Písmák
Registrovat

Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Cestou do neznáma

16. 10. 2020
1
4
303
Autor
stryc

Dlouho jsem tu nebyl,

ale v teto době, kdy v televizi je prd,

snad jak Vaše řádky, tak i moje někoho potěší.

Pokud jo, tal pošlu další díl.

Mějte sa krásně

strýc Staňa

Díl první

Za zády se mi zavřely dveře, ťuklo to, i když byly čalouněné z obou stran. Ze vnitř kůže imitovala drahé dřevo, odtud snad smrk, někde od Šumavy. Po třetím kroku jsem se zastavil, spíš jen na malou chvíli přibrzdil nadechnout se. Mladá sekretářka si toho všimla. „Potřebujete ještě něco?“ zeptala se, bylo to jako by mne popohnalo, postrčila dál.

„Né děkuji, už nic,“ odpověděl jsem víc než tiše. Pohled jsem naposled sklopil k jejím štíhlým nohám. Jindy se nakláněly koleny k oknu, jindy zas ke dveřím. Otáčela se na otočné židli, vždy když někdo vešel, nebo zas odcházel od pana ředitele Vařejce. Dnes jsem neviděl ani kolena, ani její tvář. Skloněná, s hlavou v počítači hledala asi někde čárku nad i. „Mějte se hezky Růženko,“ řekl jsem, „Šípková,“ tak jako vždycky, dnes však naposled. „Naschle,“ řekla tiše, s tváří tak blízko u monitoru až se jí dechem zarosil. Ještě včera se otáčela na otočné židli, až jí kolínka létala vzduchem jak dva sputníky, za nimi stehna odhalená rozparkem sukně se leskla mládím a koketérií.

Řekla se smíchem: „Dobrý den pane inženýre, co máte dnes pro mne? Řeknete mi básničku? Prosím, prosím. Dřévko si šel vyprávět s prostatou, tak brzy nepřijde, řekněte prosím.“ Malá krásná koketka, znuděná vařením čtrnácti káv a vyhledáváním odtučňovacích kůr pro pani ředitelovou Romanu Vařejcovou. „Růženko ještě jednou řeknete o panu řediteli, že je Dřévko, tak vás hodím do šípků. Panu řediteli se Dřívko neříká.“ „Chi, chi, chi, vždyť mne neslyší. Tak už mne netrapte, vždyť kvůli vám neusnu, řekněte mi něco, prosím pěkně.“ „Proč byste taky spala, jistě nespíte sama, Růženko rozkvetlá.“ „S Petříkem,“ řekla a růženec Růžence pokryl tvář. Kolena si udělaly vedle sebe místo, až jsem rychle zvedl oči k očím jejím.

„Mladíkem být to nesvedu,

rukou jejich být to dovedu.

Na chvíli bloudit ve tvých kolenou,

prsty si hrát kde až rukou

mé prsty dosáhnou“.

„Jú,“ smála se Růženka, „jú,“ a na své židli se otáčela, nožky ve vysokých lodičkách se sotva dotýkaly země. Jedno koleno se střídalo s druhým, nahoru a dolů v rychlém tempu a sukně otevřela cestu pohledu až někam na červenou barvu dámského prádla.

„Růženko, snad nechcete, aby tak starý pán jak já tady při vás dostal infarkt,“ řekl jsem na půl vážně a otočil jsem se k ní zády. Sedl jsem si na židli pro nezvané hosty, bylo tam i křesílko se stolkem na občerstvení, pro zvané hosty, s výhledem k rozpustilé mladé ženě. Růžence Vávrové. Raději jsem zavřel dveře s nápisem sekretariát ředitele.

Na dlouhé prázdné chodbě jsem si připadal sledován všemi dveřmi, koukají se a smějí. Nikdo tam nebyl, ale já ze dveřmi cítil své bývalé kolegy a kolegyně jak žralok krev, která ještě teče mužům v člunu. Jenže nyní jsem byl já krev a oni žraloci, mnohé šlo ještě včera nazvat kamarády, ještě včera. Dnes kým? Vyhodili mne, prostě vyhodili z práce. To Dřévko neřekl:„Jste starý.“ Řekl: „Není u vás perspektivní růst.“ Neřekl: „Potřebuji to místo pro kamaráda.“ Řekl: „Není u vás velká ochota učit se novému.“ To řekl on, co si chodil pro každou radu. Dřevo. Vyhodili mne, proč si to nepřiznat, proč se zlobit na mladou ženu, za své chyby, na Růženku u které je poznat,kdy se milovala i kdy má měsíčky.

Dřévko mne vyhodil, chystal se na to dlouho, dohodu, že jdu sám jen přede mne položil. „Tak za těch třicet dva let práce pro naši firmu vám děkuji pane Drábek, opravdu díky. Dáte si kávu nebo čaj, nebo raději již jděte. Podepsal jste dohodu, že? Kávu, čaj? Vy ale raději již jdete, že. Tak naschle a na osobním se již nestavujte, Růže to vyřídí za vás. Kávu jste říkal, že nebudete, tak naschle, naschle a upřímné díky, byl jste nám přínosem.“ Ruka upocená, měkká jak bláto se zvedla ke mně a mně se zvedl žaludek.

„Růžo, pan inženýr už jde.“ Naschle, naschle, řekne někdo aspoň „nashledanou, mějte se pěkně.“ Kurva běžte všichni do prdele. Třicet dva let a naschle, všude jen zavřené dveře a na vrátnici vrátný, který se na mne ještě včera usmíval.

„Pane Drábek, pojďte prosím dovnitř, uděláme osobní prohlídku. Víte jestli něco, jestli jste něco nezapomněl vrátit. Náhodou, víte?“ Kurva, běž do prdele. Ruce vrátného se činily, nad dveřmi oko kamery ho sledovalo a tam na druhém konci kabelu kdo asi. Ty běž taky. Zlostí jsem se osypal víc než studem a na rtech slova dosud nevyřčená se hromadila do jednoho. Kurva.

Mimo záběr kamery, v rohu u kabátů seděla paní Vilma, paní vrátná, spíš anděl v uniformě se sklopenýma očima. Snad nikdy jsem jí neviděl s čepicí na tmavých krátkých vlasech, na jedné straně je měla sčesané za ucho, tou stranou se vždy točila za někým, s kým mluvila. Né nebyla hluchá, moc jí to slušelo. Věděla to? Asi, jistě. Zvedla hlavu. V krásné oválné tváři se jí oči leskly a ústa sytá v úsměvu se mírně rozevřela. Byly vlhké jak po polibku. U boku, v tmavé uniformě jí tlačila pistole, pouzdro z tvrdého plastu, náhražka kůže, místo pro teplé ruce. Usmála se a pokrčila rameny, stejně vysoko se jí zvedla prsa. Za celou dobu jsem jí neviděl v sukni, už jí ani neuvidím. Kurva, druhá, třetí, šestá. Kurva.

„V pořádku pane inženýre, naschle,“ řekl vrátný s pohledem nade mne, do kamery jak do zpovědnice. Nenašel nic, bude bez desátku, bez jitrnice. Paní Vilma vstala a otevřela mi dveře. „Nashledanou a mějte se pěkně pane inženýre, nashledanou,“ řekla. Tak přece někdo, pani vrátná. Ta pistole ji tlačila, jistě do boku, ale v očích jí svítilo ještě víc, voněla sebou, voněla leskem.

Do vašich očí dívám se jak do polí,

kde vlčích máků je víc než obílí.

Rudá barva v modré, ta vám sluší přeci je jistě z lásky,

z kusu probdělé noci.

„Nashledanou a děkuji vám paní, mějte se pěkně i vy.“

Přečíst později Dílo do oblíbených Autor do oblíbených Další dílo autora Nechci Avíza
Seznam tipů Seznam oblíbených

4 názory

Gora
19. 10. 2020
Dát tip

Jen piš, prozaiků tu třeba!!

Jen to písmo bych prosila běžné, zkus si z tvého něco okopírovat - nejde to. Dobrou inspiraci přeji.

stryc
19. 10. 2020
Dát tip

Dobrý den, děkuju za to, že jsi mne vůbec četla a za opravy. již sem tu nebyl od roku 2008, su v dúchodě a trochu se nudím, tak to znovu zkouším, Vydal jsem před léty čtyři knížky, opravy mně dělala paní Mgr, :)) Něco si ořečtu i já.

Gora
18. 10. 2020
Dát tip

Chci ti vypsat některé postřehy, ale písmo jsi užil tak zvláštní, že se nedá kopírovat, je to zdlouhavé vypisovat bez této možnosti.

No, zatím jsem se toho mnoho nedočetla, jen že Dřévko dal hrdinovi padáka a ten se v duchu loučí s pěknými zaměstnankyněmi v podniku, jsem zvědavá, co bude dál, ale PROSÍM normálním písmem!

...............

Ze vnitř - Zevnitř

.... řekl jsem na půl vážně - napůl

víckrát slovo: naschle  - nashle

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru