MŮJ ŽIVOT 2018.

Život? To je to čeho si každý váží jinak a mnoho lidí si ho ani vážit neumí. Je milión otázek které chce znát každý, ale existuje na ně odpověď? Proč je každý život úplně jiný? Proč život žije každý jinak? Proč jsou lidé nemocní? Proč lidé umírají? Proč se trápíme minulostí, když žijeme přítomností a měli bychom se soustředit na budoucnost? Jak ve svých sedmnácti letech mám vědět jak žít? Proč nejdou vrátit věci které se zrovna moc nepovedli a lidé nás za to nenávidějí? Proč je tak lehké podvést, lhát, využívat a tak složité říkat pravdu, být spravedlivý a odpouštět? Mám tolik otázek o kterých bych mohla psát kterým nerozumím a nikdo mi je nedokáže vysvětlit. Přijde mi jako by to byla hra. Hra kterou hrajeme každý jinak ale konec je u každého stejný, jak nespravedlivé. 

Pohádka, romantika, komedie, drama dokonce i horor to je můj život. Každý den dostanu novou šanci udělat ten den lepším ale život bez překážet? To je krásná představa. Je zvláštní jak mnoho lidí si životu vůbec neváží, berou si životy, berou drogy a mnoho dalších ale neuvědomují si že jsou zdraví a že by za zdraví nemocní lidé dali úplně cokoliv.. Každý si snad prošel něčím co není správné ale proč jsme trestáni za něco co myslíme dobře více jak za ty špatné věci. Žít znamená objevovat nové věci, vzdělávat se, bavit se, být originální a hromada dalších věcí ale copak to jde? Snažím se pomáhat lidem co si pomoc zaslouží a jsem za to potrestaná je tohle spravedlivé? Vím že chyby k životu patří to ano ale život máme jen jeden a nemůžeme se nechat shazovat lidmi kteří si na nás řeší své komplexy a mnoho jiných věcí, musíme se rvát za svůj život protože je jen náš a nemůžeme si ho nechat ničit někým kdo ho nežije tak jak by chtěl. Nejsme za to potrestaní jen my že si to necháme líbit ale jsou hlavně potrestaní ti co nám chtějí pomoct! Chtěla bych žít jeden jediný den tak jak bych ho chtěla mít já, žádní lidé, žádné starosti, žádné překážky a žádná bolest jen to co sama chci. Bolestí se trápím už pár let a to je mi sedmnáct let co přijde až mi bude dvacet? Třicet? Čtyřicet? To nikdo neví ale jak se mám pak soustředit na budoucnost když minulost tak bolí a neuteču před ní, přítomnost je taky velmi krutá. Můj život je velmi zajímavý a vyjímečný jako každý jiný ale ty překážky a ta bolest. Někdy si říkám že to vzdám, budu sobecká, budu myslet jen na sebe ale nejde to, je tolik věcí co chci vyzkoušet. Chci najít nějaký návod jak správně žít když je pro mě život tak tajemný, nějakou vysvětlivku jak být šťastná.

Film nerozhoupané houpačce bych můj život nazvala. Chtěla bych vyletět nahoru, ale zatím jsem pořád dole a doufám že přijdu na to jak se správně odrazit. Bojím se někdy zavřít oči, aby mě má mysl nezahltila tou temnotou z mé minulosti a těmi myšlenkami co by se mohlo všechno hrozného stát. Pláč to je pro mě už štěstím, úsměv je jen znamením že ten hrozný den bude ještě horší, láska je jen další zkouškou kterou zvládám přejít na tenkém vlásku. Smutek a pláč to je můj přítel a nedovedu si představit co přijde až naberu sílu a zvládnu se odrazit.