Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 443 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Nebezpečná cesta do školy
datum / id13.10.2020 / 512253Vytisknout |
autorbixley
kategorieÚvahyDalší dílo autora
zobrazeno314x
počet tipů14
v oblíbených0x
Prolog

youtube: Most Dangerous ways to School.

Nebezpečná cesta do školy

Nedávno jsem na internetu narazila na sérii dokumentů o dětech z chudých rodin na celém světě, které musejí do školy podnikat náročnou a velmi často život ohrožující cestu. Pro jejich rodiče je i přes toto nebezpečí důležité, aby chodily do školy a dostalo se jim vzdělání. Jedině tak budou mít lepší život než oni. Zastavme se aspoň u některých.

Himálaje v Indii. Tady se vydávají na týdenní pochod do města, kde je škola, osmiletý chlapec a desetiletá dívka se svými otci. Musejí ujít okolo padesáti kilometrů. Nejprve jdou po ledu kolem tající řeky. V některých místech je už však led příliš tenký nebo úplně roztál, musejí se tedy brodit nebo úsek obejít po skalách. Přes den je pod nulou, v noci až minus třicet. I když se uchýlí mezi skály, kde jsou chráněni, přesto spí pod širým nebem v horolezeckých spacácích. Po týdnu dorazí k silnici a musejí jet ještě dalších padesát kilometrů autobusem. Ve škole děti zůstanou celý školní rok, aniž by viděly své rodiče.

Jakutsko. V zimě tu mráz dosahuje minus padesáti pěti stupňů. I tady samozřejmě chodí děti do školy. Sledujeme osmiletého chlapce, který – oblečený do šesti vrstev oblečení – musí jít v tomto mrazu přes kilometr do školy. Jeho spolužačka jede ze vzdálené farmy hodinu autobusem. Cesta vede lesy plnými sněhu. Před autobusem jsou jen vyježděné koleje.

Nepál. Tady sledujeme chlapce, který žije sám s babičkou daleko od civilizace. Do školy jsou to pro něj dvě hodiny pěší chůze. Nejprve jde asi hodinu krajinou s palmami a pak musí překonat šedesát metrů širokou dosti prudkou řeku. Není tu most, jen provizorně natažená ocelová lana, po kterých jezdí zavěšený železný koš. V tomto koši se ovšem mohou vézt jen mladší děti. Ty starší musejí vylézt na lana a koš s mladšími spolužáky na druhý břeh tlačit. Že každou chvíli hrozí pád do řeky ani není třeba zmiňovat.

Filipíny. Tam je jedenáctiletá dívka, která na cestě do školy musí projít pralesem do vysokého kopce. Žije s rodiči v nížině u jezera, její otec je rybář. Kdyby šla po silnici, zabralo by jí to celý den. Proto podobně jako další děti chodí zkratkou, musí při tom vyšplhat po skále a přelézat propletené kořeny stromů. Pomáhá svým dvěma mladším spolužákům, kterým je sedm a osm let. Cesta do školy jim rovněž zabere víc než dvě hodiny. Pokud je špatné počasí a začne pršet, což je na Filipínách často, cesta je ještě nebezpečnější, protože kameny i kořeny stromů jsou kluzké. Zvlášť když se dívka vrací ze školy a jde z kopce.

Etiopie. Tady je jiný problém než v Jakutsku. Vysoké teploty, poušť. Cestou do školy děti navíc ohrožují písečné bouře. Tentokrát vidíme dva starší chlapce pochodovat přes poušť přes dvě hodiny. Písek je velice horký. Nikde není voda. Je přes čtyřicet stupňů Celsia.

Nikaragua. Tady musí matka posílat své tři dcery na člunu po řece do školy. Nejmladší dcera ještě neumí plavat. Do školy je to daleko a přihodit na řece se může cokoliv. Během plavby musejí neustále z loďky vylévat vodu.

Peru. Jedenáctiletý chlapec, který žije na malém ostrůvku s rodiči a sourozenci, pluje každý den do školy přes dvě hodiny  na vlastnoručně vyrobeném rákosovém člunu přes jezero Titikaka. Cesta zpátky je ještě náročnější, protože musí pádlovat proti větru. Také jeho spolužačky, dvě sestry, veslují na loďce přes hodinu, než se dostanou do školy.

Papua Nová Guinea.  I zde musí děti cestovat nejméně týden, než se dostanou do školy. Projít nebezpečnou džunglí. Osmiletého chlapce a jedenáctiletou dívku doprovázejí opět jejich otcové. Cesta džunglí je nebezpečná, protože je tu spousta zvířat, která by je mohla napadnout. Po několika dnech dojdou k široké dravé řece, kterou mohou překonat jen na člunu z vydlabaného kmene. Je k tomu určen převozník. Ale chlapec dostane z vody takový strach, že odmítne jet na druhou stranu. Řeku překoná jen starší dívka. Oba otcové s chlapcem se vracejí.  Dívka potom zůstane úplně sama a musí strávit jednu noc v džungli a dojít do školy. Podaří se jí to.

Každý díl zobrazuje jeden den dětí, od rána, kdy vstávají, snídají, pomáhají rodičům a vypravují se do školy, následuje  jejich náročná cesta, výuka ve škole a náročný návrat. Vidíme, jak jim matka ráno chystá prostou snídani, jak vstávají z jednoduchých postelí nebo z houní, večer se vracejí naprosto vyčerpaní. A druhý den se pouštějí na svou náročnou cestu znovu. Ne jenom proto, že si to přejí rodiče. Protože sami chtějí studovat. Jeden chce být pilot, druhý inženýr, jedna dívka doktorka. Všechny tyto děti si uvědomují nebezpečí, které podstupují, ale jdou za svým snem. Jednou z nich budou odolní jedinci, kteří se v životě žádných těžkostí nezaleknou.

U nás děti nemusejí takové nebezpečí podstupovat, školu nemají tak daleko, velmi často je vozí rodiče do školy autem. Mají to tedy mnohem snazší. I ony by si ale měly vytyčit náročné životní cíle a za nimi jít.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

23.10.2020 19:13:16dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Samozřejmě že šetření na počítač s tím, co zažívají ty děti v dokumentech je nesrovnatelné. Ale šlo mi o to ukázat, že by si dítě mělo naučit, že by si mohlo něco zajistit samo, i když to bude pomalu, když třeba bude na počítač šetřit z kapesného. Nechtít, aby mu to spadlo z nebe jako dárek od rodičů. Brala jsem to jako předstupeň zvládání těch dalších. mnohem větších a zásadnějších úkolů.

23.10.2020 18:51:14dát kritice tippožadovaný záznam nenalezen

No, když ve své úvaze nazýváš něco náročným životním cílem, předpokládal jsem (i v kontextu s tím předchozím v úvaze), že tím myslíš něco těžkého, psychicky a možná i fyzicky, protože je to nazýváno náročným. Taky něco, k čemu si člověk vytváří pevný, dlouhodobý vztah, protože je to nazýváno životním. A taky něco, co zapadá ke způsobu vnímání v mladším školním věku, protože o takovém věku je text (jen tedy půjde o děti s jiným zázemím, nejen z finančního hlediska). Takže mi k tomu sousloví pasovala představa, že se dítě upne k něčemu velkému. Ať už k tomu, že chce být podobně jako ty děti v textu lékařem, pilotem, nebo třeba dobrým člověkem (a možná celý život bude zjišťovat, co to znamená, nikdy nebude mít jistotu a stejně se nevyhne situacím, kdy někomu ublíží). Přiznám se, že mě nenapadlo, že tím náročným životním cílem je třeba to, že si dítě šetří na počítač, dokonce „z peněz navíc“ (a přijde mi to, i v současnosti, pro mladší školní děti poněkud nezvyklé). Ale OK. Když je tedy význam toho sousloví tak volný, pak mám pocit, že to sousloví jaksi ztrácí smysl... A celá úvaha se mi dostává do zvláštního světla.

Omlouvám se, jestli je to chytání za slovíčka, asi vždycky předpokládám, že užitá slova mají své opodstatnění. Třeba ta odolnost, odolní jedinci... samozřejmě, že ty děti z textu jsou úctyhodné, ale mluvil jsem o tom, že mi přijde krátkozraké používat spojení jako „odolný jedinec, který se ničeho nezalekne“. Člověk je křehký. To, že zvládne (v nějaké životní fázi) věci velmi obtížné a dokonce i takové, kde vnímá bezprostřední ohrožení (života, zdraví), to si zasluhuje respekt. Ale přesto to neznamená, že pro toho člověka někdy něco nebude narušující, nebo až devastující, například nějaké traumatizující zkušenosti, nějaké organické poškození... atd. Pořád to zkrátka vidím tak, že věty jako – Jednou z nich budou odolní jedinci, kteří se v životě žádných těžkostí nezaleknou. – mi vyznívají poněkud ploše, nebo že jsou mimo moji realitu. Ale rozumím (snad), že jsi to myslela dobře.

15.10.2020 11:05:31dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Přemku, to jistě. Tam by spojení autem taky často bylo, ale ti rodiče auto ani nemají, aby děti do školy bezpečně zavezli. Ono ostatně může hrozit nebezpečí i tady. Když třeba dítě musí přejít cestou do školy dvě rušné křižovatky nebo železniční přejezd, a nemusí to mít zrovna daleko.

15.10.2020 10:43:43dát kritice tiplastgasp

Většina komentů je souhlasných. O čem to svědčí? O nepochopené, nesrovnatelné motivaci a vlivu prostředí, ekonomického, civilizačního, etického, technického, občanské a dopravní vybavenosti, stupně infrastruktrury a dalších faktorů, ovlivňujících osobní vlastnosti a vývoj jedince ve společnosti. Stačí vzpomenout, jak před nemnoha léty chodily i naše děti do školy. Bosí, pěšky, bez svačin, s tabulkou a olůvkem. Nemusíme srovnávat s exotikou. 

15.10.2020 07:10:45dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Nevím, jak tě oslovit, Tvoje přezdívka je dost zvláštní, ale i když máš pravdu, je to v mnohém chytání za slovíčka. Samozřejmě je to dáno i prostředím, ve kterém ty děti vyrůstají, že jsou na to zvyklé. Ale kdyby nebyly odolné, tak by třeba už další den do té školy odmítaly jít. A přesto jdou, přestože jim mockrát někde uklouzla noha a mají z toho strach. Jeden chlapec při chůzi po laně přes řeku do řeky dokonce spadl, zachránil se, ale zas do té školy jde a zase po tom laně. Mně nejde o to, aby české děti chodily do školy džunglí. Náročné cíle mohou mít i jinou podobu. Třeba že si sám našetřím na počítač tím, že si budu odkládat peníze, které dostanu ke kapesnému navíc (třeba k narozeninám, vánocům) apod.

15.10.2020 02:22:521 tipů dát kritice tippožadovaný záznam nenalezen

Ještě mě zaujalo to místo, že děti chodí do školy, protože: Jeden chce být pilot, druhý inženýr, jedna dívka doktorka. To jde pozorovat i mezi dětmi „u nás“. Děti mají sny, ale ty sny nevznikají z toho, že by si (navíc na popud někoho dospělého) děti vytyčily náročné cíle a za nimi šly. Spíš čerpají z vlivu prostředí, z touhy vnímat svět a mít v něm svůj smysl, z utvářejících se zájmů, z vidiny prestiže... Nějaké osmileté dítě vidí doktorku, líbí se mu poslání „uzdravovat“, líbí se mu to citově i vizuálně (příklad: hezká milá doktorka v hezkém plášti a v hezké ordinaci a s hezkým ultrazvukem a píšící lékařskou zprávu plnou zvláštního jazyka, tím a dalšími věcmi zosobňující pro dítě cosi přitažlivého, vznešeného, tajemného a smysluplného). Jiné osmileté dítě kouká, jak proletí letadlo, je jím fascinované, chtělo by ho řídit, má z toho závrať, slíbí si, že jednou to dokáže. Prostě, dítě má sen, a sen zobrazuje vlastnosti a zájmy dítěte, které prochází dalším vývojem. Osmileté dítě si o něčem vytvoří obrázek, bezprostřední a upřímný, ale bez detailů a bez racionální roviny. A tím, jak to dítě roste, tak si to uvědomuje samo, racionalita se mu rozvíjí, třeba se mu jeho prvotní sen už ani nelíbí, vnímá jeho trhliny, nereálnost, a třeba mu vzniká jiný sen, v daný čas reálný, a tak to může pokračovat. A nebo ho ten prvotní sen láká čím dál víc, časem ho poznává podrobněji a zjišťuje, že mu to je skutečně blízké. Proč se tak rozepisuju... Protože se snažím přijít na to, proč by někdo chtěl vést dítě k tomu, aby si vytvořilo „náročný životní cíl“ a aby za ním šlo. Podle mě to totiž odporuje dětskému světu a nic rozumného z toho nekouká, skoro to působí, jako by chtěl někdo dítě nastavit jako nějaký stroj, který má systematicky „za něčím jít“ (náročně). A myslet si, že v čím těžších podmínkách dítě žije a čím víc toho musí překonávat, tím bude odolnější a víc toho dokáže... to mi přijde bolestně mimo. To by se taky mohlo říct, že z týranýho dítěte se stane ten odolný jedinec, který si bude všeho víc vážit. Jasně, nic takového text neříká... text říká, že nějaké (české) děti se vozí do školy v autech... a že kdyby se do školy prosekávaly džunglí a plahočily se řekou a lezly přes horu, tak by si všeho víc vážily a byly by odolnější... Jenže to tak nefunguje, ani nejde takhle porovnávat různé kontexty. Ty děti, které se pohybují v textu, se narodily do jiného prostředí, mají jinou genetickou výbavu, možná se adaptují na nebezpečí cesty podobně přirozeně, jako se adaptují na prostředí, kde odjakživa vyrůstají. A situace každého z nich tedy nejde porovnávat s jiným dítětem, které se narodí například do českého města a vyrůstá v prostředí, kde bude podstupovat zase něco jiného (než fyzickou náročnost cesty do školy a extrémní přírodní podmínky). A to, že nějaké děti jezdí do školy autem... a proč by nemohly? Vyrostou z nich vyrovnaní, uvědomělí, šťastní lidé jen tehdy, když budou chodit do školy pěšky? Je osobnost člověka formována tím, jestli chodil do školy pěšky?

15.10.2020 01:30:161 tipů dát kritice tippožadovaný záznam nenalezen

Mně by se líbila ta strohost, věcný popis, kdyby tam byl, jenže on tam není, sice se to tak tváří, ale pořád se zdůrazňuje, jak je to všechno těžké a nebezpečné, poznámky jako „Že každou chvíli hrozí pád do řeky ani není třeba zmiňovat“ jsou takové milé... Co mě vyloženě dráždí, jsou ty poslední věty: Všechny tyto děti si uvědomují nebezpečí, které podstupují, ale jdou za svým snem. Jednou z nich budou odolní jedinci, kteří se v životě žádných těžkostí nezaleknou. // U nás děti nemusejí takové nebezpečí podstupovat, školu nemají tak daleko, velmi často je vozí rodiče do školy autem. Mají to tedy mnohem snazší. I ony by si ale měly vytyčit náročné životní cíle a za nimi jít. ... prostě takový dobrosrdečně edukativní závěr... Navíc to vyznívá, jako by dětem „u nás“ žádná nebezpečí nehrozila, což samozřejmě není pravda... A říkat, že z dětí, které podstupují ta popisovaná nebezpečí, se jednou stanou „odolní jedinci, kteří se žádných těžkostí nezaleknou“, to je možná hezké, a možná krátkozraké, a vlastně nicneříkající... Ten „odolný jedinec“, co to vůbec je, člověk není neměnný a realita není předvídatelná... Já nevím, ale takové suverénní věty o odolném čemsi by se možná víc hodily do nějaké reklamy (třeba na zubní pastu) než do literárního textu... A to, že by si děti měly vytyčit „náročné životní cíle“... tomu nerozumím. Co je vlastně tím náročným životním cílem? Třeba cíl, kterému se to dítě v budoucnu ani nepřiblíží a který v něm bude vyvolávat pocit selhání, vztek atd.? Mě by zajímalo, proč klást na děti nároky typu, že si musí něco náročného životního vytyčovat. (Navíc jim kolikrát ty cíle vymýšlí dospělí lidi a nemyslím si, že by to mělo být dobře.) A děti v jakém věku si to mají vytyčovat? Protože v textu jsou děti mezi sedmi a jedenácti lety, to je dost velký rozptyl... Tak já si z toho vyberu ty osmileté, zdá se, že jsou tam nejčastěji... Vztaženo na děti „u nás“: mají si osmileté děti vytvořit náročné životní cíle? Ty jsi měla v osmi náročný životní cíl?

14.10.2020 14:25:45dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Majaksi, Majaksi... udělala bych smajlík, ale nesnášíš je, nebo ti dala tip za vtipnou kritiku, ale to taky nesnášíš... tak zase nic, měj se...

14.10.2020 14:23:44dát kritice tipvesuvanka

Renato, děkuji za zajímavé dílo, které je k zamyšlení. Je obdivuhodné nejen to, že děti musí při cestě do školy překonávat pro nás představitelné překážky, ale že se dokážou soustředit na výuku a únavou neusnou. TIP

14.10.2020 14:21:03dát kritice tipMajaks

A kdo, kdo to je? Kam to posílá? A kolik? A proč?

14.10.2020 14:18:29dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Tady?? To nevím, ale o dětech z Afriky vím zcela jistě.

14.10.2020 14:17:08dát kritice tipMajaks

Konečně se diskuse stáčí směrem, který mě zajímá. Pojďme si povídat o tom, kdo tady koho finančně podporuje!

14.10.2020 14:09:54dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zajímavé reakce jsou tady k vidění.

Vím o několika Písmácích v této diskusi, kteří skutečně několik/ někdo i mnoho let finančně podporují/podporovali žáky/studenty v rozvojových zemích, ale veřejně to neprezentují... těm patří můj obdiv a poděkování.

Bixley napsala článek, který zaujal, kde se rozvinula diskuse, a to považuji za jeho přínos stejně jako základní myšlenku - vzdělání je nejhodnotnějším vkladem, které děti mohou do života dostat... platí to napříč světadíly.

Zdroj je v anotaci uveden, o kategorii se ještě dá pouvažovat... asi to není první případ, kdy autor zjistí, že své dílko jen těžko "napasuje" do zde vyjmenovaných kategorií...

14.10.2020 13:27:10dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Majaksi, to snad není nutné... Ale za tip děkuji.

14.10.2020 13:16:32dát kritice tipMajaks

za mě je to jasnej tip a uvažoval jsem i o výběru

14.10.2020 13:15:47dát kritice tipMajaks

já bych to předělal na haikú

místy na pomezí senrjú pochopitelně

třeba

Himálaje v Indii

týdenní pochod do města

kde je škola

 

Navíc bys, Luzz, neměla zavírat oči před nepochybnými literárními kvalitami textu. Třeba figura 'pěší chůze' potěší.

 

 

14.10.2020 13:11:09dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Tvoje úvahy jsou mimo mísu.

14.10.2020 13:07:49dát kritice tipLuzz

tak pro začátek by snad stačilo, kdyby sis nastudovala, co to úvaha je.

14.10.2020 13:04:48dát kritice tipbixley
redaktor prózy

A cos jako myslela, že do té úvahy budu psát? Že cizí děti jsou lepší než evropské a české? Že bysme měli žít chudě? Chodit pěšky? odstěhovat se Filipíny?

14.10.2020 13:00:26dát kritice tipLuzz

entropia, literatura faktu? jakože když si uděláš vypisky z nějakých videí, tak to lze vydávat za literaturu faktu?

 

ale tak dobře. bixleyin podnět k zamyšlení čtenářů zní taky fajn. vykašleme se na literaturu a budeme tady řešit dnešní děti - bohaté, chudé, české, filipínské, můžeme řešit i to, jestli má smysl vytyčit si náročné cíle, dokonce můžeme zabrousit i do stavu dnešního školství a potřebě vzdělání  a nakonec se určitě všichni shodneme na tom, který ten životní postoj je ten nejsprávnější, pošleme si smajlíky a a a - ale hlavně, hlavně! do toho netahejme literaturu a nedejbože to, jak má vypadat úvaha.

14.10.2020 12:51:021 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Entropi, díky. Brala jsem to nejen jako vlastní úvahu, ale hlavně jako podnět k zamyšlení čtenářů. A myslím, že diskuse svědčí o tom, že téma zaujalo.

14.10.2020 12:46:052 tipů dát kritice tipEntropia

Mně to taky přijde spíš jako dokument, než jako úvaha. Snad až na poslední větu. Ale obsah mluví sám za sebe, jako by se ta úvaha měla rodit až v hlavách čtenářů: nebereme svým dětem něco, když jim dáváme, co nepotřebují, když je zahrnujeme zbytečnostmi, když jim to příliš usnadňujeme? A na druhou stranu ztěžujeme, protože zakrňují jejich adaptační mechanismy? Věřme nevěřme, jsou lidé, kteří „adoptují“ dítě ze země třetího světa a přispívají mu na vzdělání. Na „úkor“ vlastních dětí. K tomu možná podobné TV dokumenty mohou vést a stojí za to se o nich zmínit. Těžko se hledá žánr, kam takový text zařadit, možná literatura faktu.

14.10.2020 12:14:26dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Přesně tak jsem svou úvahu myslela, knihomole. Díky.

14.10.2020 12:12:32dát kritice tipKarpatský knihomoľ
redaktor poezie

Spomínané situácie priam nemysliteľné v našich končinách a v súčasnosti. Čo je samozrejmé, toho si človek neváži.

14.10.2020 11:53:022 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

cvrcka, není třeba to komentovat tak vulgárně. 

Nejde o to, že děti se chovají nebo nechovají podle našich představ. Samozřejmě že člověk usiluje o to, aby měl zajištěno k životu veškeré pohodlí. Ale je třeba si uvědomit, že někdo takové pohodlí nemá a víc si toho, co máme, vážit.

14.10.2020 11:48:312 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Luzz, chtěla jsem se podělit, to je pravda. Nejde o to, že naše děti jsou rozmazlenci, jen že školu a vzdělání mají snadněji dostupné. V těch uvedených zemích je také spousta dětí, které mají školu za rohem a bohaté rodiče, kteří je vozí autem. Tady šlo primárně o děti z chudých rodin. Děti z českých chudých rodin sice nemusí chodit do školy dvě hodiny pěšky,ale zase pro ně rodiče třeba nemají na obědy. nemají třeba mobil a počítač jako ostatní děti. Šlo mi spíš o tu silnou motivaci těch dětí  v uvedených zemích vymanit se z chudoby, překonat problémy, i když je škola daleko. To je podle mě inspirující i pro dospělé.

14.10.2020 10:31:29dát kritice tipcvrcka

Mně by zajímalo, co nám všem tak schází, ze tak intenzivně negativne prožíváme hojnost , o kterou dlouhá léta usilujeme pro naše deti a vnoučata. 

 

Jaké zklamání sám ze sebe asi ma člověk, ktery vidí,  ze se jeho deti a vnoučata nechovají podle jeho nejlepšího vědomí a svedomi. Jaký div! Ze praxe není instantní aplikaci představ a přesvědčení. 

 

Starejme se o svoje chování víc než o chování našich dětí a vnoucat, milí. 

Děti nejsou zkažené, děti jsou lidi. Učí se a celozivotne vyvažují nitro s okolím. Hledají smysl,  rovnováhu, bezpečí a svoje místo. Energeticky výhodné využití svých schopností. 

Poserme se, ze jezdí autem, ze manipulují a jsou líné.  Poserme se, ze jsme za iks tisíc let nevynalezli algoritmus na efektivní koexistenci na planetě. Ze sebe se poserme.  ;)

 

 

14.10.2020 10:08:262 tipů dát kritice tipLuzz

mně trochu uniká smysl toho textu (tedy ten literární - chápu jinak, že ses chtěla podělit o zážitek) - je to jen několik stručně přepsaných videí, náznaky sdělení/zamyšlení jsou pouze velice stručně na začátku a na konci a omezuje se na obecně známé pravdy ve smyslu - děti v peru nebo na filipínách to mají těžší a ti naši rozmazlenci by si měli vážit toho, co mají. poslední věta "úvahy" je takové zvolání, vztyčený prst... ale v kontextu výše uvedených vyznívá spíše prázdně.

14.10.2020 07:29:57dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Moje řeč, blackie. Vnoučkovi to přečti...

14.10.2020 07:00:031 tipů dát kritice tipblacksabbath

...ti naši roztažníci si neváží toho co mají.......děkuji za podělení se......já to přečtu ještě večer vnoučkovi.....*/**************************

14.10.2020 06:42:18dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Díky za tip, aleši.

14.10.2020 06:41:53dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Taková menší zkouška by určitě byla užitečná, Karle. Díky.

Jinak jsem ještě měla napsat, že děti na ten pochod náročným terénem nemají ani pořádné boty. V teplejších krajích mají na nohách jen žabky nebo roztrhané kecky.

13.10.2020 21:45:192 tipů dát kritice tipK3

Jo, mohly by si něco z toho naše děti zkusit. Třeba na táboře pod dozorem. Ale stejně by si to nejspíš uvědomily až v dospělosti, při svých vlastních dětech. Poučné čtení, Renato.

13.10.2020 20:20:231 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Evži, máš pravdu. Já, jak jsem napsala, jsem jezdila tramvají, když mě svezli rodiče autem, tak mi to spolužáci záviděli. Ale teď je vožení autem standard a kolikrát to děti mají kousek, já jezdila přes celé Brno.

13.10.2020 20:17:13dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Vidíš, Kočkodane, jak ses měl! :-)

Safiáne, máš pravdu, že u nás to dřív taky bylo. Padesát let není tak dlouhá doba, já jsem za dětství jezdila do školy tramvají (v Brně). Ty popisované děti ovšem žijí v dnešní době...

13.10.2020 20:14:34dát kritice tipEvženie Brambůrková

Jenže to si děti žijící v našich podmínkách neuvědomují a ani to neví, aby mohly srovnávat. Na naší křižovatce je ráno velmi rušno, přestože škola je  snadno dostupná. Žádná řeka ani hory, ale zadky si stejně nechají vozit.

13.10.2020 20:07:022 tipů dát kritice tipSafián

I u nás se chodilo, a možná někde ještě chodí, do školy poměrně daleko. Např. před 50 lety přes hodinu pěšky s přívozem přes Vltavu (pod Prahou) v zimě v létě. Dnes by to nešlo. Přívoz už tam není. Rodiče, jen aby se děti vzdělaly a společensky vyšvihly, byly ochotni ledacos obětovat.

13.10.2020 19:45:361 tipů dát kritice tipKočkodan

Na základku jsem to měl pár minut a ani jsem nemusel přecházet silnici, takže velké pohodlí a bezpečnost. To by bylo pro všechny zmíněné děti jen nepředstavitelně krásným snem.

13.10.2020 19:04:42dát kritice tipbixley
redaktor prózy

No právě, Ireno! Díky.

13.10.2020 19:03:501 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Andělko, vždycky je dobré zkonfrontovat si život s jinými lidmi, abychom si uvědomili, jak se máme dobře. :-)

13.10.2020 18:49:26dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Zajímavé téma, Renato, a pro vyspělou společnost velmi poučné!!

13.10.2020 18:39:09dát kritice tipAndělka1

Moc dojemné téma. Úžasní rodiče. Pokusím se přehrát vnoučatům,. aby si uvědomili, že ty roušky jsou nic, vlastně k smíchu...

Moc děkuji.

https://www.youtube.com/watch?v=5HXXJg4vDF8

13.10.2020 17:21:13dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Naprosto souhlasím, alegno.

13.10.2020 17:18:19dát kritice tipAlegna

ráda jsem si přečetla, ty děti jsou statečné a jitě něco v životě dokáží a hlavně, budou si toho víc vážit*****

13.10.2020 16:58:531 tipů dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Jardo, díky, velice mě to oslovilo a potřebovala jsem se o to podělit.

13.10.2020 16:57:05dát kritice tiprevírník

Je to až neuvěřitelné. Málokdo si umíme tu situaci vůbec představit, natož vžít se do těch dětí. A přece jdou, stojí jim učení za to. Dobřes nám to, Renato, přiblížila.



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.