Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 443 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Manželem proti své vůli 26.díl
datum / id10.10.2020 / 512125Vytisknout |
autorkatt-chan
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno15x
počet tipů0
v oblíbených0x
Manželem proti své vůli 26.díl

 Manželem proti své vůli 26.díl

 Zadívala se na nás oba. Pak zkoumavě zabodla oči do mé kopie a nakonec i do mě. Zhluboka se nadechla. „To se mi snad zdá. Ono se to množí.“ Vyprsknul jsem smíchy. Hlavu zakloněnou k zemi a rukou si držím břicho. Konečně mě to přešlo a mrknul jsem na ní. Za to stín vedle mě byl doslova kámen a nic s ním nehnulo. „Zábavná jako vždy. Půjdeme?“ Udělal jsem krok směrem k Laje a ona místo toho couvla. „Ty mi nevěříš?“ Nadzvedl jsem obočí a byl docela v šoku. Doteď se mi to vždy nějak podařilo srovnat, ale tohle bylo čím dál divnější. Bála se, že nejsem pravý nebo se pletu a opravdu je tady dobrovolně. Zase v tom mám zmatek. „Ty se mi jenom zdáš. Vy oba.“ Dupla nohou a otočila se zády. „Umí tenhle frajer mluvit v myšlenkách?“ Začal jsem k ní promlouvat. Bylo to jako mluvit do zdi. Dokud se nezačala bortit. Nevím jak se mi to povedlo, ale její obrana se pomalu drolila. Cítil jsem tlak, který se zmenšoval, až k ní dolehli má slova.

 Půjdeme domů. Tady nemáme co dělat. Chvíli váhala, než se otočila. V obličeji byl vidět úžas a pak pochopení. Nevím co našla, ale fascinovalo jí to.

Jak jsi věděl, že se něco stalo? Poklepal jsem na náramek, který se zviditelnil.

Zářil jako hvězdy. To bylo včera v noci. Jsem tu chvíli, ale asi je tu jiný čas. Přikývla a stín vedle mě nás sledoval.

„Copak? Chceš si taky povídat?“  Škubnul sebou a maličko změnil tvar hlavy. Znovu se formoval na moje lepší já, když mě viděl. Laja si toho taky všimla. Pochopila. „Jak?“ Zeptala se a já se bál odpovědět. To by mohl být velký problém. Zaslechl jsem jemné šustění, přitom tady nikdo jiný nebyl. „Ne to nedělej.“ Hledala v mých vzpomínkách. Přehrávala si obrazy, které se stali po tom co odletěla. Usmála se, když obracela list s učením bylinek. Slušelo jí to, ale po chvíli se zakabonila a ruku si dala na ústa. „Ty!“ A jeje. Mám dojem, že to budu mít na talíři ještě dlouho. „Chutnáš dobře.“ Mlsně jsem se olízl a sliboval pokračování někde jinde a jindy. Její tváře nabraly růžový odstín a místo, aby mě vynadala se kousla do rtů, že by chtěla ještě a dokonce při vědomí se mi asi taky něco zdálo.

 Ve věži:

„Paní Laja mě muset pochválit a dát dobrou odměnu.“ Mumlal si skřetík při cvakání zámků, až se dveře otevřely. Zamnul si ruce a opatrně vstoupil. V podstatě neměl ponětí, k čemu se co používá, ale jedno věděl určitě střežilo to hrad. Světýlka mu občas zastínila výhled na všechny ty udělátka a kovové cingrle. Předtím neměl možnost se na nic pořádně podívat, ale teď by mohl.

Tahle věžatka moc šikovná. Hlídat okolí, dělat štít před obr zlý. Byl rád, že to může vidět. Jak to paní Laja říkat? Musel se zamyslet, aby nic nepokazil. V místnosti se najednou ozvalo. „Na nic nesahej.“ Uklonil se hlasu jeho paní a proplétal se okolo, až nakonec malé místnůstky. Různá těžítka hopsala sem a tam. Krystaly házely odlesky po zdech a zase se jejich třpyt vytrácel. Paní Laja věřit skřetík. Já zvládnout, jen nohy neposlouchat. Škobrtnul o další věcičky co se povalovali po zemi. Narazil tím do vah, které vážili písek z přesýpacích hodin. Písek se místo toho sypal úplně na něco jiného. Otočil se a znovu letěly tentokrát ostré krápníky a zapíchly se do stěny. „Paní nemít radost, až doma.“ Nějakým zázrakem došel k maličkému okýnku a viděl jak spadl štít okolo hradeb a pokračoval, až dozadu za les. Čarovný opar se zničil a pevnost byla viditelná pro všechny. Hned vedle bylo to co měl najít. Přistoupil blíž a hodně se soustředil, aby tentokrát něco nepopletl. Taky to dalo spoustu práce naučit se to pořádně. Večer co večer si to opakoval dokud neusnul. Nastavil ruku a odkašlal si a spustil. „Hodinky kouzelné přijďte ke mě.“ Zvolal na zlatý malý předmět plující vysoko u stropu. Slétli mu přímo do nastavené ruky a rovnou se otevřeli. „Nosím věci, měním čas nezkřivím však ani vlas.“ Zanotovaly ručičky. „Přines Laju.“ Skřetík počkal dokud celé nezmizeli a vydal se na cestu dolů. Přešel přes hromádku písku, která se začínala pěkně rozrůstat a zaplňovala solidní kus místnosti. Zavalil vše co mu přišlo do cesty, takže ani nešlo nic dalšího schodit. Skřetím vyšel ven a dveře se rovnou zabouchli. „Pani Laja pochválit a pak skřetíkovi nabacat, ale být doma.“ Lamentoval si po schodech dolů.

Laja se mě už tolik nebála, když se vedle ní zhmotnili zlaté cibule. „ Nosím věci, měním čas, nezkřivím však ani vlast. Laja bude zpátky zas.“ Spustili a Laja mizela společně s nimi, ještě na mě stihla zavolat a byla fuč. „Derisi …“         

Právě dopsán díl 41.   https://povidkyodkat.blogspot.com/

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

K tomuto dílu není zatím žádný komentář.

Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.