral jsem se na to a na tomhle srabství jsem založil můj následující život. Vinárník není o moc lepší. Radši si ufikl dva prsty na ruce. Já jsem ještě krasavec, mě chybí jen pravej ušní lalůček. Chtělo to jen mít v jednu chvíli odvahu a pak už jsme se vezli. Takže náhoda nebo osud?

 

Ruch. Aspoň se pořád něco děje. Pořád někam jdeme, potkáváme nový lidi, zažíváme různý příhody. A i když navštívíme některý místo vícekrát, pokaždé tam zažijeme něco nového. Ale je to vlastně jen díky tomu, že jsme dva. Vinárník je totiž dokonalý partner, a to nejenom na jevišti. Navzájem se držíme při životě. Smějeme se stejným vtipům, stejně mlčíme. V poslední době se sice bavíme jenom lascivními nechutnostmi, ale nás to baví. Umění nás už dávno nezajímá.

 

Umění. Umění umřelo. Jsme sice herci, ale ta největší spodina, šmíra, prostě úplný dno. Vlastně nejsme herci, spíš šašci, nebo parodie na klauny. Neumíme vůbec hrát, nemáme žádnou hereckou školu, ani herecký kurzy. Umíme jen parodovat známé osobnosti (těch už moc není nebo si je někdo nepamatuje) a vyprávět bezduché, otřepané a hlavně trapné nebo vulgární vtipy. To je všechno. Vlastně jsme primitivové, co se týče umění. Naštěstí naši diváci jsou ještě větší primitivové, a tak občas dokáží naše rádobyumění ocenit. Občas se to sice nepodaří a staneme se terčem posměchu (nebo nenávisti) my sami, ale to nás těší možná ještě víc. Někdy máme vyloženě chuť lidi nasrat. Celý naše hraní se stejně skládá z provokací a schválností.

 

Ambice. Když jsem byl mladý, měl jsem samozřejmě velký ambice. Chtěl jsem se stát velkým spisovatelem, kterej napíše velkej román, jež naprosto převrátí dějiny literatury. Herectvím jsem tenkrát pohrdal. Ach, jak jsem byl naivní. Jenže pak přišla válka, bordel, chaos a literatura prakticky zanikla. Pochopitelně. Knížky shořely na hranici lidské blbosti společně s vyumělkovanou civilizací. Ale herectví vychází z lidské přirozenosti, a tak tu zůstalo. Když se podívám kolem sebe, tak většina lidí něco hraje. Nebo spíš přehrává a přetvařuje se. My taky hrajeme, ale jen na jevišti. V životě jsme strašně vážný. Vinárník by řekl, že kecám blbosti.

 

Rozhodnutí. O tom, že bychom chtěli dělat umění nebo živit se divadlem, jsme přemýšleli už hodně dlouho. Vlastně jsme o tom vážně začali uvažovat hned po válce. Ani jeden z nás sice nemá žádný umělecký vzdělání, ale na ty naše etudy, co předvádíme, stačí umět jen mluvit a nestydět se vystupovat před lidmi. Jednoho dne jsme zkrátka opustili naše rodiny a s maringotkou taženou koněm jsme vyjeli za dobrodružstvím. Byla tuším neděle. Mimochodem, koně nesnáším, proto všechno kočíruje Vinárník. Taky on obstaral koně, já bych na to neměl žaludek. Měl jsem na starosti zařídit nějakej povoz a to jsem splnil. Kůň i maringotka jsou kradený. Samozřejmě. Ukradli jsme je jednomu notorikovi tam od nás. Zřejmě prožíval své poslední léto na tomto světě. Ani si nevšiml toho, že už nemá střechu nad hlavou a koně pod sebou. Ovšem kulisy jsou naše práce, na těch jsme se teda vyřádili. A taky jsme na ně náležitě hrdí, i když to je jen obrázek souložící dvojice ženy a muže, kteří jsou obklopeni zvířátky. Toho tygra jsem maloval já.

 

Domov. Původně jsme chtěli jet na jih, ale nějak jsme se zamotali ve vlastní nostalgii po rodné krajině a řeči, a tak jsme zůstali doma, ve středu kontinentu a podle nás i celého světa. Stejně neumím ani slovo v cizím jazyce. Ovšem různá nářečí rodného jazyka ovládám dokonale. Dokonce některý kusy hrajeme v nářečí. Musím říct, že krajina i jazyk sice doznaly jistých změn během těch pár let, jsou jakoby takový temnější. Vlastně naše rozhodnutí odjet ze země změnila dcera jednoho učitele z pohraniční vesnice, kde jsme absolvovali jedno z našich prvních představení. Zamilovali jsme se do ní oba, ale ani jeden z nás se neodvážil říct jí to naplno. Ale právě proto (anebo jí navzdory) jsme se rozhodli, že tady zůstaneme.

 

Obchod. Někdy si říkám, že herectví je snad nejstarší řemeslo, že snad i kurvy byly nejdřív herečkami a pak (když už neměly co říct nebo co hrát) se začaly živit tělem i fyzicky. No, a my jsme takový malý kurvy. Taky se prodáváme, a to dokonce několika lidem najednou. To by ani ta nejzdatnější kurva nedokázala. Někdy se jako kurvy na jevišti i obnažujeme, když si to obecenstvo nebo vtip žádá. Dnes bych už ani nespočítal, kolik lidí už vidělo moje péro. Asi dost. Ale na rozdíl do Vinárníka nemám moc rád tu závěrečnou masturbační scénu naší nejlepší hry. Tohle všechno mi je jedno, moje tělo nevnímám. Stačí mi, že mám mozek, kterej přemýšlí a pamatuje si text. A někdy jsem rád, že mám hlavu tam, kde má být. Na krku. Svět je totiž krutej a zvlášť ten současnej.

 

Poprvé. Začátky nebyly těžký. Žádný začátky totiž nebyly. Prostě jsme začali hrát. Ani si už nevzpomínám, kde a kdy to bylo poprvé. To není podstatný. Pravdou je, že nejprve jsem před lidmi koktal, někomu se to líbilo, někomu méně a někomu vůbec. Ale pokud si dobře vzpomínám, tak jen jednou mě v jedný vesnici za to chtěli zmlátit. A tak občas tenhle skeč s koktáním používáme, ale jen tehdy když víme, že to lidi přijmou. Teď mám pocit, jako bych byl herec odjakživa. Jednou budou lidi říkat: Jó, když k nám tenkrát přijel Vinárník a ten druhej, a zahráli, to bylo divadlo, to byli páni herci, kurva!

 

Historky. Divadlo a herce jsem měl vždycky spojený s vyprávěním historek. Jenže ono je to jinak. Popsat nějakou historku z našeho hereckého života by jistě nebylo složitý, ale není moc o čem vyprávět. Je pravda, že sem tam potkáme na štaci nějakou kuriózní osobu nebo dokonce zrůdu. Většinou to jsou notorici, dementi nebo ozáření. Je jich tolik, že už je ani nevnímáme. Když nás neotravují, tak je necháváme na pokoji. Ale občas se jim do sytosti vysmějeme do ksichtu (když víme, že se nebudou bránit). My už taky nejsme žádní krasavci po těch letech u divadla, ale dělá nám dobře, když si můžeme vylít své komplexy na někom, kdo je na tom ještě hůř než my. Svět je krutej a zvlášť ten současnej. Ale to už jsem se asi říkal. Ale ono je potřeba to zdůraznit, ten svět je opravdu takovej.

 

Publikum. Diváci jsou různí. Vděční i nevděční, chápající i nechápající, přející i nepřející. Nejradši mám jednoho hostinskýho z malýho podhorskýho města. Ten se směje úplně všemu a zřejmě nás strašně obdivuje. Mám ho rád. On sám říká: Jsem primitiv, ale chci se bavit. Vůbec ty lidi z hor jsou tak nějak vděčnější. Nebo spíš jsou jednodušší. Vinárník by se zeptal: Jaký pohraničí, doprdele, vždyť žádný hranice nejsou, vole!? Já vím, že žádný hranice nejsou, když nejsou žádný státy, ale já to prostě takhle říkám, protože jsem na to zvyklej a jsem nasranej, když mě Vinárník kvůli tomu hned okřikuje. Taky rád pozoruji ženy v publiku a představuji si je úplně nahé. Vinárník říká, že jsem magor, ale sám se zase ukájí nad obrázkem té naší společný lásky, dcery z učitele z naší oblíbený štace. Jednou o tom ukájení napsal do deníku, ale pak tu stránku vytrhl.

 

Ženy. Když jste mladej a čas od času se objevíte úplně nahej na jevišti, vzbudí to zájem žen. Teda občas. Problém je, že to přitahuje nejen hezký holky, ale taky hrozný šeredy. A někdy zaujmeme i muže, což už je horší. Vinárníka jednou pronásledoval jeden starej dědek přes celej les. Mě zas chtěla jedna babka s dřevěnou nohou. Ale ženy, to je taky platidlo. Miluju ty vesnice, kde se platí ženskýma. Je to prostě moderní trend. Když tak nad tím přemýšlím, tenhle svět je fakt super. Není jenom krutej. Je vlastně docela zábavně šílenej.  

 

Jména. Historie vzniku našich jmen, vlastně našich přezdívek není nikterak zábavná nebo zajímavá. Vinárník se tak jmenuje prostě proto, že hodně chlastá. Teda chlastal. Kde by taky člověk dnes vzal víno nebo aspoň něco, co by se mu podobalo barvou a chutí? Dnes chlastá už jenom odpornou vodku, co chutná jako iron. Mě vodka nechutná a nezačnu ji pít ani jako starej nemocný muž. No, možná ji začnu pít, až z nebe začnou padat hvězdy, což nesmím zakřiknout, protože se to může každou chvíli stát. Kdyby si lidi aspoň zapamatovali ty naše jména nebo naše nejlepší hlášky. Občas se mezi lidmi něco chytne, ale jinak žádná sláva. Žádný herecký následovníky nemáme, takže po nás nezbude vůbec nic. Absolutní nic. Jsme jako tenhle svět. Taky nemá následovníky a taky po něm nic nezbude. Nemáme si co vyčítat.

 

Konec. Lidi na štacích nám pořád připomínají, že bude konec světa. Někdy toho mám už plný zuby. Díky tomu jsem odborníkem na konec světa a z několika velmi důvěryhodných zdrojů (byli to opilci) vím několik důležitých dat, kdy to nastane. Mohl bych o konci světa napsat divadelní hru. Mám už hrubej děj. Pořád by se v ní šoustalo a chlastalo a mohlo by to skončit tak, že by se hlavní postavy buď uchlastaly nebo ušoustaly k smrti. Jako taková apokalypsa. Koncept hry nosím v hlavě už řadu let, dokonce mám do podrobností rozvedený některý dialogy. Třeba jedna postava by mohla v průběhu hry pateticky říct: „A co kdybychom se ušoustali k smrti?“ Občas se mi tahle replika zdá naprosto geniální a občas mám pocit, že už jsem si ji kdysi dávno někde slyšel. Stejně tu hru nikdy celou nenapíšu, nejspíš by to byla strašná sračka. Sice jsem o ní, respektive o tom námětu Vinárníkovi jednou řekl, ale ten se na ni netvářil moc nadšeně. Ovšem myslím, že by se to lidem líbilo. Je tam totiž všechno, co vyžadují od divadla, tj. sex, chlast a smrt. Ale možná by je to rozesmutnilo. Lidi se přece chtějí smát a aspoň na chvíli zapomenout na konec světa. Jenže stejně jim to nedá a po představení za námi přijdou a prý tentokrát už to přijde. Už prý bude konec. Říkají to s takovým zaujetím, jakoby se na něj těšili. Já se například na konec světa netěším. Nemohli bychom hrát divadlo. Sranda by skončila. A pokud se to má stát v nejbližší době, tak rozhodně na něj nehodlám čekat tak, že o tom budu pořád mluvit. To radši budu hrát až do konce.

 

Alkohol. Tvrdej alkohol je teď základní platidlo. Když zahrajeme tak, že se to lidem líbí, dostaneme hodně chlastu. V opačném případě nám mlčky podají starej chleba a kus uzenýho masa (což dělají podle mýho názoru z lítosti, asi se domnívají, že brzo umřeme, páč vypadáme neduživě) a naznačí, abychom vypadli. Chlastu je pořád dost a my chlastáme vlastně pořád. Během cest, během představení, někdy i ve spánku. Sním o tom, jak chlastám a pomalu se v tom chlastu topím. Nejlepší je být lehce opilej celej den, člověk pak vnímá svět trošku jinak nebo ho nevnímá vůbec. A tak se svět pod vlivem chlastu zdá méně krutej. Ale to je samozřejmě jenom falešnej vjem.

 

Cirkus. Když jsme byli malí, chtěli jsme utéct k cirkusu. Nebylo to ovšem z nějaký bláhový lásky k voltižérkám, klaunům a cvičeným opicím. Naopak. My dva jsme cirkusem vlastně opovrhovali, zdál se nám dost falešnej. A proto jsme chtěli proniknout dovnitř, vystupovat třeba jako šašci a zároveň odhalit tu faleš a všechny ty trapný cirkusáky zesměšnit jejich vlastními zbraněmi. Ach, jak jsme byli blbí! A teď se z nás takoví hnusní cirkusáci stali. Jednou nám jedna stará bába vynadala do blbejch cirkusáků a my jsme si uvědomili, že se z nás stali ti, jimiž jsme kdysi pohrdali.     

 

Přesuny. Přiznám se, že mě už někdy nebaví ty věčný přesuny z jednoho místa na druhý a občas zatoužím po normálním životě. Anebo to přeženu a zasním se. Třeba, že bych chtěl cestovat v čase. To by mě bavilo. Mohl bych o cestování v čase napsat divadelní hru. Děj by byl děsně jednoduchej. Pořád by se v ní cestovalo sem a tam a mohlo by to skončit třeba tak, že by se hlavní postavy úplně ztratily v čase a nemohly by se vrátit zpět. Jako taková apokalypsa. Koncept hry nosím v hlavě už řadu let, dokonce mám do podrobností rozvedený některý dialogy. Třeba jedna postava by mohla na konci hry pateticky říct: „Je tohle vůbec život? A žijeme ještě vůbec?“ Ale to už se zase opakuju. Tenhle kec už jsem někde slyšel. No jo no. Kdybych po sobě četl všechno, co napíšu, všechny moje zápisky, tak bych se asi neopakoval.

 

Deník. S Vinárníkem si píšeme deník. Ale žádná vážná věc. Spíš takový humorně-cynický výplody. Je to náš společnej deník. Navzájem se předháníme ve vtipnosti a máme radost z každýho novýho příspěvku. Deník už má několik stovek stran, ale my většinou starý zápisky nečteme. Jen někdy, když si někdo z nás nemůže vzpomenout na tu či onu vtipnou hlášku. To pak vytáhnu deník a hledám ji. Když ji nemůžu dlouho najít, Vinárník mi řekne, abych se na to hledání vysral, a předstírá, že už ho to nezajímá. A tak tu hlášku většinou nenajdu. Možná že jednou si je přečteme, ale to bychom museli mít klid anebo se už neživit jako herci, což nehrozí. Myslím (ale neobávám se toho, aby bylo jasno), že podřadnej herec budu do konce života. Nebo do konce světa, chcete-li. To je to samý. Anebo že bych přežil svět? To zrovna!

 

Válka. Někdy mám pocit, že žádná válka nikdy nebyla. Snad to jsou výpadky paměti. Na našich cestách sice vidíme zničený, vyrabovaný, vypálený a opuštěný domy, ale nevnímáme to. Lidé nám sice vyprávějí svoje zážitky z války, jak se museli schovávat, kdo z jejich známých nebo z rodiny zemřel, o co všechno přišli, ale nás to nezajímá. My se bavíme nad tím, že vyprávějící osoba má dvojitou bradu nebo příliš huňatý obočí. Anebo se snažíme během vyprávění sestřelit tlustýho kocoura, kterej spí v okně.

 

Štace. Dnes budeme hrát ve vesnici, v jejímž okolí kdysi býval vojenský prostor. Zase trosky pevností, rozbitý tanky a džípy a další pozůstatky po hraní si na vojáčky. Už jsme tady jednou hráli a byl to úspěch. Lidi se smáli a nejvíc je pobavila etuda s mrtvým důstojníkem. Holt vojenská minulost se nezapře. Už se těším. Vinárník zřejmě taky. Jinak by se na mě neusmíval jako pitomec. Ale možná ho bolí záda tak, že se tomu už jenom směje. Myslím, že dnes budeme mít úspěch. Když to vypadá na sukces, Vinárníka bolí záda a mě teče krev z nosu. A dnes teda teče hodně. Jen abych nebyl nemocnej.

 

Krev. Dnes si taky vystřelím z pušky. V rámci hry samozřejmě. Mimo divadlo střílíme jen na obranu a taky občas z blbosti. Třeba se zastavíme na nějakém místě, kde je nádhernej rozhled a střílíme do okolních svahů. V té chvíli by opravdu nebylo dobrý pohybovat se v místě, kam pálíme. Možná jsme už někoho nechtěně postřelili, ale je nám to srdečně jedno. No, a jestli jsme někoho dokonce zabili, nevíme o tom a je nám to taky srdečně jedno. Vždyť to beztak mohl být jenom člověk.  

 

Čekání. Taky jsem se rozhodl, že tyhle zápisky Vinárníkovi neukážu. Řekl by, že se flákám a že se zabývám zbytečnostmi. Řekl by: Vykašli se na tyhle pocitový sračky a radši napiš nějakej srandovní skeč. Vlastně by měl pravdu. Ale pro koho jsou teda určeny, když si je ani já asi nikdy nepřečtu? Pro budoucí generace? Hovno. Prostě jen tak. Jen tak si krátím čas a čekám na konec světa.  




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.10.2020 15:45:48dát kritice tipPentlochnap

Tak jsem to nakonec našel. Tu povídki o hercích. Je fakt dobrá:

https://www.legie.info/povidka/32880-cesta-za-snem

06.10.2020 17:22:03dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Líbila se mi ta úsečnost, zkratkovitost. A ohledem na dění kolem herců bych řekla, že je to důsledek nějaké války v budoucnosti, tedy taková trochu sci-fi.  Ale je to popsáno velice věrohodně.

03.10.2020 09:18:56dát kritice tipPentlochnap

Nebavilo. Střípky nečeho, co by snad dohromady mělo dát smysl. Nedává. Možná by mělo mít pointu, tak já chápu povídky. Nemá.

 

Je mi líto, tenhle text není asi pro mne.

 

Co je pozitivní, připomnělo mi to povídku o kočovných hercích, co jsem kdysi četl. Ta byla fajn. O nějakém synovi významného člověka, který se přidal k hercům a skvěle zpíval. Byly tam drobné "instatní" kouzla. jen už nevím kdo to napsal, ani jak se jmenovala. Možná někdo bude vědět.

 

A jako obvykle - vyjadřuji jen svůj čistě osobní názor a nemusí na něj brán žádný zřetel.

 

02.10.2020 22:31:51dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Díky, podívám.

02.10.2020 22:23:16dát kritice tipMajaks

Mozna by ses, Goro, mohla podivat i na autoruv tragicky nedocenenej prvni text.

02.10.2020 20:08:19dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Čtení, které se stylem i formou /je to povídka , sci-fi nebo úvahy?/ odlišuje od jiných tady, místy zábavné, poněkud cynické... těžko odhadnutelná "doba", kdy se odhrává, málo uvěřitelné /podle mě stylizované, neprožité/ "příhody" a pohledy na vše kolem herectví. Některé "nářky" na dobu jsou pro mě nezajímavé, zprofanované...

Dobře napsané, řekla bych zkušenou rukou.

02.10.2020 14:25:00dát kritice tipLuzz

mně se docela líbí, jakým způsobem je to napsaný, občas dobrý postřehy... např. poslední odstavec - pro koho to píšu - "jen tak"... podle mě zcela regulérní důvod pro psaní/dělání čehokoliv.

ale celkově text vnímám spíš jako intro, poznámky, osnovu... jakoby se ti v hlavě vyrojilo pár postapo scén, ale už se ti nechtělo je lepit k sobě.

02.10.2020 13:50:10dát kritice tipMajaks

Je to zajimavy. Ale moc me to nebavilo, proste jen takovy zapisky, jejichz autor ani svet, ktery popisuje, me dvakrat nezaujal.

02.10.2020 13:08:07dát kritice tipMates Straba

Zajímavě napsané, rozhodně chytne a pustí až koncem. Je třeba být ostražitý, aby se podobné časy nebezpečně nepřiblížily.

Četl jsem i Mechanickou... a jsem zvědavý na další - snad bude. 



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.