Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 443 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Mission Mars 2007
datum / id04.10.2020 / 511883Vytisknout |
autorRoland
kategoriePovídkyDalší dílo autora
témaSci-fi
zobrazeno90x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog

Jedná se vůbec o můj první vážný pokus o vážné dílo, které jsem začal tvořit někdy 1994-5. Není to stále dokončené, za ty roky jsem to celé přepisoval minimálně 7x a nejsem spokojen, protože bohužel nejsem nadán, a také už od základmí bojuji s pravopisem, gramatikou a také nějakou Dyslexií. Jedná se o dílo, které bych chtěl předně z filmovat a jedná se o úvodní dílo do vesmírné ságy vycházející z nějaké reálné možnosti rychle přeskakující do čistého Sci-fi. Pokoušel jsem se najít i korektora textu, ale moc se nezadařilo.


Snad vás povídka některé zaujme a nenaštve skrze pravopis.


Na dokončení již asi už mi nezbývá čas, tak alespoň takto.


Díky


S pozdravem


Manfromstars

Mission Mars 2007

 

Poznámka autora: Tenhle příběh jsem začal snívat někdy před nebo během roku 1995 kdy dostal jakousi určitou podobu. Všechny informace které by mohly být shodné či totožné jsou jen věcí náhody. Jinak vše jsou mé dávné nyní vykrystalizované sny a myšlenky.

 

Z archivu "Avalon - mateřská základna"!

Chronologický zápis lodní kroniky 25.001.19:39.1 zapisovatel: Tuai-lia, členka řádu historie „Světlo Hvězdy v bezedné noci“.

 

 Píše se rok 2036. V den kdy již uplynulo od povstání císaře Rolanda 45 pozemských cyklů. Tento den je však výjimečný hned dvakrát, protože je to i rovné pozemské čtvrt století co tato gigantická loď byla stvořena, aby hájila a pomáhala chránit a udržovat rovnováhu v tomto vesmíru, dimenzi a čase co zde ještě zbylo. Všichni ti co byly císaři blízcí, ať už to byly jeho dávní přátelé nebo vyslanci mnoha různých entit a bytostí se stále jednotným cílem, moudrosti a naděje. Ti všichni co mohly se tajně shromáždili v císařově audienční hale a pod rouškou tmy čekaly aby mohly císaře po jeho pozemském vzrozu překvapit a vzdát mu hold až vejde. Ačkoliv císař neměl rád překvapení, jemu blízcí se shodly na tom, že nyní po velké vítězné galaktické válce za existenci, toto musí být zvláštní oslava a císaře tedy chtěli překvapit.

 

(Uvedeno mimo zápis: "Musím zaznamenat, že čekání na císaře bylo trochu delší, než se čekalo a zatím se zdá že nic netušil. A císař byl pověstný svou přesností a své rituály prováděl hvězdnou pravidelností. Bylo též o něm známo, že díky jeho schopnostem po mnoha letech tak zkoušených a trénovaných, bylo jej překvapit velice těžké. Jelikož zatím jako jeden z pramála svého bývalého lidského původu, který zavrhl, ovládá také mimo smyslové vnímání a další taje jiných sil kterými byl posléze obdařen jako odměnou za jeho služby pradávným stvořitelům, kteří na této lodi mají vlastní chrám kam povolení zkouší prosit o pomoc. Byla mu nabídnuta i nesmrtelnost, ale tu striktně odmítl. Proto jej měly za úkol pověřené bytosti tak rozptýlit a odvrátit pozornost, aby se jeho mysl stala méně bdělá a myslel na tisíce jiných věcí a pokud možno nevzpomněl si že se něco chystá. ")

 

 V tu chvíli se na pravé straně haly otevřely dveře. Ten kdo se ve dveřích neočekávaně objevil, byla dvorní lazebnice. Než se stačila rozkoukat, tak byla na bleskový pokyn myšlenky dvěma strážci chycena, znehybněna a umlčena aby nevykřikla. A nařídili jí ticho:

„Teď buď tiše, ať nepokazíš naší oslavu císaři k jeho dni povstání a vzdání mu holdu.“

 Lazebnice se hned uvolnila a tiše odpověděla:

„Ale císař nebude nadšen. Právě jsem mu měla jít přichystat uvolňující lázeň.“

„Ano, jistě, ale lázeň dnes počká. Teď budeš propuštěna a lázeň připravíš na později. Ty teď rychle půjdeš mimo sál a budeš vyhlížet císařův příchod a dáš nám tak znamení, že se blíží. Třeba si vymysli že jsi zapomněla na přísady. Musíš být opatrná a přesvědčivá a udělat to tak aby když tě císař zpozoruje tak aby si nevšiml ničeho a jen viděl jak ty se přibližuješ a vcházíš sem a budeš pokračovat dál svou cestou k přípravě lázně.“

 

A tím jejich rozhovor skončil a strážci ji propustily. Strážci se podívali do svého monitorovacího systému. Ujištěni že císař ještě není v dohledu systému okolních kamer, pokynuli lazebnici že může vyjít. Hned jak se za lazebnicí zavřely dveře vydala se kousek chodbou na galerii směrem k přídi lodi, kde na pravé straně byl lodní počítačový komunikační a transportní systém.

Chvilku předstírala práci, že cosi čte a prohlíží a v jedné ruce drží osušky a zadává příkaz pro transport přísad. Náhle se objevil na obrazovce pokyn že císař se již blíží a míří do svých komnat. Ihned potvrdila objednávku ozval se typický zvuk vzala přísady. Otočila se a ladným korkem vešla do sálu a poté pokračovala svým původním směrem do císařových komnat, připravit lázeň.

 

O pár chvil později konečně vstoupil i císař. A vypadá to že nemá opět zrovna moc dobrou náladu.

 

 Jen co vešel a zjistil, že osvětlení nefunguje tak jak má. A pro samé rozčilení a hlavu plnou všemožných myšlenek zapomněl na svou sebekontrolu a zaklel:

„Zatraceně! To už to tu zase nesvítí nebo co? Kurva!!!“

„Velitel služby ke mně!“

Zakřičel do svého komunikátoru.  

„Co je zase z tím osvětlením!?"

 Z komunikátoru se ozval čísi hlas:

„Odpusťte můj pane! Nastal výpadek na rozvodech. Loď se stále ještě vzpamatovává z těch posledních těžkých bojů.”

 „A co děláte tady a proč jste mě neinformovali?”

„Co nejponíženěji se omlouvám můj pane, a tímto prosím Vás za odpuštění,  ale ve směrnicích stojí že strážce nesmí bez vážného důvodu opustit své stanoviště.”

„Dobrá tak alespoň, že tak. Zapomněl jsem a přitom bych to měl vědět sám nejlépe, vždyť jsem je sám schvaloval. Ale už je to tak… tak dávno.“

Chvilku se zarazil a jeho myšlenky bloumaly kamsi do minulých časů a poté pokračoval.

„Beru to tedy na vědomí, pokračujte v opravách!“

„Provedu, pane!“

Císař se opět pohroužil do svých myšlenek a opakoval si pro sebe polohlasně:

„To už je tak dávno? Zvláštní, ale čemu se divím, je to přeci pořád stejné.“

Poté císař znovu promluvil do komunikátoru:

„Ještě jedna otázka jaký je celkový status energetických systémů a jejich rozvodů?“

„Pane inženýři již na tom plně pracují, ale obávají se že to bude ještě nějakou dobu trvat. Místy jsou poškození i velice vážná a nebude možné provést regeneraci systémů a budou se muset vyměnit a implementovat nové.“

 „Nu, dobrá a v mých komnatách energie proudí?"

„Také ne, jen nouzové osvětlení na celém tomto sektoru lodi i v prostorách pro představené vyslance či důležité bytosti. Snažíme se vytvořit dočasná přemostění energie abychom zajistili, alespoň částečnou funkčnost.“

„No fajn! To je skvělé. Takže můžu dnes asi na relaxaci zapomenout. Bych se z toho ….“

Ale to už nedořekl protože si uvědomil, že takto mluvit není na jeho postavení vhodné.

„Doufám, že tam není nikdo z těch co si pak bude na diplomatické úrovni stěžovat na kvalitu ubytování. Doufám že si ještě nikdo nestěžoval?"

„Ne,výsosti!"  

„Ani kancléř Togulghram? nebo představená  Yaganthra?"

"Ne! Kancléř Togulghram je na diplomatickém jednání v centru. A praetor Yaganthra se vydala na cestu poznání.“

„Aha, a zajisté si piluje diplomacii při kartách. To jsem zvědav jaká bude zase škoda.“

V komunikátoru se náhle ozval hlas císařova asistenta:

„Můj pane právě došla stížnost od  arch představeného zástupce Cajti. Výpadek centrálního energetického rozvodu narušil jeho regenerační cyklus. Žádá ospravedlnění a náhradu."

Císař:

„Hm, to není dobré!

„Mohlo by to mít neblahé důsledky pro nadcházející vyjednávání.“

„Do zítra to snad počká, ne?“

„Odešlete prosím předběžnou omluvu mým jménem.“

„Počkat, počkat, jakou náhradu zase?“

„To nemyslí vážně?“  

Asistent:

„To bohužel nezdělil.“

Císař:

„No jestli si myslí jako, že mu budeme něco platit tak to je na omylu, zase tak moc jejich pomoc nepotřebujeme.“

„Odešlete mu okamžitě omluvu a že jej vyslechnu zítra v čas který si řekne a do té doby mi na zítřek nic neplánujte a posuňte na později.“

Asistent:

„Rozumím.“

„Ještě něco?“

Císař:

„Ne to je vše.“

 

Poté si císař oddechl a jakoby nahlas pro strážce říkal:

„Nerad bych, aby to ohrozilo vyjednávání s touto rasou.“

„Hold v mém životě asi nebude nikdy nic bez chyby.“

„Jako by to byla nějaká nemoc či co?“

Sklopil hlavu a pokračoval svým směrem a pokračoval v povídání:

„Já už jsem vážně starý na tyto věci, nebo unavený?“

„Ale to je jedno, tělo mám sice v perfektním stavu, ale má duše je unavená, velmi unavená.“

Pak se otočil a podíval se do očí jednoho ze strážců a zeptal se:

 „Zdám se Vám nemocný?“

Strážce mlčel. Poté císař pohlédl směrem na Biodom a pokračoval.

„Diť jsem všechno navrhoval v qvazové síti a stejně to ta síť někde nevydržela.“ 

Na strážci byla vidět drobná nervozita. Nebyl zvyklý na to aby s ním císař vedl takovouto diskusi ještě v takovéto situaci a ještě aby mu měl sdělit svůj názor a tak lehce nejistý odpověděl:

„Ne pane! Zdáte se mi naprosto zdráv a toto je nejlepší loď v celém vesmíru. Neznám lepší.“

Císař aniž by se přestal dívat na Biodom, prudce s jemným důrazem odpověděl:

„Nepřeháněj! Možná že byla vynikající v dobách vzniku, ale už tehdy určitě existovaly mnohem lepší lodě.“

„Vzpomeň si na velkou a doufám, že poslední bitvu se stíny.“

„Ano navrhoval jsem ji tak aby pokud možno vydržela i nemožné.“

„Ale vždycky se najde nějaká síla co se bude snažit dokázat zničit i tu nejčistější myšlenku a kdo ví možná se jí to dříve nebo později jednou povede.“

A opět pokračoval svým původním směrem. Ačkoliv Biodom poskytoval mnoho světla, přesto většina sálu byla temná že nebylo nic vidět.

Nic není nekonečné a pokud ano tak je to….“

Náhle se  rozsvítila světla v sále a přerušila jeho vyprávění.

„No! A už je zase světlo.“

Císař se se zamyšlením otočil.

A tam stál dav který sborově promluvil:

"Nechť dlouho živ a zdráv buď náš císaři Rolande! Ať kroky tvé vždy z temnoty ke světlu tě zavedou!"

 

Překvapení se povedlo. Snaha nebyla promarněna. Císař se jen mírně překvapením zlekl či spíše zarazil. Soudě podle jeho cuknutí. Byl tak pohroužen do vzpomínek a myšlenek že není ani divu jej překvapit, když niť je náhle přeťata.

Ale překvapeně vypadal jen zlomek vteřiny.

"Uf!“

„Výborně!“

„ Tak tedy to se Vám povedlo, gratuluji!“

„Málem jsem mohl být na odchodu.“

„A co že se děje, že jsem tak smělý?“

„Máme zase nějaké výročí?" Odpověděl císař.

Kdosi z davu:

„Vaše výsosti chtěli jsme vám udělat radost a oslavit vaše jubileum pozemských cyklů.“

Císař:

„Obávám že 60 let není zase takové výročí aby se tak moc oslavovalo.“

Kdosi z davu:

„Ale také náš domov existuje již 25 pozemských cyklů a pro mnohé z nás je to ráj, který nadevše milujeme a tak jsme došli k závěru že to opravdu takovouto honosnou oslavu zaslouží.“

Císař:

„To už je tak dlouho nebo krátce?“

 

Císař byl pomalu obklopen všemi co se tam sešli aby mu poblahopřáli a předaly dary k jeho výročí životní poutě. Poté přešel k dortu pozemskému symbolu oslav aby jej slavnostně zakrojil. Když jej počal krájet, tu se neznámo odkud prodral dopředu malý chlapec. A začal potahovat císaře za jeho bělostný plášť, lemovaný zlatostříbřitými znaky a radostně volal:

„Pane!? Pane! můžu taky dostat port?"

Císař se na chvilku zarazil. Chvilku připomínal postavu vytesanou z kamene a hned na to se otočil k chlapci. A s přimhouřeným úsměvem odpověděl:

„A ty ses tu vzal kde?"

„Tam odtud." Zvolal chlapec a ukázal neurčitým směrem ke dveřím na levé straně sálu.

„Ach ták? A kde máš tatínka nebo maminku??“

„Nemám!“ Prohlásil Mauar hrdě, pokrčil rameny a  sklopil hlavu se zrakem zahleděným na podlahu.

„Skutečně?? To je zajímavé? Ale každý má nebo měl maminku ne??“

„Já jsem utekl aby mě maminka nehudovala.“

„A myslíš, že se teď bude zlobit míň a nebude tě hubovat??“

„To, to já nevím. Ale myslím že se bude zlobit pak méně.“

„A co tatínek? Kde ten pak je?“

Ale to už Mauarova očka pokukovali po dortu a nevnímal slova císaře:

„Tak můžu dostat taky dort?“

Císař se přikrčil k chlapci a na půl hlasu k němu promluvil:

„No já také dřív býval pěkný nezbeda, ale pro příště se musíš naučit slušnému chování, souhlasíš?“

 A pak se přitom pousmál, ukrojil kousek dortu a podal jej chlapci.

„Ano souhlasím.“ Odvětil chlapec a přitom se jeho čtyři ruce snažili chňapat po dortu.

 Poté císař přenechal činnost krájení a rozdávání dortu obsluhujícímu.

 

 V sále panovala vřelá nálada a bytosti čekali na císařův projev. Velká část bytostí co na dort neměly ani pomyšlení a tak jen mezi sebou diskutovali či jen pozorovali ostatní.

Sotva se císař napřímil a chtějíc se vydat ke svému vyvýšenému trůnu pronést krátkou řeč. Ale to už jej Mauar zatahal opět za plášť. Dříve než sám stačil polknout první sousto a zeptal se:

„A vy jste Císař?"

Císař se s pobaveným pohledem podíval na Mauara a položil otázku v odpověď:

„A podle čeho jsi tak usoudil?“ A opět se přitom pousmál.

Mauard se chviličku zamyslel a pak ze sebe vyhrkl:

„Jste jiný. Máte bílé rrocho a jdete trun.“

„Jsi bystrý hoch.“ A mezitím dal císař pokyn přítomným ať ještě chvilku vydrží a pokračují v probíhajících činnostech.

 

 „A proč jste Císař?" Otázal se opět neúnavně Mauar.

„Proč?“ Tohle byla náramně těžká otázka. Obzvláště, když jsem na ní za ten čas zapomněl odpověď. A s nejistotou jsem tázavě odpověděl.

„Tehdy jsem cítil že je mi cosi souzeno, ale nevěděl co. Nebo jsem tomu tak chtěl? Už si to ani řádně nevybavuji. Čas je nezadržitelný. A nebo máš na mysli, jak jsem se stal Císařem?"

 

Sotva císař dořekl poslední větu. A v Mauarových očích se rozzářili dvě hvězdy jako na noční obloze.

"Ano! Jaký je ten příběh?" A Chlapec si s chutí vzal další sousto dortu a než stačil opět polknout, odněkud z chumlu se ozvalo rázné:

"Mauare!!“

V tu chvíli sál utichl a z davu se vynořila Mauarova matka.

„Tady nesmíš být a máš konat své povinnosti někde jinde! Hybaj než to povím tvému on-thá a to by jsi přece nechtěl, že?“

Poté padla v úklonu na podlahu před císaře a prosila jej za odpuštění. Dav cosi nepříjemného šuměl, ale nebylo to nic zřetelného.

Císař se podíval na ženu a s pousmáním mrkl na chlapce.

„Ale přeci to ještě nebude dnes v tuto chvíli tak neprominutelné.“

"Pro tuto chvíli zkuste chlapce nekárat, je ještě pln mladistvé nezkušené síly a snad jsme si to už vyříkali spolu, že jeho chování nebylo správné. Krom toho máme zde cosi načatého. Prosím můžete se přidat k nám, pokud Vás nebude naše mluva nudit."

Mauarova matka:

„Omlouvám se můj Pane, za své selhání mé a výchovy mého syna!"

Císař si nikdy nezvykl a ani nepotrpěl, když někdo přeháněl různé typy chování obzvláště ty přeháněné omluvy co mu připomínaly patolezectví.

„Dost bylo omluv!“ Rozehřměl se Císařův hlas. Načež sál utichl a Mauarova matka se v kleče přesunula k davu.

Mauard opět zatahal císaře za plášť a jeho matka opět chtěla okřiknout svého syna.

Císař ihned vztáhl ruku k zadržení slov a Mauard přitom položil svou otázku:

„Povíte mi ten příběh proč jste císař?“

 Císař sebou škubl a otočil se k Mauarovy.

„Musíš chvíli počkat musím cosi sdělit a pak mohu vyprávět.“

„Zatím se támhle usaď.“ A ukázal na podušku na koberci nalevo od císaře.

  Poté se otočil k davu a kynul k pozornosti.

"Děkuji Vám všem ze srdce za Vaše dary a vzpomínku na můj den povstání. Na který jsem zřejmě jak to tak vypadá zapomněl, aby jste my ho mohl zase někdo připomenout. Moc si toho vážím a cením si Vaší věrnosti ke mně a k tomu čemu zde sloužíme. Vím že jsme prožily spoustu zajímavých příběhů, těch zlých, ale i těch dobrých. Spousta našich blízkých již není mezi námi, ale jen přátelství a porozumění druhým nám pomohlo zůstat pospolu. A bojovat proti temnotě, která nás chce udusit. Tento chlapec mě oslovil a tak i probudil mé vzpomínky na mé začátky. A zeptal se mně na můj původ, kde jsem se tu vlastně vzal. Jistě i mnohé z Vás tato otázka napadla, ale neměli jste třeba odvahu se zeptat. Já pravím ano! Teď je čas a já povím všem těm co mají zájem slyšet můj příběh. Již je na čase. Při mém věku jeden nikdy neví. Tak následujte mně blíž vy všichni co chcete znát alespoň část mého příběhu. Budu Vám jej vyprávět jeho začátek. Tedy usedňetež ke svému pohodlí a slyšte příběh časů minulých i těch budoucích.“

 Poté se usadil do svého trůnu, Mauar se zavrtěl netrpělivosti na podušce na levé straně před Císařem. A ostatní posluchači se rozmístili tak jak to pro ně bylo nejvíce vyhovující.

 

-*-Pozdější císařova odpověď na mou otázku pro doplnění podrobností k zápisu, citace:

„K mému potěšení bylo o mé vyprávění překvapující zájem se kterým jsem ani v nejmenším nepočítal. K poslechu mého se sešlo tolik bytostí, i ty u kterých bych zájem ani ve snu nepředpokládal. Ale v hlouby duše jsem byl rád z toho zájmu a zároveň se mě zmocnil i jistý strach z čehosi co se špatně vysvětluje. Snad to byla předtucha čehosi. Nebo to byla nejistota zda ten příběh nespletu či připomínající se nepříjemné vzpomínky? Už to je přeci jen dávno co se to odehrálo, ale některé věci zůstávají dál tak jako by se staly před chvilkou. Všichni se tam shlukly, někteří si sedly hned jiní zas stály tak jak to každému nejlépe vyhovovalo. Až nakonec jak příběh pokračoval, si sedla také většina těch co stály. Po čase naslouchaly všichni co v hale byli a nešli po oslavě odpočívat. Opravdu mi udělal ten zájem radost i když z počátku jsem oslavou nadšen moc nebyl.

 

 Požehnán ten nápad co mou duši obdařil a já zaznamenala celou císařovu oslavu a vyprávěni. A také ještě že tu byl ten chlapec. Asi znamení jinak by se tento pro mne tento stěží uvěřitelný neuvěřitelný  příběh,  jehož části potvrdily různé bytosti, veteráni z válek a staršinové. Jak mohl někdo toho stihnout tolik než byl obdařen božskými silami stvořitelů.  Nyní sami naslouchejte tomuto příběhu jakoby zněl z Císařových úst. Co na mne a další bytosti tak zapůsobil a dal nám jakýsi neznámý směr do budoucna či jeho konce? To už nechám posoudit na vás.

 

Císař usazený na svém trůně chvíli hleděl na zem a sem tam očima přejížděl po místnosti a sledoval bytosti z různých kultur a druhů.

„Kdysi i když jsem si to tisíckrát představoval, nikdy bych neuvěřil, že budu tady teď, a vy tady tolik rozdílní a přece v něčem stejní.“

Je to neuvěřitelné.“

A lehce přitom kroutil hlavou. Opřel ústa o svou pravou ruku a díval se do nepřítomna aby, se jakoby probral posléze ze spánku.

"Kdy to vlastně začalo?

Je to už hodně dávno.

A některé vzpomínky již vybledly.

Bylo to na jedné kdysi modré planetě v jedné hvězdné soustavě na které jsem se narodil. Té planetě její obyvatelé říkaly země a  je kdesi na druhém konci galaxie.

Ještě dříve něž jsem se narodil, si lidé myslely že je středem vesmíru a navíc že je placatá.“

Sálem se roznesl lehký smích.

„Nesmějte se, tehdá se za jiný názor se násilně ukončoval život.

Chodil jsem do tamější školy co nám měla dát potřebné vědomosti do života. Alespoň to byl kdysi její prapůvodní záměr, ale skutek byl trochu odlišný. Asi v polovině let v té škole, jsem si poprvé uvědomil že jsem poprvé prožil vizi. A viděl nějakou událost, ale nevěděl jsem, že je to budoucnost. Nejdříve jsem tomu nevěnoval pozornost, ale když jsem několikrát měl opakující se sen a v něm byly obrovské bitvy, mnoho smrti ale také jsem slyšel jméno Roland. O několik let později jsem náhodou narazil na jakýsi příběh, baladu která se prý stala.

Byl to první signál, který mi naznačil že budu asi někdo jiný, než kdo tehdy jsem byl. Byla to krásná léta, plná radosti a zábavy, ale to se pak shodou osudů změnilo, smrtí a nešťastnými nedorozuměními s ostatními lidmi a následně také pár mých hloupých činech se můj život proměnil v jedno nelítostné peklo kdesi od dráhy mého života.“

Císař se na chvilku odmlčel a zapřemýšlel.

„Možná to jsem měl i předurčené a od dráhy mého životního směru mě to neodklonilo, i když tehdy jsem byl o tom mnoho let hluboce přesvědčen. A to i když jsem nic takového v mých vizích či snech neviděl. Ztracenost v životě jež mně vrhla do blízkosti náruče temné smrti. Smrt si mě však zatím nežádala a pravila ještě nenadešel můj čas odchodu. Od té doby jsem se jí nezbavil a ona mne stále následovala v mých šlépějích, ale nehonila.

 

V těch chvílích jsem začal tušit, že není cosi v pořádku víc než jsem si mohl domýšlet, ale přesto jsem to cítil. Avšak stvořitel měl se mnou jiné plány. V bolestech a nemocech co se na mně začaly lepit a z ničeho nic na mě projevovat bez zjevných známek a příčin původu. Postupně jsem zjišťoval že kromě potíží mám také i jisté schopnosti, ale stále jsem nevěděl, co znamenají a jak je mohu ovládat nebo využít. Takže oni ovládaly mne a uváděli v chaos. A moc dobře víte jak nemám rád chaos. Byl jsem pár let myšlenkami velice blízko tmy. Nebo lépe ona byla blízko mě, z čehož dostávali někteří lidé strach a radši se kontaktu se mnou vyhýbaly či jej úplně přerušily. Ačkoliv si myslely že se vyhýbají z důvodu jiného. Ještě teď se ptám, jestli jsem měl takovou moc či to byla náhoda a já si to namlouval. Ale přeci jen jsem měl z toho užitek díky kterému jsem teď zde.

 Nabýval jsem schopnosti jež my dovolovaly velmi rychle poznávat lidi, které potkávám a odkrývala se my alespoň část jejich myšlenek ačkoli jsem jim tehdy z nezkušenosti stejně nerozuměl a více mi škodily než pomáhaly.

Časem jsem byl čím dál více schopen definovat jejich možné kroky, které budou nebo by mohly následovat. A pokud jsem vážně pomyslel na to jak se mnou hodně nenáviděnému člověku něco stane, tak se mu po krátké době také něco skutečně zlého stalo. Byly to zároveň i myšlenky, mé temné strany kterou teď jsem schopen lépe kontrolovat a ovládat. Teď už to vím že to vše je pravda. A proto mě později i sám stvořitel po úspěšném testu dotvořil.

 Jedno bylo jisté následovaly otázky a pak i lítost nad skutkem ať to byl či nebyl přímý důsledek mé činnosti. Ale co bylo pro mně hlavní. Vídal jsem časy budoucí a stále častěji, až jsem si chvílemi myslel že můj život je jen sen. Zjevovali se my nekontrolovaně, nedokázal jsem to z počátku ani ovládat, a ten děj následně ve skutečnosti jen stěží a sotva změnit.

Avšak skoro vždy mně to varovalo před určitým nebezpečím a já chtě nechtě musel zpozornět a nebo jsem mohl určitého člověka odvrátit od nebezpečí jemu hrozící. Bylo my dokonce povoleno nahlédnout i do knihy osudu.

 I teď jako bych jí stále měl živě před sebou.

Obrovská pradávně vypadající kniha se žlutohnědými pergamenovými listy, mlžnými znaky předepsána a obrázky doplněná.  Její počátek byl ještě zrakem celý vidět. Měla silné asi ze dřeva desky potažené pevnou látkou a kůží a ozdobené nějakým kovem. Ať už počátek nebo list knihy, byl tak těžký že pomyslnou rukou jsem se pokoušel v ní listovat a nebo jí zavřít. Nešlo ani jedno nebo druhé. Ty listy jako by byly tvořené či ovládané nějakou magickou silou a tou se i otáčely. Jasně v ní vidím jakési podivné a zároveň povědomé písmo či spíše symboly. Ale nedokáži je přečíst nebo je rozluštit a to ani dnes. To mlžné písmo se postupně měnilo na jasné písmo neurčitelné barvy, a to mlžně šedé se neustále proměňovalo jak čas ubíhal. Vlastně jsem v tu chvíli ani nepociťoval žádnou přítomnost času. Jakoby žádný nebyl. Bylo tam jen neurčité světlo snad ze svic a kniha. V té knize bylo jednou písmo, jednou zase nějaká ikona či obrázek. Ta proměna se děla téměř neustále a nevím jak nebo čím byla přesně způsobována nebo jsem si to ani nechtěl uvědomit i když jsem to věděl nebo vím? Ani konec té knihy nebyl vidět jak byla ještě vysoká.

Časem jsem dostal odpovědi i na některé mé otázky. A to díky radě našich stvořitelů, to oni píší a vlastní tuto knihu, do které ani dnes nemám přístup a vidím ji stále jen tak jako dříve, jen s tím rozdílem, že ji i hmotně cítím.

Dnes vím co je podstata smrti, moudrosti, nebo že smysl života nemusí být vždy sám život. Kde hledat porozumění pro druhé, a jak hledat sílu nebo víru k životu či danému údělu. Ano, na to všechno znám odpověď a možná i více. Ale stálo mě to hodně úsilí, v noci jsem se probouzel z nočních hrůzných snů, co mě často trápily jako černý stín nevědomosti. A těch krásných snů bylo jen pomálu. Ale skoro všechno zlé v životě je většinou pro něco dobré. Jen stále ta otázka pochybností: Stálo mi to za to?? Vzdát se toho všeho?? Mohl jsem žít lépe nebo jinak? Lépe na to nemyslet.

 

cccccccccccc

 Začal jsem přemýšlet jak své sny naplnit. Psal jsem básně, příběhy, prohlášení, o životě, pro potěšení, o vynálezech a myšlenkách nebo snech. Ale k čemu to vlastně všechno bylo? K mému cíly to stejně asi nevedlo. Ani k jednomu. A nebo jsem se stal slepým a přestal vidět. Jen jsem byl považován za velmi zvláštního a bláznivého brouka. Stále jsem v duchu něco vymýšlel a o něčem jsem snil. Snažil se napsat nějaký hezký příběh co by mně proslavil. Ani jeden nedopadl tak jak bych si jej přál napsat. Až jednoho dne to přišlo samo. Měl jsem vizi, nebo mimo smyslové vnímání, či snad jen sen? Jeden z oněch tolik očekávaných kontaktů byl zde.

 Dozvěděl jsem o místu, dokonce jsem to místo i viděl, dostal jsem i některé potřebné instrukce o místě setkání. Ale bylo tu pár prakticky nezvládnutelných zádrhelů, co jsem musel překonat. (Hold lidé byly a stále jsou v některých věcech příliš omezení a prakticky nepružní.)

 

 Jak se s nimi setkat, a kdy. Vím že místo setkání bylo vyznačeno konstelací planet. A já se snažil takovouto významnější konstelaci nejdříve najít. Leč jsem byl neúspěšný. Ta konstelace nastala asi o tři roky později, kdy bylo asi pět planet v jakémsi unikátním zákrytu. Kdysi jsem také dostal radu a informaci od kohosi o původu lidstva a o tolik diskutované planetě jménem Mars a planetě která kdysi obíhala mezi Marsem a Jupiterem.

 

 Mars byl pro lidstvo odjakživa mystická planeta. Kdysi lidé fantazírovaly o Marsu že tam žijí Marťané. Nevím jestli to nebylo jen jejich přání aby věděli že nejsou sami ve vesmíru, či aby se dozvěděly odpovědi na otázky co je trápí už staletí. To já ani dodnes úplně nevím. Ale postupem času jak lidstvo názorově vyzpívalo se jejich názory měnily, až v myšlenku že na Marsu existoval nebo ještě možná existuje život v podobě baktérií, ale nebyl zde nikdy žádný vyspělý život. To jim ostatně potvrdily sondy, které tam posílaly. A ty jim zpět posílaly fotografie a  výsledky vzorků půdy.

 Já už tehdá jsem si myslel nebo spíše jen domníval, že znám alespoň částečnou pravdu a lehce jsem se při sledování jejich objevů, jen v duchu smál. Místo aby stvořily něco úžasného co jim bude sloužit dlouho, tak nesmyslně utrácely mnoho peněz a prostředků na nicotné a jen jednou použitelné průzkumníky. Místo toho aby se spojili své síly a spolupracovaly. Tak si každý všímal jen toho jaký z toho bude mýt on sám prospěch a pokud možno snažil se ukrást informace tomu druhému. Já jsem se dozvěděl pár střípků čehosi čemu se mohla říkat pravda. Ty střípky do sebe pozoruhodně zapadaly a časem jak jsem docházel k poznání, a k tomu přibývali další a další.

 

 A ty střípky? Vyprávěly o čemsi co nebo kdo obýval onu zmizelou planetu. Podle těch střípků pro ně neplatily fyzikální zákony tak jak je lidstvo tehdá znalo a dokazovalo. Tehdá i Mars byl obydlen. Byl to primitivní národ. Podle jednoho střípku se jednalo o zemědělskou kulturu. Národ podobný pozemským indiánům co si říkaly Aztékové nebo Mayové. Tento národ na Marsu žil do té doby než Mars postihla jistá katastrofa. Ta tajemná planeta co obíhala mezi Marsem a Jupiterem. Z neznámých důvodu byla rozmetána na miliony kousků. Jeden špatně luštitelný střípek naznačuje to že přestala být stabilní, nebo že se jednalo o dvojici planet či experiment. Výbuch byl tak ohromný že sežehl atmosféru Marsu a ten se začal velmi rychle stávat neobyvatelný během několika málo dní. Země v té době nevypadala tak jako dnes. Byla celá zelená z hustou neproniknutelnou atmosférou jako má třeba Prima Regulus. A byla to jediná možná naděje pro záchranu životů nevinného národa. Přetvoření planety a následné evakuování trvalo podle dalšího střípku 6-8 dní.

 Vzhledem k tomu že kdysi dávno jsem zlehka studoval bibli. Zdáli se my ti střípky podivuhodně podobné s některými částmi ještě starých a neupravených biblí. 

  Další střípek hovořil o jakém si chrámu s oltářem někde na Marsu, který čeká s odpověďmi na svého prvního prosebníka a nebo na vyvoleného Mesengera. To byl ten nejvíce spalující důvod, proč jsem chtěl opustit Zemi. Započal jsem sestavovat potřebné indicie a materiály k uskutečnění, alespoň jednoho z mých snů. Když jsem svou teorii vypustil ven, tedy řekl jsem ji lidem. Všichni se my nejdříve jen vysmály. Ba co více, považovali to za výborný vtip k pobavení.

(Jak hloupé a naduté to lidské plémě) Je to tak jako se sny, ty největší se většinou nesplní."

 "Ale co jsem rád že alespoň některé mé sny se staly skutečné, žel bohu mezi nimi i ty zlé. Jimiž jste prošli i někteří z vás."

 

 Nato se ozval Mauar. „A jaký byl ten největší?"

„Největší co? sen?"

„Ano."

„Tak v jedné z částí toho snu se zrovna nacházíme. Je to tahle nádherná síň, ze které je vidět krásně do našeho malého Biodomu. Avšak zpět k příběhu.

 Nejdříve jsem potřeboval dostat se do podvědomý většiny pozemšťanů, třeba i pod pseudonymem. Hlavní bylo získat potřebné peníze a prostředky. To se dařilo jen z části, ale počet se stále, sice jen pomalu, ale zvyšoval se. Takže jsem se řídil podle některých přísloví, až tak daleko, že jsem otravoval a zatěžoval, různé vědce a společnosti abych dostal své myšlenky a nápady na povrch. Než byla první z mých myšlenek přijata trvalo to přes sedm let. Od té chvíle však už vše bylo jednodušší měl jsem přístup k potřebným informacím a prostředkům k započatí pro lidstvo historické kosmické lodi pro cestování alespoň po Sluneční soustavě lidí. Což my zatím bohatě stačilo ke spokojenosti. Cesta k Marsu byla volná. A pozemského roku 2007. Mohl nový úsvit lidstva započít. Největší vesmírná loď všech."

 

Opět se ozval malý Mauar. "To byla tahle?"

Než stačil doříci větu. Ze skupiny naslouchajících příběhu, se ozvalo jednohlasně několik výzev k tichu.

"Mauare, nevyrušuj pořád a poslouchej." Obořila se na něj také jeho matka.

 A Císař pokračoval ve vyprávění.

"Loď všech dob byla připravena k první cestě. K cestě na Mars. Také lodi jsem dal z řecké mytologické jméno Daidalos. A já samozřejmě nemohl chybět na jeho palubě.

 

 Byl jsem jako první členem posádky. Po několika dnech jsme dopluly k Marsu. Cestou, už jen pár set tisíc kilometrů od rudé planety. Palubní radar nahlásil nepravidelný pohyb čehosi, co bylo později prezentováno jako odražený asteroid či meteor od jiného, nebo odražený gravitační vlnou. Ve volném čase jsem si krátil cestu když se mi nechtělo spát, tím že jsem sledoval sloužící posádku a nebo vojáky od maríny jak hrají karty. Samozřejmě já i většina posádky jsme měly dostatek volna a soukromý. Tak byla na lodi v celku pohoda a klid. Moc velký klid. Ještě že na lodi bylo ve vybavení i pár společenských her pro zažehnání dlouhého čekání. Ať už to byly reálné deskové či karetní hry a nebo na počítačích propojených do sítě. Na lodi jich bylo celkem 32 určených pro zábavu či soukromé spojení pro posádku se zemí přes Internetové spojení ale oddělené od ostatních systémů. No zase tolik volného času nebylo protože jsme museli pravidelně cvičit a trénovat. Ale stejně nejvíce mě bavilo sledovat mariňáky jak hrají karty ve vzduchu. A když v zápalu hry odložil kartu prudčeji na odkládané místo a karty se pak rozlétly. Moc mě to pobavovalo. Také jsem samozřejmě dost času  pozoroval ostatní, jen tak jak se baví a jak snášejí cestu a to mě naplňovalo jistým uspokojením, že jde všechno vcelku hladce.

 Poté co jsme se začaly přibližovat k orbitě: Jen mlčky a s úžasem jsme pozorovaly tu překrásnou a fantastickou červenobéžovou planetu a to jak se přibližovala a její povrch byl čím dál více zřetelný. Všechny přístroje pracovaly bez větších chyb a problémů. Nic co by se nedalo opravit. A proto to co se v následujících hodinách událo, by snad nikoho nenapadlo ani v tom nejhorším snu.

 Na povrch jsme se dostaly vcelku lehce. Až na silné poryvy větrů co naznačovaly možnost příchodu bouře kdykoli. Přistály jsme na plošině nedaleko hlubokého kaňonu. Na severozápadě. V dáli na západní straně byla vidět největší sopka jakou jsem kdy viděl, Mount Erebus. Povrch Marsu byl do červena a ani ne tak pro jeho povrch. Jako spíše pro jeho vzdálenost od slunce a jeho složení atmosféry pokud mě má paměť neklame. 

 

 Prvních 24 hodin co jsme na povrchu strávily, se připravovalo přístřeší dočasné laboratoře, která byla vyhloubena pod povrch. První noc na Marsu byla zajímavá. Osm členů zůstávalo na povrchu a já byl na vlastní žádost devátý. Pro nás byly připraveny dvě obytné buňky, každá z nich pro dvanáct lidí. Buňky byly defakto jako jedna ale rozdělená na dvě úložné části plus 3 komory jako toalety a 1 jako koupelna.Uvelebily jsme se tedy ke spánku. Dlouho mi trvalo než jsem usnul a tak jsem měl zavřené oči a poslouchal jak si ostatní vypráví historky ze života. Pak jsem někdy v té jejich rozpravě usnul. Byl to však, ale divný spánek. Gravitace zde sice byla třikrát menší něž ta zemská, to však k mému klidu nepřidalo. Stále my zde připadalo cosi divného a já měl pak sen. Ale druhý den jsem si nějak nic z toho snu nemohl vybavit. Ráno hned jak slunce vycházelo zpozad horizontu, pokračovalo se ve stavbě základny. Ale mně cosi nutilo jít do toho kaňonu. Hned jak druhý výsadkový raketoplán přinesl terénní vozidla a další skupiny posádky. Vydaly jsme se konečně také na průzkum kaňonu. Druhé vozidlo se vydalo na severní stranu od základny. V každém vozidle byl jeden průzkumník a vědec v jednom, jeden geolog a jeden mariňák pro naši bezpečnost v případě nouze. A  v tom prvním vozidle navíc já, který jsem dělal velitele průzkumu. A hledaly jsme vhodnou cestu dolů. Všude byl ale sráz moc příkrý nevhodný pro sjezd, ale ani pro skok. Asi po sedmi kilometrech západně od základny jsme našly sráz dostatečně kolmý aspoň pro seskok. Nejdříve jsme musely vyčistit startovací dráhu ke skoku. Všichni jsme se pak připoutaly a pokřižovaly. Vozidlo rozprostřelo kolem sebe manévrovací křídla a vytvořilo jakési vznášedlo. Aktivovalo trysky a s užasnou rychlostí vyskočilo v před do prázdna. Po chvilce se nad námi rozevřel řiditelný padák a my jsme začaly pomalu plachtit ke dnu kaňonu. Plachtily jsme po větru směrem na jihovýchod až východ a po 6 minutách plachtění jsme bezpečně dosedly na dno. Bližší průzkum ukázal že kaňon je strukturou podobný těm na zemi. Akorát je trochu větší.

 Byl tu náznak i jakési řeky.

„Takže tu kdysi asi pravděpodobně tekla řeka, ale kde je teď? Podle dosavadních znalostí je nepravděpodobné aby se dostala k pólům a nebo se vypařila. Je zde dostatek stínu. A i kdyby zde byla teplota jako na zemi třeba na sahaře. Stejně by to nemělo umožnit takové vypařování. Ale je také pravda že je tu menší gravitace což by mohlo mít za následek menší konzistenční spojitost a voda se tak lehčeji dostávala do atmosféry.” Prohlásil geolog.

 Složily jsme padák a nasedly do vozidla. Když jsme se opět vydaly na cestu tentokráte zase klasicky po zemi, byly jsme vzdáleni od základny zhruba 3 kilometry západně a kilometr jižně. Ohlásili jsme se základně ať se dívá dolů že za chvíli pojedeme kolem že nám pak můžou zamávat.

 

 Asi 4 kilometry za linií základny se kaňon neuvěřitelně rozšířil na širokou pláň s malými výběžky skal. To co nás čekalo dál, nás zbavilo smyslů. Zastavily jsme a jen zíraly. Před námi se totiž objevily ruiny jakési stavby. S jasně viditelným pravděpodobně vchodem. Z toho údivu a překvapení jsme zapomněly nález okamžitě nahlásit. A vydaly jsme se hned na průzkum. Už jsme byly u vchodu když si blbej mariňák vzpomněl, že nález není ohlášen na základně. Na nic jsem nečekal a vešel dovnitř a ani geolog z vědcem dlouho neotálely. Voják zatím podával hlášení. Co mě ale šokovalo bylo to co dělá chrám zde na dně. Vždyť jsme na dně kaňonu a nejspíše tohle vše bylo pod vodou moře. Geolog hned na to odseknul. „Kde by se na téhle planetě vzalo tolik vody?“ Na to hned se vmísil do rozhovoru vědec. „No možná před miliony let mohla zde být teplota podobná té jako je na zemi. Ale nejdříve si musíme položit otázku, jak staré jsou zbytky této stavby.“ Já jsem mlčel a prohlížel si bedlivě ruiny a přitom přemýšlel o všem  možném.

 Z trosek budovy bylo patrné že zde byla jedna velká halová místnost s několika menšími výklenky. Obrysy trosek my připomínaly malý jednoduchý chrám.  Uprostřed té velké místnosti bylo cosi divného. Vypadalo to jako zasypaný kamenný stůl. Opatrně jsem z toho místa začal odstraňovat suť. Po slabé hodince jsem za pomoci geologa a vědce stůl zbavil té největší sutě. A už teď bylo vidět že je to asi rovná plocha stolu. Požádal jsem geologa aby mi půjčil štětec ze své výbavy. Začal jsem se štětcem oprašovat plochu desky až se začal objevovat skutečný povrch stolu. Ke konci jsem použil bombičku se stlačeným vzduchem a odvál poslední zbytky prachu. Když jsem byl s čištěním hotov, zjistil jsem že to pravděpodobně není stůl, ale jakýsi jakoby achátový oltář. A až teď jsem si uvědomil že je to, to co jsem viděl ve snu. Ale mlčel jsem o tom. To že by se mohlo jednat o oltář my nikdo nevyvracel. Zato vyvstala otázka proč by tu byl. Po celou dobu přímých výzkumů na Marsu nebyly zjištěny žádné složitější formy života než pár jednoduchých bakterií.

 Leč nedal jsem si pozor na ústa a před geologem a vědcem jsem vyjevil že jsem měl kdysi sen o tomto místě. Pravil jsem jim že mě ale v tom snu v oltáři zářil jakýsi obraz. Ale tohle vypadalo jako obrovská plocha vyleštěného modročerného Achátu.

A pak jsem se posměšně zeptal. „Tohle nebylo uděláno primitivní technologií, že ne?” Bylo vidět jak my vědec s určitou pokorou ale i strachem odpovídá.

„Ano Tigře musím uznat že tvá teorie by se z části dala považovat za správnou. Co mě ale však zajímá je jak si vůbec k takovému závěru došel?”

 „Já jí vyslechl ani nevím od koho a zamyslel jsem nad tím.” Začal jsem oltář podrobně prohledávat část po části. A po chvilce jsem objevil ze spodní strany desky jakýsi malý výběžek a díky mé snížené citlivosti hmatu ovlivněné mým skafandrem, jsem ho stiskl. Ale jestli to bylo skutečně omylem to nevím.“

 

 A císař se při vyprávění lehce pousmál hledíce do prázdna kamsi k zemi a po kratičké odmlce pokračoval ve vyprávění.

 

 „Ucítil jsem jakousi přítomnost energie skrze tvář. Na desce začaly blikat a svítit nějaké znaky jako na obrazovce televize. Ty znaky ale pak začaly vyvstávat z plochy a tvořit jejich trojrozměrný tvar. A já jakousi podivuhodnou náhodou jsem ty znaky rozpoznal. Byly to ty znaky co jsem kdysi myslel že jsou mé vlastní. Ale tyhle byly skutečně dokonalé jak po matematické stránce tak i pocitové dokonalosti či náhlým ohromením. Nebyla to však náhoda. Věděl jsem co asi každý s těch znaků představuje a co může i znamenat. Jenže tohle byly různé jehlany a ty tvořily stejné čáry jako slova. Po mém přemýšlení jsem zjistil že jsou to čistá slova tak jak jsou známa na zemi. Psaná z leva doprava, ale v jazyku mně neznámém. Avšak podle mých znalostí a kombinačních schopností my připomínaly slova v Latině. Zeptal jsem se komunikátorem ke všem, co byly v jeho dosahu, jestli někdo ovládá Latinský jazyk nebo kdo ovládá staré nebo jiné jazyky vůbec. Z komunikátoru se ozvalo chrčení a po krátké chvíli se ozvalo.

„Co ovládá? Prosím opakujte!”

Ptám se zda někdo umí latinsky? Z vysílačky se ozvalo:

„Vydržte! Zjistím echo.“

Čekal jsem pár vteřin. A mezi tím jsem se snažil zjistit něco víc o tomto objektu. Přejel jsem prsty rukavice po pár znacích. Ucítil jsem jemné impulsy energie prostupující skrze rukavici. A leknutím jsem sebou škubl a s rukou ucukl.

Vědec to s geologem viděly a kde se tázaly. „Co se děje??“ Dostal jsem jemnou ránu do prstů. Odpověděl jsem.

Oba dva se nahrnuly k oltáři a ptaly se mě a odkud ta rána vyšla kde jsem se toho dotýkal. Ukázal jsem na ono místo.

Také se toho místa dotkly ale nic necítili. A z humorem mě odpověděly asi se mně něco zdálo. Je to zřejmě nějaký světelný panel. Určitě to nebude nic nebezpečného. Potom se zarazily v hovoru a pak pokračovaly. „ Ale kdo ví?“   A šli prohledávat a zkoumat zbytky zdiva a nánosy zeminy zda něco zajímavého nenajdou.

 Ty znaky začaly žlutočerveně až po chvilce dozlatova zářit. Po té se asi po minutě a něco z komunikátoru ozvalo:

„Tady základna! Tigře máme pro tebe někoho. Má specializaci jazykovědec a ovládá Latinský jazyk a jeho různé formy dialektu a také ovládá Španělštinu, Gótštinu a něco málo ze severských jazyků. Hned Vás spojím.”

„Dobrá. Čekám na kontakt.”

„Zdravím tady Sergio Gladiardi. Co potřebujete přeložit? Tigře?”

„Vy jste ten jazykovědec???“

„Jsem zástupce církve a zplnomocněnec papeže a zároveň se zaobírám studiem jazyků a zejména Latinského a jeho dialektů. Takže co potřebujete přeložit?“

Chvilku jsem se zamyslil protože mě začalo vrtat hlavou co tu vůbec chce církev?? To ani v mém plánu nebylo. A začal jsem mít další a pádnější podezření že tu něco smrdí a že já jsem hlavní hrací kámen o který se hraje. A že by my mohlo jít i o krk. Takže jsem pak pokračoval v hovoru, ale mnohem obezřetněji.

„Potřebuji aby jste se pokusil přeložit, pakliže to bude Latinsky.”

„Můžete začít diktovat.”

„Dobrá tedy začínám: Latinsky: Archivní informační a navigační jednotka. Aktivovaní, Rozpoznání(identifikace). A znaky aktivovaní jsou zažehnuty. Tak je to Latina?”

“Ano to co diktujete je asi latinsky, ale nejsem si plně jist. Vypadá to totiž na nějakou hodně starou formu latiny a nebo její nějaká příbuzná mutace. Takto podobně se Latinsky psalo v prvopočátcích a pokud se nepletu  byla tak napsána i Bible. A teď se pokusím přeložit to co jste my nadiktoval. Tak ta slova mohou znamenat: Archiv informace či zprávy a jednotka směru. Pak dál tam je běžec či něco podobného a poznání. A nebo to může znamenat taky úplně něco jiného. Na několika starodávných svitcích bylo popisováno něco podobného jako, Přesunovací stroj času nebo i jako Odsavač či Chaos….a zbytek byl nečitelný, takže lze se podle střípků domnívat také jako nástroj chaosu. O těch svitcích se hovořilo jako o prokletých a byly zakázány a většina těch co byla v chrámech, byla zničena a ty co zbyly nezůstaly nepoškozené a zachovalo se z toho co na nich bylo původně psáno jen velmi málo a dávalo to jen útržkovité a nesrozumitelné zprávy. Byla tam popisována i jakási sebezničující zařízení.”

To co jsem uslyšel bylo velice zajímavé.  A tak mi to nedalo, a musel jsem se zeptat, protože o těchto svitcích jsem snad nikdy neslyšel. „Co je to za svitky o ničem takovém ani podobném jsem neslyšel?“

„Jistě! Znáte legendu o Svatém Grálu?“

„Ano znám a dokonce několik verzí a mýtů. A domnívám se že je uzamčen v tajném trezoru ve Vatikánu.“

„Jak jste na toto vůbec přišel?“

Na chvilku se odmlčel a pak pokračoval, ale přeci jen z jeho hlasu jsem cítil změnu.

 „To je holý nesmysl. Ano nesmysl. A kde jste získal takovéhle informace?“

A právě tahle otázka defakto potvrdila mou domněnku.

„No myslím že teď již by jste skutečnost o existenci svatého grálu a jeho položení mlžit nemusel.“

Gladiardy ač neochotně, tak nakonec přiznal že se domnívám správně.

„Dobrá, Vaše domněnka je správná. Nevím kde jste k ní přišel, ale máte pravdu Svatý Grál skutečně existuje a již dávno byl tajně uschován ve Vatikánu. Prozraďte kde jste k těmto informacím přišel?“

„Vyprávěl my o něm jeden člověk, tedy alespoň si to myslím, ale nejsem si jist už jsem zapomněl přeci jen kde jsem k té informaci přišel a zprvu jsem mu moc nevěřil. Ani my nechtěl prozradit kde a jak k té informaci přišel on. Jen pověděl že od jisté instituce a že jsou to lidé co si říkají vyšší společnost. Jsou to prý nejmoudřejší lidé na světě a jen jimi vybraný člověk může jim položit otázku nebo si jej přiberou za člena asi.“

Najednou slyším ze sluchátka pobavený hlas.

„Tigře to je hodně dobrej blaf! Kam na to chodíš. Snad ne do klubu?“

Smál se můj přítel Kurt MacBraid? Docela mě teď Kurtova slova dopálila, neovládl jsem se a zařval jsem.

„Kurte drž hubu!!“

„Jo jó už mlčím.“

Náhle se ozvalo ze sluchátka.

„Pánové konec zábavy a zpět do práce! Myslím že jsme tu pro něco jiného než na kafrání.“

Mohl jsem se opět věnovat rozhovoru z Gladiardem.

„Tak dobrá otče pokračujte, a omlouvám se za své neuctivé slova.“

A on pokračoval:

„Tak jako existuje Svatý Grál i když je jeho existence popírána. Prosím přepněte si na samostatný kanál, aby nás nikdo nerušil.“

„Jistě.“

A přepnul jsem na daný kanál.

 „Tak jako existuje Grál tak ještě před Ježíšem a sepsáním první bible, byly dokonale sepsány na svitcích události, které se v té době na zemi děli. Psali je bytosti které zmizeli neznámo kam a neví se kdo to byl. Zmiňovalo se v nich také o lidech žijících daleko na západ za mořem a o zemi jež pohltil mráz. Jsou tam na některých kusech pergamenu kousky nákresů různých věcí a předmětů. Na jednom je nakreslen dokonce jakýsi létající palác. Něco podobného jsem viděl v Indických starodávných spisech. Škoda že jen většina těch svitků byla zničena nebo je velice poškozena. A také není jasné zda vůbec. No že těch svitků mohlo být mnohem, mnohem více. A je to zásluha i dřívější časů církve a náboženství, než se rozdělila. Bože odpusť my mé rouhání.“

„To je zajímavý příběh. Pustím se tedy do práce. Díky za pomoc otče.“

A tím jsem skončil hovor z knězem.

 

 Okamžitě jak jsem skončil hovořit z knězem, volal mě velitel povrchové mise.

„Co jste to tedy našli?“

„To se přesně ještě neví zatím je to ve stádiu zkoumání.“

„Tak se toho nedotýkejte, už tam jede můj tým specialistů.“

„Tým specialistů?“ Otázal jsem se nahlas sám sebe.

 Tohle si velice dobře pamatuji. V duchu jsem si říkal že na jeho experty mu sere pes, teď jsem tady já a chci na to přijít dříve než oni dorazí. Ale abych nebudil tolik podezření musel jsem říci co se stalo. Aktivoval jsem komunikátor a s vnitřním neznatelným veselím jsem podal zprávu.

Jo musím vám ještě něco říct, a to že jsem se dotkl jednoho slova a to se rozsvítilo a nastalo menší lokální rušení signálu komunikátoru.”

Do toho se opět ozval velitel povrchové mise a zařval!

“Vy hovado jste na tom něco aktivoval!?”

S chvějícím se hlasem jsem mu odpověděl: „Ano, ale nevědomky.”

„A co se stalo?”

“Myslím že nic jen se to rozzářilo.”

“Tak už se toho nedotýkejte! To je rozkaz! Nyní přebírám velení nad celou akcí a tato mise spadá pod jurisdikci armády spojených států Amerických. Rozuměl jste!?”

„Cože?? Jaká armáda??“

A v duchu jsem se nestačil divit. Ten chlap snad zešílel? Nebo mám mozek tak vygumovanej že už neví ani co povídá.

„Aha! To je dobrej fór, tohle je, ale mezinárodní operace. A žádnej zelenej mozek my nebude přikazovat co smím a nesmím a obzvláště ne ty co si myslí že jsou středem vesmíru a že ostatní nemají právo znát pravdu. A jak teď tak koukám a poslouchám, tak vy jste jeden z těch hajzlů. Na této misi měli sloužit jednotky spojených národů a ne nějaká posraná Americká armáda. Tedy pokud vůbec jste Americká armáda a ne jedna z těch super tajných neexistujících organizací. Toto je můj projekt  na který jsem získal granty a povolení a žádná zkurvená vláda nebo co jste zač kdo vám velí my nebude přikazovat co mám dělat. To co jsem dlouho hledal a než jsem se k tomu dostal nehodlám zmařit a tajit. Tohle se týká všech lidí co chtějí zlepšit život, a žádná vláda kór ta Americká nemá sebemenší nárok toto tajit. A krom toho svět se od těch totalitních let hodně změnil. A vy jste si ještě neuvědomil že USA je dávno v úpadku a nemá takový vliv jako dříve. Lidstvo se musí dozvědět že jsem našel to co jsem hledal.”

Než jsem to stačil doříct. Ucítil jsem ránu zezadu do hlavy. Na chvilku jsem zavrávoral a pak ucítil jak mně cosi tlačí do zad pod vzduchovou nádrží obleku. A k tomu pak hlas vojáka:

„Tigře! Dejte prosím ruce nahoru a odstupte od té věci.”

Odpověděl jsem: “Vy jste se asi zbláznil.” A v průběhu hovoru při kterém, jsem odváděl vojákovu pozornost. Nenápadně jsem přiložil ruku na spodní řádek znaků a čekal co se bude dít. Nestalo se nic. K mému údivu. Tedy nic co bych zpozoroval nebo pocítil. Zeptal jsem se vojáka. „Takže patříte k nim?“ 

„To není vaše věc.“

„Dobrá. A jak chcete tohle ututlat?”

„Já plním jen rozkazy a jak už jsem řek vám potom nic není.”

„Tak maríno používej hlavu! A co vy, vy sním souhlasíte? Vy jste přece vědec, je vaším posláním odkrývat nové věci a ukázat je ostatním.”

„Já jsem jen badatel.“ Bránil se vědecký pracovník.

„Byla to typická odpověď od tuctového vědce. Co víc bych mohl čekat.“ Říkal jsem si v duchu. Geolog se potuluje někde okolo a určitě tento incident zaslechl, a každou chvíli se tu musí ukázat. Teď už jsem se snažil jen získat čas a v hodný okamžik překvapení a pokračoval jsem tedy v rozhovoru:

„To chcete mě a ostatní zastřelit? Nebo tu zbraň odložíte a necháte nás hledat.“

Voják neodpovídal, a zdálo se že je trochu nejistý. Podle jemného chvění co jsem cítil od hlavně jeho zbraně. Nebo se my to jen zdálo? Tudíž není jisté na čem u něj jsem a tak jsem musel pokračovat v nátlaku abych ho přesvědčil že mám navrch. Což nebyla pravda protože on měl zbraň a já ne.

„Tak co! Co uděláte?”

Tlak povolil a já si mohl trochu oddechnout. Celý jsem se ještě strachy třásl, ale naštěstí skafandr měl dostatek vnitřního prostoru a vše dobře zakryl. Pootočil jsem se k vojákovy a vyděl že z někým přes komunikátor zrovna hovoří, ale já nic neslyšel. Z boční kapsy na pravé noze cosi vytáhl. Ihned jsem poznal že se jedná o plastickou výbušninu z časovanou roznětkou. Opět na mě a průzkumníka namířil zbraň a řekl ať ustoupíme, nebo nás bude donucen zastřelit a nebo to udělá časová nálož o pár vteřin později. Mezitím se přiřítil i geolog se slovy co se děje vlezl zrovna vojákovy do rány. Voják ihned zařval na geologa:

„Postav se k nim! Dělej! Dělej!“

Vzhledem že my jsme byly teď na straně slunce, bylo na vojákovy vidět jak se mu rosí čelo kapkami potu které mu ztékaly po tváři. V tu chvíli jsem si povzdechl, kéž bych byl atletický typ, mohl jsem využít momentu překvapení ve chvíli kdy přiběhl geolog a vojáka odzbrojit. Myšlenku jsem měl, ale jaksi tělo zůstalo stát.

 

 Náhle jsem zahlédl jak na oltáři, znaky nahoře v jeho levé části se začínají postupně rozsvěcet a jak se rozsvítila poslední začala se celá plocha desky vlnit jako vodní hladina a vydávat třpytivou zář, jako když září měsíc nad noční vodní hladinou. Voják si toho ani nevšímal a připevňoval načasovanou výbušninu. Snažil jsem vojáka přemluvit ať to nedělá, že to má nesmírný význam pro vědu. Voják se na mě obořil.

„Držte už hubu!! A jestli nechcete tady zhebnout případně k tomu také přikurtovat, tak se jděte ukrýt!”

 Vše ve mně vřelo nenávistí a neskutečným vztekem, a chtěl jsem to nějak zastavit, ale nevěděl jsem jak. Nastala exploze při níž došlo i k velkému energetickému výboji, který naštěstí z nějakého důvodu nepronikl skrze skafandr a nás tak nezasáhl. Avšak zasáhl vozidlo. Vymazal všechny elektronické údaje, zresetoval palubní počítače, a byl vidět zkrat na baterce ve vozidle. Tedy to co zanechal. Geolog se ihned vrhl vztekle na vojáka a z nadáváním začal do něj bušit.

„Ty hovado zasraný mariňácký! Podívej se co si udělal! Jak se teď odtud dostanu!? Jak?! Hm?!”

Jeho útok byl na vojáka tak rychlý a mocný že voják nebyl schopen ani sebemenšího odporu. Rychle jsme vstaly a šli jsme to běsnění z průzkumníkem zastavit než se něco vážného stane. Rychle jsem sebral vojákovu zbraň a varovně vystřelil do vzduchu. Ehm. Vystřílel jsem do vzduchu skoro celý zásobník. Ale hlavně že to zabralo a přestaly se rvát, a vědec je konečně mohl od sebe oddělit.

 Ihned jak byly schopni poslouchat jsem k nim promluvil.

“Sakra nechte toho nebo vás zastřelím oba!”

Nešťastný geolog se z nářkem ozval:

„A jak se teď od tud dostanem? Vzduchu máme omezeně a bez zásob vzduchu se těžko asi do základny dostanem.”

„Klid!” Řekl jsem s rozvahou.

Požádal jsem vojáka aby všechny náboje pohodil přede mně k nohám a nemyslel na žádné nerozumné činy. Voják neochotně vyndal zbývající zásobníky, a pohodil je přede mne. Ihned jsem je sebral a obratně vyprázdnil, až to vojáka velmi zarazilo. Vytáhl jsem i zásobník ze zbraně a spolu s nábojema jsem jej odhodil co nejdále se my povedlo. Hned na to jsem rychle rozebral rychlopalnou automatickou pušku upravenou speciálně pro různé podmínky. Její části jsem opět rozhodil kolem.

„Proč jsi to Tigře udělal? To byla naše jediná možnost obrany před napadením.” 

Ihned jsem reagoval. “Omyl naší poslední a jedinou obranou je útěk. A vůbec proti čemu se chcete tady bránit, snad písečné bouři? Pchá!” Voják promluvil:

„Dobrá. A co budeme dělat. Vozidlo je nepojízdné, jeho vysílací jednotka se také nedá použít.Takže jsme navíc odříznuti od základny i komunikačně. Jak se teď odtud dostanem? Přece tu nepojdem jak krysy?”

„Jen klid něco už se vymyslí. Vždyť sem jede speciální jednotka.“

Geolog:

„Klid?! Klid!? To se lehce řekne. Ale jak máme být klidní když základna je asi zhruba pět mil vzdušnou čarou od naší polohy a k tomu na dně kilometr a půl hlubokého kaňonu!”

Snažil jsem se tedy situaci trochu zlehčit.

„Máš vzduch? Máš. Máš ho dost? Zatím ano. Až ti bude docházet tak my řekni. Máme ho dost ještě na dobrých šestnáct hodin. No a vzdálenost k místu kde by mohly fungovat naše osobní komunikátory je a pokud to přeženu tak pět hodin chůze. A dost možná že najdeme i místo odkud nás můžou pak vytáhnout nahoru, Balonem. Když budeme muset šplhat nahoru tak poneseš zhruba jen třetinu své celkové váhy. Co chceš víc. To na zemi nemáš. Tam si při lezení svou váhu užiješ naplno. A možná že tu explozi uviděly a hlavně když se neozveme určitě pošlou pátrací tým.“

Chvilku bylo ticho a pak geolog ztišeným hlasem řekl:

„Tigře! Ale já potřebuju. Nebo se z toho p..“

Chvilku my to trvalo než my to došlo.

„A na co myslíš že máš ty dva váčky. To nejsou pytlíčky, když se ti udělá nevolno.“

Geolog se na mě velice divně podíval. Ale hned se rozzářil když mu to došlo. Úplně na to zapomněl.

„Ty si nedával asi při instruktáži dobrý pozor co. Tak tady na prdeli máš takové dva konektory. Vidíš? Přiložíš k nim ty dva konektory na váčky. Dřepneš si a je to. Pak ti to i prdel utře. Budeš mýt zadek jako od maminky. No a vepředu máš něco podobného, ale bacha tam se zasouvají tyhle válečkovité podivnosti, kterých máš tady na boku také po dvou kusech.“

Geolog odběhl za nejbližší skalku si ulevit a jak zmizel za ní, a jak jsem se otočil v tu chvíli jsem uviděl válet se marínu smíchy na zemi a já se dal také do smíchu. Takovéhle divadélko už asi nezažiji.

 Opět jsem se začal zabývat otázkou návratu. Zeptal jsem se maríny:

„Za jak dlouho k nám můžou dorazit ti experti?“

Voják na to:

„Nejdříve tak za šest hodin.“

„Dobrá tak já se nejdříve podívám na místo zkázy co proved tady náš marína. Jestli chcete tak můžete jít napřed.“

Nato se ozval voják:

„Nemáme se rozdělovat, mám Vás všechny hlídat a dávat na vás pozor.”

„No to je hezké! A co to vaše bum bum! A nebo támhle ten za skalkou?”

„Tigře to byl rozkaz a já ho musel uposlechnout.”

„Hm! To je dobré. Takže ti dávám rozkaz aby ses zastřelil! A ty to uděláš!?”

„Ne to ne! Ale když by to byl rozkaz?”

„Tak vidíš! Ale!“

Otočil jsem se a mávl rukou.

„I když jsi voják a dostáváš rozkazy. Musíš je vyhodnotit a ne slepě je jen plnit. I když se odporováním dostaneš do problémů.Ale když něco odporuje jak logice a zachování si vlastního krku pokud jej ty sám nechceš obětovat? Tak je to tvoje věc. A i když jsi voják máš také svá určitá práva krom povinností. Tak si to pamatuj! Jdu se tam podívat.”

 Voják na důkaz porozumění pokývl.

 „Tak a teď můžete jít napřed a já vás dohoním, nebo tu na mě počkáte a nebo půjdete tam se mnou se podívat.”

„A co by jsme tam viděly? Jsou tam jen trosky. Já tedy čekám zde.”

Vědec na to:

„Možná tam jsou jen trosky, a nebo možná taky ne? Jdu se tam podívat také.”

 Vydaly jsme se tedy k místu výbuchu kde býval onen oltář či co to bylo.

 

  Na místě byl kráter, ale jen mělký, což nasvědčovalo že podloží nebo spíše podlaha která teď byla místy vidět, je velmi odolná, a pravděpodobně není z nějakého obyčejného či známého materiálu. Tam kde byl oltář jsou už jen dva rozbořené pahýly. A z toho zadního pahýlu se stal malý vodotrysk, a zněj jemně prýštila kapalina vypadající jako voda.

„To je voda! A ke všemu absolutně čistá podle mého indikátoru.“ Pokřikoval jásavě vědec.

Pahýly trčí z kráteru do výše asi jednoho metru a ten vodotrysk vystřikuje do výše dalšího jeden až jeden a půl metru. Při letmém srovnání výšky podlahy jsem usoudil že oltář byl původně ve výši asi jeden a půl metru. Ale stejně ty pahýly my byly něčím podezřelé, avšak nenašel jsem nic co by mé podezření vyjasnilo, prostě sloupce světle hnědého materiálu nebo spíše jím pokryté a z jednoho je teď vodotrysk. Odebral jsem spolu z vědcem z něj pár vzorků té vody a našel i jeden neporušený symbol z oltáře a pár střepů z plochy oltáře. To je vše co z oltáře po výbuchu zůstalo. Symbol jsem pečlivě a tajně uschoval do kapsy aby si toho vědec nevšiml.

 Konečně se přiřítil i Geolog a hned sebral nějaké vzorky, podlahy a zeminy okolo kráteru. Teď jsme se mohly konečně vydat  pěšky k základně. Škoda že bez vozidla. Z vozu jsme jen vytáhly náhradní vzduchové nádrže pro každého jednu. Každá z nich obsahovala 5 litrů tekutého vzduchu. A vydali se pak konečně k základně. Ještě že má Mars o tolik menší gravitaci něž Země. Tak byl pochod ve skafandrech vcelku lehký. A ještě že to byla také úplně nová konstrukce skafandrů.

 Po asi hodině a půl jsme došly k úbočí kaňonu a zkusily navázat spojení. To se nám naštěstí povedlo, ale až při druhém pokusu. V povrchové základně už nás pomalu málem odepsaly, po té explozi co uviděly v dálce. Nyní už nám bylo lépe že jsme zase alespoň v kontaktu. Horší však bylo vymyslet jak se dostaneme nahoru. Jedno řešení jsem měl. Ze základny by nám shodily balón a my jej naplnily vzduchem z nádrží. Problém byl v tom že nahoru je to asi kilometr vysoko, a jak zabezpečit bezpečnou cestu nahoru a poryv vzdušného proudu neodvál jinam nebo hůře nepoškodil balón o skály. Protože poryvy větrů tu jsou nevyzpytatelné a často několikanásobně silnější než na zemi. Nakonec pro nás poslaly výsadkový raketoplán, který nás vyzvedl nahoru. Za tu dobu co jsme nebyly v základně, se základna pěkně rozšířila a měla už blízko ke konečnému dokončení a zabezpečení proti větrným smrštím. Podzemní zásobníky vzduchu se už plnily vzduchem, a nádrže pro pohonné hmoty pro vozidla se také plnila a generátory energie pracovaly také na plný zkušební výkon. Takže teď se zásobami jídla by byla plně obsazená základna schopna přežít i dva měsíce. Což je doba dostačující v případě nouze na přežití do příjezdu nových zásob jídla nebo evakuační lodě. Tedy, když by nějaká taková existovala. Původní úmysl, byl zůstat dva týdny na Marsu a provádět všechny potřebné výzkumy z dostupnými prostředky. Pro budoucí možnost teraformace a následného stálého osídlení. Tak jak jsem si to dříve představoval že se život na Mars po xx letech vrací.

 

 To vše se však změnilo hned druhý den co jsme se navrátily do základny od toho průzkumu a oltáře který byl zničen. Než jsem se stačil probrat ze sna. Přišel ke mně velitel:

„Věděli jsme že jsme vás neměly na tuto misi brát. Měly jsme to prosadit.“

Mlčel jsem a zatnul zuby a přitom stále koukal do prázdna a snažil se nevnímat ta potupující slova a to co my říkal. Chtělo se my křičet a vzteky ničit. Až pak jsem se probral, když velitel dal rozkaz aby mě odvedly.

Odvedli mě a uvěznily ve skladové buňce materiálu, za hrubé porušení kázně a ohrožení celé mise. Ale stejně jsem uslyšel i to co jsem raději neměl slyšet.

„Kéž by jsme ho tady mohly tak nechat zdechnout………..“

Do oči se my valily slzy hořkosti. A stále nechápal proč? Všechny pokusy dostat se ven na svobodu byly ale marné.

 Těsně před tím než začalo svítat ozval se poplach, všichni pobíhaly sem a tam a křičeli jeden přes druhého:

„Poplach! Dělejte! Balíme! Všichni pryč musíme základnu okamžitě zničit.“

A že jsou přerušené všechna spojení z Daidalosem. Uviděl jsem Erika a snažil se ho přivolat ať my řekne co se děje. Nepovedlo se Erik mě nespatřil.

 

Erika Winfree jsem poznal při hledání inteligence na tento celý projekt. A už od začátku bylo cítit pouto vzájemné sympatie a zájmu o poznávání nepoznaného a tak nějak se z nás stali hned přátelé. Stal se z něj nakonec genetický inženýr a  badatel. V misi měl zajišťovat a získávat informace ze všeho živého i v minulosti živého co bychom na Marsu objevily. Ale to byla jeho specializace jinak toho měl na starosti tak jako každý z nás mnohem více. Jo byl otevřená duše i když ne vždy naslouchal.

 

 V povrchové základně nastal totální chaos, všichni se snažili zjistit co se děje.

 

 Pokud se jednalo o Daidalos, tak ten byl v případě nouze vyzbrojen raketovými střelami, raketami nejdelšího možného doletu jaké jsme byly tehdy schopni zkonstruovat, a několika poloautomatickými věžemi vybavenými tehdy tou absolutně nejvýkonnější zbraní zvanou Hydra. Hydra byla schopna vystřelit až jeden milión projektilů za jednu sekundu. Na Daidalosovi, ale byla ještě jedna zbraň. Byla to trochu naddimenzovaná verze. Dostala označení Hydra Head. Byla vybavena a schopna požívat několiko typů munice třeba i s aktivními prvky životu nebezpečnými. Její výstřel dokázal zastavit snad cokoli na co či jaké možné nebezpečí tehdy si člověk dokázal vybavit. Na jednu salvu aktivní střelou dokázala prostřelit masivní pancéřování o tloušťce 1,13M oceli. Později se zjistilo že je dost účinná i na  oslabení či přetížení štítových generátorů. Měla však jednu nevýhodu před její trajektorií nesměl být žádná přátelská loď. Také má velice vysokou spotřebu munice a hlavně nízkou životnost.  A i dnes jsou Hydra či její modifikace velice výkonné zbraně, hlavně na obranu proti blížícím se raketám a torpédům. Najdete ji i na našich lodích, ale ve zmodernizované podobě již jako její sedmou generaci. A na tu původní se můžete pak podívat v sídle historie.

 

 O chvilku později byla z Daidalosen opět navázána komunikace. A Daidalos hlásil, že se objevil z ničeho nic neidentifikovaný objekt a že byly jím napadeni a on musel opětovat střelbu po neidentifikovatelném objektu. Jeho střely objekt zasáhly a ten se poté vytratil z obrazu a pak i z radarů tak rychle jak se objevil. Ale po pár vteřinách se objekt opět objevil na radaru a začal vstupovat do atmosféry planety. Je nutné přerušení mise a okamžitá evakuace. Pravděpodobně ví o základně. Jeho směr letu vykazuje shodnost s trajektorií směru základny. Takže jsme měli na evakuaci zhruba tři minuty. Než k nám dorazí. To bylo to poslední co jsem z komunikátoru uslyšel. Nemohl jsem ani navázat komunikaci ani mluvit. Protože mě komunikační zařízení sabotovaly a to se pak i komplet vyzkratovalo takže po chvilkovém šumu jsem měl ticho a nemohl jsem nic dělat než se snažit normálně řvát a bušit do dveří sklad a že si mě někdo všimne.

 

Až později jsem se dozvěděl jak to údajně doopravdy bylo. Kapitán z nějakého důvodu zpanikařil a začal po tom objektu střílet jak zběsilý. V první salvě vystřelil hned 10% z celkové zásoby střeliva Ale minul snad vším. A při pozdějším vyšetřování řekl, že se mu snažily proniknout do mysli ti mimozemšťané a že najednou pocítil neovladatelný strach. Nebo tak nějak podobně my to vyprávěl po čase Erik. 

 

 Všichni se rozběhly k raketoplánu a nastupovaly do něj. Po tom co jsem uslyšel jsem byl jak očarovaný a nemohl se ani hnouti z místa. Bouchal jsem na vrata buňky ve které jsem byl uvězněn, ale bylo to zbytečné nikdo si mě nevšiml. Lehce vypouleným kruhovým průzorem ve dveřích jsem v dáli na obloze směrem na západ zahlédl hustou kondenzační atmosférickou čáru a před ní malý černý objekt. Pak jsem uviděl velitele pozemní základny. Mával jsem na něj ať mě pustí. Ano uviděl mě. V duchu jsem se zaradoval. Ale má radost netrvala dlouho. Velitel se na mě škodolibě podíval a lehce nenápadně my zamával na rozloučenou.

 

 Velitel naskočil do posledního raketoplánu a oznámil pilotovy: „Odlet, základna je evakuovaná můžeme letět.“ Nevěřícně jsem koukal jak se zavírají dveře u posledního raketoplánu. Zmocnila se mně strašlivá zlost. Přece mně nemůžou tady takhle nechat. Padl jsem jeden Titaniový pilíř a rozběhl se prudce proti vratům. Jenže jsem zapomněl že jsou jištěná podobně jako trezor. Takže jediná šance byla že se my dost rychle povede prorazit jednu z bočních stěn. Které nebyly tak bytelné jako dveře protože se počítalo s jejich eventuelním zapuštěním do skály či země. Bušil jsem pilířem do stěny tak silně jak jsem jen byl schopen. Pot se ze mě lil proudem. Teprve až na čtvrtý rázný a zoufalý pokus dostat se ven, stěna v nýtech praskla a další ranou jsem díru rozevřel tak abych mohl ve skafandru bez problémů dírou prolézt. Vypadl jsem na povrch a uviděl už jen jak se raketoplán odlepuje od povrchu a rychle mizí pryč. Mával jsem volal jsem skákal do vzduchu házel kamení na vznášející se raketoplán.do. Komunikátor byl stále zkratovaný nebo se tak zdál. Když tu z komunikátoru vyšlo jemné zesilující chrčení.

 To byl signál, a mně bylo jasné že základna vyletí do vzduchu. Poznal jsem tenhle sekvenční zesilující se zvuk, který dříve vydávaly satelity nebo spíše když někoho většinou komunikačně spojovaly vysílače. Teď to byl signál dálkového odpalování časovače nálože. Takže jestli jsem měl před tím alespoň nějakou naději, že bych eventuelně mohl přežít na základně a vrátit se zpět na loď. Tak teď už snad nebyla prakticky žádná. Utíkal jsem pryč od základny než vybuchne, seč my síly a nohy stačily. Cestou jsem se ohlížel na ten neznámý objekt kam letí a v duchu jsem si říkal.

„To je snad nějaký zlý sen. Z jedné strany se mě, vlastní? lidé chtějí teď zbavit či zabít a z druhé zas UFO.“

Uviděl jsem malý vrcholek skály který by mě měl dostatečně ochránit před výbuchem a následnou tlakovou vlnou. Zalehl jsem za ním a tlačil se na jeho stenu co to šlo.

 Nastala mohutná exploze až se povrch pěkně roztřásl. Jako když by na povrch sám ďábel vstupoval. Tlaková vlna ve tvaru delty obepnula skalku za kterou jsem byl ukrytý. Kolem létaly kusy základny a sutě. A díky malému tlaku a menší gravitaci létaly pěkně rychle a také hodně vysoko. Když výbuch odezněl, konečně jsem vyhlédl zpozad skály. Uviděl jsem naprosto holou skálu s velkým kráterem hlubokým asi 15 až 16 metrů. Všechna půda která byla před tím nanesená na skále, byla pryč v okruhu dobrých sto možná i více metrů okolo.  Na okraji srázu jsem uviděl prohlubeninu. To se totiž utrhl kus masivu stěny kaňonu a ten se teď sesouval s rachotem a otřesy dolů. Mezitím začal padat déšť suti, kamení a trosek základny. Ale jen málo. Naštěstí. Tam nahoře ve vzduchu byl docela vychr a odnášel ten mrak rychle pryč a také jej rychle rozptyloval. Díval jsem se na tu hrůzu. Náhle vedle mě spadl kus kamene o velikosti pěsti. A po vteřině mě kousek suti velikosti golfového míčku praštil do helmy. Ihned jsem pochopil že to nebude samo sebou.  Rychle jsem běžel k té skále za kterou jsem se před tím schovával protože měla i malinký převis co by mě měl dostatečně snad ochránit a opět jsem se  přitisknul ke stěně skalky pod převis tak moc jak jen to šlo. Odtud jsem sledoval jak kusy základny a velké kameny dopadají kus odemě a tříští se o obnaženou skálu.

 Začal jsem se dívat směrem k objektu v dálce, zatím udržoval výšku a nezdálo se že by měl namířeno ke mně a že by si všímal výbuchu základny. Náhle začal klesat a teď my bylo jasné kam to vlastně směřuje. Bylo to k místu kde stál ten oltář.

 Těsně nad tím místem se ta loď zastavila a chvíli tam stála a rotovala kolem své osy. Déšť suti konečně ustal a já mohl vylézt. Slezl jsem do vnitř kráteru. A díval se na tu spoušť a také na skálu jak vypadá její struktura.

 Kyslíku jsem měl už jen na pár hodin. A tak jsem si sedl na skálu na okraji kráteru a sledoval tu cizí kosmickou loď jak se otáčí nad oltářem a přemýšlel a čekal až my dojde vzduch. Seděl jsem tam tak pár minut když se ta loď náhle otočila směrem ke mně a bylo vidět že se přibližuje a já čekal jak tohle dopadne.

 Nechtělo se my ještě zemřít a tak jsem zkusil na tu loď zamávat a nějak se pokusit na sebe upozornit. Přiblížila se k troskám základny a pomalu ji začala podél kráteru obletovat protisměru hodinových ručiček. Pak se náhle na místě zastavila otočila a po stejné dráze se vrátila na začátek místa kde začala kroužit což bylo na východ. Ta loď o mě asi věděla. Nevyšlehly z ní žádné paprsky kterými by mně prozkoumaly nebo někam přenesly či by mě zničily a podobně. Loď byla už kousek ode mě A klesla tak na dva metry nad povrch zastavila a zůstala levitovat. Pocítil jsem zvědavost a šel jsem blíž k ní. Když v tom začala téct směrem ke mně velká asi 2,5 vysoká a  5 metrů široká vrata a začala se přetvářet v nájezdní plošinu. Tedy abych to upřesnil taková se vytvořila v trupu té lodi velká díra.

 Loď my trochu připomínala hybridního na první pohled černého? kraba bez končetin a byla trochu větší než naše výsadkové raketoplány. Z tou barvou se nakonec ukázalo že je  V tu samou chvíli kdy se vrata dotkly povrchu, zdálo se my že slyším jakési nesrozumitelné hlasy. Myslel jsem že to je cosi neznatelného z komunikátoru, ale ten byl hluchý. Opatrně jsem se přiblížil ke vstupu a přemýšlel jsem z jakého materiálu to asi může být. Připomínalo my to uhlíkovou slitinu oceli, nebo umělou hmotu. Jak jsem byl blíže ke vchodu, hlasy byly stále silnější, zřetelnější a já zjistil že je slyším jen ve své hlavě. Pomyslel jsem si:“Copak jsem se zbláznil?“ V tu chvíli jakoby hlasy utichly a byl slyšet jen takový jemný tichý hlasový šum. Vstupem jsem uvnitř neviděl žádné známky života. Čekal jsem nějaké mužíčky nebo něco podobného a nic. Ne čekal jsem jakoukoli viditelnou inteligentní formu života. Vešel jsem dovnitř. Vstup zůstával stále otevřený. Byl jsem teď uvnitř lodi v jakési oválné hale vysoké tak 2,5 metru a dlouhé asi 50 metrů, po bočních stěnách byla hala vyztužená nosníky.

 

 Na to opět Mauar přerušil císařovo vyprávění jednou ze svých mnoha otázek.

„A co se stlalo s těmi ostatními? Utekly? Nesnažily se pak pro vás vrátit? A přežili?“

„Dost! Dost! Dost! Mauare. Příliš mnoho otázek. Nesmíš mne stále přerušovat ve vyprávění, vše se dozvíš až přijde správný čas. A když ne? Tak až skončím vyprávění a když na to budu znát odpověď pak tvé otázky zodpovím. Ale teď už poslouchej a nevyrušuj nebo přijdeš o ten příběh. Mohlo by se stát že by my unikla nit. Rozumíš!?“

„Jaká nit??“

„Oh! To je jedno prastaré rčení. Jako že bych mohl zapomenout kde jsem skončil vyprávění nebo tak nějak už si na význám přesně nepamatuji. Budeš tedy už mlčet jako ry..  Budeš tedy už tedy potichu ano??“

Mauar přikývl. A já mohl pokračovat ve vyprávění: 

 

 „Než jsem stačil udělat další krok hlouběji do haly a objevit nějaký další vchod. Uslyšel jsem opět jakési hlasy, teď už ale srozumitelné. Přesto však jím nerozumím. Jen občas my některá slova zní jako když se modlí mnich, ale o těch ostatních jsem neměl ani zdání. Pokusil jsem se ihned své myšlenky upřít těm hlasům a v duchu jsem promlouval. Chtěl jsem usednout do jedné z meditačních pozic na zemi zvané podobné tureckému sedu. Používaného často i při některých typech meditací. Ale jaksi jsem si zapomněl uvědomit, že mám na sobě skafandr a tudíž si nemohu sednout tak jak jsem v duchu bláhově zamýšlel. Zčista jasna mě náhle napadla jedna myšlenka hodna většinou těm co v hlavě přeskočilo, ale přeci jsem naštěstí aktivoval přístroj na rozbor vzduchu a zjistil jsem, že je zde špatné, ale  dýchatelné ovzduší a je absolutně čisté. Jen rozdíl Kyslíku byl na 133%, Hélia byl na 1100%, Argonu bylo na 300%, Vodní páry na 400% a Dusík na 70% oproti hodnotám na zemi. Což bych mohl podle svého úsudku snad schopen dýchat bez vážných následků. Úžasné! Říkal jsem si lepší něco než nic. I když jsem měl velký strach a moc jsem přístrojům, které jsem sám definoval, nevěřil. A i když jsem byl radostný z výsledků z přístroje, musel jsem si pohledem na přístroje postupně dodával odvahu a přesvědčovat sám sebe že to zvládnu a udělám ten pohyb. Moc možností nebylo buď po nějaké té hodině se otrávím vlastním kysličníkem uhličitým nebo mi eventuelně začnou mutovat plíce v žábry. Začal jsem tedy postupně uvolňovat jističe u helmice skafandru. Vydechl jsem a pořádně se naposledy nadechl a povolil poslední ventil.

Ozvalo se zasyčení a za krkem mě zalil chlad. Zrakem jsem prohlížel podlahu sem, tam a pomalu jsem se pokoušel vydechovat a postupně nadechnout. Ucítil jsem náhle jakoby mě po celém obličeji přejela statická energie. Vzduch nebyl cítit žádným popsatelným aroma. Sundal jsem si posléze celý oblek a v naději, že to bude dýchatelné a nic zlého se my nestane. A k mému úžasu se to dalo dýchat byl to rázem čistý vzduch. Úplně jsem cítil  jako by mnou procházela síla. Byl to velice divný a těžko popsatelný pocit. Něco jako jiná realita. Hned jsem si vzal opět přístroj na stopování vzduchu a ten teď vykazoval Kyslík stále na 133% ale Helium bylo na 110% Argon na 0% vodní páry na 150% a dusík na 100% oproti hodnotám co jsou na zemi. Tedy něco jako čistý vzduch. Moc jsem nebyl schopen chápat a tak si tam sedl a jako bezduchý koukal kolem sebe jakoby do prázdna. Opět jsem uslyšel ony ty hlasy. Tedy vlastně byly to hlasy co zněly jako jeden. Zavřel jsem oči a snažil se na ně soustředit. Díval jsem se do svého nitra a hledal ty kterým ty hlasy patřily. Po malé chvilce mně jeden z mých smyslů mě upozornil že nejsem sám. Ano ucítil jsem přítomnost něčeho živoucího. Rychle jsem otevřel oči a uviděl jsem před sebou jakési postavy. Dvě vypadaly jako šedobílé lidské děti s neúměrně velikými hlavami a velkýma očima. Vzhledem k tomu jak jsem byl blízko a mým zkušeným bystrým zrakem, jsem ihned rozpoznal že to není jejich skutečné tělo, ale něco podobného jako jsou dnešní moderní ochranné obleky. Které jsme tehdy neměly na tak dokonalé úrovni. Mezi těmi postavičkami byla jedna bytost, která byla jen o málo vyšší? Nebo nižší? Hýřila pro mně těžko určitelnými barvami. Nebo něco jako duha? Chvíli my připadala tmavě modrá až fialová, pak zase duhová, a nakonec tmavě a nebo světle šedivá. Její hlava byla podobná lidské jen s tím rozdílem že ji obklopovala jasná bílo-žlutá záře a ta bytost levitovala. Pak už si z té chvíle pamatuji jen, že jsem se cítil spokojený, jako bych nalezl jeden ze svých cílů, které jsem hledal a chtělo se my hodně spát až jsem nakonec usnul. 

 

 Když jsem se probudil cítil jsem se stále unavený ale také jak mě bolí celé tělo. Zkoušel jsem otevřít oči, ale nedařilo se mi to, přesně tak jako když by mně uspaly. Opět jsem uslyšel ten hlas. Avšak tentokráte jsem mu velmi dobře rozuměl. Ano já jsem najednou ovládal ten cizí jazyk a nejenom jeden já jich ovládal hned asi 8 najednou. Paměť jsem měl jak vymetenou, ale mohl jsem si lehce vybavit jakoukoliv vědomost co jsem zrovna chtěl. Ten hlas mně přátelsky nabádal, abych se ničeho nebál, až otevřu oči a zůstal klidný pro své bezpečí. Chtěl jsem promluvit, ale ten jemný hlas mně umlčel a řekl.

„Všechno už víme. Četli jsme tvou knihu.“

Mé myšlenky bleskurychle přivedly otázku. O jaké knize to mluví?

„My četly tvé příběhy, tvé sny a přání, známe i tvou bolest a té jsme tě zbavily, avšak budeš-li chtít vrátíme ti ji zpět.“

Sotva jsem pomyslel na to jakou bolest.

„Tu bolest co v tvém srdci sídlila a tvého ducha o mnoho energie připravovala. Provedly jsme na tobě upgrade jak jsi požadoval. Byly provedeny všechny potřebné opravy pro bezchybný chod.“

Po chvilce mlčení hlas pokračoval:

„Tak ty hledáš svého tvůrce, toho kterému někteří lidé říkají bůh? Nebo toho kdo zván je Budhou, či snad Višnou, nebo Quocaltapal?“

Odpověděl jsem:

„Já, já nevím jaké má jméno ani odkud pochází a proto mu říkám jen stvořitel a jen doufám že ... On ke mě promluvil že, jsem-li hoden svého snu, najdu cestu jak se stát Paladinem, hvězdným bojovníkem, služebníkem a uzřím svého stvořitele, pána světla a dobra abych se mu mohl poklonit a stát se jeho žákem či pomocníkem. Toto si vůbec nepamatuji nebo spíše nerozumím a stále se mi to ještě nedaří plně pochopit“

Jejich náhlé mlčení ve mně vyvolalo zdání se že takovou odpověď ani v mé mysli nenašly.

„To je zajímavé?“

Nato se ozval druhý hlas.

„Tak ty hledáš pradávného?“

„Pradávného?“

Zopakoval jsem mu i sobě v mysli v otázce.

„Ano Pradávného. To je náš sen-sei a my jeho služebníci. Často mu pomáháme, když nemá čím dál častěji dostatek sil. Zdá se že Pradávný je nemocen nebo brzo se připojí k velkému mraku. Pradávným se tak nazývá, protože už si skoro nepamatuje jak dlouho existuje. Snad od počátku vzniku vesmíru a někdo říká že i mnohem déle. On totiž asi není ani z naší úrovně. Ale to my nevíme, a raději se na to jej nechceme ani ptát. On zná snad vše na co kdo z nás kdy jen pomyslel.“

 Konečně se my povedlo otevřít oči, a v tu chvíli jsem měl nejistý pocit že jsem byl odkloněn od svých původních myšlenek. Na to kde to jsem, co to se mnou je. V nevelké místnosti co vypadala jako laboratoř a lékařský  operační sál dohromady. Uvědomil jsem si také důvod proč cítím že stojím jako zkamenělý a proč se nemohu hnout vyjma hlavy. „Oni ze mě udělaly stroj!“

Nejdříve jsem si myslel že ze mě udělaly stroj a zpanikařil jsem trochu než mě hned cosi uklidnilo. Byl jsem totiž uvnitř v jakémsi brnění co vypadalo jako stroj.

„V čem jste mě to uvěznily?“

Otázal jsem se.

„To je, vyjádřeno vaší mluvou Biogenetický lékař. Očišťuje tě, léčí, posiluje tvůj obranný mechanismus a upravuje tvou strukturu tak jak sis přál. Toto je tvůj upgrade!“

 Když i moje tělo konečně přišlo trochu k sobě chtěl jsem se pohnout. Už, už jsem se chtěl dát do pohybu. Když jsem ucítil ve svalech na různých místech po celém těle a končetinách jakési jehly co se některé dotýkali kosti nebo jí dokonce byly skrz na skrz prostrčeny. Okamžitě jsem ve svých představách očekávání neskutečné bolesti strnul. A nic, já jsem necítil skoro žádnou bolest. Jen tupé pevné tyčky jimiž jsem byl prošpikován. Byl to velice zajímavý a zvláštní pocit. Asi nejvíce se tomu podobá fixace zlomené končetiny ocelovou konstrukcí. V duchu jsem si pomyslel. To se mnou určitě zkouší nějaké pokusy. Ihned na to se ozval onen známý hlas.

„ Ne! neprovádíme na tobě žádné pokusy! Nejsme takoví jak si vy pozemšťané myslíte.“

„Dobrá.  Ale já nechci tady takhle bejt! Pusťte mě pokud tedy nejsem vězeň nebo pokusný objekt!“

„Dobrá! Aktivujeme tento lékařský pohyblivý stroj ať se tedy můžeš pohybovat, ale musíš být stále upevněn vněm. Tvá léčba není ukončena a bude trvat, mnoho času ještě uplyne. Souhlasíš?“

„Ano! Když je to tak, tak to musím vydržet.“

Hned na to jsem ucítil jakési lehké výboje energie a stroj se začal zvedat do aktivní polohy. Udělal jsem první krok a ozvala se tlumená rána došlapu mechanického chodidla. Úžasné byl jsem nadšen. Velice se my to líbilo a připadal jsem si v tu chvíli neohrožený, nebo jako Robocop.“

 

 Ze skupinky naslouchajících císařovu vyprávění. Tentokráte císařovo vyprávění přerušil jeden z naslouchajících Chitolatsů.

„Kdo ne co je to chRusbschi-rchobsi-rorobocop?“

„Robocop byl kdysi jeden z vymyšlených pozemských představitelů hrdiny v budoucnosti, jako strážce zákona a pořádku a bezpečí. A jedná se o  složení slov Robot tedy inteligentní stroj a Cop- v jednom jazyce Policista nebo-li, strážce zákona a pořádku. Tak a kde jsme to v příběhu skončili?.“

Turalia odvětila:

„Vaše výsosti skončil jste: Hned na to jsem ucítil jakési lehké výboje energie a stroj se zvedat do aktivní polohy. Udělal jsem první krok a ozvala se tlumená rána došlapu mechanického chodidla. Úžasné byl jsem nadšen, velice se my to líbilo a připadal jsem si v tu chvíli neohrožený, jako Robocop.“

 

„Oh ano! Už si vzpomínám.“

Císař si podepřel bradu a chvíli mlčel a přitom koukal kamsi do prázdna a pak opět promluvil. Jakoby se vzpomínkou v hlase:

„Ano, tak, tak. Cítil jsem se jako král. Ten dusot se my z nějakého neznámého důvodu líbil. Dělalo mi to radost a tak jsem se usmíval a pochodoval sem a tam, tam a sem.

Ta bytost co měla záři kolem hlavy, pronesla:

„Je čas sloučení. Tvá mysl je čistá myšlenka. Chceš se již sloučit?“ 

„Sloučit? Co to je?“

„Je to jak u vašeho tomu říká uzavření příměří a spolupráce dvou stran?“

„Myslíš manželství?“

„Ne! Myslím to co dělají u vás i dva různé národy, a často to pak porušují.“

„Aha! Myslíš, spojenectví nebo přátelství!?“

„Ano, skoro je to ono. Je to, když je zachováno mlčení a oba dva se respektují a ctí navzájem.“

„Jo, myslíte přísahu?“

„Ano. Ty být náš přítel?“

V tu chvíli jsem si v duchu říkal. Jo. Když řeknu ne tak mně stejně nepustí, a nebo my něco provedou abych nemohl mluvit a pak mně budou na zemi sáhodlouze vyslýchat. A když řeknu ano. Tak nebudu mít důvod je opustit.

„I tak by se to dalo vyjádřit, když by to tak bylo. Ale my tobě důvěřovat ty nás nepomluvit. Ty již ale rozhodl?“

„Já, já nevím. Ještě Vás neznám a neznám ani vaše úmysly. Nevím co myslet si mám?“

„Ale znáš. Jen uvolni svou mysl a nech jí se letět.“

„A všemu pak porozumíš.“ Dořekl jsem to za něj: „Ano už rozumím. Budu tedy Vaším pomocníkem. A pomůžete my najít stvořitele abych se mohl státi Paladinem hvězdným bojovníkem a vyplnit si alespoň část svého snu svého osudu?

 Měl jsem vidění snu a ten pravil že při určitém seskupení planet sluneční soustavy, jistá flotila bude ve vnějším prostoru soustavy a v pozadí za tou skupinou lodí jsem viděl světle modrou planetu vetší než zemi asi Uran, a rozmazané v popředí planety podobné Saturnu vlevo a Jupiteru vpravo. O dva roky později nebo tak podobně nastal onen úžasný zákryt asi 4 planet  se Zemí a Sluncem. Aniž bych kdykoli předtím sledoval pohyb planet já věděl že brzo tato konstelace nastane. Myslel jsem si že to bylo ono znamení a já se domníval že jsem selhal. Avšak stále jsem se držel svého hesla: „Že naděje umírá poslední.“ Když jsem mohl noc co noc jsem přemýšlel nad denním děním co jsem mohl udělat lépe a proč se my to či ono nedaří tak jak bych si přál. Proč ostatní se chovají tak jak se chovají. Přemýšlel jsem nad novými věcmi, vynálezy, ale také asi nad úplnými hloupostmi. Leč k čemu je člověku vynález když ho nemá podrobně rozepsaný na papíře a má ho celý jen v hlavě, nebo když se třeba za pět let dozví že nárok na jedinečnost mu sebral nikdo jiný co měl podobný nebo stejný nápad, ale jen tehdy člověk pozná myšlení druhých bude-li jim naslouchat. Ale to už je dávná historie, od chvíle procitnutí chci mít možnost od lidí se vzdálit tak daleko, když budu potřebovat a chtít a jak budu chtít. A vy jste můj lístek, který my to umožní. Nebo ne?“

„Ale jistě že můžeme umožníme. Ty budeš pomoct nám a my tobě. Bude jak vy říkáte výměna, obchod.“

„Vaše nabídka se zdá být v tuto chvíli neodmítnutelná, a tudíž ji přijímám.“

„Neodmítnutelná?? Proč.“

„Ale to se jen tak říká. Toho si nevšímejte.“

Po tomto hodně zmateném hovoru kdy jsem chvílemi nevěděl ani co povídám a na co odpovídám. Se některé věci vyjasnily a já se v tu chvíli cítil jako doma a že žádný rozhovor se zástupci mimozemských civilizace/í ani neproběhl.

 Což se nepotvrdilo hned za dalšími dveřmi kde stály, co stály, vznášeli se. Dvě tak asi 150-190 cm vysoké bytosti připomínající chobotnice.

Inteligentní zvířata v moři na mé rodné planetě. Z tím velkým rozdílem. Jak jsem později zjistil že se umí i proměňovat a měnit barvu. Tihle cvalíci byli fialový a vypadaly dost mohutně vůči těm malým bytostem co jsem s nimi před tím rozmlouval. Sám v duchu jsem si říkal. Ale co když tak nevypadali a já si to jen v tom omámení představoval. Z oné místnosti jsem vyšel na chodbu a rovnou mezi ty dva. Ano byl to můj první kontakt s Chitolatsů.

 Jeden z nich se ke mně otočil a hlubokým mutovaným hlasem promluvil.

„Bude přát dovést do ubytován? Nebo žádal porozhlédnout po této chloď?“

„Přeji si, se zde porozhlédnout.“

Stáli jsme někde v uvnitř lodi, v chodbě široké asi 5-6 metrů dlouhé snad 30 metrů možná delší, vysoké asi 3 metry a svažující se dolů.

 Má orientace nabývala zpět své síly a já tušil že tam je záď lodi. Ujišťovalo mě vtom cítění proudění energetických vlnění přicházející odtamtud.

„Můžu tam dozadu?“

„Ale jistě.“

Odvětily oba strážci jako jeden hlas. Pomalu jsme šli chodbou dolů a cestou jsem míjel jeden vstup napravo posléze zas nalevo pak se chodba křižovala ve tvaru „T“ s odbočkou napravo. Do té jsem zvědavě nahlédl a na jejím konci se křižovala s jinou chodbou asi stejnou jako je tahle. Následovaly ještě další dva vstupy. Jeden na pravé a druhý na levé straně a pak se chodba rozdělovala a přestala dál klesat. Odbočka vpravo vedla někam dolů, byla také zhruba stejně široká jako chodba ve které jsem teď byl. Má chodba dál pokračovala obloukem vlevo pak ostrým asi půlkruhovým ohybem vpravo aby pak vyústila do malé místnůstky na její pravé přední straně. Místnůstka směřovala dál kousek do leva souvisle s chodbou než se začala klikatit. Pravá stěna místnůstky se tvářila nějak divně. Uprostřed té stěny byl vstup, ale tentokráte úplně jiný. Vypadal robustněji a menší než všechny ostatní co jsem doposud viděl, byl přikryt jakýmsi rosolem a spodní okraj byl na úrovni mých kolen, ehm. Vlastně mých mechanických kolen, nebo ne? Zkrátka kdybych nebyl v tom lékařském robosuitu (jak jsem později tento stroj nazval) tak by byl asi na úrovni mých kolen. Náhle ten rosol jakoby z kruhu dveří odtekl a vstup se divným nepopsatelným zvukem otevřel.

 

A já spatřil cosi úžasného. Bylo to tak nádherné a zajímavé, jako celý vesmír. Nebyl jsem schopen jediného slova a jen se na tu krásu díval. Byl jsem přímo u pohonu té lodi. Stěny místnosti byly tmavě modro fialové. A přede mnou byla jakási skleněná členitá nádrž propojená spousty trubkami a hadicemi a hadičkami a bylo to moc členité. V nichž bublala v různých barevných odstínech průzračné tekutiny. Ta tekutina byla voda. Čistá průzračná voda. To vesmírné plavidlo bylo poháněno čistou vodou. Jediné co v tu chvíli bylo slyšet. Bylo jemné dunivé a hluboké probublávání, proudění a var vody. Působilo to spíše uklidňujícím hypnotickým dojmem a zároveň to budilo jakousi zvědavost.

 Jeden z těch dvou se zeptal: „Půjdem?“

„Ano.“ Chtěl jsem se otočit zpět ke dveřím, ale ti dva mne hned zastavili.

„Ty nebát. Jít dál. Tudy.“

Na jejich radu jsem šel na druhou stranu kolem motoru, odkud jsem pak zahlédl druhý vchod. Prostor se my zdál pro projití mě v takovém robustném stroji moc malý. Zastavil jsem se.

„Neboj se ho. On udělá velky misto.“

Jeden z nich mě popostrčil a skutečně. Procházel jsem ze strachu skutečně pomalu. A nestačil jsem se divit. Ten motor byl snad živý! Dělal my místo abych mohl bezpečně projít a zároveň jej nepoškodil. Jestli jsem byl kdy před tím ohromen tak tohle mne ba přímo omráčilo.

 Vyšli jsme na konci té druhé souběžné hlavní chodby. Chodba vedla šikmo vlevo a pak se prudce stočila doprava. Míjeli jsme vstup do zásobárny vlevo a pak sestupnou rampou vpravo. Další vstupy co následovaly byly na pravé straně a za nimi byl ekvivalent baru. Pak jsem prošel onou zrcadlovou křižovatkou ve tvaru „T“. V tomto místě jsem nejvíce vnímal jakousi přehršli zvuků jako davu lidí co se baví na nějaké oslavě nebo kde je hodně ruchů. A právě v místě křížení chodeb to znělo nejsilněji. I když vlastně nevím jestli to neznělo jen v mé hlavě. Byl jsem stále přeci jen ještě zmatený i když jsem si myslel že jsem z toho venku. Za tím křížením chodeb už jen následovali jeden vstup napravo, pak nalevo co se pak ukázalo že je to druhý vchod do podlouhlého, jakési zásobárny a skladiště zároveň. Pak následovala napravo další sestup tentokráte do patra v předu lodi, kde se nachází hlavně odpočinkové kóje. Připadalo mi že se chodba zužuje. A cítil jsem jak se chodba také zvedá a na samém jejím konci byl vstup co připomínal kulaté vyhlazené pancéřové dveře od bezpečnostních krytů. Jen s tím rozdílem že za nimi bylo jakési řídící centrum, ekvivalent řídícího můstku. Byl to asi jakýsi mozek, pilotní kabina a můstek v jednom.

 Můstek vypadal. Ano vypadal. Těžko najít slova pro to co jsem vyděl. Asi nejlépe se hodí popis, tak jako by jste navštívili zářivou třpytící podmořskou jeskyni a jejíž barvy by si pohrávaly s různými odstíny fialové, modré, světle modré, sem tam se blýskne červená či zlatá nebo i zelená. Po každé když jsem se něčeho dotkl bylo to jemné a měkké na dotyk tak jako guma nebo spíše jako rosol či želé, ale pevné a jen na povrchu. Ovšem když jsem zjistil že to v čem jsem se teď pohyboval není vzduch, ale tekutina. Na chvíli se mnou cukla panika, ale vzápětí jsem se zas rychle uklidnil poněvadž jsem zjistil že dýchám stále normálně a vzduch.

„Co to je?“ Zeptal jsem se.

„To ten tvůj oblek ti zabezpečuje dýchání v kapalině. Naše loď je jí normálně naplněná celá. Je to naše přirozené životní prostředí a také palivo pro naši loď. Ale jak sám vidíš je naše loď poloprázdná. Brzy budeme muset vyhledat a načerpat kapalinu pro náš návrat domů.“

„Takže všechny prostory této lodě slouží i jako zásobárna paliva a energie pro její chod?“

„Skoro se to tak dá říci.“

 

 Na straně kudy jsem vešel byly tři vchody. Jeden kterým jsem vešel a další dva napravo od něj. Ti dva mě vedly k těm prostředním, kde zůstaly stát a mě kynuly abych vešel do vnitř.

 Když jsem stanul uvnitř, stále jsem objevoval cosi zajímavého co mně udivovalo tak jako i tato místnost co vypadala jako z nějakého snu. Vypadala jako symetrická na jedné ose prodloužená a na druhé zeštíhlená koule položená na délku? Ze dna a stropu vykukovala část bubliny ve zmenšeném oválném tvaru jako místnost. Na dně, na stěnách asi pod úroveň mé hlavy, byly po stěnách různé ornamenty. Na druhé straně místnost vyúsťovala do temné málo znatelné chodby. Místnost působila spíše temně modře s neosvětlenými bílými čtverci po stěnách dole. Jako by jste byly pod zamrzlou hladinou moře odkud ze shora dopadá světlo jakoby velkým oválným otvorem v ledu. Ještě že tu není takový chlad. Tu náhle jsem uslyšel divný zvuk a hlas. Jemný hluboký hlas, který my kázal usednout. Chvilku my trvalo než jsem si to v hlavě přerovnal a tak my rychle pomohlo se srovnáním jakési sedátko, které se z ničeho nic začalo vynořovat zpoza mne a strčilo do mne. Já se otočil a si na ní sedl.

 Za malou chvíli se s jakési divné chodby vynoří podivná postava levitujícího Chitolatse. Byl úplně jiný než všichni ostatní co jsem vyděl. Byl mohutný jako ti co mne sem zavedly, možná i mohutnější. Asi 180cm vysoký, měl členitější konečky dvou chapadel vypadající jako šest prstů, jeho kůže byla zrohovatělá a tmavé spíše nějaké asi fialové barvy?  Oči měl složené jako chobotnice, ale jejich barva byla odlišná. A co víc nebyl sám hned za ním jsem uslyšel také ten samý zvuk co dělám já. Což mě uvedlo v jakousi podivnou náladu či radost a vyloudilo na mé tváři nejistý úsměv. Místnost se rozzářila její září, co z některých míst na jeho těle nebo to bylo jaké si brnění nebo co? Hned nato se šero z místnosti vytratilo a strop začal vyzařovat místo modrého světla, světlo žlutobílé jako je na zemi den. Tedy takový hodně pološerý dožluta jako když slunce zapadá. A já konečně spatřil tu nejúžasnější bytost co jsem kdy zatím vyděl. Ta bytost vypadala z velké části podobně jako lékařský robosuit nebo jsem měl tedy alespoň takový pocit. Bylo zde ale pár velkých odlišností. Původně jsem si myslel že je to taky nějaký člověk jako já. Ale když jsem uviděl jak se pohybuje a že nohy má prohnuty opačně než lidé. Na hlavě byla zvláštní protáhlá helma z níž, za místem kde lidé mají uši tak až po vršek hlavy vedly jakési hadičky či co, které byly vzadu svázány v jednom místě do celistvého svazku a samovolně se svažovali kamsi dolů dozadu. Některé byli krátké a ty dlouhé byly spojeny s tělem na zádech zhruba v oblasti boků? Tak jsem získal dojem, že se jedná o jakého si robota či androida? Ta bytost si přiložila své dvě paže s pařáty k hlavě. Ozval se syk a helma se rozdělila ve dví. Zadní strana se zasunula do obleku a utvořila jakousi opěrku a přední část, tu ta bytost přiložila na svou pravou stranu hrudě a pustila ji. Přední část helmy se přisála k obleku a složila se tak aby nepřekážela. S otevřenými ústy jsem na to dílo jen zíral. To co jsem teď vyděl, bylo jak z kouzelného sci-fi filmu obohaceného bohatě počítačovou grafikou. Popsat tvář té bytosti je velmi těžké. Tam kde mají lidé zhruba vlasy, tam měla tato bytost jakýsi ekvivalent vlasů co vypadaly jako těla malých hadů či hlavonožců. Hlava byla o něco delší něž lidská a byla i štíhlejší protažená dozadu. Nevím proč ale připomínala my trochu zadeček jednoho pozemského hmyzu. Pokud se nepletu Jestli to bylo tvarem a kombinací barev? Nevím i když si myslím že ano. Co mě ale asi nejvíce upoutalo a nad čím jsem ustrnul pohledem, byly její žlutě žhnoucí hluboko zasazené oči, které vypadali jako dva vulkány a těmi se na mně dívala. Místo nosu měla jakousi nepravidelně kruhovou mělkou dirku. Ústa vypadala jakoby patřila bezzubému velmi starému člověku. Než jsem se stačil duchem vrátit k sobě. Ta bytost překvapivě na mě promluvila lidským spíše ženským zastřeným hlasem.

„Co tě sem přivádí. A proč jsi nenásledoval zpět svůj druh a neodcestoval s nimi?“

Zavrtěl jsem hlavou ve snaze se probrat z letargie a zamyšleně jsem odpověděl. „Proč? Proč?? Bylo my to předurčeno a také proto že jsem neskutečně zvědavý a také proto že někoho hledám. Nevím nedokáži na tu otázku odpovědět. Hledám svého pána kterému bych mohl sloužit a tak alespoň získat vědomý že jsem něčemu v co věřím prospěšný. Hledám nějaký svůj vhodný cíl pro mě. Už asi dávno mě kontaktoval a řekl kde se sním mám sejít a kde my možná bude povoleno mu sloužit. Leč ve zkoušce jsem neuspěl. On sluneční soustavu už asi dávno opustil. Ale snad díky své výře a výře v naději jsem získal, jiné informace které prošli dlouhou a komplikovanou cestou a mě se je povedlo díky  schopnostem a nahlížení na ně složit do hromady a vyluštit aspoň části správy. O které nevím komu má být přesně určena. Pokoušel jsem se dlouho lidem naznačit že asi mám jisté vědomosti, které mohou v něčem pomoci. Ale nikdo mě vůbec neposlouchal, tedy skoro nikdo, těch pár co mě vyslechlo teď tvoří můj malinkatý nárůdek. Tahle hrstka nadšenců co my důvěřuje nebo důvěřovala. My poskytla alespoň částečné zázemí a peníze na rozhýbání mého projektu.“

 Chvilku bylo ticho. A pak jsem pokračoval: „Já hledám svého stvořitele, je to stvořitel i tohoto vesmíru či prostoru? Hledám někoho kdo snad má mnoho podob. Vím že znak bdícího oka v ozářeném trojúhelníku dle pozemských věřících představuje to že bůh tě sleduje a stále vidí. Je ve skutečnosti znak naší dimenze a to že bůh pochází asi z jiné dimenze a času a toto je znak oné bány kterou k nám přichází. Možná že je to i jedna z bytostí co jí lidé nazývají Bůh, Vishnu, Quocaltapal. Nevím. Možná je nebo jsou to jiné bytosti. Já vím jen jedno. Až jej spatřím poznám že je to on. Že je to ten pravý co mě na mé přání kontaktoval. A u kterého se pak budu moci hlásit do služby. Když uspěji mohu se stát jeho služebníkem.“

 

Alamak. Tak se ta bytost jmenovala, a byla ženského rodu. Pravila: „To budeš mýt těžké hledání. Jak se chceš odtud dostat domů, když nemáš loď? Nehledě na to že tvé představy jsou jen zdání a něco si jen namlouváš.“

„Až odletíte můj přítel se pro mě vrátí.“

„Vrátí? Tak se podívej jak. Ano vrací se. Celá loď se vrací zpět ke svému domovu. A tebe tady zanechaly napospas. Co hodláš tedy dělat teď?“

V jejích větách byl cítit nezúčastněný výsměch či pohrdání. Uprostřed té místnosti se objevil holografický obraz Daidalose, který opouštěl orbitu Marsu. Hned nato obraz zmizel a všechno světlo které v místnosti pocházelo z lodi uhaslo. Jediné co jsem vyděl byla žhnoucí, tedy teď osvětlující záře očí té bytosti a osvětlení jejího robosuitu. Ty oči tak zajímavé a zároveň děsivé až my chlad po zádech procházel. Hned jsem zareagoval na nastalou tmu.

„Já nevím že bych zůstal zde s Vámi? Co se stalo? Kdo jsi!?“

„Já. Jsem Alamak vládce Zářícího písku. Na tvou otázku co se stalo, odpovídám tato loď se cítí v nebezpečí.“

„A v jakém?“

„Tvou loď opouští 4-8-12-16 objektů mající kolizní kurz s naší pozicí. Je čas změnit pozici. Ty můžeš se navrátit ke svému druhu.“

„A kdo říkal že se chci navrátit? Má cesta neskončila.“

„My už se sem nebudeme vracet. Zbytek života budeš muset tedy prožít na některé z našich planet.“

„Dobrá, alespoň poznám nové světy a kdo ví teprve čas ukáže jak to vše bude. Nic ještě není přece rozhodnuto.“

„Ale ty omyl máš. Již vše dávný čas se rozhodl. Tvá volba byla vybrána.“

Teprve teď promluvil i Argeon. Argeon byl staršina patřil mezi vůdce jednoho z několika klanů. To jsem ale poznal až když jsem se dostal na jejich gigantickou domovskou planetu, pokrytou skoro z 90% oceánem. A až tam jsem zjistil že patří ke staršinům Chitolatsů. Něco jako rada starších. Ten se nalevo naproti mě stále předtím jen klidně vznášel a s klidem naslouchal dialogu, který mezi mnou a Alamakou probíhal. Jeho slova my zněla rozhodně.

„Poletí s námi, a teprve soud rozhodne co bude s ním dál. Tak jsem rozhodl já Argeon z Tae-ort. Krom toho možná vědět o kom mluvit.“

Vlastně už jsme během rozhovoru dávno opustily povrch planety Marsu. Plavidlo se náhle otřáslo a ozval se několikanásobný zvuk výbuchu. Objevil se holografický obraz místa výbuchu. Byly to spojené hřiby po vodíkovém výbuchu.

„Ale na Dajdalosovi neměly být vodíkové hlavice. Tomu nerozumím. Vždyť jsem stav zbraní při montáži sám ještě překontrolovával.“

Alamaka vystřelila větu jak šíp: „Nerozumíš nebo nechceš!?“

Argeon se neobvykle rychle otočil k Alamace. Alamaka utichla, ale její teď sytě oranžově žhnoucí oči odhalovaly že má asi jinou náladu a že je asi velmi rozzlobená. Což ukazovalo na to že to byla asi přeci jen rasa lítých válečníků.

 

 Opouštěli jsme Mars a směřovaly kamsi do hlubin vesmíru. Přešel jsem na pozorovatelnu. Poprvé jsem na vlastní oči a zblízka spatřil naše planetární obry. Nejdříve jsem spatřil Jupiter ke kterému jsme se přibližovaly z jeho levé strany. Jeho povrch se pohyboval jako když někdo vmíchává přísadu do omáčky. Viděl jsem i Jupiterovy jemňounké prstence prachu co kolem něj kroužily, avšak nebyly tak znatelné jako třeba u Saturnu. Tyhle vypadali jako z mlhy.

Cítil jsem mírné zrychlování a jeho mocné přitahování. Loď velmi jemně vibrovala. Obletěli jsme ho asi do půle a ve předu kousek vpravo už vidím malý kotouček s čárkou. Byl to Saturn a hondě rychle jsme se k němu přibližovaly. Velmi se my to líbilo. Ten náhled jaký jsem mněl, my dával pocit jako bych seděl na přídi lodi a kolem mně nic nebylo. Jen já a okolní prostor. Měl jsem pocit jako když sedím na horské dráze a vláček se mnou dělá různé přemety. Konečně jsem viděl prstence o kterých už jsem slyšel tolik příběhů a bájí a viděl desítky stylizovaných obrázků nebo letmých filmů. Teď už my nepřipadaly tak úžasné a nádherné. Spíše mě přiváděly na myšlenky jako bych se zmenšoval a tohle jen obrovitá prstencová deska. A každý kus horniny představoval jedno zrnko částečky ze které se ta deska prstence skládá. Opět jsme zrychlovaly. Teď jsme se přiblížily natolik blízko že jsem měl pocit že se mohu dotknout povrchu té planety. Na malou chvilku jsem uviděl lehká oblaka Saturnu a prstence nad námi pod kterými jsme nyní bleskově prolétaly. Teď jsme se natočily spět jakoby jsme chtěli letět zpět k zemi. Ale to jen vypadalo z počátku. Když jsem viděl ten malý žlutý kotouček slunce jak se stále více stáčí na pravou stranu, bylo my jasné že vidím svůj domov asi na posledy. A zastihl mě hluboký smutek a chlad. Rychle jsem si otřel slzící oči stále se aklimatizující na prostředí lodi a dál sledoval náš průběh cesty.

Věděl jsem to asi ale stejně jsem se zeptal:

„Proč jsme letěli kolem těch planet“

Alamaka odpověděla.

„Přece pro dostatečné zrychlení, aby jsme spotřebovaly minimum energie, kterou budeme pak potřebovat. A aby jsme nemusely ji pak někde doplňovat a ztrácet drahocenný čas jeho vyhledáváním. Ale to by si měl vědět? Vždyť vy lidé toto také děláte pro nabrání rychlosti.“

Země a slunce byly za námi a teď už definitivně jsme letěly ven ze slunečního systému. V předu jsem teď zahlédl nalevo Neptun a napravo Uran.

Loď ale náhle začala prudce zpomalovat. Zeptal jsem se. „Co se děje?“

Argeon odpověděl s nejistým výrazem:

„Nevím jsou zde plavidla a jedno nás žádá abychom zastavily.“

Nyní jsme přešly na můstek. Kde panovala jaká si podivná atmosféra. Argeon se zeptal.

„To byl váš zájem zdržet nás na tamté planetě?“

„Jaký zájem?“ Odpověděl jsem na otázku kterou jsem nechápal. Ihned se objevil prostorový obraz. Uviděl jsem flotilu asi čtyř velkých lodí.

„Chceš říci že to nejsou lodi tvé rasy?“

„Ano vypadají tak a i jejich rozestavení je podobné jaké jsem vídával u námořních flotil. Ale já nemám ani tušení že by zemně disponovala takovými velikými loděmi. Daidalos byl první takovou lodí a tu jsem přivedl na světlo já.“

„Leda že by jistá organizace v Americe něco takového postavila? Ale kde by pak na to vzala tolik peněz, materiálu a jak by to utajila?“

„Tak ty tvrdíš že to nejsou pozemské lodě?“

„Ano! Za tím si stojím. Tyto lodě nebo tu jednu nevidím poprvé. Již jsem ji kdesi viděl?“

„Nemám zatím důvod ti nevěřit, ale běda jestliže jsi lhal.“

Jak jsme se přibližovali blíž uviděl jsem to v celé své kráse. Uprostřed byla největší loď jakou jsem kdy viděl. Byla snad i několik kilometrů dlouhá. Doprovázelo ji několik menších lodí a všude se to kolem té velké lodi hemžilo všelijakou havětí. Byly to malinké loďky a letadélka. Alamaka ke mě přistoupila blíž a podezřívavým šeptavým hlasem řekla.

„Zdá se že je o tebe veliký zájem tamhle na té velké lodi. Ale pamatuj pokud se nevrátíme zpět domů do určitého času přiletí sem naše armáda. A pak poznáš odplaty.“

Její přesvědčovací výhružka zabírala tak úžasně až jsem se strachem málem pomočil. Jako by nestačilo jak hrůzně dokázala vypadat. A než jsem poznal ostatní Echeloty blíže a hlouběji měl jsem z nich veliký strach a jistou úctu hraničící s panickou hrůzou a strachem. Teď tedy hlavně z Alamaky. Takový strach jako jsem mněl z jednich doufám že nikdy neexistujících tvorů z filmových příběhů. Alamaka odešla zpět asi do té tajemné chodby.

 

 Už jsme byly docela blízko té obrovité vesmírné lodi. Z blízka byla mohutná vysoká jako dům na zemi nebo spíše hora sahající až k mrakům. Na straně kudy jsme přilétaly měla spousty děr ze kterých neustále sem a tam poletovaly různé lodě od velikosti malého letadla až po velikosti několika desítek metrů velkých lodí všemožného typu tvaru a neznámého účelu. Avšak jsem nezpozoroval žádné objekty, které by nás sledovaly nebo následovaly.

„Asi si nás nikdo moc nevšímá Argeone?“

Argeon se zdál jako by mně vůbec nevnímal.

„Mylíš?“ Odpověděl. „Ještě se budeš mnoho dozvídat než pochopíš to co se dít. Ještě mnohokráte budeš překvapován a udivován věcmi o kterých jsi možná jen snil a o kterých nemáš ani ponětí.“

 

Musím říci že hovořil velice moudře a já netušil že můj kosmický výlet skončí o pár chvil později a já se navrátím jako cizinec bez vědomí a paměti zpět na zem. Kde budu plnit svou závěrečnou zkoušku. Která završila mé jmenování do úřadu jaký nyní teď mohu hrdě zastávat.

 

  Loď na které jsem byl teď vplouvala do velikého doku. Opustily jsme můstek a vydaly se k rampě. Ta už byla spuštěná a já teď stál na okraji jejího spádu vedle mně napravo levitoval Argeon. Já však vycítil že kousek za mnou opodál stojí i Alamaka aniž bych jí viděl nebo slyšel přicházet. Prostě tam byla.

Argeon mě vnuknul myšlenku abych šel. On mě pak následoval spolu se třema statnými Chitolatsy a jedním kterého jsem viděl poprvé, když jsem vešel na jejich loď. Jako zkoprnělý jsem stanul na palubě v jednom z kotvišť té obrovské lodi. Všude kolem panoval čilý ruch a celý dok vypadal jako ze zlata. Nad hlavami nám neustále přelétávaly různé lodě. Vypadalo to tam skoro jako tady ve městě v naší domovské lodi. Nikde jsem však nespatřil živou bytost. Jen samé létající stroje a velké pozemní stroje. A víte co bylo ještě podivné? Celý vnitřní prostor vypadal jako smíchání dvou starobylých pozemských kultur. Majské a asi Řecké, ale přeci jen se zdálo že ta první o trochu převládala nad tou druhou nebo naopak? Náhle se odkud si zjevil blesk a udeřil na místo předemnou. Trochu se z paluby zakouřilo a na onom místě najednou stála bytost skoro člověk. Stroze a bez jakéhokoliv zájmu položil otázku.

„Ti být člověk z lodi?“

„Ano.“

On se podíval na mé společníky a opět se dal do řeči.

„To být tvé doprovodčí?“

Otočil jsem se a Argeon zatřepal konečky svých končetin na znamení souhlasu. Odpověděl jsem tedy ano.

„A to být obrana?“

„Ne! To je také doprovod.“

„Ne! To být jiná bytost!“

Znovu jsem odpověděl, ale důrazněji:

„To je doprovod!!“

Bytost se otočila a já zpozoroval jak na jejích chodidlech šlehaly jemné obloukové blesky, které byly nejjasnější při každém došlapu. Šly jsme tedy za tou bytostí neznámého původu. Soustředil jsem svou myšlenku Alamace.

„Už my věříte že toto není pozemské? “

Nic žádná odezva. Tak jsem se podíval za sebe. Alamaka zahalená v jakém si plášti šla z kamenným výrazem se žhnoucíma očima za mnou a jen její oči trochu naznačovaly o čem tak asi může přemýšlet. Dobrých 70 metrů jsme ušly, než se bytost před námi zastavila u jakého si placatého velkého objektu na palubě. Otočila se k nám.

„Vy jít na místo!“

A s těmito slovy se proměnila zpět v blesk a zmizela pryč.

To označené místo vypadalo jako zdvižná rampa. A teď se i její okraje rozzářily býlím světlem. Vstoupil jsem tedy na onu rampu a čekal na ostatní až se ke mně přidají. Na Alamace bylo teď vidět že má očividně z něčeho najednou strach, ale nechtěla to dávat moc najevo. V tu chvíli jsem se musel v duchu rozesmát. Echeloti? A že to byla prý rasa prastarých válečníků. Tehdy jsem o tom silně pochyboval a nevěřil. Ale dnes už vím že jsou skutečnými mistry jak v pozemním souboji tak perfektně ovládají i vesmírné bitvy ve svých malých strojích.

 

 Hned jak vstoupila na rampu, rampa se odpoutala od země a já v počátku ucítil nejistotu v rovnováze. Dělala to asi ta průhledná podlaha. Dokonalé sklo. Žádný kaz nebo škrábnutí. Vypadalo to tak jako by jsme stály ve vzduchu a ne na levitující a pohybující se plošině. A nebo to tak i bylo? Chitolatsům to vůbec nevadilo ti byly na to odjakživa zvyklí. Ale co já nebo Alamak a jestli se nepletu asi z toho měla strach.“

 

„Nikdy jsem se jí vlastně na to ani nezeptal. A už se to asi nikdy nedozvím.“

 

Odněkud z davu těch co naslouchaly se ozvalo.

„A proč ne?“

„Těžké. To velké zlo co do naší galaxie tak mocně zasáhlo. Ještě teď slyším ty výkřiky bezmocných duší jak opouštěly náš čas a prostor. Mezi těmi dušemi byla i Alamak. Cítil jsem to tam někde v hlouby své duše. Když hledala klíč ve kterém jsem byl bezmocně uvězněn. A jež jedině ten mohl zachránit na půl mrtvý náš domov. Teď už mám jen vzpomínky. I na to jak mi zachránila párkráte život a vzpomínky na další mé přátele co už nežijí a pár předmětů. Toť vše co my zbylo. Jen pár skrytých vzpomínek. A vědění že válka proti temnotě co devastuje celý vesmír ještě zdaleka neskončila. Ano vyhráli jsme, ale jen jednu obrovskou bitvu. Ale za jakou cenu? Málem zanikla i tato loď. A stále spousta bytostí se pře mezi sebou a temnota zatím sbírá sílu v okolních světech a Galaxiích. Ano ta válka kterou jsme byly svědky není nic oproti tomu jaké peklo nás může čekat čeká v časech budoucích. V čase který brzo přijde. “

V sále zavládl ruch a obav a vzrušení.

„A co bude s námi!“

Ozvalo se ze sálu.

„To nevím? Musíme jen doufat v sami sebe že je dokážem odrazit i podruhé a snad možná i zvítězíme. Čas nám ukáže co bude dál. A proti Stínům i sám stvořitel není schopen je odrazit. Proto se také rychle vrátil zpět hledat účinný lék proti stínům. Teď je však období klidu na zotavenou a  my pak musíme být připraveni jim čelit. Ale já nebudu mýt klid dokud nezničím posledního ze stínů. Můj čas teď patří pomstě. Ale doufám že náš čas odpočinku bude dlouhý staletí. Ale to já již zde nebudu. Jen můj duch a vzpomínka na mě vás bude doprovázet a snažit se pomáhat čelit nepřízni.“

 

 „Volně jsme pluly na té plošině vzduchem nejdříve směrem někam do středu a pak k zádi té obrovité lodi. Všude kolem jsem viděl spousty teras a různých nádvoří. Konečně jsem zahlédl i živé bytosti jak se pod námi a na terasách kolem nás a pod námi hemží. Někteří vypadají jakoby o něčem rozmlouvaly jiní sledují nás na plošině. Tam kde jsme teď prolétaly to vůbec nevypadalo jako na lodi. Spíše jako v obrovském starodávném městě bez nebe nebo spíše s iluzí nebe. Po pár set metrech jsme se s pravé strany napojily na jakousi hlavní třídu a před sebou jsme spatřily majestátní budovu, kterou hlavní třída obepínala z obou stran. Byla nádherně členitá a připomínala trochu inkskou stavbu. Spíš než inkskou stavbu tak gotický honosný chrám namíchaný styly různých pozemských kultur. Čelní vrata byla nádherně zdobená zlatem. Působila majestátně a nezdolně. Před čelem paláce se rozprostíralo velké vyvýšené náměstí se dvěmi fontánami a náznakem hlavní cesty vedoucí k bráně, byl jak sklo lesklý ve kterém se odrážel obraz té budovy. A naše levitující rampa sestupovala k úpatí náměstí od jehož vrchu nás dělilo devět schodů. Sestoupil jsem s plošiny a čekal. Bůh ví na co. Ucítil jsem čísi myšlenku, nebo spíše vůli. Otočil jsem se ke schodišti a vystoupal nahoru. Prošel jsem mezi oběma velkými kruhovými fontánami. Až jsem došel k těm obrovským vratům. Stanul jsem před nimi a zadíval se vzhůru. Hádal bych že byly přinejmenším dvakráte nebo třikráte vyšší než jsem já. Vrata se bez sebemenšího zvuku rozevřela do stran. A ozvalo se mocným dunivým hlubším hlasem. „Vstupte!“ Jestli venku mělo okolí a světlo barvu dozlatova. Tady uvnitř bylo měsíční bleděmodré a odrážející se od vyleštěného světlemodrozeleného kamene na podlaze a býlích sloupech. Vstoupili jsme do obrovské dlouhé síně na jejímž konci se rozprostíral kaskádovitý trůn na kterém seděla bytost vyšší než já oděná ve zlaté zbroji s motivem asi slunce a jeho paprsků. Měla na sobě připnutý zlatý plášť na kterém teď seděla.

Byl to on! Pradávný. Byla to ta bytost kterou jsem hledal.

Ti co mě doprovázely se postavily po stranách od tůnu. Došel jsem až k prvnímu stupni a snažil se pokleknout. Ale robosuit nebyl na toto stavěný. Deaktivoval jsem tady oblek a ten se rozletěl na dvě části a já stanul opět na svých vlastních leč nyní vetchých nohách. A jak si odvykly stát, tak když jsem se snažil uklonit na znamení úcty padl jsem sebou bezmocně na zem. Jelikož jsem v té bytosti sedící na trůnu ucítil onu hledanou sílu. Našel jsem tedy toho komu budu sloužit nebo tomu čemu slouží nebo co představuje on.

Lehce pobavenou řečí na mě se zamyšleností v hlase promluvil. Přičemž si levou rukou pomalu sjížděl po vousech na bradě.

„Hm! Netušily jsme že k nám chováš takovou oddanost. Takovou oddanost má málokterý skutečný náš služebník na vaší planetě. Tak ty se chceš stát Hvězdným bojovníkem, Paladinem světla a dobra?“

„Ano!“

Odhodlaně jsem promluvil a přitom se zvedl a znovu se pokusil pokleknout a poklekl jsem.

„A myslíš že jsi toho hoden? Čtu v tvé mysli a v tvé paměti. A řekl bych že ještě nenastal ten správný čas. Ještě nejsi hoden stát se Paladinem. Ještě ti zbývá mnoho úkolů splnit. Tví noví přátelé budou možná na tebe čekat a pak snažit se ti pomáhat. Splníš-li i závěrečný úkol. K tomu aby ses mohl stát paladinem, ti ale nikdo z tvých nových přátel nesmí pomáhat a ani ty o tom nikomu nesmíš pověděti. Pak i tvá přání budou splněna. Selžeš-li!? Tvůj osud bude u konce a tvé sny se rozplynou a budou ti navždy odebrány. Rozhodneš-li se splnit poslední úkol, cesty zpět už není. Tak jako v souboji dvou nepřátel kdy pouze jen jeden může přežít. Co odpovíš?“

„Já pravím ano. Dal jsem si slib a mám povinnost jej splnit už jen vůči sobě.“ 

 

 To byla poslední slova co si z té chvíle pamatuji. Pak už my pamětí probleskují jen záblesky. Jak jako nenarozená bytost cestuji vesmírným prostorem v jakémsi tunelu, pak mířím k zemi, a pohled na své tělo zhůry mám a jak jsem dopadl na zem. To co jsem ani nemohl vědět, bylo to že jsem měl částečně vyprázdněnou paměť, o pro mě možná důležitých věcech. Nevěděl jsem nic o svém původu, kdo jsem, co mám za úkol, a jen sem tam se míhaly známé obrázky míst kde jsem a osob které jsem snad znal. Měl jsem ale také jednu velmi jasnou vzpomínku na přítele u kterého se v případě potřeby mohu na krátký čas ukrýt?

 Byla my hrozná zima a byla tma, nic jiného jsem necítil a nevnímal. Ne nebyla tma, vlastně jsem to nevěděl, protože jsem nemohl otevřít oči. Ani jsem z počátku nic zřetelného neslyšel jen jakýsi nestálý šum, který se chvíli zesiloval a pak náhle ztichl. Za malou chvilku se sluch začínal vzpamatovávat. Rozlišil jsem útržky slov a pak smích. Byl to vyšší tón, ženský smích?

Ano jsem zpět na zemi o tom není pochyb. Ale teď ještě vědět kdy a kde? Konečně se my povedlo otevřít i oči, ale viděl jsem stále tmu. Nemohl jsem ani promluvit a hlasivky mě neuvěřitelně štípaly a jediné na co jsem se zmohl byl sípot. Cítil jsem vlhko a také že prší či poprchává. Ty ženské hlasy tam byly stále někde poblíž o něčem hovořily a pak se zase smály. Kdybych věděl tak čemu. Konečně se my začal snad vracet i zrak. Oči jsem měl stále zalité slzami. Takže jsem viděl jen rozmazané skvrny a já začal být teď docela zoufalý, čemu se to pořád smějí. Pak jsem zjistil, že jsem neměl žádnou hmatovou citlivost a že se my teď teprve vrací. Nahmatal jsem jakýsi hadr a zjistil že jsem takový jaký mně stvořitel utvořil, úplně nahý. Musel jsem asi začít červenat. Ale naštěstí se vedle mě válel nějaký hadr. Podle hmatu jsem ucítil že je to nějaký elastický jednodílný úbor.Ale co tady dělal? A proč zrovna takový oděv?  Ihned jsem se ho v poloslepotě snažil obléknout, alespoň pokrýval mé tělo. Když v tom jsem uslyšel zvuky které jsem znal a tuším že nevěstili nic dobrého. Poté jsem uviděl blikající modré, červené a žluté světelné skvrny.

To bylo dost rychle co se sem dostaly strážci zákona a snad i lékaři nebo hasiči? Obyčejně to trvá více jak čtvrt hodiny než se zákonodárci dostanou k místu činu. A nyní jsou zde a pěkně rychle. Musím nějakým způsobem co nejdříve zmizet. Než by mě chytly a kladly všelijaké otázky. Snažil jsem se vytratit, ale kam. Můj vnitřní orientační kompas naštěstí fungoval snad lépe než kdy předtím. Rozběhl jsem se tedy na západ.

Dostal jsem takovou ránu do nohy a v zápětí jak jsem padal i do hlavy. Na chvíli se my zablesklo a rozjasnil zrak. Všude kolem se začali shromaždovat lidé. To o co jsem zakopl byla dřevěná lavička v parku.

Ano to prostředí je my známé. Musím jít na opačnou stranu tedy. Tam bych měl najít i úkryt a šaty které by mně zamaskovaly. Také jsem si uvědomil že najednou slyším jakýsi starý známý hlas. Byl uvnitř mé hlavy a promlouval.

 Mé tělo už nebylo takové jako před tím co jsem si pamatoval. Teď bylo perfektně geneticky vymodelované a plné svalů. Rozběhl jsem se takovou rychlostí že bych tomu ani sám nevěřil, když bych to nepocítil na svou kůži. Říkal jsem si že musím někde sehnat šaty. Abych nebyl tak nápadný. Už se také stmívalo nebo byla prakticky tma. Což bylo dobře abych mohl co nejrychleji zmizet. Jak jsem běžel zahlédl jsem okna a za nimi šaty. Ale byla zamřížená a nešlo se přes ně dostat. Na levé straně byly kovové dveře vedoucí do stavení. Nepovedlo se my do nich na poprvé dostat asi byla zamčená. Ale zrovna se chystal někdo vyjít ven. Uslyšel jsem cvaknutí a neočekávanou prudkostí jsem vtrhl do vnitř a porazil toho člověka co je otvíral. Jenže za těmi dveřmi byly schody vedoucí někam dolů. Sjel sem po nich dolů jak na klouzačce a zastavil se o nějakou dřevěnou zeď. Nebyla to zeď, byly to další dveře. Snažil jsem se je otevřít. Ale zůstala my v ruce klika. Schoulil jsem se do rohu a snažil se na něco ve vteřinách přijít. Teď jsem konečně začal vnímat i toho člověka co jsem srazil. Byla to jakási mladá žena. A ječela na mě že jsem zvíře či něco o tom že neumím chodit a další spoustu věcí veskrze vulgárních a přitom si držela levou ruku, ze které jí kapala krev.

Krev? Popadla mě jakási divná chuť a agrese. Teď jsem si uvědomil že i já krvácím. Teď se my krev spustila i z mých míst kde jsem měl vbodnuté implantáty. A ta místa se ještě nezacelila. Byl jsem náhle vyděšený a v šoku. A navíc ještě ty sirény aut od blížících se strážců pořádku.

„Co se tu děje?“

Ptal jsem se nahlas sám sebe. Podíval jsem se opět na tu ženu, chtěl jsem jí nějak pomoci a nebo jí alespoň umlčet, ale nevěděl jsem jak. Když jsem se jí chtěl na tu ruku podívat a pokusit se omluvil že jsem nechtěl nikoho poranit. Začala křičet o pomoc. Mé vnitřní já my říkalo že je potřeba rychle zmizet. Významně jsem se jí podíval do očí a zacpal jsem jí ústa rukou aby přestala řvát. Jaksi se to minulo účinkem. Do té ruky se my řádně zakousla a hned se zvedla a než jsem stačil zareagovat vyběhla ven a ječela o pomoc znova a zuřivěji než před tím. Strážci zákona nebyly daleko. Vyběhl jsem po pár schodech k dalším tentokráte proskleným dveřím. Do těch jsem narazil až se sklo vysypalo. Uviděl jsem terasu a zahradu. Přeskočil jsem zábradlí a ouha zem byla níž než jsem čekal. Dopadl jsem na zem a vyděl po sobě stopy krve. Bleskově jsem vymyslel plán. Setřel kusem odtrženého rukávu té elastické tkaniny ve které jsem byl oděn. A pomocí odstředivosti jsem vytvořil falešnou stopu a rukáv hned potom i tím směrem také odhodil. Pak jsem si vyhlédl za drátěným plotem okna v přízemí kde nejsou mříže a není vidět žádné světlo. Přeskočil jsem plot a proskočil jedním tím oknem. Rychle jsem hledal nějaké šaty. Našel jsem sice skříň a v ní šaty. Kalhoty my byly akorát ale svršek my byl malý. Vyskočil jsem zpět z okna do dvora a vydal se podél domů vlevo až k dalšímu otevřenému vchodu. Vběhl jsem dovnitř. A vida srazil jsem se s nějakým člověkem v obleku. Prudce jsem do něj vrazil. Praštil se o zeď a bezvládně po ní se sesul k zemi. Vzal jsem mu jeho boty a vyšel na ulici. Boty my byly trochu velké a tak jsem mohl jen neobratně popobíhat. V těchto místech ulice byl zatím relativní klid, ale byly slyšet další blížící se sirény. Jediná možnost je ukrýt se u svého přítele či někde jinde daleko odtud. Doufám že bude doma a že my pomůže. Nejdříve se musím dostat od místa činu. Jakmile jsem se dostal dostatečně daleko mohl jsem trochu zvolnit a být tak méně nápadný. Uviděl jsem přibližovat se městský autobus. Kde asi má zastávku? Ta byla hned za rohem. Nastoupil jsem do něj a nechal se odvézt na konec jeho trasy a zkrátil jsem si tak cestu o čtvrtinu. Vystoupil jsem z autobusu a všude byl klid. U zastávky se potácel nějaký otrhaný opilý člověk a cosi na mě halekal. Rychle jsem ho obešel vyšel po schodech a zatočil do leva za křoví. Mohl jsem si konečně oddychnout. Obloukem jsem se dostal daleko od místa činu a nejspíše mě nebudou tak daleko ani hledat a po chvíli to doufám vzdají.

Odtud jsem se vydal dál na kopec a přes dvě údolí až na vyvýšenou rozlehlou pláň, kde bydlel můj přítel, alespoň jsem doufal že tam ještě bydlí.

Neměl jsem ani ponětí jaké je datum jaký se píše rok a jestli nejsem v jiném časoprostoru. Nebo jinak řečeno nevěděl jsem nic. Konečně jsem dorazil k jeho domu, ale on nebyl doma. Pokusil jsem tedy na něj počkat. Čekal jsem až do druhého dne do rána. Musel jsem asi usnout. Ale když jsem zašel znovu k jeho domu stále nebyl doma. Musel jsem si tedy najít onen náhradní úkryt a také jsem dostával hlad. V náprsní kapse u saka jsem našel nějaké peníze. Řídil jsem se čichem a narazil na bistro a opodál bylo i červenožluté rychlé občerstvení s velkým zářícím písmenem „M“ a zvané MacDonald. Když jsem se najedl dosyta. Vydal jsem se k zámku na jihu, který odtud byl vidět. Poblíž zámku bylo pár jeskyní a jedny velké zasypané katakomby o kterých jsem kdysi jen slyšel že tam tedy údajně jsou. Ale co si mě tam táhlo a tak jsem doufal že tam opravdu jsou. Začal jsem se v místech kde by měl být vchod soustředit. Až jsem nalezl ono místo. Vchod byl zasypán kamením a tak my nezbývalo než jej odstranit. Už se schylovalo k poledni a já se konečně dostal stále nepozorovaný dovnitř. Moc jsem toho neviděl. Zato jsem uslyšel hlas který my poroučel abych čekal na věc která se má zjevit k pomoci v mém úkolu. Ta věc byl kompletní zlatý zářivý robosuit uzpůsobený pro mě.

„Aktivuj ho!“

Ozval se znovu hlas. Instinktivně jsem jej aktivoval. Aktivování robosuitu nemylo vůbec lehké a hlavně to bylo velmi nepříjemné a bolestivé. To ale suit posléze deaktivoval zpětným znecitlivěním.

Suit mě ihned informoval o neznámém nepříteli který je na této planetě a má informace o tom že jsem na zemi a jeho úkol je tak ohrožen a tudíž mně musel co nejdříve odstranit. Než mě najde bude mu to chvíli trvat tak musím najít vhodné místo kde se s ním můžu utkat. Ještě jsem taky nevěděl že se jedná o jednoho Hidase průzkumníka a že umí měnit tvary a mnoho dalších tryků. O jednom místě jsem věděl a tak zbývalo jak ho tam nalákat a zároveň nalákat i místní informátory aby zjistily že země je v nebezpečí a dozvěděla se o tom celá planeta. A že by se měla konečně sjednotit k řešení problémů. Takže jsem se postavil a posléze usadil na  pod sochou na vrchu jednoho dlouhého náměstí toho města po kterém chodí nejvíce lidí a odkud to budu mýt blízko k místu, kde bude můj rozhodující souboj. Hidas si dával asi načas, protože jsem čekal už nějaký ten den a během té doby mě kolem jdoucí lidé okukovaly a první asi tři dny mě považovaly za nějakou reklamu. A taktéž i strážcům zákona jsem se moc nezamlouval, ale nemohly nic dělat když jsem nic neporušoval snad. Ale když viděly že tam jsem i v noci přišli informátoři a chtěli vědět to proč tam stále jsem. Neodpovídal jsem na jejich otázky ale řekl jsem jen jednou že celé lidstvo je v nebezpečí a že jsem tady abych se je také pokusil sjednotit. Samozřejmě my nevěřily a považovaly mě za divného pomatence. Byl bych velice nepozorný, když bych si nevšiml že jistí lidé mě z dalekých i blízkých úkrytů pozorují a to i satelity jejichž pohybu na obloze jsem si všimnul. Bláhový agenti. Myslely si že o nich nevím. Střídaly se, ale jejich vnitřní chování my je prozradilo. K večeru dne kdy mělo dojít k souboji jsem měl sen. Hidas průzkumník je zde. Už jsem ho i vycítil. Cítil jsem to nekonečné zlo které zkrzevá něj přicházelo. Ale naštěstí, někteří lidé vůči jeho působení byly prakticky imunní. Zvednul jsem se a odletěl na místo střetu, kde jsem se chtěl s ním utkat. On o mě už moc dobře věděl a mířil ke mně ale s různě dlouhými přestávkami. Čekal jsem do setmění na pláni. Na to zřejmě i Hidas čekal. Stál jsem na pláni a zem se otřásla. Můj soupeř je zde. A konečná fáze zkoušky mohla začít, vlastně ona začala už od chvíle kdy jsem přijal tento úkol. Nevěděl jsem ani jak vypadá. Vtom my pomohl suit který ho byl schopen detekovat na několika možných úrovních. Protože vypadal jako dopadající stín samostatně a volně se pohybující nevěděl jsem jak jej mohu zneškodnit. A to jsem ještě ani nevěděl že se umí zhmotňovat a morfovat v různé podoby. Ideální věc pro dokonalého zabijáka.

Náhle jsem jej spatřil. Valil se ke mně jak černá mlha plazící se po zemi. Vzápětí se rychle vsáknul do písku. Měl jsem neblahé tušení že ví že ho vidím. Moment mé výhody je pryč. Chvilku na to byl klid. Než jsem opět uslyšel ten hlas. „Aktivuj zbraň! Aktivuj zbraň!“ Tedy uposlechl jsem a začal přípravu zbraní. Suit my oznámil že Neurokinetické ostří se aktivuje na 10-15-20% nominálního stavu.

Neurokinetické ostří má být speciální zbraň která je schopna zabít Hidase.

Já se přikrčil do svého bojového postavení a čekal. Přede mnou se začala zvedat zrnka písku ve tvaru jakéhosi džina. Bytost dosáhla velikosti mě převyšující o jednu hlavu. Její oči začali zářit chladným modrobílým světlem. Nejdříve si mě prohlížela jako když chce zjistit co jsem zač. Ale náhle na mě zaútočila svou paží z písku. Vypadalo to jako když je chce do mě strčit a pak mě uchopit. Odskočil jsem do předu na stranu a dostal se tak k jeho levému boku. Měl-li nějaký. Vysunul jsem z pravého předloktí robosuitu jakési ostří a mocně jsem jím máchnul po bytosti. Meč jí projel hladce jako vzduchem a rozdělil jí ve dvý. Písek zní rychle spadl a bytost se rozpadla a zmizela kamsi pod zem. Nezdálo se mi to? To nemůže být tak jednoduché.

Podíval jsem se na aktivním display mého hledí jak je daleko žhavení Neurokinetického ostří. 60%. Ještě zhruba pár vteřin a bude aktivované a použitelné v boji. Země se mocně otřásla, ale cíleným způsobem tak že mně povalila na zem.

Ze země se začalo vynořovat ohyzdné monstrum co trochu připomínalo zdeformovaný přes tři metry velký celer z pažema, hlavou brambory a obalený jakoby kusy černé hlíny. Byl jsem očarovaný, protože takovou obludu jsem snad ještě neviděl. Všichni lidé co tam okolo stály začaly vřískat a většina se jich dala na úprk do jakéhokoliv úkrytu. Ti co tam zůstaly a dál přihlížely jak zkoprnělý nevěřily svým očím. Cítil jsem davový strach a paniku, ale pohyb té obludy mně připadal dosti komický. Hidas ke mně přikvačil a zaútočil, ozval se jeho řev a vymrštil my můj meč z ruky. Ucítil jsem bolest v ruce a uviděl Hidasovu skrytou radost. Jeho pařáty byly velké jak mé tělo. Pohlédl jsem na displej helmy abych uviděl stav nabíjení Neurokinetického ostří a tam bylo něco přes devadesát procent. Tohle ale byla moje velká chyba ten mžik co mně vyvedl ze soustředění. Hydas po mě máchnul pařátem. Vypadalo to jako by mně chtěl uchopit do ruky. Jenže jeho pět pařátů podobných lidské ruce proniklo mým robosuitem jako máslem nůž. Jeden pařát my pronikl těsně vedle kloubu mého pravého ramene další napravo od srdce, třetí bokem, čtvrtý břichem na mé pravé straně a pátý pařát my pronikl klíční kostí na levé straně. Tak jako by mě chtěl i zároveň škrtit Bolestí jsem byl v agonii ale jeho zásah byl přesný tak aby mě hned nezabyl a mohl si užívat mučení. Úpěl jsem bolestí a z úst a nosu se my linula krev. Jak mě držel na těch pařátech přibližoval si mně k sobě a snažil se mně stisknout. Proti tomu my naštěstí přeci jen pomáhal robosuit. Což mu způsobovalo drobnou bolest a přivádělo k zuřivosti. Jak jsem byl na dosah máchnul jsem kynetickým ostřím a to projelo jeho tělem. Hidas mocně zařval a začal se potácet a přeměňovat. Mně odhodil na zem a jak jsem na zem dopadl ta jsem z posledních sil ještě vystřelil po něm Neurokinetické ostří. To se do něj celé zabořilo. Hidas se, se zastřeným hlubokým chraplavým řevem se rozptylujíc se do vzduchu sesul k zemi. Byl zničen. Ležel jsem teď v kaluži krve která se pomalu vsakovala do písečného podloží. Všude bylo náhle divné ticho. Začalo se my špatně dýchat a tak jsem si sundal helmu.

Těžce jsem dýchal a vyděl všude kolem lidi jak stále stojí okolo a dívají se na mě a jak další lidé přicházejí na podívanou. Podíval jsem se na nebe a spatřil tam anděla jak se snáší ke mně. Mezitím někteří lidé se odhodlaly ke mě přiblížit. Ale když uviděly anděla a přistávat loď, rychle se zas stáhly kromě jediné osoby. Byla to nějaká překrásná dívka jako z filmu či snů a já z ní ucítil že my chce pomoci, ale to už já opouštěl tento svět. Oči se my únavou zavřely a já padl do hlubokého spánku. Poté co jsem se probil jsem se zbytek dozvěděl. Poté co ke mně přiletěl ten anděl a zastavil mé krvácení. Potom mě uchopil do náručí a odnášel k oné kosmické lodi. Ta dívka prý šla za ním zůstala stát až před rampou té lodi. Z lodi sjela od vstupních dveří rampa. Dveře se otevřely a v nich stál stvořitel ve svém zlatém brnění a zlatém plášti. Podíval se na mě, můj stav a pravil:

„Vítej Paladine svůj úkol jsi splnil!“

 

Na císaři bylo vidět že už je notně unaven a po této poslední větě pravil:

„Jsem již unaven a vy z mého vyprávění už zajisté také. Bude lépe zde vyprávění prozatím pozastavit a pokračování příběhu Vám dovyprávím někdy jindy. Pokud budete chtít. Teď přeji Vám hezký zbytek večera.“

Poté se císař zvedl ze svého vladařského křesla a pomalu prošel, rázem absolutně tichým jakoby zmrzlým davem odcházejíce do svých komnat.                                                                




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

06.10.2020 12:31:551 tipů dát kritice tipPentlochnap

Možná je špatně upnout se jen k tomuto jednomu dílu. Zkus napsat něco jiného. Malou, krátkou věc. Něco jako pohádku, nebo povídku jasnou pointou. Mysli na krátké stručné věty.

Třeba ... třebá o tom jaký bude červený kamínek spadlý do modré vody. Nebo něco úplně jiného, ale krátké, stručné.

05.10.2020 15:25:04dát kritice tipRoland

Vyděl - provedení matematického úkonu (takže neoznačí)

My - množné číslo či panovníci se tak oslovovali. (také neoznačí)  Ona stačí i zelená vlnovka a já pak zkouším pátrat kde je problém a málo kdy se mi jej povede opravit.

05.10.2020 14:40:30dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Nezdá se mi možné, že kupř. toto by se neopravilo: a vyděl všude kolem lidi...Oči se my únavou zavřely  

05.10.2020 11:22:15dát kritice tipRoland

Samozřejmě že jsem to psal ve Wordu s aktivní kontrolou pravopisu, bez toho ani ránu. A jak jsem psal celé jsem to přepisoval za ty roky min 7x hledal i případné chyby, snažil se omezit opakování slov, upravit pasáže co se mi zdají trapně napsané a možná že jsem sem pustil nějakou starší verzi. A když mi Word neco neoznačí tak to nevidím. Když jsem se pokusil uplně poslední rozdělanou verzi jsem postnout, tak si to neumělo poradit. https://docs.google.com/document/d/1NtV2D_wvzX08zh9u8-FEoeG6Y-cmNPPhucuUoM5vp5c/edit?usp=sharing

Přemýšlel jsem hodně dlouho jestli to sem experimentálně dát a když už jsem to dal tak jestli to nesmazat.

05.10.2020 10:15:29dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Majaksi, dlouhé věty může s úspěchem psát někdo, kdo umí napsat /správně/ krátkou větu.

Rolande, počet pravopisných chyb a vět beze smyslu v tvém díle je závratný, divím se, že to takhle "pustíš ven"... ať máš jakýkoli  problém. Když píšu ve Wordu, chyby se samy podtrhávají - proč to alespoň podle toho neopravíš?

05.10.2020 09:21:53dát kritice tipMajaks

Tak to se omlouvam, ale nemohu slouzit.

05.10.2020 08:33:56dát kritice tipRoland

Jak jsem psal není to hotové a sám to nedám, zkoušel jsem to více než 15 let. Ano opakování slov jsem si vědom a snažil jsem se to nedělat, to ostatní patří k nějaké té formě Dyslexie co jsem měl diagnostikovanou. Ale nepíšu to jako omluvu, jen jako hledání cesty.

Ten šroubovatelný jazyk je účelový, ale asi by bylo dobré jej hodně omezit.

Krátké věty, lehce řekne hůře udělá.  Ještě kdysi mi někdo radil ať to zkusím napsat jako scénář, jestli by se mi to lépe nepsalo.

Cílem tohoto pokusu je, že bych zde našel někoho ochotného kdo by mi to pomohl předělat.

04.10.2020 23:09:29dát kritice tipMajaks

Přesně, stručný příběh a krátké věty. To je recept k úspěchu. Psal snad Cervantes dlouhé věty? Rabelais? Proust? Dickens nebo Tolstoj? Určitě ne. Všichni vědí, že důležitý je jen jedno: Stručně a jasně.

04.10.2020 19:42:051 tipů dát kritice tipPentlochnap

Vydřžel jsem jen prvních pár odstavců.

Čeština, slovosled, chyby, opakování slov. Naprosto nesmyslné věty.

Třeba: A nařídili jí ticho:

„Teď buď tiše, ať nepokazíš naší oslavu císaři k jeho dni povstání a vzdání mu holdu.“

Takže za mne - nebrat.

Sestav si osnovu. Stručný jednouchý příběh. Teprve potom piš. Vykašli se na šroubovaný jazyk. Piš krátké jednoduché věty. Stručně a jasně.

04.10.2020 18:12:32dát kritice tipMajaks

Prosím autora, ať se nezlobí, ale já si počkám na ten film.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.