Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Psí boj

Výběr: Lakrov
12. 10. 2020
16
37
1724

Celé to začalo, když jsem už jako velká skoroškolačka chodila ze školky domů sama. Bylo to kousek, jen z kopečka dolů, pak chvilku rovně kolem „jezedačky“, pak přes potok a jste na naší zahradě. Na téhle cestě téměř nejezdily auta. Malá strana. Ve školce jsem každý den při odchodu obdržela svačinku, aby mi nevyhládlo a šlo se.  Jenže to mělo pokaždé háček - nahoře na kopečku byl statek, kde měli dva malé vzteklé psy se žraločíma zubama! A tihle strážci cesty se rozhodli, že mne domů prostě nepustí. Leda bych je uplatila. A já je každý den s obrovským strachem a pocitem nespravedlnosti uplácela. Dokonce i tehdy, když byl na svačinku chleba se šunkou! Psi si časem zvykli a už z dálky mne vyhlíželi a nezapomínali přitom výhrůžně štěkat.

     “Jen si nemysli, že jsme teď tvoji kamarádi, když nás krmíš! Tak fofrem! Copak nám dneska ve školce nachystali? Vrrrrrrr - haf haf haf!”

     Já se snažila třeba i plížit! Po indiánsku... aby mne vůbec neslyšeli. Jenže psi byli darebáci pozorní. A pak byli ještě víc vzteklí, protože si moc dobře uvědomovali, že se jim snažím proklouznout.

     Zkoušela jsem i jinou fintu! Jejich dům se dal obejít pěšinkou pod kopcem, která se pak dole napojovala na mou trasu. Myslela jsem si, že mám vyhráno, ale malí vzteklí psi jsou bohužel docela vychytralí a když už je někdo každý den ve stejnou hodinu krmí, tak se o to přece nenechají připravit. Bohužel asi tušíte jak to dopadlo... Cupitala jsem si vesele novou cestičkou a čím víc se mi jejich dům vzdaloval, tím blíž jsem byla vytoužené svačince! Jen co dojdu domu, hned ji sním!

     Ale co to nevidím? Ne! Stáli tam! Na místě, kde se moje pěšina spojuje s cestou a štěkali tak, že i když neznám psí řeč, mám pocit, že v tu chvíli jsem moc dobře rozuměla. Odevzdala jsem úplatek a věděla jsem, že tohle je válka. Vykopala jsem válečnou sekeru. Bestie nenažrané! Ještě teď cítím ten neskutečný vztek!

     Možná vás zajímá, proč jsem o svém bojovém stavu neřekla doma rodičům. Ono je to jednoduché. Zaprvé jsem se styděla. Indiáni se přece takových malých psů nebojí! Zadruhé jsem se hrozně styděla. Doma jsem odvážná holka! Poradím si se vším. A za třetí jsem se úplně šíleně styděla... Tohle je můj boj. Moje svačina. Moje šunka!

     Možná máte ještě dotaz, proč jsem svačinku nesnědla hned za bránou školky. Ale to je přece jasné! Nebylo by čím uplácet a já bych se nikdy nedostala domů...

     Do školky chodila i moje babička, která tam vařila v kuchyni. Chodila ale v jinou dobu - brzy ráno, aby nachystala snídani a po obědě se zase rychle vracela domů nakrmit králíky. Jen co domazala chleby na svačinu. No a jednou si takhle vykračovala ráno do školky a koho to na kopečku nepotkala - ano, mé dva vzteklé nepřátelé. Na babičku většinou štěkali taky, ale uměla je odehnat. Přeci jen dospělý je dospělý. Na něj si prašivý skunk nedovolí. Ale ten den byli psi obzvlášť v ráži. Asi jim stouplo sebevědomí... Každý z nich skočil na jednu babiččinu nohavici a trhali a trhali, až látka u kalhot povolila a vlála jim vítězoslavně mezi zuby. Babička láteřila! A musela se jít domů převléknout...

     Další den jsem šla opět smutně odevzdat svou úplatu za cestu domů. Už jsem ani neměla tendence psy přechytračit. Byla jsem smířená s osudem. Sice jsem si ve snech představovala, jak s mým kámošem Old Shaterhandem honíme vystrašené psy po celé vesnici, ale tohle bylo bohužel jen ve snech. Blížila jsem se k domu. Co to? Nic neslyším! Nic nevidím! Kde jsou ti smrdutí kojoti??? A když už jsem šla přímo kolem jejich domu, nahlédla jsem do dvora. Stáli tam oba. Tiší, neviděli mne. Na obojcích se jim houpaly dva krátké řetězy. 

     Prostoupila mnou veliká úleva. Konečně po měsících útrap a tyranie si sním svou svačinku! A jak jsem tam tak postávala, konečně si mne ti dva zajatci všimli a začali štěkat a cenit zuby.

     „Noooo joooo. Jen si nadávejte! Jen si vyhrožujte! A chcete vědět, co nám dneska ve školce nabalili? Chcete?“ Zvesela jsem jim před zraky odmotala papírový ubrousek. Ano! Je tam! Chleba se šunkou! Můj chleba!!!

     Nedovedete si představit s jakou radostí jsem mávala chlebem nad hlavou! Jak jsem si užívala svůj triumf. 

     Až do chvíle, než štěkot utichnul. Bylo to zvláštní. Najednou ti dva vůbec nevypadali jako zlí výběrčí daní. Byli docela malinkatí. A koukali na mne těma psíma očima, kterých jsem si u nich dřív vůbec nevšimla. Darebáci... Hráli na city. Kousla jsem si. První sousto bylo skvělé. Babička máslem nešetřila a chleba byl čerstvý. I druhé sousto mi radostně sklouzlo do žaludku a psové už ani nekňučeli. Už se jen smutně dívali a mi to došlo. Co by udělal Old Shaterhand? Co by udělal s nepřítelem po vyhraném souboji? Vysmíval by se mu?

     Zbytek chleba jsem rozdělila na dvě poloviny a hodila je psům pod čumáky. Po chlebech se zaprášilo a jim se samou vděčností rozvrtěly ocásky.

     „No vida! Najednou jste kamarádi!“
     Od té doby jsem chodila psy navštěvovat a dělila se s nimi dobrovolně o svačinu. Myslím, že by na mne byl Old Shaterhand pyšný...


37 názorů

Lucie děkuji za pochvalu :) moc mne těší... :)


Theo, další Tvá jedinečná povídka. Moc dobře se četla a zároveň i představovala. Skvělá a roztomilá kombinace chlebů, Tebe (jako školkáčka) a psů :)

Děkuji!


Lakrov - moc ti děkuji za krásné hodnocení a výběr! Ani tomu uvěřit nemohu... Mám v šuplíku víc delších textů - dodal jsi mi odvahu je zveřejnit! 


Lakrov
26. 11. 2020
Dát tip

 Tohle je kouzelné, námětem podáním i zamýšleným závěrem,  z něhož mi vztupují slzy do očí. Tip.  (Tady je překlep: ...mé dva vzteklé nepřátelé...)


Bixley - děkuji;) spoléhám na to :)


Luzz - díky za komentář :) Je pravda, že touhle povídkou stojím na rozmezí dvou světů. "Oldu" jsem znala od 5ti let, protože mám starší sestru, která mne k Mayovkám dovedla. 


bixley
20. 11. 2020
Dát tip

Pld Shattehand by tě určitě pochválil. :-)


Luzz
13. 11. 2020
Dát tip

ten název mi evokoval mexický film amores perros. jedna z jeho dějových linek pojednává o psích zápasech. byla jsem zvědavá. no a nakonec z toho vykouklo takový (až moc) roztomilý vyprávění, i když teda úplně nevím, pro jakou cílovou skupinu je to určeno - pro dospělé je to lehce infantilní a pro děti zase obraty typu "Už jsem ani neměla tendence psy přechytračit." nejsou asi úplně to pravý...

jo a ještě - nevím, jestli to jako nesrovnalost připadne jenom mně - odkazy na old shatterhanda mi sice přijdou docela fajn, to tomu dodává šmrnc dětské upřímnosti anebo jak to nazvat - ale přemýšlím, jak k tomu vlastně "skoroškolačka" přišla - mayovky asi v pěti, šesti letech ještě nečetla... možná, že koukala na vinnetoua, ale nevím, co by si z takových filmů odnesla... spíš bych to viděla na starší holku, osm, devět let. ale je to jen můj pocit; třeba pětiletý děti běžně chápou, o co v celovečerních filmech jde.


Růži děkuji :) 


Gora
12. 11. 2020
Dát tip

Růži, pro povídky se hlasuje v Hlasování... 


Nebudu kritizovat ani pravopis, ani styl, prostě se mi to líbí. Možná mi to připomnělo dětství, kdy  mi takový mrňous pes málem prokousl nohu, takže vím, že čím menší psík- tedy některý tím agresivnější bývá. Dávám hlas, mohu?


Nebudu kritizovat ani pravopis, ani styl, prostě se mi to líbí. Možná mi to připomnělo dětství, kdy  mi takový mrňous pes málem prokousl nohu, takže vím, že čím menší psík- tedy některý tím agresivnější bývá. Dávám hlas, mohu?


Gora
27. 10. 2020
Dát tip

Tak domluveno:-), Theo.

avi PM


Goro - bude mi velikou ctí :) 


Gora
27. 10. 2020
Dát tip

Theo, mohla bych nominovat text do soutěže PM/říjen?


Děkuji Petře za zhodnoceni! Jsem moc ráda, že jsi se začetl a napsal svůj názor :) Já právě dřív psala hodně i drobné povídky... Pohádky... Tohle je zrovna zařazeno do většího cyklu příběhů z dětství, které čtu dětem před spaním. Nedávno jsme se rozhodla, že si to prostě sepíšu a podrobím testu širšího dětského publika. Třeba se mi to čase taky zaryje pod kůži a zlepším se v tom :) Během koronavečerů je spousta času...


Petr Livingston
19. 10. 2020
Dát tip Gora

Theo, hezky se to čte a, jak někdo už výše podotknul, je to "roztomilé".Přiznám se ale, že tvoje verše jsou úplně jiný level a líbí se mi tisíckrát víc.Tohle mi připadá, jako snaha zavděčit se širokému vkusu... Ale možná, že to z tebe šlo spontánně, a pak je to ok!Nicméně čtu tě rád, když přemýšlíš a cítíš bez ohledu na čtenáře :-)


To jistě ano. Na růžovém poli plném lásky vznikají nejkrvavější hry! :D


Majkas - vtipálku :) To, co navrhuješ, příjde časem... Tohle je něco jako úvod v knize o životě:) Teď je to ještě pro děti...


takováhle vyprávění mám věru ráda.....oživujou vzpomínky.....*/*********


K3
13. 10. 2020
Dát tip

Taky mi to nevadí, Thea. Ale kdyby to bylo delší, tak už by to vadilo. Navazování kontaktu se čtenářem není nic špatného, ale kontakt s ním přeci navazuješ  už tím, jak blízké mu tvé vyprávění je. Nemusíš mu říkat třeba: "pochop to," nebo "abyste věděli," on to chápe a ví ze čtení, netřeba mu to připomínat. Ale zaujala mne zmínka o tvých pamětech. Zkus je přepsat a doplnit zručností psaní, uvidíš docela něco jiného. Říkám to proto, že něco podobné tu mám. Psané mým způobem. Je zvláštní psát a vzpomínat. Vzpomínek se najednou vynořuje nekonečně...

 

 


K3 - to je asi fakt s tím názvem. Přiznám se že název ze mne hned po dopsání vypadnul a líbil se mi tak moc, že jsem drobnou nelogičnost prostě vypustila a nechtěla ji řešit.A je to psané vypravěčsky. Ráda navazuji kontakt :) Myslíš, že to vadí? Mne to takhle asi víc baví, když jakoby promlouvám "k davům", jestli mi rozumíš :) Prostě nevidím v tom problém. Možná takový deníkový styl... V 9 letech jsem napsala své první paměti, tak mi to tak nějak sedí v tom konceptu příběhů z dětství. Díky moc každopádně, že jsi se tím prokousal a nikdo tě nepokousal :)


Mám psy ráda a tvůj příběh je moc hezký. A taky mám ráda šťastné konce.


vesuvanka
13. 10. 2020
Dát tip

Moc dobře se mně četlo, a také si myslím, že Old Shaterhand by byl na Tebe pyšný :-))) TIP


K3
13. 10. 2020
Dát tip Gora

Čekal jsem spíš, že psi budou bojovat mezi sebou. Proto by v názvu možná stačilo nechat jen psi. Až moc se obracíš na čtenáře. Psané spíš jako vyprávění než příběh. Ale hrdinka se zachovala hezky.


Děkuji kočkodane! Jsem ráda, že jsi četl a že nelituješ ;)


Kočkodan
13. 10. 2020
Dát tip

 

Nejdríve jsem s kliknutím trochu váhal, protoze jsem se bál, ze pujde o neco smutného a dramatického. A to by mne – velkému milovníkovi psu – bylo moc líto. Ale pak jsem otevrel a cetl. A nelitoval. A nedivil se. Rozhodne to není poprvé, kdy se mi tvoje dílko líbilo. (lehký úsmev)


Můra73
12. 10. 2020
Dát tip

Hrdý Budžes... nejen Old Shaterhand by byl pyšný :)

 


Děkuji Goro! Taky jsem si toho všimla, ale až dnes odpoledne a už se mi to nechtělo opravovat :) Jsem lenivá, no...


Gora
12. 10. 2020
Dát tip K3

Theo, tvůj příběh o dětském /ne/přátelství s psíky je fajn! Nadhled, k němuž jsi i jako dítě došla, tě šlechtí.

Jednu připomínku - v prvních třech větách máš podobná slova se základem škol...


Děkuji holky!!! :)


Alegna
12. 10. 2020
Dát tip

milé vyprávění....bylo to od tebe šlechetné i za ně máš můj úsměv :)***


aj ja som na teba pyšná! :)*


Děkuji stromečku! :)


stromeček
12. 10. 2020
Dát tip

'Rotomilá vzpomínka na mládí napsaná milým vypravěčským jazykem.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru