Ex abrupto

přece mám hlavu plnou až po bříška prstů

do dlaní nabírám to prosluněné mámení

zrezavé mravkolvice

přece si nechám nechat kvést zlaté kapradí,

ač hejna těšivců slétnou se jak supi na zmrzlinu

klouzavých semišlenek

přece mi květnové vůně barví vlasy do nadějí,

když bambitka pálí zpod boků šipky sotto voce

předkrmem předehry

přece pod pás nezaženu své strážce prahu

a kreditka plonk mě zas vytáhne z bryndi

pěkně naducané

A zatím se zmítám a tluču o hrany stěn cizince,

který mne každé ráno navléká a monotónně nosí,

rty rozkousané k omdlení hněvivým nevědomím.

Ve skříních visí další cizí paní, upjaté na knoflíčky,

na šířku těla ruce nerozpřáhnu a o to prosím,

než konvertuji k flagelantům.