Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 443 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Proč neházet noviny do koše
datum / id07.10.2020 / 511984Vytisknout |
autorBiskup z Bath a Wells
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno85x
počet tipů2
v oblíbených0x
Proč neházet noviny do koše

1

Alena ho zahlédla na tramvajové zastávce, když spěchala do práce.

Jak nakláněla hlavu doleva, přerazila se o odpadkový koš narvaný zamaštěnými talířky od pizzy. Na nohy jí musel pomáhat starší pán s uštěkaným šedivým teriérem.  

Všiml si toho?

Postával jako obvykle na zastávce v modré havajské košili. Kroutil si knírem a vyhlížel tramvaj chladnýma očima zasazenýma do vysokého čela.

Proklouzla kolem trafiky a zapadla do metra. Schody na eskalátorech brala po dvou. Nezastavila se, dokud nesjela na nástupiště, kde vběhla do prvního vagónu, který před ní zastavil (bylo jí jedno, že jede opačným směrem).

Chytila se tyče vedle dveří a zhluboka oddychovala.

Zatímco se Alena zapřísahala, že to nenechá jen tak, muž v košili užasle pozoroval holuba, jak se usazuje na betonové zídce.

Musíš mít v hlavě guláš z toho mumraje. Jsi kamínkem v mozaice ušmudlanýho města, který se tváří, že neexistuješ.

Když holub odletěl, odebral se do parku. Posadil se na lavičku a sebral z ní zmačkané noviny, které ze zvyku prolistoval.

Nikdy nevíš, jak se dozvíš zprávu, která ti změní život. Třeba si jí ani nevšimneš (málem se to stalo i mně) a budeš žít jako dřív, ale pak si nemůžeš stěžovat, že jsem tě nevaroval, poznamenal si do deníku.

Proč házet noviny do koše, když můžou převrátit život někomu jinému?

 

2

„Kde jsi nechala úsměv?“ utrousil Milan, když vešla do kuchyňky a ani se na něj nepodívala.

„Starej se o sebe,“ okřikla ho Alena a natočila si do kelímku vodu.

Proč byli všichni chlapi, který kdy potkala (a její bratr v čele zástupu) stoprocentní úchyláci, to netušila. Michal, nový kolega z vedlejší kanceláře, se kolem ní neustále motal a předváděl etudu na téma „jsem tu pro tebe“.

„Co se ti stalo?“

„Není to jedno?“

„To tě tak naštval?“ zeptal se Michal, i když věděl, že Alena nikoho nemá. Byla to holka s nosíkem nahoru, co se nejvíc zajímala o svoje pohodlí (a vycházelo jí to), ale postavičku měla pěknou, to zase jo.

Čekal, že ho zas pošle někam, ale jakmile začala natahovat, zpozorněl.

„Já to tak nemyslel,“ objal ji.

Vytrhla se mu a utekla na chodbu, kde se zavřela na záchodě.

Nemá ta nána svoje dny?

„Alenko, otevři,“ zabouchal na dveře. „Jestli jsem tě urazil, tak se omlouvám.“

Ženský je lepší se hned omluvit (klidně i předtím, než cokoliv řekne). Když si bude myslet, že má navrch, bude moct později projevit velkorysost.

„Kdybys věděl, jak mě deptá ho furt potkávat,“ zavzlykala skrz dveře.

„Tak mi to pověz,“ Michal protáhl obličej.

Nevydržel poslouchat holky víc než minutu.

„Když já nevím, jestli to dokážu.“

„Uleví se ti, uvidíš.“

 

3

Stalo se to před dvěma týdny, když jsem se vracela z firemního večírku. Z toho, jak jsem se věšela na krk personálnímu řediteli, zatímco ty jsi zvracel etanolovej džus na etapy.

To mně se bohužel podařilo z baru vypochodovat dřív. Metrem jsem dojela na Kobylisy. Jak jsem míjela park, začalo se mi chtít na malou. Nikde nikdo.

Přidřepla jsem si ke keříčku, stáhla si kalhotky. V tom mě popadl za rameno a strhnul na zem. Chytil mě za nohy. Táhl mě do křoví jako zběsilý. Chtěla jsem křičet, ale ztuhnul mi jazyk, jak jsem zírala do očí, z nichž vyzařoval hrozný chlad.

Ty úchylácké oči už jsem někde viděla. Asi v nejhorších snech.

„Jsi moje princezna,“ pohladil mě po vlasech.

Sebrala jsem zbytky sil a nakopla ho do rozkroku. Skácel se do povadlých růží, kde se svíjel jako had.

Na nic jsem nečekala a vzala jsem roha.

 

4

Muž na lavičce listoval deníkem, který si začal vést, když mu to ve cvokárně nařídila doktorka. Nakonec v tom našel zalíbení. Měl rád svoje myšlenky pohromadě, protože člověk je z podstaty tvor zapomínavý. Milosrdný dar od matky přírody, řeklo by se, ale když zapomeneš na svůj život, přijdeš o něj.

Přeskočil zápisky, které se týkaly postřehů z kobyliských ulic, jízdních řádů a náčrtků parků, než nalistoval zprávu psanou červeně, která popisovala setkání s Alenou, ale zároveň těžko popsatelné zklamání z toho, jak to dopadlo.

Když viděl, jak se dopotácela do parku, na nic nečekal. Čapl ji za nohy a odtáhl do křoví. Pohladil ji po vlasech, aby viděla, že je v bezpečí.

Byla tak vyděšená, že mě nepoznala, vrtalo mu v hlavě, když utekla.

 

5

Zaklapl deník a vydal se k tramvaji. Prošel okolo trafiky, v níž prodávaly úplně jiné časopisy, než které si chodili kupovat před patnácti lety za drobáky sesbírané u zastávek. Obličeje na obálkách nepoznával. Nevzpomněl by si ani tváře, které kdysi zářily na pultech kiosků – jako by zůstaly uvězněny v jeho předchozím životě.  

Měli by udělat rozhovor se mnou a Alenou. Kdyby to mělo zachránit aspoň jedno dítě, mělo by to větší smysl než fotky tváří a zadnic hvězdiček a unuděných celebrit, jejichž životnost je omezena jedinou dekádou.

Z nudy si prohlížel výlohu krámku s drůbežím masem, který byl už dva roky zavřený. Jeho sortiment připomínaly pouze akční ceny mrtvých kousků kuřete psané černou fixou na umaštěná skla.

Jakmile dočetl nejspodnější nápis (akční cena na kuřecí srdíčka), narazil na Alici. Nevšimla si ho. Zírala do mobilu, do kterého zuřivě vyťukávala zprávu.

Vydal se za ní.

Alena obešla školu. Když prošla kolem loutkového divadla, ztratil ji z očí. Několikrát divadlo obešel, ale jako by se po ní slehla zem.

Vyjde to příště, uklidňoval se. Jakmile zaznamenal, že jde Alena za ním, pokračoval směrem k domovu.

Vešel do baráku a čekal. Jak Alice procházela kolem, vtáhl ji dovnitř.

 

6

„To mě vážně nepoznáváš?“

Aleně docházelo, že to není jenom chlápek z parku, kterého kopla mezi nohy, když jí pomáhal na nohy, že je to někdo z její minulosti, k níž se nechce hlásit. Má tátův hlas i jeho oči.

Pohled jí sklouzl ke zvonku u dveří, na kterých bylo napsáno tátovo jméno, jenže patřilo jeho mladší kopii.  

„Jak se opovažuješ?“

„Musel jsem tě najít, abych ti řekl, jak to bylo doopravdy.“

„Myslím, že vím moc dobře, co jsi mi prováděl,“ odstrčila ho.

Po chodbě se rozlehl dusot bot. Michal se s mobilem v ruce blížil k dvojici sourozenců, kteří ne a ne najít společnou řeč.

„To je ten úchylák z parku?“ zeptal se Michal.

„Jo,“ přikývla Alena.

Než stačil muž v košili cokoliv udělat, naběhl na něj Michal a vyrazil s ním dveře.

Muž zavrávoral. Ztěžka dopadl na hlavu.

Michal napochodoval do bytu. „Ten tady má ale bordel!“

Alena se sklonila k nehybnému tělu staršího bratra, kterého neviděla přes patnáct let. Ze zadní kapsy mu čouhal notýsek.

Ještě dýchal.

 

7

„Ten magor tu má všude tvoje fotky. I článek z místních novin!“

Alena nevnímala, co Michal pokřikuje – litovala, že mu vůbec napsala. Zuřivě otáčela stránky bratrova deníku a hltala každé slovo, které jí pootevíralo dávno zavřená dvířka.

Byla to doktorka, která mi nahlédla do nitra a jako první uvěřila v moji nevinu… Trvalo dlouho, než jsem si připustil, že jsem malé princezně neubližoval já, ale náš otec, že jsem ji v posteli jenom objímal, když se třásla. Uvěřil jsem tomu teprve, když jsem si to zapsal do deníku.

„Koukám, že ses zúčastnila nějaký ankety ohledně nový tramvaje,“ prohodil Michal posměšně. „To bych do tebe neřekl.“

Nejspíš jsem bráchovi celej život křivdila. A to si našel byt jen proto, aby mě našel. Počkám, až se dá do kupy. Musíme si toho tolik povědět – byla jsem tehdy moc malá, abych z toho měla rozum. A když všichni ukázali prstem na bráchu, přidala jsem se k nim.

„To je záchranka?“ zeptal se Michal.

Houkání rezonovalo ulicí a vyhánělo její obyvatele k oknům.

„Hele, ten šmejd si nezaslouží ošetřit.“

„Jedou sem i policajti,“ prohlásila Alena.

„Proč jako?“

„Protože jsi napadl mýho bráchu.“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.10.2020 02:56:45dát kritice tippožadovaný záznam nenalezen

A taky, myšlenka, že nevinný bratr trpěl za otce, mi přijde taková... nevím, buď přitažená za vlasy, nebo podaná natolik nejasně, že si to nedokážu představit, nedokážu jít do hloubky. Všichni ukázali na bratra a malá Alena taky, jenže jací „všichni“ na něj ukázali, jak se to dověděli? Podle mě jsou dvě možnosti, buď se malá Alena někomu svěřila, nebo je někdo viděl. V tom prvním případě je pokračování značně nejisté, v tom druhém případě by se to začalo řešit (i když, i to je nejisté). Já z toho textu nakonec nepoznám, jestli si ten bratr v rámci sebezáchovy podobně jako Alena nevytvořil nějakou alternativní minulost, ve které nic nespáchal, tedy by zosobnil svou myšlenku Když zapomeneš svůj život, přijdeš o něj, a Alena by, stejně jako on, uvěřila fikci-notýsku. Takže by se nechala zmást nejprve vlastními zdeformovanými vzpomínkami a potom bratrovými, a čtenář by se nechal zmást jakože nadějným koncem. Přijde mi třeba zvláštní, že o otci se text jen tak rychle zmíní (oči a zápis v deníku a Alenino uvěření) a na tom základě má být jasno. Nebo mi přijde zvláštní celá ta situace kolem Alenina zneužívání, přijde mi to zpracovaný moc šmahem a tak nějak nerealisticky, nejsem si jistý, jestli máš promyšlené, co se přesně stalo, jak dlouho to trvalo, v jakém věku byla Alena, jaké měla povahové rysy, jak dobře s ní ten dospělý dokázal manipulovat, jaký k němu měla vztah, další věci související s tím průběhem, zjištěním a obviněním, s Aleniným psychickým stavem, komunikací v rodině, postupem vyšetřování atd. Alena říká, že byla ještě hodně malá, ale co to znamená? Byla tak malá, že zapomněla, kdo to dělal, ale přitom nezapomněla, co dělal? To nedává smysl, fakt ne. A všichni ukázali prstem na bráchu... všichni, takže kolik těch lidí asi bylo? Byla to nějaká velká rodina? Nebo i neznámí lidi? Proč by všichni ukazovali na bráchu? Jaké k tomu měli důkazy? Pořád mi v tom visí otázka, kdo udělal ten první krok a na jakém základě, že se případ Aleny začal řešit a že vina padla na bratra. A jak je možné, že i ten bratr se nechal tak zmanipulovat, nebo co se mu stalo, že uvěřil ve vlastní vinu.

14.10.2020 02:36:29dát kritice tippožadovaný záznam nenalezen

Jo, je v tom dynamika... Čte se to dobře... Ale přijde mi, že těch témat je tam až moc a že nejsou dotažená, všechno jako by bylo spíš vykonstruovaný, místy jako by sklouzávalo do parodie... Ty postavy na mě působí neurčitě, trochu schematicky, ale třeba je to záměr. Jednotlivé scény... třeba ta třetí na mě působí strašně nevěrohodně. I ta šestá a sedmá. Ale třeba je to taky záměr. První a druhá mají něco reálného, ale jdou zkratkovitě, čímž si to shazují, mi přijde. Pátá je pro mě nejvíc symbolická, loutkové divadlo, za kterým se Alena ztratí, mi zapadá k pocitu, že postavy jsou vlastně víc jako loutky, a uvažuju, kdo s nimi pohybuje a s jakým záměrem. Nebo akční ceny kuřete v obchodě dva roky zavřeným mi můžou nějak metaforizovat minulost, jak ji vnímá ten bratr nebo i Alena (jestli je pro ně minulost něco mrtvého, bezbranného, zkonzumovaného, vyklizeného, zavřeného... a co jsou její zbytky, načmárané ceny, zápisky v deníku, chatrné vzpomínky...). Celkově mám pocit, že ta dynamika to hezky drží pohromadě, ale zároveň že to jede spíš po povrchu a přitom že se to snaží být nějaké „jiné“... Víc by mě bavilo, kdyby to bylo naopak, tedy nezůstávalo na povrchu a nesnažilo se působit jako „jiné“. Ale třeba to jenom čtu povrchně. A ta jména mě taky matou, chvíli jsem uvažoval, kolik tam těch lidí vlastně je, nebo jestli to má něco společného s tou pamětí a nějak ilustruje myšlenku o ztrácení/překrucování nějakých skutečností... nebo jestli je to jenom chyba.

09.10.2020 09:57:35dát kritice tipLuzz

mně to připadne dost nevyvážený - na to, jak je to téma vážné, je zpracování ploché, příliš zjednodušené... sice to v sobě má dynamiku, ale celkově to na mě působí tak nějak... řídce... jo a ztrácela jsem se v těch jménech - Alice/Alena, Milan/Michal... jak se tedy kdo jmenuje?

07.10.2020 12:50:23dát kritice tipblacksabbath

no to je teda rozuzlení.......*/**********************



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.