Eindriho básnička - Můj ranní džem

Vítejte v mojí oblíbené jednoměsíční Aréně. Původně jsem se chtěl ožrat jako doga, strávit tři dny v pangejtu jako Ježíš (on samozřejmě ležel ve skále, aby nenamokl) a napsat o tom naprosto vzrušující a autentickou "něco", ale pak jsem se rozhodl svěřit napsání mojí skvělé básničky odborníkům. Rodině, přátelům, známým a vůbec kdo šel okolo, ale byl jsem prudce zklamán nesmysly jaké mi přinášeli. Vždyť to mělo být do A R É N Y, kde si brousí drápy ti nejostřejší kritici na Písmáku, žejo. Nakonec mě podržel můj nejvěrnější, zcela skutečný Eindri. Možná ho znáte z jednoho putování, on o tom pořád mluví, je tím dost otravný. Hlavně mu nepište že se borůvky nesbírají na podzim, neuvěří Vám.

Abyste básničku mohli lépe pochopit a plně ji procítit a vnořit se do ní, Eindri Vám napsal svůj rozbor (klidně to přeskočte, nedává to stejně žádný smysl):

 

- Báseň sice postrádá klasických trubadúrských veršů středověku. O to víc je však v ní vnitřního pnutí, které básník zažívá již z dětství od první návštěvy lesa, kdy nemůže díky úkladům světa nalézt svůj cíl tužby, která ho drtí natolik, že je nucen se prodat konzumnímu způsobu života. A stát se tak bezosobnostním duchem doby, která nepřeje skutečným básníkům s velkým B.