Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 443 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Temné proroctví
datum / id13.10.2020 / 512263Vytisknout |
autorRossilandai
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaFantasy
sbírka,
zobrazeno83x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůFantasy a sci-fi,
Prolog

Když temnota prolézá všemi směry, je načase se bránit. Ale co zmůžou tak obyčejné bytosti jako jsou lidé? Obávám se, že jsou ztracení.

Temné proroctví

Temnota

Temnota se probudila. Ne. Něco ji probudilo. Byl to cinkavý, velmi hlasitý a pravidelný zvuk. Náhle to uviděla. Světlo. Někdo zde kopal a něco hledal, ale to ji nezajímalo. Ji zajímal ten kousíček světla. To je její možnost jak uniknout z této temné a vlhké jeskyně. I když se jí tak pronikavé světlo protivilo. Bez světla by nemohla být temnota a bez temnoty zase světlo. Tak to je od počátku věků a tak to také zůstane až do samého konce. Ale to neznamená, že mezi světlem a temnotou musí být rovnováha, to vůbec ne.

 

Bohové?

Stále pozoruji tu blížící se a narůstající temnotu, ale nemůžu s tím nic dělat. S tím si musí poradit lidé. A kdo jsem, že to mohu tvrdit? Někteří nás nazývají bohy, někteří mágy, jiní zase podvodníky. Každopádně jsme všechno dohromady a zároveň nic z toho, ale co vím jistě, nemůžeme zasahovat do osudu lidí. Někdy je můžeme lehce popostrčit, ale nesmíme za ně rozhodovat.

 

Osud

Postupuji dál, mé myšlenky jsou jedinou moji společností, ale jak narůstám, zvětšuje se i má moc a pak už mě nikdo nezastaví, protože nikdo jako vyvolený nebo předurčený neexistuje. Ne, to je jen výmysl, jak dodat lidem a "vyvolenému" odvahu. Většinou to funguje, dáte smrtelníkovi těžký úkol a pokud si myslí, že je to jeho osud, tak to přijme. Lidé jsou tak slabí a slepí. Pak osudem tohoto vyvoleného je splnit ten těžký úkol nebo zemřít. Nic mezi tím. I když samozřejmě nic jako osud neexistuje. Je pouze přítomnost a následná budoucnost, kterou si každý musí zvolit. Ale lidé jsou slaboši a proto raději věří v osud, aby nemuseli stát před volbou rozhodnutí v jejich titěrných životech.

 

Cesta

V dáli vidím temnou bouři, to není dobré znamení. Jsem na cestě už týden. Přesně před týdnem jsem se rozhodl přestat ignorovat ta znamení osudu a tu temnotu, která jakoby narůstala. Občas mi přijde, že slyším její šepotání a pohyb. Nemyslím si, že se mi to jen zdá. Ne, to ne. Opravdu se něco děje a je třeba to zastavit. Jenže nemám ponětí jak. Ale je jasné, že musím najít Věštkyni. Když se řekne věštkyně,  někteří lidé si představí stařenu, která věští z křišťálové koule, ale tomu tak opravdu není. Ta Věštkyně, za kterou jsem se vydal, je ta nejkrásnější osoba, kterou jsem kdy viděl. Možná za to může její nadpozemskost. Na tomto světě je již opravdu velice dlouho a nestárne. To jí dodává jedinečnou krásu a moudrost. A křišťálovou kouli opravdu nemá, není totiž z žádného smyšleného příběhu. Věštkyně umí číst znamení osudu a proto doufám, že mi dá směr cesty, kudy se mám vydat dál, abych zastavil ten růst temnoty a její našeptávání. Mezi tím, co přemítám nad svou cestou, jsem si zbalil své věci, osedlal koně a vydal se na cestu. Už jen dva dny a dorazím do jejího sídla.

 

Sen

Vidím světlo, tvaruje se do postavy, usmívá se na mě a něco mi říká, ale já nic neslyším. Snažím se naslouchat, ale nejde to. Marně se snažím. Náhle se světlo zamihotá a začíná mizet, chci ho zastavit, ale nestihnu to. Světlo rázem zmizí a já zůstanu uvězněná v naprosté tmě. Přeběhne mi mráz po zádech a zavrtá se až do morku kostí. Cítím ten chlad, začnu se třást. Připadám si jako slepá. Dívám se, ale nic nevidím. Nic nevidím, nic neslyším a cítím jen chlad, který má v sobě cosi temného. Náhle se pode mnou rozprostře temnota a já padám a padám a stále nic nevidím a neslyším. Vím, že křičím, ale neslyším vůbec nic.

 

Pomoc

Vidím tu dívku, jak se utápí ve svých snech, nemohu ji pomoci, protože jsem si vědom, že bych tím zasáhl do jejího osudu. Avšak rád bych jí pomohl, protože cítím tu spřízněnost mezi našimi životy. Jediné, co mohu udělat, je poslat ji mlhavou vzpomínku. Ten malý, ale jasný kousíček světla.

 

Světlo

Stále padám a stále se cítím jako slepá. Přijde mi, že padám snad celou věčnost a nikdy nedopadnu na dno. Náhle v dálce spatřím cosi jasného. Nějaké světlo za oparem mlhy. Napínám k tomu světlu své rozbolavělé oči, natáhnu k němu ruku, jako bych se ho chtěla dotknout, i když je tak nesmírně daleko. Cítím se tak vyčerpaná a najednou usínám, ještě než zavřu svá víčka, slyším šepot, naléhavý a skoro neslyšný.

 

Znamení

Znamení je zvláštní věc. Pokud chcete, znamení si najdete kdekoliv. Pokud se vám to nehodí, dokážete je mistrně ignorovat. K čemu tedy znamení jsou? Mají vám pomoci plnit svůj osud, mají vás směrovat tím správným směrem, když sejdete z cesty nebo tu cestu teprve objevit. Proto není rozumné takové věci přehlížet. Avšak lidé často k těmto znamením chtějí být slepí. Proč? To nevím, zřejmě se bojí, co by jim osud mohl nabídnout, zřejmě se bojí něčeho nového a většího, než jsou oni sami.

 

Stíny

Náhle procitnu, jsem celá zpocená a ostražitá. Sleduji každý kout a každou věc v místnosti. Naslouchám okolí. Nic se neděje, uklidňuji se. Byl to jen zlý sen, jen noční můra. Ale nemůžu se zbavit toho zlého pocitu a toho chladu, který jsem ve snu cítila. Ten sen na mě působil tak skutečně a prorocky. Je mi jasné, že dnešní noc už oči nezamhouřím. Proto zapálím svíčku vedle postele, jako kdyby mě měla zachránit přede všemi nestvůrami. Jakmile ucítíme teplo plamene, hned se cítím lépe, ale ne natolik, abych usnula. Ten sen mi stále vrtá v hlavě. Především ten záblesk světla, působil na mě tak povědomě, jako kdybychom byli stáří přátelé. Přinutím se už na to nemyslet, abych nějak zaměstnala svoji mysl, začnu poklízet chaloupku, což mi nedá moc práce. Za prvé zde udržuji určitý pořádek a za druhé chaloupka je opravdu malá, další z důvodů, proč zde žiji sama. Rozhodnu se tedy chvíli malovat, je to mé oblíbené zaměstnání mysli a odreagování od vnějšího světa. Aniž bych přemýšlela, co kreslím, začnu črtat obrysy. Až po chvíli mi dojde, že v ruce držím černou barvu a na papíře vidím světlo obklopené temnými stíny. Papír rychlé vezmu, zmuchlám a hodím pod postel. Už na to nechci myslet. Lehnu si zpátky do postele, sleduji plápolající plamen a čekám, až se dostaví očekávaný a sladký spánek. Ten se však až do úsvitu nedostaví. Konečně po svítání mi má mysl dovolí usnout.

 

Věštkyně

Po dvou dnech jsem dorazil před sídlo Věštkyně. Je to vysoká stavba vytesaná ve skále, opravdu impozantní sídlo, které jen tak někde nespatříte. Vidím, že mě již Věštkyně před sídlem očekává. Nepřekvapuje mě to, vždy ví, zda za ní někdo chce přijet, ještě dříve, než to ví ten dotyčný sám. Sesednu z koně a nechám ho před sídlem, vím, že zde na mě počká. Navíc pryč budu jen chvíli. Vydám se tedy k Věštkyni. Od chvíle, kdy jsem ji viděl naposledy nezestárla ani o píď. Její světlé vlasy se na slunci lesknou zlatým světlem, které ji lemuje její obličej. Šaty působí, jako by byly utkané z  pavučin a rosy a na nohou nemá žádné boty. Působí opravdu nadpozemskou krásou.

"Vítám tě Lauciane,  očekávala jsem tvůj příchod." Hlas má jemný a příjemný, i když se mi zdá, že v něm cítím nějaké napětí. Ovšem na to neupozorním.

"Děkuji za vřelé přijetí, Věštkyně," odpovím obvyklou frází. A lehce se ukloním jako důkaz úcty. Nejednou jsem se zamyslel, jaké má Věštkyně skutečné jméno. Říká se, že ho nezná nikdo, kdo je mezi živými. Nevím, proč své jméno nechce nikomu prozradit, ale raději po tom nebudu pátrat, ještě by mi to přineslo potíže, které teď rozhodně nepotřebuji. Lehce se usměje, jako by mi četla myšlenky a vybídne mě, ať jdu za ní. Poslechnu ji a vydám se za ní do jejího sídla pro proroctví, které může zachránit svět.

 

Bouře

V dáli vidím bouři, z toho pohledu mě přepadne úzkost. Stále myslím na ten podivný sen. Nejraději bych zapálila všechny svíčky v místnosti, aby jediným temným místem byly stíny plamene. Ale musím se vzchopit, potřebuji dřevo na podpal. Takže se musím co nejrychleji vydat do lesa, nechci aby mě zastihla bouřka. Vyběhnu tedy z chaloupky, po chvíli zpomalím do rychlé chůze. Jak se blížím k nedalekému lesu, zpomaluji a nejraději bych se vrátila zpátky. Mám takový nepříjemný pocit, který se mi zavrtává v břiše. Nechápu, proč se mnou ten sen tak otřásl. Připomenu si, že v tomto lese jsem byla už nespočetně krát a nic mě v něm nemůže překvapit. Vstoupím tedy do lesa a hledám nějaké větvičky na podpal. Jsem ráda, že hned na okraji lesa se nějaké povalují a já nemusím zacházet hlouběji. I přesto se přistihnu jak naslouchám každému zvuku lesa a hledám nějaký, který tam nepatří. Avšak nic takového neslyším. Dál tedy  sbírám dřevo a rozhlížím se po již trochu setmělém lese. Když mám již plnou náruč, chci se obrátit a vrátit se. V tom však uslyším něco podivného. Je to pravidelný a ostrý zvuk. Zvuk, který jen tak do lesa nepatří. Má v sobě cosi příslibně  zlověstného. Strach ovládne celé mé tělo. Vím, že odsud musím pryč. Nechci zjišťovat, co ten zvuk znamená.  A tak běžím z lesa co nejrychleji pryč. Pryč od zvuku, na který jen tak nezapomenu. Od zvuku, který zní jako pohřební píseň. Uvědomím si, že začalo pršet. Když mi studené kapky dopadnou na kůži, jako bych čekala, že mě proberou ze zlého snu. Avšak to se nestane. A já běžím domů s dřívím, které tisknu silně k hrudi a s pocitem, že dnešní noc nezahmouřím oči.

 

Strach

Strach je vaším přítelem, není to nepřítel, kterého musíte zapudit. Je to přítel, který vás chrání. Nebojíte se, nepřežijete! Strach je stav mysli, který nastane, když vám hrozí nebezpečí. Pak máte na výběr: útěk nebo boj. Nemyslete si, že každý kdo uteče je zbabělec a každý, kdo bojuje je hrdina. Někdy je útěk ta nejmoudřejší volba. Nestyďte se, za to že máte strach. Právě ten vám může zachránit život. Bojte se tedy se ctí.

 

Proroctví

Procházím temnými a studenými chodbami rovnou za Věštkyní. Nejednou jsem se pozastavil nad tím, proč někdo jako ona žije zde? Ale je to další otázka na kterou nebudu znát odpověď. Avšak mě teď zajímá jen jediná věc a tu mi, jak doufám Věštkyně prozradí. Dorazíme do kulaté místnosti, tak světlé, že si na ni musím nějakou dobu zvykat a i tak mě z toho pronikavého světla bolí oči. Dojdeme k tekoucímu pramínku, kde mě vyzve, abych ji podal svou ruku. Někdo by možná očekával, že mě čeká nějaký rituál, při kterém mi rozřízne dlaň a bude z krve vykládat budoucnost. Ale Věštkyně není žádný šarlatán. Jemně uchopí mou ruku do svých bledých rukou. Dá mi ji pod pramen, aby byla očištěna a začne se mě ptát na znamení, kvůli kterým jsem tady. Všechno jí řeknu, povím ji o znameních temnoty a o jejím našeptávání. Věštkyně se zatváří ustaraně, ale ne však překvapeně. Prohlíží si mou dlaň a nad něčím přemýšlí. Náhle promluví: "Moc dobře víš, že ti nemohu říct, co přesně máš udělat. Ale mohu ti pomoci určit směr tvé cesty." S očekáváním čekám na její další slova. "Ještě dnes by jsi měl vyrazit na sever. Až dojedeš do malé vesničky obklopené temnými lesy. Tam si odpočiň. třeba v té nejmenší z chaloupek. Možná tam narazíš na někoho velmi zajímavého." Zvedne se a odchází pryč. Než však odejde, ještě se otočí a pronese: " Hledej světlo v temnotě a věz, že i v těch nejmenších se může skrývat velká odvaha a síla." S těmi slovy odkráčí pryč a zanechá mě tam zmateného. Nechápu sice jasně plný rozsah jejího proroctví, ale cíl mám a tam musím, co nejdříve dorazit. Neváhám tedy a vydám se na cestu, která mi změní život.

 

Světlo nebo temnota?

" Nezdá se ti, že jsi tomu mladíkovi toho řekla až dost?" uslyším za sebou známý hlas.

 

" Vítám tě, řekla jsem mu jen to, co bylo opravdu nezbytné" opáčím a dál vyhlížím bouři, čekám kdy dojde až sem.

 

" Proč jsi ho posílala za tou dívkou? Bude ve velkém nebezpečí. Už jen ty její sny jsou pro ni nebezpečné, přitahují temnotu." 

 

Slyším v jeho hlase paniku, kterou jsem dlouhá staletí neslyšela. " Vím, že ti na ni záleží, že vaše životy jsou propleteny, ale nemohu ohrozit lidstvo kvůli nějaké dívce. Nemohu dopustit nadvládu temnoty." 

 

"Stejně si myslím, že jsi ohrozila jeho osud a všech ostatních, když jsi mu toho tolik řekla, alespoň na tu dívku jsi upozorňovat nemusela."

" Ale moc dobře víš, že ona je klíč ke všemu. Ona je to světlo, které potřebujeme. Aby temnota nezískala nadvládu nad světlem." 

" A co, kdyby mezi nimi byla rovnováha?"

Zachytím v jeho hlase naději, avšak o tomto jsme se bavili už mockrát. " Moc dobře víš, že tak jako mezi lidmi nikdy nebude naprostá rovnost, tak ani mezi temnotou a světlem. Je to tak již dané celá tisíciletí. Temnota se nehodlá dělit." 

Obrátím se k němu a pohlédnu do jeho hnědých očí, ve kterých najdu porozumění. Oba moc dobře víme, že to tak je. Musíme tedy počkat, jak si s tím poradí ti dva lidé. To je zase naším osudem, dívat se z povzdálí a občas někoho popostrčit správným směrem. Je to naše prokletí, vědět, co je potřeba udělat, ale nesmět to lidem říct, abychom nepokřivili jejich osudy.

 

Budoucnost?

Stále postupuji dál a narůstám. Pohybuji se jako stín a vidím tu temnotu v lidských srdcích. Temnotu, které se nelze zbavit. Ach ti lidé, ti jsou tak krásně prohnilí. Je zvláštni vidět v nich tu zkaženost, avšak musíte vědět, že mi nejsou vůbec podobní. Já jsem čistá temnota beze všech těch lidských hanebných vlastností. A i přesto jsem si vybrala tento druh pro svoji novou podobu. Proč? Protože lidé jsou lehce ovladatelní a napodobitelní. Mezi lidi se lehce vetřete, bez povšimnutí, nezpozorováni. Lidé si ve své nadutosti ani nevšimnou, že je mezi nimi někdo tak krásně temný a čistý jako jsem já a to je veliká škoda milý přátelé, protože temnota brzy pohltí tento svět a než si toho povšimnou, bude po všem. A já budu naprosto volná, bez jakýchkoliv okovů světla. A bude jen svět zmítaný v temnotě. To je naše budoucnost, brzy to bude naše přítomnost a později i minulost. Až nezbyde nikdo, kdo by si vzpomněl na pronikavé sluneční paprsky a nepříjemnou bělost světla. Temnota se stane součástí každého na tomto světě. Ovládne mysl každého člověka i zvířete. Zatne své temné drápy do jejich srdcí. A tou temnotou jsem já, já která budu všude přítomná a potlačím každý záchvěv radosti v lidských srdcích. Až zbyde jen dokonalý svět bez radosti.

 

Neznámý cizinec

Za okny je noc, sedím na posteli a naslouchám kapkám deště, které bubnují do střechy a oken. Jsou to již tři dny od mé návštěvy lesa a nemohu spát. Spánek je pro mě nedostatkovým zbožím. Má mysl mi nedovolí byť jen zahmouřit víčka, až když se dostaví vyčerpání, mé tělo podlehne potřebě spát. Je to k zbláznění. Jako by v mé mysli chyběl nějaký kousíček skládanky, který se zoufale snažím najít. Tento pocit mám od toho, co se mi zdál ten podivný sen. Potřebuji nějaké znamení, které mi dá odpověď na mé otázky. Nebo něco, co všechno tohle vyvrátí, jinak se zblázním z toho pocitu nevědomosti. Jako odpověď na mé otázky uslyším zabouchání na dveře. Trhnu sebou a přeruším tak tok mých myšlenek. Upřeně se dívám na dveře a zdráhám se jít otevřít. Každý ví, že v takové bouři vylézají temné bytosti ze svých skrýší. A rozhodně děsivější, než na jaké můžete narazit za bílého dne v lese. Uslyším další zaklepání, tentokrát hlasitější a naléhavější. Zvednu se tedy a dojdu ke dveřím s vědomím toho, že žádná nestvůra by na dveře neklepala. Otevřu dveře a uvidím cizince zabaleného v kápi, který rychle projde kolem mě dovnitř, přičemž mi na obličej dopadne sprška kapek z jeho pláště. S bouchnutím rychle zavřu dveře a zadívám se na toho neznámého cizince.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

14.10.2020 15:43:49dát kritice tipPentlochnap

Nelíbí. Mě se takové rádoby vznešené řeči nelíbí. 

Nějak nenacházím vývoj ani směr. 

Co se týká češtiny, je dost dobrá, chyby tam jsou, ale nebijí příliš do očí. Doslova úsměvné, je, že jsou v textu především krátké jednoduché věty, ale občas to ujede a je tam plácnuté souvětí jako ....

 

Jako obvykle, jedná se čistě o můj osobní názor a nemusí být na něj brán jakýkoli zřetel.

13.10.2020 19:17:071 tipů dát kritice tipMajaks

nešlo by toho vložit víc najednou?



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.