Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 446 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Hledání kořenů 2/10
datum / id22.10.2020 / 512575Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračováníDalší dílo autora
témaRodinné
sbírkaDo hor,
zobrazeno114x
počet tipů10
v oblíbených0x
Hledání kořenů 2/10

 

Pár dní před cestou do Beskyd jsme se vypravili s porouchaným počítačem za Martinem do Brna. Ne že by Martin byl opravář počítačů, ale umí to. Jeho ochota pro mě tentokrát byla poslední záchranou, protože Pavel na mě právě neměl čas a já jsem se bez počítače cítil jako bez ruky, poněvadž už dlouho jsem se nemohl věnovat svému milovanému sportu, „hraní si s písmenky“. Nemohl jsem tudíž ani pokračovat v těchto návratech do minulosti své rodiny, které si tady teď v poklidu čtete. Opraváři v Krnově ve mně totiž na první pohled poznali počítačového diletanta a vzali mě nestydatě na hůl. Nevyměnili vadnou součástku v záruce, že prý ji vyzkoušeli a je dobrá, ale je třeba – ovšem s mým svolením – udělat c­osi jiného. Udělali, smazali vzácné Janiny fotografie, a já jsem jim místo bezplatné záruční opravy ještě zaplatil za práci, všechno zbytečně a ke škodě.

Kája, když se to dozvěděl, šel jim vynadat, ale já jsem s nimi už nechtěl mít nic společného a mezitím jsem raději domluvil tu schůzku s Martinem. Náhradu za vadnou součástku poskytl z nějakých mně neznámých zdrojů, jako vždycky, Pavel.

V Brně nechaly ženské nás s Martinem roztahovat se v kuchyni a seděly v obýváku. Přes stěnu jsem slyšel, jak jim pusy jedou, ale rozumět bylo málo.

Oprava spěla k závěru, když jsem zaznamenal, že se tam mluví o Beskydech a že se už na ně obě těší. Jana líčila, jak jsme se jednou, když byl její tatínek ještě naživu, vydali z Horní Bečvy na Kladnatou, a jak jsme tam v té mlze bloudili. Prozradila také, že jsem na to téma napsal, jak řekla, „nádhernou povídku“ a že jsem ji použil jako úvod „k té knížce o naší rodině, kterou teď píše, bude se jmenovat Do hor.“

No co, pomyslel jsem si, stejně by se to dozvěděli, sedím nad tím už kolik let a pořád to nespěje ke konci. Ale to nikdo nechápe, jak mi to mé písmenkové hraní jde pomalu, jak s každou novou pasáží bývám nespokojený a jak často se k ní musím vracet, než ji definitivně uzavřu. Je to únavný sport, ale žádný jiný mě nebaví, a únavu, když přijde, zaháním tím, že od jednoho rukopisu odskočím ke druhému, třeba k tomu s názvem Duše lesa, nebo ke třetímu, co se jmenuje Důvěrně, a ty čerstvě napsané, často příšerně prvoplánové stránky, s nimiž pořád nemůžu hnout, nechám zatím uležet. Až se k nim vrátím, buď je přepíšu, nebo vymažu, počítač může všechno.

Tož tak těžce se to rodí. A recenzentka Jana, poté, co se odvážím pokládat daný úsek rukopisu za hotový a s tlukoucím srdcem jí ho přednesu, se vyjádří. Na to vyjádření čekám jako na rozsudek. Obvykle zazní první slova „Je to dobré“, nebo „Krásně jsi to napsal“, a já se zatajeným dechem čekám na to strašné „ale“, které přijde. V polovině případů se po pár útěšlivých větách skutečně s údernou nemilosrdností dostaví. Ale protože na to strašné slovíčko čekám, jsem připraven přijmout i ortel. Ovšem že ne bez lítosti. T­olik práce to dalo, a teď se v tom budu znovu hrabat! Vždycky totiž má moje milovaná pravdu. Někdy to uznám hned, někdy až po kratší nebo delší zoufalé obraně. A vždycky se vrátím a kritické místo opravím. Často stačí malý zásah okamžitý, výměna slova nebo věty – a­ je hotovo bez námahy a schváleno bez námitek. Jindy se k tomu místu dostanu až potom, v klidu. Většinou pak napodruhé uspěju, a vždycky jsem jí dodatečně vděčný i za ta muka, která prožívám před a ještě chvíli po vyslovení jejího osudového „ale“, protože teprve teď je to napsané správně.

Když jsem přišel do pokoje oznámit, že je Martin s opravou hotov, ještě o tom mluvily.

Janinka se na mě po očku podívala: „Já mám nápad! Děda tu povídku vytiskne a až tam budeme, tak ji večer u táboráku přečte. Uděláš nám takový večer autorského čtení, jo, dědo?“

„Myslíš? Bude to zajímat ostatní?“

„Určitě. Prosím,“ sepnula ruce, „budeme se těšit.“

„Uvidíme. Jestli nezapomenu.“

„Babi, připomeň mu to.“

„Máš dobrý nápad, Janinko. Každému se to bude líbit, uvidíš.“

O tom pochybuju, že každému, myslel jsem si. Na druhé straně – m­ůže to k něčemu být, aspoň si názorně vyzkouším, jestli to všechno nepíšu jen pro tu svou jedinou čtenářku, vždyť přes všechnu kritičnost je to má milující žena a může být pozitivně zaujatá. Ale tam v Beskydech, jestli k tomu předčítání dojde, při tom budou i Majka a Miloš, a taky Pavel, a to tedy nevím… Možná někomu křivdím, ale u těch tří silně pochybuju, že by v „krásné literatuře“, tím spíš mé, mohli najít zalíbení. Ale nejspíš z toho nakonec sejde, sám to připomínat nebudu.

Domů jsme toho dne přijeli dost pozdě. Amor nás chtěl sežrat radostí, že jsme se mu vrátili, už tomu přestával věřit.

Nazítří jsem pro pořádek – co kdyby – vytiskl celý začátek rukopisu, byly toho čtyři strany. A kdyby k tomu čtení došlo a náhodou to třeba zabralo a byla nálada poslouchat dál – člověk nikdy neví –, přichystal jsem ještě další tři stránky, až potud, kde definitivně padla naděje na získání vysněného domku v České Vsi.

Netušil jsem, že k předčítání skutečně dojde a už vůbec ne, že to částečně ovlivní cosi osudového v rodině.

 

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

25.10.2020 10:14:15dát kritice tiprevírník

Tos moc hezky vyjádřila: Od kamarádů slyším to hezké, tady občas i pravdu. A já k tomu dodám: Zaplaťpánbůh za kamarády, kteří říkají pravdu.

Těší mě, že se těšíš a věřím, že přečkáš.

25.10.2020 09:13:31dát kritice tipArwen Leinas

První část se mi zase tak moc nelíbila, ale tato je již o dost lepší. Těším se na další díly.

Zvědavost je někdy dobrá někdo špatná vlastnost. Já jsem zvědavá až hrůza, snad to nějak přečkám až do konce.

Mít doma recenzentku či recenzenta je fajn, já nikoho takového nemám a tak si svá dílka zkouším na kamarádech a tady. Od kamarádů slyším to hezké, tady občas i pravdu :)

22.10.2020 21:03:00dát kritice tiprevírník

Ludmilo, zvědavosti není zdrávo se poddávat.

To je, Evženie, moc hezký zvyk, takové předčítání.

22.10.2020 19:48:21dát kritice tipEvženie Brambůrková

Předčítání je dobrý nápad. Taky to tak dělám a dcery se víc nasmějí, když jim to čtu já. Prý si to umí lépe představit.

Už se těším na pokračování.

22.10.2020 18:51:10dát kritice tipAlegna

Pěkně jsi to zakončil,  probudil si zase zvědavost ****

22.10.2020 15:30:461 tipů dát kritice tiprevírník

To jsem si oddechl, Diano, že nemáš. To pro mě znamená, že je tomu docela rozumět.

Blackie, to víš, bez Amorka ani rána. Odpověď na svou naléhavou otázku dostaneš až v posledním dílku kapitoly, takže na ni radši zapomeň a nedej se jí při dalším čtení rozptylovat.

22.10.2020 14:04:34dát kritice tipDiana

Výborné! Ani já nemám žádné ale...:-)))

22.10.2020 13:58:36dát kritice tipblacksabbath

Jardo.....ALE......mně se to moc líbí......(hlavně zmínka o Amorkovi....hihihi).....aaaa.....jak to "částečně ovlivní cosi osudového v rodině"??????..........*/**************

22.10.2020 12:32:00dát kritice tiprevírník

Díky, Renato, hlavně že nepřišlo žádné ale.

22.10.2020 12:01:06dát kritice tipbixley
redaktor prózy

Moc krásné hraní s písmenky. I s počítačem. Díky Ti za ně.

22.10.2020 10:54:57dát kritice tiprevírník

Já vím, a už se třesu...

22.10.2020 10:05:34dát kritice tipKočkodan

 

Jardo, napsal jsi to hezky, ale… ;-)

22.10.2020 09:32:59dát kritice tiprevírník

Jo, taková recenzentka dobrá skutečně je.

22.10.2020 09:00:531 tipů dát kritice tipGora
redaktor poezie a prózy

Je skvělé, Jardo, že máš takovou recenzentku doma... to je pomoc.

Poslední větou jsi navnadil, ach jo, zas až zítra??



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.