Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

úryvek Karel zamlada
datum / id17.10.2020 / 512395Vytisknout |
autorMajaks
kategorieMiniatury prozaickéDalší dílo autora
zobrazeno163x
počet tipů4
v oblíbených0x
Prolog

pro Silene, jen a pouze

úryvek Karel zamlada

Každý pátek chodil do šachů. Byla to hodinová pěší túra přes celé město.

Šel sám, většinu času se sklopenou hlavou. Přemýšlel a koukal si na boty.

Všimnul si, že má rozvázanou tkaničku. Na okamžik zaváhal. Udělal ještě nekolik kroků, pak zastavil. Položil nohu na obrubník a tkaničku zavázal. Nevěřícně při tom kroutil hlavou. Ulice byla prázdná, ale kdo ví, zda ho někdo nesleduje. A ten někdo si nesmí myslet, že si snad neumí zavázat boty. Ne, ne. To on přece umí, chyba musí být jinde, sám tomu nemůže přijít na kloub, a proto tak udiveně kroutí hlavou. Narovnal nohavici a vzpřímil se. Usmál se, aby každý viděl, že šlo jen o nevinnou příhodu, která jej nikterak nevyvedla z míry, jen ho pobavila, nic víc.

Když mu bylo osm, dávno před prvními reality show, si vysnil televizní kanál, kde budou dávat jen jeho. Neustálý přímý přenos. Dvacet čtyři hodin denně. Když bude osm hodin spát, bude v televizi osm hodin tma a jeho pravidelné oddechování. Když bude ve škole, bude v televizi, jak sedí v lavici a zapisuje si, a když bude sám, kdykoli a kdekoli, nebude tak doopravdy sám, stále ho budou sledovat diváci. Protože jaký smysl by život měl bez svědků?

Nedokázal ten starý zvyk vytlačit z hlavy. Když o tom přemýšlel, nevěděl, zda by na takový program chtěli lidé koukat. On by se díval rád, ale nebyl si jistý, nakolik jsou ostatní lidé jako on. Vrtala v něm pochyba, že je jiný.

Sychravý večer začátku listopadu. V osm hodin už byla tma, světla lamp se rozpíjela v mžení. Karel kouřil. Mířil pomalým krokem na druhou stranu města a byl sám.

V šachovém klubu sedělo ten den jen několik důchodců, mluvili o politice a dělali slabé tahy. Odmítali hrát bleskové partie. Karel se chvíli zdržel, protože to pokládal za zdvořilé, ale jakmile vycítil, že už společenské povinnosti vyhověl, odešel. Odešel rychle a rozhodně, věděl nade vší pochybnost, že tam nechce zůstávat.

Venku ale zpomalil. Zapálil si cigaretu a spíš se šoural, než šel. Mohl by jít například do Mezírky, tušil, že by tam našel několik svých spolužáků, ale nedokázal se rozhodnout, zda je to důvod tam jít, nebo důvod jít jinam. Společnost spolužáků ho vůbec nelákala, na druhou stranu jít někam sám to si nedovedl vůbec představit. Zamířil tedy k Mezírce.

Všechny tyto rozvahy probíhaly na hlubší, slovně neformulované úrovni vědomí, na první rovině si v duchu zpíval jakousi smutnou písničku, a značnou část volní kapacity věnoval také kouření. Tato činnost mu zdaleka nepřipadala tak prostá jako ostatním. Alespoň se mu zdálo, že ostatní lidé dovedou kouřit nenuceně a s okouzlující přirozeností - zatímco pro něj samotná koordinace pohybů rukou a načasování vdechu a výdechu vyžadovaly značné úsilí. Nejspíš to bylo jen nedostatkem cviku, rozhodl se stát kuřákem teprve nedávno, a navíc snad dbal při kouření příliš mnoha ohledů, jimiž se běžný kuřák nezatěžuje. Snažil se například vyfukovat kouř co nejdál od sebe, aby jím byl co nejméně cítit. Ze stejného důvodu držel cigaretu daleko od těla. Nebylo pak snadné všechny tyto požadavky vybalancovat, zachovat důstojné a elegantní vzezření a ještě si zároveň vychutnat chuť dospělosti a nikotinu. Zvlášť když se po každém druhém vdechnutí rozkašlal. Nepropadal žádným záchvatům kašle, dařilo se mu tyto epizody omezovat spíš na úroveň drobných zakuckání, ale stejně věděl, že jakákoli nenucená přirozenost zmizí s prvním takovým projevem amatérismu. Musí zkrátka trénovat.

Lámal si hlavu, co ho vlastně na cigaretovém kouři může tak dráždit. Nikotin to jistě nebude, našel si jeho účinky v encyklopedii, ta látka mu byla vysloveně sympatická. Že by se tak jeho tělo podvědomě bránilo dospělosti, to se mu taky nějak nezdálo. Proč by se bránilo zrovna kouři, když osm masturbací za den mu nečinilo žádné problémy. Možná to byl ten dehet, o kterém psali na krabičce, možná ten mu vadil. Rozhodl se tedy, že si příště pořídí cigarety s menším obsahem dehtu.

Zabrán do úvahy všiml si, že cigaretu dokouřil, až když si o ni spálil rty. Přišla další obtížná fáze: Odhodit špačka a zašlápnout ho. Viděl sice často lidi jen tak vajgla odcvrnknout pryč, ale to vnímal jako nesmyslně nebezpečné. Teď v listopadu by nejspíš žádný požár nezaložil, ale stejně není důvod si takový zlozvyk osvojovat. Ne, na cigaretu je třeba šlápnout, jedině tak může mít jistotu, že od jeho nedopalku neshoří půlka města a jeho samotného kvůli tomu nezavřou. Nemohl ale cigaretu jen tak upustit na zem, nevypadalo by to elegantně, navíc by se musel zastavit, možná dokonce udělat krok zpátky. Kdyby ho někdo viděl, mohl by si myslet, že je blázen. Vymyslel lepší způsob, jak na to: odhodit nedopalek kus před sebe a pak jej za chůze hezky plynule zašlápnout. Potíž byla v tom, že se vajgl často někam zakutálel, někdy ho hodil příliš daleko a stranou a musel se k němu pak zacházet, jindy naopak skončil příliš blízko a Karel pak nestihl upravit krok, musel se zastavit - a vypadal hloupě. Potom tu byla ještě jedna metoda: najít si nějaké vhodné místo, nějaký předmět, o ten cigaretu típnout, nechat ji ležet a jít dál. Považoval to zdaleka za nejlepší způsob, bohužel ale málokdy takové vhodné místo našel.

Tentokrát měl štěstí. Zamáčknul cigaretu o rezavý odpadkový koš. S dobrým pocitem se pak vyčůral do trávy. Došel teď k místu, kde pěšina mezi paneláky, kterou se dosud ubíral, sbíhala zašlým schodištěm dolů na hlavní silnici. Byl asi tak v půli cesty. Kropil trávník a spadané listí před sebou, na okamžik mu bylo skvěle. Močil a rozhlížel se, pokoušel se nahlédnout do rozsvícených oken bez žaluzií, zahlédnout v nich alespoň náznak pohybu, a nezapomněl ani provázet pohledem každé auto, které projelo po cestě pod ním. V mžení se objevila žlutá skvrna, rostla, až po chvíli zmizela a nahradila ji červená, méně výrazná skrvrna zadních světel a hluk motoru odezněl.

Bylo až s podivem, že při tom všem našel dost soustředění, aby ve vhodnou chvíli oklepal úd, opatrně jej uložil zpět do slipů a vyhnul se přitom jakékoli nehodě. Vůbec s podivem pak již nebylo, že si nepovšiml dvou dívek, blížících se po chodníku. Uviděl je až teď. Nejspíš si ho také dosud nevšimly, byly zabrané do hovoru. Stál nehybně a prohlížel si je. Zdálo se mu, že je zná. Chodily na gymnázium o ročník níže než on, občas je potkával na chodbě. Obě měly světlé vlasy, obě mu připadaly pohledné, až příliš pohledné, tím bolestným způsobem, který mu způsoboval závrať. Teď procházely kolem něho, stěží pár metrů od něj, a přitom jako by nepatřily do stejného vesmíru. Stál, nehýbal se, ani moc nedýchal. Zastavily se přímo pod ním. A pak se stalo něco neskutečného - vzhlédly a oslovily ho:

"Čau, co tam děláš?" zeptala se ta menší.

"Nic. Čumím," odpověděl a potěšilo jej, že pevným hlasem.

"Aha. A jdeš někam do města?" na to ta druhá.

"Nevím. Možná."

"Hmm a nechceš jít s náma?" řekly obě současně.

Na krátkou chvíli cosi viselo ve vzduchu, chuchvalec vláken, linek a osudů, nerozmotatelné klubíčko nerealizovaných možností.

Než jej rozetlo jasné, znělé:

"Ne."

Vyšlo mu z úst zcela automaticky, nijak o něm nepřemýšlel, ale vyslovil ho s definitivou, která nepřipouštěla další diskusi. Dívky se ušklíbly a pokračovaly v cestě. Klubíčko osudu se zachvělo ve vzduchu a v jednotlivých nitkách dopadlo na zem.

Hleděl za nimi. Cítil, jak se dme pýchou. Dokonce si zapálil ještě jednu cigaretu, na oslavu svého vítězství. Triumfálně čněl nad bojištěm a ani moc nekuckal. Díval se za dívkami a věděl, že se neotočí, věděl, že se nevrátí - ani ony, ani tahle chvíle.

Típnul druhou cigaretu vedle první a teprve potom se zas vydal na cestu. Jestli tohle dávali na nějakém kanálu, tak si všichni diváci určitě říkají, jak je drsnej.

Zbytek večera pak proseděl v tichosti vedle svých spolužáků. Vypil sedm piv a šel sám domů. V posteli dvakrát masturboval. Myslel na ty světlovlasé dívky. Ve svých představách je hladil ve vlasech, držel je za ruce a povídal si s nimi. Do pocitu pýchy se vetřel smutek.

Počínající zoufalství zaplašil třetí masturbací, teprve pak byl dost unaven, aby dokázal usnout




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

25.02.2021 07:20:35dát kritice tipJamardi

Zajímavé. Chtěla bych vědět, jak život Karla pokračoval.

27.10.2020 11:52:29dát kritice tipMajaks

Ne. Bylo to v soutezi nedavno.

27.10.2020 09:59:56dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Mohla bych nominovat do PM/říjen?

20.10.2020 17:05:48dát kritice tiplastgasp

Logická mi zde připadá jen masturbace. 

17.10.2020 11:24:53dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Můžu dát tip?



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor