Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Prapra...

10. 10. 2020
11
14
311
Autor
Oldjerry

Tak v prosinci budu pradědeček... Když to naše Eliška vyklopila, ihned jak bleskem jsem si vzpomněl na mou spolužačku ze základky.  Psal se rok 1952, bylo nám patnáct: mně i Evě...

Proč to  píši?

Kdo přečte,  dozví se to (:-D

 

 Pramáti Eva

Předesílám, že toto není příběh o biblické Evě, potažmo o žebru Adamově, i když všechny evy a Evy mají něco společného a tak by se to mohlo předpokládat.

---

To jsem si jen tak - z ničehož nic - vzpomněl večer, před usnutím, na svoji spolužačku ze základní školy, z devítky. Psal se rok 1952. Eva - lhostejno, zda Novotná, Jelínková, nebo Koubová, prostě příjmení tu nehraje roli - se mi velice líbila. Malá, velice živá tmavovláska, takový čertík s oblými boky (Ruda, můj přítel, by jistě řekl: příjemně prdelatá), ne sice zrovna klasicky krásná, ale velice příjemného zjevu. Svou náklonnost jsem jí dával najevo způsobem u patnáctiletých "mužů" velice obvyklým: potahováním za silný, dlouhý, skoro černý cop, cvrnkáním do náušnic, což ji velice rozčilovalo, pošťuchováním a drobnými doteky. Jenom někdy jsem jí podržel dveře, podal brašnu, přistrčil židli; za to jsem se pak ale před kamarády, kterým samozřejmě moje náklonnost k Evě neunikla, styděl, ba považoval jsem to za nemístnou slabost, muže nehodnou....

Proto také jednou, když jsem se jí v kreslírně, chystal přistrčit židli, a při tom zachytil úšklebek svého tehdy nejlepšího kamaráda, jsem namísto přistrčení - s židlí ucukl. Prostě zkrat. Moje favoritka zvysoka sedla na parkety, co sedla - plácla sebou! Nohy nahoru, sukýnka na obličej, mezi nohami blikla růžová skvrna kalhotek (oči navrch hlavy). Honem si sukni upravila, obličej zrudlý studem a hanbou: „pitomče!“

Za tento podtrh a za ten pohled mne Eva zcela zavrhla a do konce školy na mne už nepromluvila.

Ani slovo, ani pozdrav.

---

Skončila devítka a zároveň závěrečnými zkouškami základní škola, poslední prázdniny, krátká brigáda, na níž jsem si vydělal na hodinky, Pobědy s centrální vteřinovkou, na kterou jsem byl velmi hrd. Po prázdninách na průmyslovku do Lovosic, Eva zapomenuta, Miluška, Ivanka a Hanička byly blíž a mluvily se mnou, dokonce se mnou někdy i mlčely. Deset měsíců školy se převalilo, vysvědčení s průměrem 1,4 - tedy bez problému, opět brigáda (táta velice dbal na to, abych věděl, jak chutná fyzická práce), odpoledne koupaliště, z koupaliště domů...

Jednou zrovna zahýbám do "naší" ulice, když tu proti mně Eva – s růžovým kočárkem. V tom momentě uši jak polité malinovým džemem, přesto nazdar, kupodivu ahoj! a já se hned podbízím: „…jé, ty máš hezkou sestřičku!“

Zrudla (to jsem to vymňoukl - tu červeň si pamatuji) a povídá s trochou mateřské pýchy i s trochou rozpaků: „…to je moje Evička...“ Bylo jí šestnáct a půl, byla svobodná a otce Evičky si vzala až za tři roky. Adámka, co já vím, neměli. „Ahoj, nazdar“ - a léta plynula dál. Eva zase na dlouho zapomenuta, sport, škola, maturita, vojna, fabrika, Jarmila, ženitba (ani jsem se nebránil), malý Pavlík, všední i nevšední starosti. Občas jsem zajel na návštěvu k rodičům do rodného Kladna, na Evu jen letmo vzpomněl, možná ani ne vždycky.

Až zase po internacionální pomoci, v devětašedesátém, na nádraží vystoupím z vlaku a na nástupišti Eva - a s kočárkem. „Nazdar, ahoj“ a povídám: „…tedy Evi - Evička byla hodně brzo, zato tohle mimčo je nějak pozdní!“ Povědomý ruměnec a odpověď s trochou pýchy a s trochou něčeho, co jsem nepoznal: „ To je Evička...

„To máš,“ vpadl jsem jí do řeči, „to máš dvě Evy?“

„Ty máku: to je vnučka, to je Evička mé dcery!“

Babička ... Bylo nám třiatřicet, mému synovi bylo sedm let. A léta šla dál. Občas jsem si při rozhovorech na blízké téma vzpomněl na mladou, velmi mladou pramáti Evu... Pak jsem měl jiné zábavičky: normalizátoři se mnou smýkali životem, republikou i mnoha různými zaměstnáními.

Naposledy jsem se s Evou viděl v šestaosmdesátém. Jako zásobovač jsem jel na Kladensko pro nějaká speciální ložiska. Vystoupím z autobusu a málem porazím - no koho asi? jasně Evu! A hádejte s čím? To víte, že s kočárkem. Bez pozdravu na mne: …“ušetřím ti hloupou otázku - není to moje, není to mojí Evy, je to pravnučka!“

Bum!

„No nazdar“ - povídám - a samozřejmě taky Eva!?“

Rozesmála se …“ nazdar, nazdar: jo, Eva!“

„Tak mi připadá, že - pokud si pamatuju, takhle vypadala jak tvá dcera, tak vnučka, když byly malé.“ Nejmladší Evka se v kočárku mohla i přes dudlík na mne usmát, jako by tomu rozuměla. A babička - pardon! - prababička přece! zase s trochou pýchy, i když už maličko modulovanou opakováním situace, říká: …“má se k světu, nezdá se ti?“

Pochválil jsem Evu čtvrtou a ani trochu jsem se nemusel přemáhat, bylo to opravdu krásné dítě, tmavovlasé, tmavooké, rozesmáté. Prohlížím si malou a velká spíše pro sebe, než pro mne utrousí: „…á - holky už jsou tady!“

Z autobusu, který zastavil za tím, jímž jsem přijel já, vystoupily další dvě Evy, od mé kdysifavoritky k nerozeznání - jen vějířek drobných vrásek u očí a úst, kterým já říkávám chechtací, ji odlišují od dcery a vnučky. Ten rozdíl už ze vzdálenosti šestisedmi metrů mizel a na ulici stály tři ženské, jakoby klonované. Jak říká moje Jarka: seriovka.

Čtyři Evy, čtyři generace. Bylo nám devětačtyřicet, můj syn byl právě po promoci, svobodný, kdepak tehdy nějaké vnouče! a napadlo mne: až mi bude pětašedesát, vypravím se do Kladna. Za tátou, mámou, bráchou - a za Evou: jestlipak už bude prapra....

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dopadlo to jinak…

Eva se s částí rodiny vystěhovala do Kanady ještě před sametovkou. Její vnučku a pravnučku jsem už neznal... Ať dělám, co dělám - nemohu vám napsat, jak to vlastně nakonec dopadlo…

Tak snad jen to, že ta »moje« Eva se ve skutečnosti za svobodna jmenovala Mašková…


14 názorů

Oldjerry
22. 11. 2020
Dát tip

Hošové a děvuchy - dík za každé písmeno...


Oldjerry
15. 10. 2020
Dát tip

besty a Evi - díky, dívky...  (:-D


bestye
14. 10. 2020
Dát tip Gora

mám moc ráda příběhy ze života.. a tenhle se Ti tedy povedl :c)


zvedavec
12. 10. 2020
Dát tip

blahoželám, pradědeček :)

pekné a pútavé čítanie

 
 

 

 


Kočkodan
11. 10. 2020
Dát tip

Já pro jistotu zdůrazňuji, že v mém komentáři šlo jen o hraní si se slůvky a dílko se mi líbilo.


Oldjerry
11. 10. 2020
Dát tip

Díky všem za každé slovo. Nečekal jsem ohlas - jak už to bývá při vyprávěních reálných, skutečných příběhů...

Kočkodane, možná, že bych ty holky kvůli tobě přejmenoval, ale nečekal jsem, že ti to bude vadit... je to totiž jeden z pararelních leitmotivů, když za třetí jsem - vedle Toho jména a  16letého cyklu - považoval tu fotograficky stejnou podoby tří žen ze tří generací...


vesuvanka
11. 10. 2020
Dát tip

Moc dobře se mně četlo, TIP :-))) 

Vzpomněla jsem si na spolužačku z jedenáctiletky. Byla jsem trvale osvobozena od tělocviku a tak jsem sedávala u okna na parapetu a hlídala spolužačkám hodinky. Jednou, bylo to v posledním  ročníku, se mě Irena, která cvičila na žíněnce nejblíž ke mně, občas mezi jednotlivými cviky zeptala kolik je hodin, že hrozně spěchá na rande. Za tři měsíce přestala chodit do školy.  Pro maturitní otázky si přišel její tatínek. Dozvěděli jsme se, že je těhotná.  Maturovala až v září, a to už byla maminkou (narodila se jí holčička). Víc jsme se nedozvěděli, protože se odstěhovala a nechodila ani na pomaturitní večírky.


Pěkné čtení takto po ránu. Připomělo mi to sousedku, také byla babičkou ve 32 letech. Prababičkou až mnohem později.


revírník
11. 10. 2020
Dát tip

To bylo tak hezký! Neměls to kazit tou krutě pravdivou skutečností.


Andělka1
10. 10. 2020
Dát tip

Pěkné. Též mám spoužačku, brzo babičkou i prababičkou.Ale ouha!!. Ona už v devítce byla těhotná,bylo jí ještě 14 - ten její měl už 18. Čili ho zavřeli, Když se vrátil z basy, tak spolu měli další děti i vnoučata. Měli jsem sraz po 5o letech a ona tam byla, bohužel taková zničení nemocná stařenka, on už nežije. 


Gora
10. 10. 2020
Dát tip

Jardo, to je prostě života běh...


za každou Evu tip...:-)))))....líbilo se mi to číst....*/**********


Kočkodan
10. 10. 2020
Dát tip

Ve tvém dílku evidentně převažovaly Evy, ale prakticky mi to vůbec nevadilo. ;-)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru